Logo

1. Samuelova 1

Už jste někdy porušili své slovo? Už jste někdy dali slib, který jste nesplnili? Jedno staré přísloví říká, že muž je pouze tak dobrý, jak je jeho slovo. Na dnešní kapitolu se dá podívat hned z několika pohledů. Je to kapitola pro rodiče, jak mají přistupovat ke svým dětem. Zároveň Hanina modlitba i s jejím chvalozpěvem na začátku následující kapitoly, jsou aktuálním příkladem do modlitebního života každého křesťana. Nicméně aspekt, na který bych se chtěl zaměřit dnes, jsou právě sliby. Podívejme se nejprve na Elkána, manžela Chany. Tento muž pravděpodobně pocházel z lévijského kmene, z čeledi Kehatovců. Dovídáme se, že žil se svojí rodinou v Rámě efrajimské. Bylo více měst, které se jmenovaly Ráma, proto tu máme zmíněné i Efraimské pohoří. S tímto městem se ještě několikrát setkáme v knihách Samuelových a později bylo známé jako Arimatie, což se nám nejspíše propojí s jedním členem židovské rady, s Josefem z Lukášova Evangelia.

Dále o něm máme napsané, že měl dvě manželky - Chanu a Peninu. Byť již z Genesis 2. kapitoly je lidem znám Boží ideál manželství, tedy jeden muž má mít jednu manželku, polygamie nebyla v Izraeli vysloveně zakázána, spíše tolerována, a proto se s ní několikrát setkáváme. Nejednou tehdy, když jedna žena nemohla mít děti. Téměř vždy ale takové manželství je spojené s velkými problémy. Byť ale Chana nemohla mít děti, Elkána svoji manželku miloval, což máme napsáno ve v.5. Jako bezdětná měla právo pouze na jeden díl z oběti, ten svůj. Elkána jí dává ale dvojnásobek toho. S podobným projevem láska se setkáváme i u Josefa a Benjamína v knize Genesis. Z 8.v. zároveň vidíme, že byť Chanu miloval, tak jí nerozuměl. Kdyby řekl: "Ty jsi pro mě lepší než deset synů." to by bylo něco jiného. Ale Elkána potvrzuje to, co je pravda u většiny mužů. To, že byť své dívky a ženy milujeme, tak jim mnohdy nerozumíme.

Toto je zhruba vše, co se dovídáme o Elkánově osobním životě. No a co jeho duchovní život? Elkána je v tomto ohledu popsán v pozitivním světle. Izraelští muži měli jít několikrát za rok na Bohem vyvolené místo, aby tam slavili několik svátků - Velikonoce, Letnice a Svátek stánků (Dt.16:1-17). V této době tím místem bylo město Šíl, kde po dobytí Kenáánu přebývala Archa Smlouvy (Joz.18:1). Elkána Boží nařízení pravidelně plnil a bral s sebou i celou svoji rodinu. Co však vyzdvihuje Elkánovu zbožnost je skutečnost, že kněžský úřad v Šílu zrovna zastávali Éliho synové Chofní a Pinchas. Jak si čteme ve 2. kapitole (12.v), byli to ničemníci nebo také synové Beliálovi. Násilím okrádali ty, kteří přicházeli obětovat a spali se služkami,

které ve stanu sloužili. Byli to zkorumpovaní duchovní. Pokud je něco horšího než zkorumpovaní politici, jsou to zkorumpovaní duchovní. Přesto Elkána plní svůj závazek vůči Bohu a přichází i s rodinou k obětem.

Závazek k Bohu byl pro Elkánu důležitější něž okolnosti, které ho provázely. Jistě věděl o situaci v Šíle, možná i sám se stal její obětí, ale závazek k Bohu byl pro něj důležitější. Protože jeho záležitost v Šíle nebyla prvořadě mezi jím a kněžími, ale jím a Bohem. I my se nejednou v životě dostáváme do podobné situace, kdy musíme volit mezi svým závazkem k Bohu či lidem a okolnostmi. Týká se to jak osobního, tak i církevního života. Z Bible velmi dobře víme, že jsme vedeni k tomu, abychom pravidelně navštěvovali společenství věřících lidí. Nemusí to být zrovna Křesťanský sbor Brno na Šámalové, dobře víme, že takto Kristova církev vytyčena není. Ale jsme vedeni do společenství sboru k vyučování, modlitbám, Památce. Máme se jako církev společně scházet a to především proto, abychom se společně setkali s Bohem. I naše záležitost zde je v prvé řadě mezi námi a Bohem. Plním/š to? Elkána nám na svém životě ukazuje, že princip ke důležitější než okolnosti a plní svůj závazek k Bohu.

Ale pokračujme dále v našem příběhu a podívejme se na Elkánovu manželku Chanu. Chanina bolest je zvýrazněna vedle požehnání Peniny. Bída a trápení je vždy nejviditelnější, když stojí vedle spokojenosti a dostatku. A Penina to dávala Chaně značně najevo. Chana se trápí, protože nemá a nemůže mít děti. Toto je bolest, které muži nerozumějí tak citelně jako ženy. Jenže v době Izraele jde o více, než jen mateřský cit a lásku. Nemít děti neznamenalo jen osobní nenaplněnost nebo sociální potupu, jak to je v řadě kultur dnes, znamenalo to i duchovní potupu. Boží požehnání bylo silně spojeno s Božím lidem. Boží požehnání/spasení znamenalo zabezpečenost, dostatek obživy, válečné úspěchy, plodnost. Boží sláva je spojená s Božím lidem a mít dítě a obzvláště syna, znamenalo rozšíření Boží slávy a zajištění budoucnosti národa. V 6. verši si čteme, že Penina provokovala Chanu kvůli tomu, že Hospodin způsobil, že nemůže mít děti. Tedy Hospodin jí odepřel své požehnání. Nemoci mít dítě většinou znamenalo, že je duchovně něco špatně. O hůře ženy snášely, když jim toto bylo dítě odepřeno. Ráchel Jákobovi řekla (Gn.30:1), že jestli jí nedá děti, tak zemře.

I Chana toho má jednoho dne dost. Nemohla jíst, už nedokáže vydržet Penino ponižování a odchází od obětní hostiny, aby, jak sama říká, vylévala svoji duši před Hospodinem. Chanina modlitba je neskutečná. Má podobu slibu. Tato žena, která má zlomené srdce, prosí o dítě, o syna. V jedné větě žádá o to, co si přeje ze všeho na světě nejvíce a v té stejné větě se ho i vzdává pro Boha. Ona nežádá syna pro sebe, ale pro Hospodina. Udělala slib, jestli jí Bůh dá syna, ona ho vrátí zpět Bohu. Čteme si, že Chana po modlitbě a setkání s Élim odchází, najedla se a už nebyla smutná. Nic se nezměnilo, Chana nemá žádnou záruku, ale odchází z modlitby jako změněná. I my přicházíme k modlitbám, protože chceme, aby Bůh něco změnil. Měli bychom to být ale my, kdo odchází změněný od modlitby.

V závěru kapitoly si čteme, že Chana porodila Samuela a když ho přestala kojit, tehdy to znamenalo, že dítěti byly asi 3-4 roky, jej odvedla do Šílu, aby tam vyrůstal před Bohem. A opět tu vyvstává otázka okolností, kterou si mohla Chana položit. Konečně mi Bůh dal to, co jsem si přála. To jej má odvést do Šílu, do takového nábožesnky zkorumpovaného prostředí, když je ještě tak malý a bezbranný. Chanino srdce jí muselo nepředstavitelně svádět k tomu, aby si Samuela nechala a hledala nějakou alternativu. Její cesta do Šílu s malým Samuelem, musela být pro Chanu sebezapřením. Co zvítězí? Mateřský láska nebo závazek k Bohu? Chana splnila svůj slib Bohu, byť to znamenalo jít proti vlastnímu srdci. Asi jen matky v této místnosti pochopí, co Chana udělala. Zapřela sama sebe. Kristus říká (Marek 8:34), že kdo chce jít za nám, musí se zříci sám sebe. Samuel se stal požehnáním pro celý Izrael a Bůh dal Chaně dalších pět dětí.
Podívali jsme se na Elkánův i Chanin postoj k Bohu a jejich slibům. Je tu ještě jeden slib. Ten Chany pro Samuela. Byl to nazirský slib. Tedy slib pro Izrael ve SZ, který mohl jednotlivec složit a tím se stal odděleným pro Boha. Souviselo s tím, že si neholil hlavu, nepil žádný alkohol, musel zůstat naprosto čistý a dále. Byl to slib naprosté odevzdanosti Bohu. Byl dočasný, nevíme přesně dobu, nejspíše se to lišilo slib od slibu, ale z židovských tradic to bylo okolo několika málo týdnů až měsíců. Samuel byl jedním ze tří lidí v Bibli, jejichž nazírský slib byl doživotní. Nesložil jej sám, ale žil podle něj. Nazírský slib se týkal Staré smlouvy a nečteme si, že bychom něco takového měli dělat, přesto i z něj se můžeme něco naučit.

Podobně jako jím člověk byl oddělený Bohu, i my věřící jsme oddělení Bohu. A podobně jako Samuel to není záležitost týdnů nebo měsíců, ale doživotní. V Řím.12:1 nás Pavel vybízí, abychom vydávali svá těla jako živou a svatou oběť Bohu.

Co říci na závěr? Dnešní kapitola otevírá otázku výchovy dětí i modlitby, ale především nám nastavuje zrcadlo. Ukazuje nám, jak Elkána, Chana a potažmo i Samuel splnili své závazky vůči Bohu, byť to znamenalo jít proti okolnostem a zejména proti svému vlastnímu srdci a pokládá otázku:"Jak plníš Ty své sliby?" Ty dané lidem, manželovi, manželce při zásnubách a poté na svatbě, jak plníš své sliby dětem a jak plníš své sliby dané Bohu? Slib je závazek, něco, co nás zavazuje k něčemu. I naše dobrovolné odevzdání svého života Bohu nás zavazuje vůči Bohu. Dnes se nosí spíše nezávazné křesťanství, tedy vztah s Bohem, který mě k ničemu nezavazuje. Na jednu stranu chceme mít silného Boha, který tu je pro nás a naše problémy připraven, ale na druhou stranu nechceme, aby vyrušoval naši svobodu. Ale to není Biblické křesťanství, příliš jsme si s Bohem potykali. Vztahem k Bohu, který nás k ničemu nezavazuje, urážíme Boha, protože On se zavázal tou věčnou smlouvou skrze svého Syna k nám lidem. Ježíš řekl: "Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se vylévá za vás." Nebo jak říká ekum. překlad. nová smlouva zpečetěná mou krví. Bůh, který se cele a věčně zavázal ke svému lidu, chce lid, který je zavázaný cele k Němu.

Ať je nám Bůh milostiv k tomu, abychom byli každý z nás i naše shromáždění zavázáni Bohu a své závazky plnili.