Postupem času mi začalo docházet, že prosit Boha o vedení jen ve chvílích, kdy mi "teče do bot", asi nebude ten nejsprávnější způsob, protože se pak pro mě stává jen bezplatnou linkou důvěry a pomoci. A potom mi už ve skutečnosti nejde o Jeho vedení, ale jen o odpověď, jak se z toho co nejlépe "vysekat". A tak jsem začal prosit o jeho vedení relativně pravidelně - abych mohl poznávat jeho cestu pro mě.

Teď ale přichází chvíle, kdy začínám přemýšlet, jestli vůbec vím, o co ho tím vlastně prosím... a jestli vůbec o jeho vedení stojím...

Seděl jsem doma u počítače a začal mi zvonit mobil. Na displeji se objevilo jméno mého šéfa, a tak jsem to samozřejmě zvedl. Zeptal se jestli neruší a jestli bych měl chvíli čas... a mě bylo jasné, že se něco děje. A měl jsem pravdu, dělo. Když asi po pěti minutách náš rozhovor skončil, cítil jsem se zdeptaně a pod psa. A přitom nešlo o nic vážného. Byl to nepříjemný rozhovor, to ano, šlo o to, co jsem nezvládl, a musel jsem začít přemýšlet nad tím, jak to změnit, ale přesto nebyl důvod, abych se cítil jak po nějaké katastrofě - vždyť to byla skoro maličkost! Ale prostě na mě sedlo cosi jako depka a všechno vypadalo mnohem horší. Takže jako obvykle, když se cítím nějak podobně, mi začaly v hlavě běhat modlitby: "Bože co s tím mám dělat?... Bože veď mě..."

Tahle nálada mi vydržela několik hodin... pak to všechno konečně začalo dostávat nový obrázek. Kdesi jsem slyšel, že člověk by neměl brát problémy jako překážky, ale jako příležitosti naučit se něco nového, a teď se mi moc hodilo si na to vzpomenout. Vzpomněl jsem si i na jednoho svého kamaráda, který nedávno řekl, že ve všem vidí "zajímavé zkušenosti, ze kterých se může učit." A nedalo mi to, musel jsem přemýšlet, proč tohle pro mě byla skoro tragédie, i když nešlo o nic velkého.

Nakonec jsem překvapeně zjistil, že i když nevěřím v evangelium prosterity - "uvěř a Bůh tě udělá bohatým, zdravým a šťastným" - že vpodstatě od něj právě tohle očekávám - život bez problémů. Že nějak nedokážu brát problémy ne jako selhání jeho vedení, neplánované komplikace nebo jeho nevšímavost, ale právě jako součást jeho vedení. Kdo ví kolikrát jsem už někomu duhému řekl, že právě skrze problémy nám Bůh pomáhá růst a že to je to, co si nakonec nejvíc používá, a stejně... stejně když něco podobného přijde, mám pocit, že "takhle to přece být nemá".

A tak teď přemýšlím, jestli nám, když se modlíme o Boží vedení, dochází, že ho tím vlastně "prosíme o problémy", protože jeho cesta není cestou pohodlí, ale kříže. Není cestou širokou, ale úzkou a jsou to zkoušky, které vedou k osvědčenosti. Kdo ví, možná že kdybychom věděli, co Jeho cesta obnáší, bychom se za Jeho vedení zdaleka nemodlili tak často. Anebo modlili, ale pak přestali být překvapení z těch problémů, které následování Krista přináší, a začali za ně být vděční...

"Bože... veď mě prosím svojí cestou..."
"A opravdu o to stojíš?"