Logo

A ten Bůh, co za Mojžíše byl...

Ze zažloutlého listu papíru je opsáno osobní svědectví o Boží milosti a věrnosti. Nevím, kdo byl ten mladý člověk. Možná už ho Pán Bůh povolal, aby složil účty ze svého slibu. Nám ať jsou tyto řádky potvrzením, že On je tentýž ještě dnes. Bůh mě chránil

Bylo to 15. března 1945. Leželi jsme klidně na seně. Tři mimo velkoněmecký zákon. Včera jsme se radili a organizovali výpad na skladiště pancéřových pěstí a automatických pušek Pojali jsme pevný úmysl zabíjet. Zlo nás prolnulo. V Božích věcech jsme totiž tápali, v mnohých otázkách bloudili a zvláště poměr Bible k pušce byl pro nás palčivě otevřenou otázkou. Bible však teď ležela zavřená v baťohu. Byli jsme poslední čas jako štvaná zvěř. Pronásledoval nás hlad, zima a gestapo. Po zkušenostech z již provedených sabotáží byl plán na získání zbraní promyšlen co nejpodrobněji. Nikdo z nás však netušil, že se před námi rozprostírá temná propast zrady. Varování přišlo pozdě. Náš šestý smysl, který jsme měli jako zvěř, nás nezklamal. Přes náves zahučely automobily. Bylo odpoledne. Stáli jsme v plné výzbroji u kulatého okénka a dalekohled nám potvrdil obavy.

Gestapo v počtu asi 24 mužů, ozbrojeno rychlopaly a se čtyřmi policejními psy obsadilo hostinec. Tam se radili. Dosah jsme ještě nemohli tušit, ale cítili jsme makatelně pohromu. Situace byla zlá: v usedlosti, kde jsme byli, byl ubytován německý voják. Vedlejší stavení byla škola s početnou posádkou německého vojska, připraveného na frontu. Druhá taková posádky byla v blízké orlovně. Viděl jsem gestapáky, jak se vyhrnuli z hostince a poklusem mířili k nám. Srdce se sevřelo a jazyk oschl. Obklíčili vedlejší statek, a to velkým kruhem. Zbraně se leskly, byl klid a strašné očekávání. Viděl jsem je zblízka, přikrčené s cynickým úšklebkem. Jednoho našeho přítele vlekli v poutech mezi sebou.

Pod patrem, kde jsme byli, byl podjezd, a protože jeden z nich stál blízko, nebylo možno ani přešlápnout. Od ostatní půdy nás dělil štít s otvorem velikým jeden čtvereční metr. Snažil jsem se sice úplně jej zaházet senem, ale úplně se zamaskovat nedal. Na jedné straně jsem stál já a na druhé kamarád Mojmír. Třetí z nás si rezignovaně podepřel bradu puškou. Gestapáci poznali omyl a síť se zatáhla kolem nás. Došlo na náš statek. Hospodář s ostatními mlátil ve stodole obilí. Motor umlkl. Rozehnali je každého zvlášť a tvrdý výslech započal. Přehazovali stodolu. Psi prolézali každou skulinu a automaty se točily podle nich. Slyšel jsem tiché rozkazy, kroky po špičkách a odjišťování zbraní. Hodiny se zdály věčností. Volal jsem jako David o záchranu k nebeskému Otci a takto přestrašen k smrti jsem dospěl v pochopení až na dno žalmistových slov. V krku vyschlo až do průdušek a jediné zakašlání nám mohlo zkrátit život. Nohy a hřbet byly mrtvě ztrnulé od nehybného stání. Naše útroby byly sevřeny blízkým koncem. Byli jsme přesvědčeni, že zahyneme, protože všechny kombinace o probití byly rozumově směšné. Bolel mě můj nevděčný postoj k Bohu a veliká hořkost nad vlastní nehodností kalila mé prosby.

Ve stodole skončili a vrhli se na stavení. Slyšel jsem, jak pode mnou v průjezdu přerovnávají každou hůl, přehazují uhlí a dupáním hledají úkryt. Pak se ozvaly šoupavé kroky po schodech na půdu a naše poslední naděje zhasla. Smrt přicházela pomalu, ale jistě. Stál jsem na prahu věčnosti. Oči jsem podvědomě zvedl do podvečerního přítmí, šlo mi už jedině o můj poměr k Bohu. Mnohé slzy kanuly na špinavý kabát a do srdce. Tyto pálily nejvíc. Ač jsem znovu promyslil všechny možnosti záchrany, smrti se vyhnout nebylo možné. Na náš jediný výstřel by sta kulí provrtalo střechu. Jak mě trápil náš včerejší plán na zabíjení!

Minulý život běžel jako film. Napadlo mě, že takový pocit mají odsouzenci. Rychlostí blesku se opakovala v mém duchu přešlá cesta mého života. Jako balvany dolehly na mne všechny nepravosti a mnohé se zjevovaly obzvlášť zřetelně. Rodiče a bratři jsou v koncentráku, náš hospodář i s rodinou půjde na šibenici a nás zahrabou jako škodnou zvěř. Tak cítil též Mojmír. Plakali jsme v duchu sami nad sebou a hrozili se té nepřipravenosti, se kterou se ubíráme na věčnost. Jako nejkrásnější hudba nám znělo slovo MILOST A VŠEMOHOUCÍ BŮH. Oba jsme to přímo hmatatelně cítili a věděli, že ani naše pušky, ani pistole, ani granáty nám už nic neprospějí.

Hrobové ticho! Celá vesnice ustrnula. Pomalý šustot gestapáckých bot se blížil. Psi strkali čenichy po koutech a nabírali vzduch. Venku se setmělo. Zdálo se mi, že již nejsem ve svém těle, jen srdce bilo tak nahlas. Pět metrů – čtyři – tři! Kotouč světla přeběhl po neomítaném štítu a světlo, které proniklo skulinami v maltě a přihozeným senem se nám šinulo po tvářích. Na věži odbilo osm hodin. Řekl jsem si v duchu, že mi zvoní umíráček. Nevím, po kolikáté mně již vyvstal pot, jako by mě vodou pokropil.

Necítil jsem ani železo v dlaních, ani nohy připravené ke skoku. V duchu sepjaté ruce a na kolenou jsem volal po záchraně. Kdo to pochopí? Všechno, čím jsem žil a co mne vyjadřovalo, jsem spojil do jediného výkřiku: „Bože, Otče Všemohoucí, zachráníš-li mě nyní, budu výhradně Tvůj a to Evangelium, skrze které jsem uvěřil, bude mi programem po celý zbytek života.!“

A Pán se postavil pod automat německého vraha. Nevěděli jsme ani, že odešli. Naše oči a uši stále vnímaly blikání a zvuk šoupavých kroků. Odešli, protože Pán posílil také ty, kteří byli brutálně vyslýcháni. Ani stráž nezůstavili, ani nikoho z domu nevzali s sebou.

Jak jsem očekával smrt? Abych nebyl raněn a pak vyléčen k mučení, odjistil jsem částečně granát a stiskl jej pod bradu. Pak jsem si přichystal zápalky, abych uvedl do výbuchu bedničku třaskavin, kterou jsme měli podle sebe. Byli jsme dva metry od gestapáckého automatu v prázdném prostoru pod střechou, kde se dalo uskladnit asi šest žebřiňáků slámy. Vrah, který tolik usiloval o náš život, činil tak pro slib, že nás dostane živé nebo mrtvé. Je pozoruhodné, že v přízemí našel zazděné dveře ze síně do konírny a byl pevně přesvědčen, že vedou do tajného úkrytu.
Kdo jej však na půdě odvrátil od metrového otvoru s několika náručemi sena?
Kdo zmařil jemný čich policejních psů?
Žalmista řekl: „ Ač mě přísně trestal Hospodin, smrti mne nevydal. Neboť ze soužení velikého vytrhl mě Bůh, nýbrž i pomstu nad nepřáteli mými vidělo oko mé. Rozvážil jsem na mysli cesty své a obrátil jsem nohy své k Tvým svědectvím. – Čím se tedy odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní mně učiněná? Kalich mnohého spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu. Sliby své Hospodinu splním.“

St. Hloch

Zdroj: Časopis Snahy, rok ?, str. 87 - Slovo k mládeži