Logo

Angličtí nonkonformisté

Nové učení a reformace oživily zájem o Slovo a nový překlad Bible byl nejmocnějším prostředkem, kterým bylo vyvoláno široké, rozvětvené probuzení mezi lidem. William Tyndale, který studoval v Oxfordu a Cambridge, byl velmi dotčen učením Luthera...

William Tyndale 1494-1536



Lollardské hnutí bylo zevně potlačeno, ale jeho zbytky přece zůstaly. Čas od času byly některé osoby trestány za to, že se shromažďovaly ke čtení Písma. Nové učení a reformace oživily zájem o Slovo a nový překlad Bible byl nejmocnějším prostředkem, kterým bylo vyvoláno široké, rozvětvené probuzení mezi lidem. William Tyndale,1 který studoval v Oxfordu a Cambridge, byl velmi dotčen učením Luthera. Diskutoval s kněžími, kteří navštěvovali dům, v němž byl učitelem. Ukazoval jim, jak daleko zbloudili od učení Písma. To mu způsobilo pronásledování, které ho donutilo opustit zemi. Viděl však, že mezi lidem je velká potřeba znalosti Bible a slíbil si, že

„ušetří-li Bůh jeho život, za několik málo let způsobí, aby hoši, kteří stojí za pluhem, znali lépe Písmo než bohoslovci, kteří je od nich vzdalují!“

Při životě ve vyhnanství na pevnině,

„byl zanícen něžnou péčí a horlivostí o svou zemi a snažil se, pokud mu síly stačily, přinést krajanům týž požitek z pochopení svatého Slova Božího a pravdy, kterým jej samého Pán plně obdařil“.

Tyndaleův Nový zákon



První vydání jeho překladu Nového Zákona vyšlo roku 1525 a příštího roku následovalo druhé vydání, vytištěné v Kolíně. Později vyšlo pět knih Mojžíšových a ostatní části Starého Zákona, které přeložil v Antverpách a Hamburku právě tak dobře jako Nový zákon. Nesnáze a nebezpečí jak při převážení takovýchto svazků do Anglie, tak při jejich rozdělování, byly veliké. Církev novému překladu kladla vší svou mocí odpor. Sir Thomas More byl jeden z těch, kteří proti němu prudce psali. Ačkoliv měl později jeho překlad větší vliv na autorizované vydání než kterýkoliv jiný, byl prohlášen za plný omylů, přestože tvoří ono vydání z největší části. Veliké námitky byly kladeny proti užívání slova „shromáždění“ místo „církev“. More pravil, že je překlad tak pln omylů, že „by bylo třeba celých knih, aby bylo vše vyjmenováno“ - „hledat tam chyby, bylo by tak jako pátrat, kde je v moři voda.“

Nové zákony byly vpašovány do Anglie a společnost zvaná „Křesťanští bratři“ je rozšířila v zemi. Všude byly překlady kupovány a čteny s chtivostí, takže se brzy dostaly na univerzity, kde se tvořily společnosti, které se scházeli k jejich čtení. Londýnský biskup brzy uveřejnil rozkaz, zakazující schůzky.

Pravil v něm:

„Proto my, když jsme se dověděli jednak z úst různých lidí, jednak z objeveného vlastního materiálu, že mnohé děti nepokoje, zaslepené výstřední zkažeností, zbloudilé z cesty pravdy a katolické víry, vychytrale přeložily Nový zákon do našeho anglického jazyka...,o kterémžto překladu bylo vytištěno mnoho knih, některé s poznámkami, jiné bez nich, obsahující nakažlivý a velmi nebezpečný jed v anglickém jazyce, který se rozšířil takovou měrou celou londýnskou diecézí, že … nepochybně poskvrní a nakazí nám svěřené stádo smrtelným jedem a kacířstvím…, …nařizujeme, aby v době 30 dní... pod trestem vyloučení a upadnutí v podezření z kacířství, byly přineseny a úplně odevzdány na našem generálním vikářství všechny, jednotlivě i hromadně, knihy, obsahující překlad Nového zákona do anglického jazyka.“

Tvrdil, že v tomto překladu je více než dva tisíce bludů. Znal obchodníka, jménem Packingtona, který byl ve spojení s rozdáváním oněch knih, a doufal, že jeho prostřednictvím boudou zničeny.

Jedna zpráva praví:

„Biskup, domnívaje se, že drží Boha za palec, jakmile si to pomyslil, chytil ve skutečnosti ďábla za celou ruku, když řekl: Milý pane Packingtone, snažte se je získal a z celého srdce rád, Vám za ně zaplatím, cokoliv Vás budou stát, neboť ty knihy jsou bludné a nicotné a mám v úmyslu je všechny zničit spálením na křižovatce u sv. Pavla.“

Obchod byl uzavřen a peněz z něho získaných bylo použito k ještě rozsáhlejšímu nákladu Biblí. Když byl dotázán jeden vězeň, obviněný z kacířství, jak je podporován Tyndale a jeho přátelé, pravil:

„Pomohl nám londýnský biskup, neboť mezi nás rozdělil mnoho peněz na Nové zákony, které chtěl spálit, a tyto peníze byly a ještě jsou naší jedinou podporou a příjmem.“

Byla vykonána přísná inkvisice pro zakázané knihy a mnoho lidí bylo pokutováno, uvězněno, nebo i vydáno na smrt, protože je měli. Bylo zaznamenáno:

„bylo odhaleno mnoho lidí, kteří četli Nový Zákon přeložený Tyndalem a byli za to potrestáni...přesto jejich počet denně vzrůstal.“

Pomocí špehů, vyslaných z Anglie, byl Tyndale nakonec chycen, odsouzen ve Vilvoordu v Belgii, zardoušen a jeho tělo bylo upáleno (1536). Jeho dílo však bylo dokonáno. Jako všichni ti, kteří překládáním a šířením Bible pomáhali šířit a uskutečňovat pravdy, které obsahuje, přinášel i Tyndale lidem známost Boží a ukazoval jim cestu života.

Ustanovení anglikánské církve



V Anglii se v této době udály veliké změny. Roku 1531 byl král Jindřich VIII. uznán za nejvyšší hlavu anglické církve, čímž se anglikánská církev oddělila od církve římské a král zaujal místo papeže. Spor mezi papežem a králem byl sporem mezi církví a státem na jedné straně a státem a církvi na straně druhé – mezi papežským a erastiánským náhledem. Záměr, způsobit reformaci povýšením civilní moci nad církevní (erastianismus), byl již dříve proveden v braniborských a saských církvích. Cranmer soudil, že je to nejlepší postup a Jindřicha VIII. přijal v Anglii jako základ své politiky.

Coverdaleova edice



Téhož roku, kdy Tyndale zemřel, byl jeho překlad Bible zrevidován a vydán na rozkaz králův Milesem Coverdalem za patronátu krále. Bylo nařízeno, aby byl přijat za základ národní víry a umístěn ve všech kostelech po celé zemi. Tato přízeň však brzy pominula. Roku 1543 opatření, nazvané „Dílo k rozšíření pravého náboženství a zamezení náboženství opačného“, nařizovalo, „aby všechny druhy knih Starého i Nového zákona v angličtině podle lstivého, falešného a nepravého Tyndalova překladu byly určitě a úplně odstraněny a zničeny a že je zakázáno je mít anebo jich užívat.“ Tresty za neuposlechnutí byly velmi přísné, v některých případech i doživotní uvěznění. Jiné knihy bylo dovoleno číst, ale čtení Písem bylo vyhrazeno soudcům, šlechtě a důstojníkům, kteří směli číst Bibli svým rodinám.

„Obchodníci ji směli číst soukromě; ženy však nebo řemeslníci, učedníci tovaryši a vůbec lidé nižšího společenského stupně, tedy ani hospodáři a rolníci nesměli proniknout do biblické říše pomoci anglického Nového zákona, a to ani veřejně ani soukromě.“

Šlechticové a šlechtičny směli číst Bibli sami. Král vyhlásil, že podle zákona chce strašně a přísně vyčistit celou svou zemi od podobných knih. Ale ať to bylo dovoleno nebo zakázáno, lidu se již nemohlo zamezit číst Písmo. Bylo-li hlasitě čteno v kostelích, tu přicházely zástupy naslouchat. Bylo-li jim to zakázáno, riskovali všechno, aby Písmo obdržely. Jeden rolník zapsal do svého Nového Zákona:

„Stav věci: Přineseno roku 1546 z Oxfordu do Seynbury Johnem Darbym, cena 14 d. Když jsem jel Letymerovou lodí, koupil jsem tuto knihy, když byl Zákon zapovězen a pastýři jej nesměli číst, prosím Boha, aby odvrátil tuto zaslepenost. Zapsáno Robertem Wyllyamem, rolníkem na vrchu seynburském.“

Tak byl lid vyučován z Mojžíše, proroků, z knih historických i žalmů, obzvláště pak z evangelií, v nichž se učil poznávat Ježíše Krista, a z epištol, které popisují jeho podivuhodné dílo; charakter celého národa byl změněn rozšířením spravedlnosti a milosrdenství tou měrou, jakou dosáhla rozšíření tato kniha, která se dotýkala srdce a mysli lidu.

Za šestileté vlády Edvarda VI. se rozvinula moc anglikánské církve a ubírala se více než dříve protestantskou cestou; ale v následujících šesti letech za vlády královny Marie se politika obrátila a Anglie se vrátila ke své věrnosti papeži, přijímajíc rozhřešení za své kacířství a roztržku. Ačkoli se vláda stala chabou, lid zůstal tvrdý jako diamant. Ani násilí jej nemohlo přinutit, aby se podřídil praktikám, které byly v přímém rozporu se Slovem Božím. Stovky lidí, a to nejen z vysokých rodů, ale i z nejnižších postavení, muži i ženy, byly veřejně upalovány, v anglických městech a vesnicích. Utrpení těchto mučedníků mělo za následek zlomení římské moci spíše nežli politická nařízení nebo kněžské argumenty. Ony ohně ještě hoří v paměti anglického lidu jako světla, varující před návratem k řádu, který nese takovéto ovoce.
Robert Browne a Brownisté

V Londýně byla za vlády Edvarda VI. založena na podkladě Písma církev, která se skládala z Francouzů, Holanďanů a italských křesťanů. Rovněž anglické církve byly svým charakterem bližší snahám z lollardských časů; proto londýnský biskup píše roku 1523, že veliká banda wicliffských kacířů není ničím novým. Existují zápisy „kongregací“ v Anglii z roku 1555 a baptistické církve byly známy již za vlády královny Alžběty před rokem 1589. obě tyto církve, ať již se nazývaly nezávislými anebo kongregačními, i ty, jejichž členové se nazývali baptisté, byly nezávislými církvemi věřících. Lišily se v tom, že baptisté křtili jedině dospělé věřící, kdežto nezávislí křtili i děti, byl-li jeden z rodičů nebo pěstounů věřící.2

Rober Browne byl tak činný v prohlašování nezávislosti každé jednotlivé kongregace, že podle starého zvyku dávat nějaké sektářské jméno těm, kteří jsou mimo státní církev, byly takové skupiny nazývány „Brownisty“. Sir Walter Raleigh oznamuje v parlamentě, že za nynější doby je mnoho, ba tisíce brownistů. Brownovy spisy, jako např. jeho „Kniha, která ukazuje život a způsoby všech opravdových křesťanů a jak jsou nepodobni lidu tureckému, papežskému a pohanskému“, nebo „Pojednání o reformaci“ měli veliký vliv.3 Pro jejich šíření byli dva muži oběšeni v Bury St. Edmunds roku 1583 a všechny knihy, které byly nalezeny, spáleny. Brown sám byl pronásledován, vězněn, mučen a nakonec zlomen na duchu i na těle a dal se pohnout, aby vstoupil zpět do státní církve.

Všechny formy nesouhlasu se státní církví byly nemilosrdně stíhány, ať šlo o puritány nebo presbyteriány, zvláště však o baptisty a independenty. Žaláře byly jimi přeplněny, a jelikož byly ohavné pod všechnu kritiku, mnoho jich umíralo nemocí a bídou, zvláště též pro špatné zacházení, které se souviselo s uvězněním.
Barrowe, Greenwood a Penry

Mezi předními muži independentů byl Barrowe, Greenwood a Penry. Oba první ukázali nesmlouvavě, že jediný správný způsob pro ty, kdož nevěří předpisům státní církve, je oddělit se od ní, neboť je pro muže nečestné, dává-li souhlas k něčemu, čemu nevěří nebo věří jen z části, zejména pak pro toho, kdo přijímá úřad a plat za to, aby šířil to, s čím nesouhlasí. Oba byli po letech věznění pověšeni. Penry byl tak dojat bídou waleského lidu, že nejen kázal a neúnavně mezi nimi pracoval, ale snažil se pro to nadchnout i jiné. To rozčílilo nedbalé a nesprávně žijící kněžstvo v té krajině a vyburcovalo jejich zlou nenávist. Penry byl muž mající neobvyklý dar a milost při službě Kristově. Žil zbožně, pln lásky a soucitu k duším, byl učený a milosrdný, mocného rodinného citu a oddán službě evangelia. Jeho dílo mělo bohaté výsledky: hříšníci se obraceli, a ti, kteří uvěřili, se vzdělávali, zejména ve Walesu, ale i daleko ve Skotsku a v Anglii. I on byl chycen a v Londýně oběšen brzy po smrti svých spolupracovníků v šíření evangelia.

Tito muži byli spojeni s církví, známou pod jménem „Tajná církev v Londýně“. Jejich základní zásada byl výrok Páně:

„Kde se dva nebo tři sejdou ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18,20).

Neměli stálé místo pro svá shromáždění, scházeli se v soukromých domech anebo pod širým nebem. Jedno z těchto shromáždění bylo roku 1567 a přepadeno 14 nebo 15 jejich vedoucích uvězněno. Roku 1592 bylo 56 z nich polapeno při shromáždění, kde chválili Pána. Nesmírný počet rok co rok podléhal nejvyšší bídě v žalářích a poutech. V šesti letech jich 17 zemřelo ve vězení a později 24 za jediný rok.
Hookerovo církevní občanské zřízení

V této době byla napsána obrana anglické církve „Církevní občanské řízení“ Richardem Hookerem4, dílo, kterému se ještě dnes mnozí obdivují. V něm Hooker popírá mínění, že by anglická církev vyžadovala další reformy, a snaží se dokázat, že samotné Písmo nedostačovalo k vedení církve; že bylo mnoho obřadů a zvyků, praktikovaných apoštoly, které však nebyly zapsány, ale byly známy jako apoštolské. Mnohé z Božích zákonů jsou prý proměnlivé, protože je mnoho úkonů každodenního života, o kterých Písmo vůbec nepodává zpráv, a že v každé činnosti není nutno řídit se úplně Písmem, ale každá činnost se musí podřizovat zákonu rozumu. Víra může být založena ještě na jiných věcech než na Písmu, neboť lidská autorita má velkou váhu. A také to, co je vyprávěno v Písmu, se nemusí brát jako rozkaz.
Tak byla autorita Písma pečlivě omezena a zmenšena a naproti tomu některé praktiky a doktríny byly přijaty za pravé, jako např. křest dětí a nezbytnost svátostí ke spáse. Uvádí, že byli obviňováni,

„… v mnohých případech vybočujeme z původní jednoduchosti Kristovy a jeho apoštolů; že jsme zvýšili vnější důstojnost, máme takové způsoby při provádění náboženství, jaké ti, kteří nejvíce milovali Boha a nejoddaněji mu sloužili, nikdy neměli. Z toho nepochybně plyne, že první stav věcí byl nejlepší, prvotní křesťanská víra nejhlubší, Písmům Božím bylo tehdy nejlépe rozuměno všemi lidmi, všechny druhy zbožnosti tehdy byly hojné, a proto z toho nutně vyplývá, že zvyky, zákony a nařízení, vzniklé od té doby, nejsou tak dobré pro Kristovu církev. Nejlepší cestou pak je odstranit pozdější vynálezy a vrátit stav věcí k původnímu, kdy žili první křesťané.“

Dále odpovídá:

…ti, kteří zaujímají takové postavení, musí přiznat, že je velmi nejisté, jaké řády měla církev v dobách apoštolských, jelikož Písmo se o nich vůbec nezmiňuje, a jiné zprávy kromě něho naprosto zamítají. A tak vážíce církev na nařízení z dob apoštolských, odkazují na podivuhodně nejisté pravidlo. A přesto vyžadují zachovávání toliko těch pravidel, která jsou známá ze spisů apoštolů... Jsem si jist, že není jejich mínění, abychom shromažďovali náš lid v uzavřených a tajných shromážděních ke službám Božím; nebo aby potoky a řeky byly místem užívaným ke křtu; nebo aby oltářní svátosti byly slouženy po jídle; nebo aby byl naprosto odstraněn každý druh trvalého platu církevních služebníků a jejich příjem byl toliko založen na libovolné zbožnosti člověka. Na všech těchto věcech se pochopí, jak nedostačující je pro přítomnost to, co úplně stačilo v prvních dobách. Víra, nadšení i zbožnost dřívějších dob je hodna úcty. Ale je to snad důkazem, že nařízení církve Kristovy musí být stále táž, že nic již nesmí být, co nebylo tenkrát, a že nic, co tehdy bylo, nemohlo od té doby právem přestat? Ti, kteří staví církev tam, kde byla prvotní církev, nezbytně by museli položit pouta a meze svým řečem.“

Tímto zmenšuje autoritu Písma a vytýká, že jeho odpůrci, kdyby byli důslední, museli by jít ještě dále, než již šli ve svém prohlašování navrátit se k Písmům. Na základě toho dospěl konečně k závěru, že anglikánská církev nepotřebuje další reformace, neboť souhlasí s Písmem a dobrým smyslem více než kterákoli jiná. Prochází pak její věrouku a různé způsoby a vrcholí tvrzením, že uznání krále Jindřicha VIII. a všech jeho nástupců za nejvyšší hlavu církve je v naprostém souhlasu s učením Písma. O této církvi praví:

„Máme za to,... že není příslušníka anglikánské církve, aniž by nebyl současně příslušníkem státu, a není příslušníka státu, aniž by nebyl současně příslušníkem anglikánské církve“.

Ačkoliv je tak pozitivní ve svém učení a závěrech, je přece pozoru a chvály hodno, že je ve vyjadřování Hookera umírněnost a důstojnost, což je v silném protikladu k prudkosti a hrubostem, kterých se dopouštěly v tehdejší době všechny ostatní strany ve svých řečech.

Před koncem své vlády přestala Alžběta vsazovat do vězení ty, kteří se odmítali přizpůsobit anglikánské církvi a místo toho je vypovídala. To donutilo mnohé brownisty a anabaptisty, aby hledali útulek v Holandsku. Vytvořili v Amsterodamu církev, která za vedení Francise Johnsona a Henryho Ainsworthe uveřejnila roku 1596 „Vyznání víry skupiny anglického lidu, žijícího ve vyhnanství v Nizozemí.“


Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1.Memoir of William Tyndale,George Offor.
2.A History of the Free Churches of England, Herbart S. Skeats.
3.A Popular History of the Free Churches, C. Silverster Horne.
4.Laws of Ecclesiastical Polity, , Richard Hooker.