Logo

Anthony Norris Groves

Jaké vzácné dílo Bůh skrze tohoto milého bratra vykonal v Iráku a Indii. Jaké byly jeho zásady misijní práce? Jak zvládli v Iráku mor a povodně? Jak vnímal snahy misijních společností jednotlivých denominací? Jaké zásady se snažil držet v oblasti získávání finanční podpory? Proč mladý Ind Aroolappen odmítl jakoukoliv finanční podporu? V prvních letech 19. Století se mnoho lidí zajímalo o důležitost a možnost navrácení se k učení Písem. Nejednalo se pouze o otázky osobního spasení a chování, ale důraz byl kladen i na pořádek a svědectví církví. Silný důraz byl položen na to, aby toto přesvědčení bylo uvedeno v praxi.

Anthony Norris Groves, zubař z Plymuthu, Anglie, navštěvoval Dublin – Irsko (1827), ve spojení se studiem na Trinity College (universita Trojice). Při rozhovoru s John Gifford Bellett, obhájcem a námořníkem Dublinu, se kterým byl přidružen ke studiu Bible, poznamenal, že z Písma zjistil, že věřící, kteří se scházeli jako učedníci Krista, byli svobodní k lámání chleba, jak je jejich Pán nabádal. Stejně tak, pokud byli vedeni praxí apoštolů, měli by každou neděli vyhradit k tomu, aby zvěstovali smrt Páně a být tak poslušní jeho příkazu. Za nedlouho našli v Dublinu skupinu věřících, kteří se tímto způsobem scházeli

Shromáždění v Dublinu 20-tá léta 18.století


Jeden z prvních členů této skupiny byl Edward Cronin. Původně z římskokatolické církve a pak se připojil k Nezávislým. Uskutečňujíc základní jednotu Božího lidu, měl ve zvyku čas od času mít účast na večeři Páně s různými společnostmi Nonkonformistů. Když se usadil v Dublinu, bylo po něm bezpodmínečně požadováno, aby se stal členem jedné z nich, jinak mu nebude dovoleno, aby lámal chléb v žádné. Jelikož to bylo v rozporu s jednotou, kterou hledal, Cronin odmítl splnění těchto požadavků, načež byl veřejně vypovězen z jedné z kazatelen Nonkonformistů. Proti tomu vznesl protest pracovník biblické společnosti. Nakonec se Cronin spolu s člověkem, který vznesl protest, začali scházet v jedné z jeho místností k modlitbám a lámání chleba. Další se připojili, a tak se shromáždění přesunulo do Croninova domu. Velice záhy (1829) co jejich počet rostl, Francis Hutchinson, který byl jedním z nich, najal velkou místnost v domě na Fitzwilliamském náměstí.

Další podobná skupina byla vytvořena přibližně ve stejné době, taktéž v Dublinu. Asi roku 1825, John Vesey Parnell (později Lord Congleton) a dva přátelé, které znepokojovala ta skutečnost, že společné obecenství během týdne bylo v neděli znemožněno jejich oddělením do jednotlivých denominací, hledali nějaké věřící, u kterých by rozdílné pohledy na otázky církve, nebránily vyjádření jednoty Božích dětí. S ohledem na to, že žádnou takovou skupinu nenalezli, a s přesvědčením, že nepotřebují žádnou zasvěcenou budovu nebo duchovního, začali se scházet a lámat chléb v místnosti jednoho z nich.

Krátce později, jeden z těch, kteří šli na nedělní setkání, byl nějaký člen této skupiny. Potkal Belletta, kterého znal jako křesťana. Ve stručném rozhovoru se dotkli skutečnosti - přestože jedno v Kristu, šli různými směry. To přimělo tyto dvě skupiny, aby se sjednotily. Groves opustil Anglii, ale k Bellettovi a těm, kteří byli s ním, se připojil mladý duchovní - John Nelson Darby. Začali se brzy scházet v domě Francise Hutchinsona, a pořádali svá shromáždění v takový čas, aby žádnému kdo by je chtěl navštívit nezasahoval obvyklou bohoslužbu v církvích nebo modlitebnách s jinými názory.
Jak jejich množství rostlo, bylo obtížné scházet se v soukromém domě. Proto byla pronajata velká aukční místnost v Aungier Street, kde se konala shromáždění. Prožívali velkou radost ve smyslu Pánovi přítomnosti a požehnání. Cronin toho času napsal: „Ach, požehnané období pro mou duši, které John Parnell, William Stokes, a další znají. Zatímco odchází vybavení a pokládá se obyčejný stůl s chlebem a vínem v sobotní večery, období radosti, nechť není zapomenuto, poněvadž jistě máme Mistrův úsměv a schválení od začátku takového hnutí jaké bylo toto.“

Čas od času nalezli skupinu věřících, kteří se scházeli v jiných částech Britských ostrovů a jinde, kteří neznali jeden druhého, věřící, na jejichž srdci a svědomí bylo patrné, že lid Páně by se měl navrátit k bezmezné podřízenosti Slova, učinil je jako jediné vodítko, tak dalece jak jemu rozumí. Byli zde mnozí jednotlivci, kteří, jakmile zjistili, že jiní zvěstují, co mají, to co po čem touží, ochotně k nim sami přistoupili.

Anthony Norris Groves, jehož slova v Dublinu byla tak plodná, přestože byl docela mladý, vynikal ve svém oboru. Byl šťastně ženatý, měl tři malé děti, příjemný domov v Exeteru, řadu vyhovujících přátel a příbuzných. Než, jako chlapec ve svém jinošství uvěřil, cítil, že být misionářem je správný ideál pro křesťana. Když uvěřil, zasvětil sebe Pánu s úhlem pohledu, který viděl jako nevěřící. Nicméně jeho mladá žena, která uvěřila přibližně ve stejné době jako on, a které byl zcela oddán, oponovala jakékoliv myšlence na to, že by se měli stát misionáři. Přestože byla se svým mužem za jedno v otázce služby Pánu a dohodli se, že dají desetinu svých příjmů a poskytli ji chudým. Tato část brzy stoupla na polovinu a za čas zjistili, že oni a vše co mají, patří Pánu, proto vzdali veškeré myšlenky na to, aby šetřili nebo dávali stranou peníze pro své děti a zredukovali výdaje zjednodušením svého způsobu života, všemi možnými způsoby, dali stranou všechen zbytek.
Groves přestal dále říkat své ženě o neuhasitelné touze po práci misionáře, protože viděl, že se postavila proti, ale ta měla své vlastní zkušenosti, probuzené tím, že přišla do styku s chudobou a utrpením, při rozdávání. A tak po několika letech, došla nezávisle ke stejnému závěru, který její manžel získal dříve.
Teď jim připadalo, že by bylo pro něho dobré, aby se nechal vysvětit, aby mohli jít do zahraničí ve spojení s Church Missionary Society (Církevní misionářská společnost). Bylo to s představou, že půjde čas od času na Trinity Collage (universita Trojice), která je v Dublinu. Při jedné z těchto příležitostí, měl rozhovor se svým přítelem Bellettem, který jej uvedl na shromáždění s dalšími k lámání chleba. Při pozdější návštěvě, mu čtením Písma poukázal na svobodu, kterou Duch dává služebníkům Slova Božího, proto zjistil, že není žádná potřeba, aby byl vysvěcen anglikánskou církví a při rozhovoru s Bellettem o této otázce řekl:

„Nepochybuji, že toto je vůle Boží ve vztahu k nám – máme jít společně ve vší jednoduchosti jako učedníci, nečekajíc na nějakou kazatelnu nebo duchovenstvo, ale v důvěře, že Pán nás vzdělá společně ke službě jak On ráčí, a vypůsobí dobro z našeho nitra.

Bellett vypravuje:
„Ve chvíli, kdy mluvil tato slova, byl jsem ujištěn, že má duše má správný plán, a tuto chvíli si pamatuji jako by to bylo právě včera a mohu vám popsat místo. Byly to narozeniny mé mysli...“
Groves stále toužil jít do zahraničí s Church Missionary Society. Když však odešel do Londýna, kde se informoval ohledně možnosti jít jako laik, zjistil, že by nemohl slavit večeři Páně. Dokonce i jako vysvěcený duchovní by nemohl slavit památku, proto stáhl svou přihlášku. Byl pokřtěn v Exeteru, ale když mu bylo řečeno : „No jistě, musíte být baptista, abyste mohl být pokřtěn,“ odpověděl: „Ne, toužím následovat všechny ty, kteří následují Krista, což bych nemohl, kdybych se připojil k jedné skupině, na úkor dalších.“
V roce 1829 Groves a jeho manželka spolu se dvěma chlapci, devět a deset let starými, a Kitto, domácí učitel pro chlapce (později proslul jako učenec Bible), a několik dalších, se vydalo na cestu do Petrohradu, Tiflis a do Bagdádu.

Groves a spol. cestují do Bagdádu


Vlaková souprava míjela jižní Rusko a potkali několik Mennonitských věřících. Cestou skrze hornaté kraje Transilvánie, viděli v dálce na vrcholku jednoho z nespočetných vrcholů, krásně vystavené město Suša. Zdolali strmý vzestup a velký dům, jeden z těch, kvůli kterým přišli, na hranici města, jim otevřel své dveře. Byli přijati misionáři z Basel Missionary Society, Pfander a Count Zaremba, kteří konali významnou práci v této oblasti, dokud nebyli z tohoto státu vypovězeni.

Pfander doprovázel skupinu do Bagdádu, kde s nimi nějaký čas zůstal. Jeho zkušenosti a znalost jazyků, jim umožnila, aby začali práci dříve, než by bylo jinak možné. Náklady cesty byly uhrazeny různým způsobem a Groves napsal: „Cítím, že jsem šťasten, protože nemám žádný systém podpory, v pohybu mezi křesťany i Mohamedány. Jedněm může člověk říct, že se nepokouší přivést je do nějaké církve, ale k zřejmé pravdě Božího Slova a dalším, přejeme vám, abyste četli Nový zákon a naučili se, rozsuzovat Boží pravdy, ne dle toho co vidíte v církvích kolem sebe, aleBožím Slovem samotným“.

V Bagdádu si zařídili malou domácnost a studium jazyka začalo. Neduhy nemocných lidí k mnohým poskytly přístup a škola, která byla otevřena, od začátku prosperovala. Arméni byli dostupní. Mezi některými Židy a Syřany byly dveře otevřené. Muslimové byli často nepřátelští, ale s některými bylo možné si promluvit.

„Dva důležité předměty v Církvi posledních dnů,“
napsal Groves, „mi připadají - zveřejnit svědectví Ježíše ve všech zemích a povolat Kristovy ovce, které mohou být uvězněny ve všech Babylonských systémech, které jsou na světě.“

Mor a záplavy

Druhý rok jejich pobytu započal mnohým povzbuzením v jejich činnosti, ale řeči o válce a přicházejícím moru povzbuzovaly obavy, a když bylo město skutečně napadeno morovou nákazou, byla naléhavá otázka odchodu. Mnozí odcházeli, ale za daných okolností, kdy se práce začínala dařit, a škola očekávala příchod skupiny pomocníků z Anglie, kteří právě minuli Aleppo, se rozhodli zůstat. Mor se začal šířit, davy lidí, které mohly, prchaly, ale postup armády mnohým znemožnil odchod. Voda se stala vzácností a lupiči se chopili příležitosti při ochromené moci spravedlnosti. Počet, zasažených morovou epidemií, rychle rostl, a třebaže polovina obyvatel uprchla, mezi 40 000 zbývajících úmrtnost brzy dosáhla 2 000 denně. Poté se rozlila řeka a po dnech dychtivé naděje, že by se už mohla zastavit, voda zasáhla město. Zdi byly podemlety a padly, což způsobilo, že padly tisíce domů. Morem postižení lidé, byli umístěni do vyhrazených míst. Jídlo došlo. Během jednoho měsíce 30 000 duší zahynulo v úplné bídě. Sklizeň, připravená ke žni, byla zničena 30 mil daleko.

V malé domácnosti misionářů, jejichž srdce bylo upřeno na nepopsatelnou hrůzu, která je obklopovala, nyní Groves mohl napsat:

Pán nám daroval ohromný pokoj a ujistil nás v láskyplné péči a pravdě svých zaslíbení, že náš chléb a voda bude zajištěn. Ale jistě nic než služba takovému Pánu, jaký je on, by mě neudržela na scéně událostí, které tato krajina představuje, a cítím se ujištěn dokud Pán nedokončí své soudy nad nimi pro pohrdání jména, přirozenosti a úřadu Syna Božího. Nyní vím, že se nezabývám zbytečně v naději, že má i mezi nimi ty, pro které tyto nepokoje připravují cestu... Pán zastavil vodu právě u vrcholu naší ulice, malou vyvýšeninou zeminy, proto jsem až doposud v suchu a všichni svobodni od meče hubícího anděla.“

S ohledem na znemožnění nadějně započaté práce, napsal:
Vyžaduje to důvěrné spolehnutí se na Boží lásku a její mnohé zkušenosti, aby duše zůstala v míru, zůstala v něm, v zemi takových změn, bez kohokoliv z našeho národa na blízku, bez možnosti utéct jakýmkoliv směrem, obklopeni tím nejvíce hubícím morem a pustošící povodní, s pocity bídnosti dopadajícími na pozornost, které drásají pocity, u kterých nemůžete poskytnou žádné odlehčení. Nicméně, i v takové situaci, Pán nás udržel svým nekonečným slitováním v osobním poklidu a míru, v důvěře pod stínem Všemohoucího křídla a umožnil nám, abychom se denně scházeli v nemenšícím se počtu, když deseti-tisíce kolem nás padají. Nejen to vše, protože on nám dává vědět, proč jsme zůstali na tomto místě a proč nám nebylo nikdy dovoleno, abychom připustili, že je povinností opustit naše místo, ve kterém jsme.

Vody pominuly. Ničivé důsledky moru zmizely. Poté Mary, žena a matka, vůdce domácnosti, jejíž láska, laskavost a neupadající víra, byly zdrojem, na který všichni spoléhali, onemocněla. Jak si znepokojení pozorovatelé brzy uvědomili – morem. Její muž a věrná sestřička se o ní starali. Byla zcela přesvědčena, že mají zůstat v Bagdádu a nyní, tváří v tvář vyhlídce, že opustí svého manžela, syny a malé děťátko, které se zde narodilo, na takovém místě, pravila: „Jsem okouzlena Pánovým jednáním, ale ne více než mým vlastním klidem za takovýchto okolností.“

Zemřela. Její manžel truchlil v žalu a uctívání Pána:

„Jak těžko je duši, když vidí, že předmět její nejdelší a nejlépe položené zemské záliby trpí bez moci pomoct a zná, že nebeský Otec, který ji poslal, může ji zprostit a nyní zdá se, že změnil na hluché, ucho jednomu nářku. Ve stejné chvíli, jsem ucítil, v hloubi dojetí své duše, že nehledě na to vše, on je Bůh nekonečné lásky. Satan mě jistě zkouší, ale Pán mi ukázal, ve 22. Žalmu, ještě podivuhodnější pláč jak se zdá bez povšimnutí a Duch svatý mi dal vítězství a umožnil mi, smířit se s vůlí mého Otce, protože nyní nechápu konec Jeho svatých a požehnaných cest.

Tehdy bylo děťátko stiženo a navzdory nejvyšší míry zbožnosti jejího otce, bylo od něj vzato. On sám, byl další, kdo byl napaden a obával se, že zanechá své děti beznadějné, ale uzdravil se.
Mor a povodeň zanechala nepřítele bez perspektivy, město bylo obléháno a tak dav zvítězil. Dům Grovese byl opakovaně napaden a vykraden, ale přestože neozbrojení a bez pomoci, neutrpěli žádné fyzické zlo. Bombardování zasáhlo střechu domu, ve kterém spali, a budova byla zničena bombami z děla. Zuřivost byla na ulicích obvyklá, především děti křesťanů zakusily hanebné zacházení. Ve finále bylo město dobyto. Dobyvatelé se chovali s neočekávanou umírněností, proto byl nastolen poklid a pořádek.

Pomocníci z Anglie dorazili

V létě roku 1832, dlouho očekávaní pomocníci z Anglie dorazili. Byli to Dr. Cronin, nyní vdovec, se svým malým dítětem a matkou, John Parnell a Francis W. Newman (jehož bratr se později stal dobře známým kardinálem). Groves a všichni, kteří s ním byli, tento příjezd uvítali. Celá rostoucí skupina pokračovala, nějakou dobu, nejen v činnostech souvisejících se studiem a prací, ale i v radostném a prospěšném společenství, včetně hlubšího poznání Boha a svatosti. Měli všechny věci společné. V pátky se společně postili a modlili. Taktéž se hluboce zabývali studiem Písma, dokonce se někteří lidé obrátili. Byly to časy, na které nemohli zapomenout a od kterých mnozí, z různých národů, datují začátek nového života v Bohu.
Na cestě zpět se Cronninova sestra vdala za Parnell v Appello, ale velice záhy byla od něj odvolána smrtí. Krátce nato zemřela i její matka. Téhož roku se Newman a Kitto vypravili do Anglie, aby hledali další pomocníky a následujícího roku byli, ti kteří setrvali v Bagdádu, navštíveni Collonelem Cottonem , jehož technické schopnosti a křesťanská péče, pomohly překonat příšerné období hladomorů obyvatel Godaveri Delta a přineslo prospěch široké skupině obyvatel. Groves s ním vycestoval do Indie, zatímco ostatní na čas zanechal v Bagdádu.

Groves cestuje do Indie

Jedním z důvodů, proč jít do Indie, bylo, jak Groves napsal: „získat srdečnější a opravdovější vztahy se všemi misionáři, kteří se zde vyskytovali, bez ohledu na všelijaké rozdíly, s důrazem na jednotu, kterou jsme v Kristu. Sdílet se v těžkostech a radovat v úspěchu“. Hluboké zkušenosti, které získal tím, co si prožil, napomohly ke zvláštní způsobilosti, stejně jako jeho pozornost a neobyčejná pokora, které mu napomáhaly vidět to dobré a zdržet se odsuzování. Podobně také jeho znalost Písma a praktická aplikace, kterou načerpal v práci, jej vedli k tomu, aby udílel moudré rady. Díky tomu jeho cestování neznamenalo pouhé projíždění jednotlivých míst a pochvalu všeho co viděl, nýbrž mohl dobře poukázat na možnosti zdokonalení.

Potřebu zvěsti evangelia, mezi mnohými zástupy, které byly bez této zvěsti, viděl tak živě, že využil takřka každou příležitost, aby je zasáhl, nicméně, bez žádného úspěchu. Mimoto byl plný naděje, že právě v takové zemi jako je Indie – bez křesťanstva, je možnost pro věřící, aby se vzdali svých denominačních rozdílů a zobrazili tak neodmyslitelnou jednotu církví Božích, v poslušnosti Písma, ve snášenlivosti a v lásce. Toto by vedlo k odstranění hlavní překážky pro zvěst evangelia. Bylo to velmi odvážná a záslužná zkouška za každou cenu.

Během četných cest skrze celou zemi došlo k mnohým návštěvám misionářů rozdílných vyznání, nebo když zakotvil v nějaké určité oblasti, byla naplněna milost a síla jeho služby a nesobecké lásky vyhrála mnohá srdce a přinesla ovoce v životech a službě mnohých. Jakmile však začalo docházet k uplatňování principů Slova u jednotlivců a organizací, které se od nich nějakým způsobem uchýlily, opozice se postavila proti a Groves intenzivně trpěl. Jeho láskyplný záměr sloužit byl nepochopen misionáři a společnostmi a prezentován kriticky s poukazem na nadřazenost a obavu o stabilitu existující organizace. Jeho vlastní slova jsou:

„Jak pomalu se učíme opravdově trpět a nepokořovat našeho Pána (Fil 2,3-10). Nicméně myslím, že jsme obvykle daleko lépe ochotni srdečně přijmout nějakou tělesnou či duševní zkoušku než toho, který nás ponižuje před světem. Abychom pochopili, že naše ponížení je naší slávou a naše slabost sílou, vyžaduje to neobyčejnou víru: Kdykoliv jdu, vnímám zlý dopad protichůdných principů. Jsem přesvědčen, že pokud nenásledujeme Pána a jdeme mezi lid, kterému bychom chtěli sloužit, je naše skutečná síla zničena. Pokud se jimi zabýváme, máme sílu, ale ta je zemská. Kéž Pán vzbudí některé, kteří by nám ukázali cestu! Pokud je pravda kladena před Indický lid, zdá se, že jsou zasaženi s vetší mocí a houževnatějším pochopením než obvykle v Anglii. Lidé jsou často ponecháni sami jen se Slovem Božím, vyznávající náboženské kroužky jsou velmi malé a jejich pohledy a chování je duchovnější. Nikdy zde nebyla doba, kdy by bylo důležitější než teď, vynaložit veškeré úsilí, aby neuvízli na této zemi ve zlu nadvlády duchovenstva, viz. pýcha a světskost pod kterou církve v Evropě úpí.

Na jiném místě píše:
Pro Indii nebyla důležitější chvíle než nyní. Až do této chvíle bylo všechno v církvi tak svobodné, jak bychom si jenom mohli přát. Lidé přicházeli ke spasení, ať už čtením Božího Slova nebo jeden skrze druhého, a pili z živé vody, kdekoliv ji mohli najít v plnosti a čistotě. Nyní však usiluje o rozšíření své moci anglikánská církev, zrovna jako Independenti a Metodisté by rádi uzavřeli svá malá stáda.

Záměr úsilí v Indii

Můj zájem v Indii je dvojí – jednak se pokusit zkontrolovat činnost těchto uzavřených systémů tím, že poukážu, že v křesťanské církvi neusilují o to co je morálně správné a svaté a také se pokusím zaujmout každého, kdo je členem Kristova těla, vždyť má určitou služebnost, která je mu svěřena k prospěchu těla a namísto tíživosti, nechť povzbuzuje jeden druhého k cestě kupředu a službě Pánu. Mám toho na srdci mnoho, kéž mne Pán zachová, abych vzdělal církev na těchto zásadách. Mou opravdovou touhou je přetvořit celkový plán misijních činností, aby byly přivedeny k prostému standardu Božího Slova. Povzbuzení, které mi dal Pán je veliké, nad vše co jsem mohl doufat. Nedokážu Vám popsat, s jakou láskou jsem byl přijat, nejen jednou skupinou, ale všemi.

Jinde píše:

Čím dále zacházím, tím více jsem přesvědčen, že misijní činnost v Indii, kterou konají Evropané, je v souhrnu nad místní. Nevidím ani způsob, jak by mohl zůstat trvalý vliv, dokud se s nimi nesmísí způsobem, o který se v tuto chvíli nesnaží. Když se zamyslím nad tímto předmětem v souvislosti s kastami, ve spojení s ponížením Syna Božího, vidím v tom něco nanejvýš nevhodného - nejvzdálenějšího Kristu. Jestliže ten, který je jedno s Otcem, samého sebe vyprázdnil, a byl poslán jako ten, který měl tělo podobné hříšnému tělu, stal se přítelem publikánů a hříšníků, aby je mohl povýšit, je skutečně hodné nenávisti, že by jeden červ odmítl jíst nebo se dotknout druhého, aby se neposkvrnil. Jak nápadně to Pánovo zjevení Petrovi vše odsuzuje: „co Bůh očistil, nepokládej sobě za nečisté.“

Když plánuje život v Indii, říká:

Rádi bychom dosáhli toho, aby uspořádání naší domácnosti bylo velmi jednoduché a velmi laciné a náš plán výhradně evangelijní. Našim ohromným cílem bude prolomit bariéry nenávisti, které mezi místními a Evropany vybudovala pýcha. Až doteď by bylo vhodné, aby každý evangelista vzal sebou od dvou do šesti místních katechetů, se kterými by jedl, pil a přespával na svých cestách, a ke kterým by mohl mluvit věci ohledně království, když se posadí nebo vstane, aby byli během krátké doby připraveni na službu způsobem, jak náš drahý Pán připravoval své učedníky, bok po boku, naučení za naučením, trochu zde a trochu tam, jak jen mohli unést, aby cítili od začátku ke konci, protože naše místo není vézt druhé k tomu, co sami neděláme, nebo jednat na základě principů, na základě kterých nejednáme, ale být spíše příkladem všeho, co bychom rádi viděli u svých milých bratrů. Zatím nejsem beznadějný v tom, že v Indii uvidíme povstat církev, která bude malou svatyní v mračnu a temnotě, které přicházejí na křesťanstvo.

Další skupina přichází do Indie

Po návštěvě Anglie, kde se znovu oženil, se Groves navrátil do Indie, kam přivedl skupinu misionářů. Patřili mezi ně bratři Bowden a Beer spolu s manželkami z Barnstaple, kteří začali práci v lidnatém Godaveri Delta. Groves sám se usadil v Madras, kde se k němu připojili ostatní, které dřív zanechal v Bagdádu. Zatímco se dlouhou dobu spoléhal na dary, které mu připravil skrze své služebníky Pán, nastala situace, ve které bylo lepší pro svědectví, aby následoval Pavlův příklad, který byl dle okolností připraven buďto žít z darů církví, nebo si sám vydělat na živobytí. Proto otevřel zubařskou ordinaci a dařilo se mu.

Úsilí být nápomocen nejrůznějším misijním společnostem čas od času vzbudilo opozici, takže byli vylučování nebo se o nich mluvilo jako o nepřátelích a práce byla v nebezpečí. To značně pociťoval a byl to jeden z důvodů, že opustil Madras a přestěhoval se do Chittoor, které se brzy stalo střediskem činností a požehnání.

Grovesova taktika v evangeliu

Za účelem povzbudit ty, kteří byli zapojení do Pánovi práce, aby si vydělávali na své živobytí, kdykoliv to bylo možné, a také podobně povzbudit ty, kteří podnikali, aby se také podíleli na duchovním díle, si pronajal pozemek a staral se o něj. Nejprve pěstoval bavlnu, později cukr, což byla pro mnohé příležitost. Občas byl úspěšný, ale někdy přišly i ztráty. Přijetí půjčky, která se nabízela pro rozšíření podnikání, znamenalo mnoho práce a úzkostí, než se podařila splatit. Dopis, psaný do Anglie, vysvětluje jeho záměr:

To, co projevuje Vaše štědrost, si ceníme dvojnásob. Potvrzuje to Vaši pokračující lásku k nám jednotlivě, ale nad to nade všechno, pro dílo Pána v těchto pustých a zanedbaných zemích. Myslím si, že všichni pociťujeme vzrůstající zájem v plánu misie, o kterou se teď snažíme. Chceme buďto pracovat samostatně, nebo být spojeni s těmi, kteří provozují „čestný obchod“… a takto být i příkladem pro druhé, aby podobně jako my podporovaly slabé. Nedávno jsme slyšeli od několika misionářů, kteří vyjádřili hluboký zájem o náš prospěch. Jeden místní mladík, který se jmenuje Aroolappen od nás odešel před několika měsíci a ocitl se uprostřed mnoha zastrašování a lákadel, zůstal věrný svému poslání. Rozhodl se zahájit svou činnost v lidnatém sousedství nedaleko Pilney Hills, v regionu Madura, trochu na jih od Trichinopole. Očekává, že se k němu připojí jeden místní bratr, který je připraven jít stavět – jednou rukou stavět a v druhé ruce držet meč – způsob, jakým věřím, že v této obtížné době bude vybudována zeď. Drahý Aroolappen odmítl jakýkoliv druh mzdy, protože lidé, jak říká, by nepřestali říkat, že káže, proto aby si vydělal. Když mne opustil, přál jsem si mu něco dávat měsíčně, jako odměnu za jeho práci překladatele. Ale… odmítl jakoukoliv určenou sumu. Dva další, kterým jsem psal, jsou Angličané… a místní knihař, kteří se rozhodli jít stejnou cestou.

O Angličanovi dále píše:

Zvykl si na místní klima a je schopen denně ujít čtyřicet mil bez vyčerpání. Svobodně čte a píše Tamilštinou a Telegoštinou. Vzdal se pětatřiceti rupií měsíčně, koně a domu, aby mohl pracovat pro Boha. Prochází Tamilem a Telegoo s malým dvoukolákem, který má naplněný knihami, traktáty a věcmi na prodej. Káže evangelium místním, jejich vlastním jazykem, když prochází, a Anglickým vojákům, kteří jsou na vojenských základnách. Již byl požehnán tím, že dva uvěřili… Ubezpečuji Vás, že jsme všichni cítili, že jsme neviděli jiné ovoce naší práce, než tyto dva nebo tři bratry, kteří jednají na těchto principech služby, nebo lépe řečeno, naše práce pro Pána nebyla marná.

Myslím tedy, že můžeme považovat, pod Božím vedením, že naše sídlo v Indii bylo důsledkem tohoto způsobu služby mezi místními křesťany a pohany, a důvěřuji, že bude pokračovat naše setrvání, z milosti Boží, způsob ustanovení a rozšíření. Jsem si jist, že ti, kteří znají místní, budou spolu se mnou chápat, že tento plán misie, ve které se místní spoléhají na Boha, je vypočítán tak, aby pomohl vybudovat individualitu charakteru, jehož nepřítomnost tak hluboce scházela, a jehož uzdravení se tak zřídka hledalo. Místní přirozeně milují zaopatření a jednoduchost, a proto zůstávají v závislosti na kreatuře: Evropanu, na druhé straně, láska vede místní, aby zůstali podrobení a nahradili ho řádem. Musí být však všem jasné, že pokud místní církve nebudou posilněny tím, že se naučí spoléhat na Pána a ne na lidi, politické změny mohou během hodiny změnit současný stav věcí, tak dalece to záleží na Evropanech, aby se nezametali stopy.
Pozdější návštěva Aroolappena jeho rodiny v Tinnevelly vedla k diskusi ohledně těchto principů v celé skupině pracovníků. Ačkoli mezi nimi neměl útočiště, je dostatečně blízko, aby začali poslouchat jak jeho, tak principy na základě kterých jedná. Ve skutečnosti bychom rádi přenechali toto rané pučení moci Ducha – protože důvěřujeme, že jsou takové – k Vašim vroucím modlitbám, že naši bratři mohou být vedeni duchem opravdové pokory a závislosti na Bohu. Ta skutečnost, že naše místo zde nabízí pastorační práci a společenství na jednoduchých křesťanských základech mezi místními, není o nic méně důležitá stránka naší práce. Dokud jsme nepřišli, nikdo jiný než ordinovaný domorodec, nemohl slavit večeři Páně nebo křtít. Když náš křesťanský bratr Aroolappen a Ondřej měli účast na večeři Páně s místními křesťany, způsobilo to více rozruchu a dotazů, než si dovedete představit. Neustálé odkazování na Boží Slovo přineslo a přináší otázky spojené se služebnostmi a pořádky v církvi, které mnohé vedou ke zcela jinému přístupu.

Všechno to nezabránilo Grovesovi, aby viděl, že jsou zde ti, kteří jsou čas od času povoláni k tomu, aby dali celý svůj čas pro službu Slova a tak píše:

Nemám žádné otázky, ale ti které Bůh povolal do služby, by měli čekat na svou služebnost a vydat se do ni cele… rozpoznaní pastýři a učitelé jsou základem dobrých pořádků ve sborech. Jako takoví jsou vyžadováni a vedeni Bohem. A ačkoli bych neměl namítat, aby se nespojovali s těmi, kteří je nemají, pokud by to byl výsledek Pánova zaopatření – nedat jim žádné – cítil bych se poněkud neschopen osobně se připojit k těm, kteří je považují za nedůležité a nebiblické.
Také napsal:

„Je mou velkou touhou, pokud Pán odstraní obtíže, dát zbytek svého malého prostoru do nerušené služby.“ Když píše dvěma členům anglikánské církve, kteří velmi pomohli bratrům Bowden a Beer v jejich práci v Godaveri Delta, říká: „Jejich systém může být sektářský, ale oni ne. Je desetkrát lepší mít co dočinění s těmi, kteří jsou katolíci v sektářském systému, než kteří jsou sektáři mimo jakýkoliv systém.“

Groves umírá v Anglii

Když navštívil Anglii roku 1853, onemocněl a zemřel. Trpící, ale pokojný, v domě Jiřího Müllera v Bristolu, když mu bylo 58. let.


E.H.Broadbent – Putující církev



1.Mss, of J.G. Bellett and Ed. Cronin.
2.MS., Ed. Cronin.
3.Memoir of the late Anthony Norris Groves containing Extracts from his Letters and Journals, compiled by his Widow, 1856.
4.Gen. Sir Arthur T. Cotton: His life and Work, Lady Hope.