Logo

Arminius, Mayflower a Quakeři

Jak se lišilo učení Jacobuse Armenia od Kalvínova? Jak probíhala emigrace věřících z Anglie do Holandska a později do Nového světa? Kolik dní trvala plavba lodi Mayflower? Kdo to byl Oliver Cromwel? Koho lidé posměšně nazývali quakeři? Proti čemu vystupovali puritáni? Kdy byl vydán autorizovaný anglický překlad bible? Co znamenal akt uniformity? Kdo to byl Richard Baxter a John Bunyan? Jaké významné dílo Bunyan napsal?

Jacobus Arminius



Holandsko bylo velmi důležitým střediskem duchovní činnosti. Mezi mnohými vynikajícími učiteli, kteří tam žili, neměl žádný tak dalekosáhlý vliv jako Jacobus Arminius (1560-1609).1 Jeho jméno je rovněž spojeno s mnohými náboženskými sváry; arminianismus se stal protikladem kalvinismu, ačkoliv Arminius sám nebyl člověkem skupin ani výstředních názorů. Od té doby, kdy se Augustin a Pelegius přeli, první prohlašuje svrchovanost Božího vyvolení a druhý dokazuje svobodnou vůli člověka a jeho zodpovědnost. Tyto životní otázky o vztazích mezi člověkem a Bohem nepřestávaly zaměstnávat mysli a srdce lidí. Kalvín, a ještě více někteří z jeho stoupenců, ukazovali mocně na to, čemu učí Písmo o svrchovanosti a vyvolení Božím, zmenšovaly však ony vyrovnávající pravdy, které jsou rovněž obsaženy v Písmu. Jejich logika, vycházející jen z části zjevení pravdy místo z celku, vedla k závěrům, podle nichž je člověk podroben absolutním rozhodnutím nad sebou, na němž nemá vůbec moc působit. Zřejmá výstřednost tohoto učení vedla samozřejmě k reakci, která zase směřovala ke krajnosti.

Arminius, vychovaný pod vlivem Kalvínova učení a uznávaný všemi jako muž bezúhonného charakteru i nepřekonaný, co se učenosti týče, byl zvolen, aby napsal obranu méně výstředního kalvinismu, který se zdál být v nebezpečí pro útoky na něj podnikané. Při studiu předmětu došel k názoru, že mnohé, co zastává, se nedá obhájit, že činí Boha původcem hříchu, že staví hranice jeho spasitelné milosti a že ponechává většinu lidstva bez naděje a možnosti spásy. Viděl z Písem, že smírčí dílo Kristovo bylo pro všechny a že svobodná vůle člověka je částí Božího rozhodnutí. Navraceje se k původnímu učení Písma a k víře církve, vyhnul se výstřednostem, do kterých upadly za dlouhého sporu obě strany. Jeho pojednání o tom, čemu věřil, ho osobně uvrhlo do zápasů, které se tak dotýkaly jeho ducha, že zkrátily jeho život. Armeniovo učení nabylo později živoucí a evangelické formy v metodistickém probuzení.

Emigrace z Anglie do Holandska



Když nastoupil Jakub I. na trůn, byly obnoveny snahy vynutit náboženskou jednotu, které koncem Alžbětiny vlády polevily, a bylo pokračováno ve vypovídání, třebaže mu úřady samy bránily. V té době se scházelo shromáždění věřících v Gainsborough, jehož vedoucím byl John Smyth. Z něho se pak utvořila jiná církev, skládající se z členů, kteří chodívali v neděli 10 až 12 mil do shromáždění v Gainsborough. Toto nové shromáždění bylo Scrooby Manor House a k tamějším věřícím se připojil John Robinson, jenž byl za pronásledování vypuzen ze svého sboru v Norwich. Nebyli však dlouho ponecháni v pokoji. Jejich domy byly hlídány, a buď jim byla vzata možnost obživy, nebo byli uvězněni. Jelikož se někteří jednotlivci marně pokoušeli prchnout do Holandska, rozhodli se po nějakém čase, že se vystěhují hromadně jako církev (1607). Jejich cesta byla přerušována opakovaným zatýkáním, žalářováním a strastiplným rozdělením, takže na konec dorazili na pevninu v malých skupinách, zbaveni všeho, ale neohroženi; spojili se jeden s druhým a byli přijati v Amsterodamu a jinde.

Amsterodamská církev však začala brzy trpět růzností názorů. Holandští mennonité byli nakloněni ke křtu věřících, mezi nimi byli také John Smyth a Thomas Helwys. Většina členů však nesouhlasila, z čehož vzniklo mnoho sporů. Smyth a Helwys byli asi se 40 jinými vyloučeni a utvořili si sami zvláštní církev. Baptisté učili, že světská vrchnost nemá žádného práva zasahovat do věcí náboženských nebo donucovat k nějakému způsobu učení, a tvrdili, že se má omezit na věci politické a udržování pořádku. Ostatní se však domnívali, že je povinností státu vykonávat jistý dohled nad učením a církevním pořádkem, a ačkoliv protestovali proti způsobům donucování, jichž bylo použito proti nim, nebyli nikterak ochotni dopřát plné svobody jiným, kteří se od nich lišili.

Ti, kteří se seskupili kolem Smytha, rovněž soudili, že není v souladu s učením Páně, aby křesťan nosil zbraně nebo sloužil jako úředník či vladař. Johnson a Ainsworth se klonili stále více k presbyteriánské formě církevního zřízení, s čímž nesouhlasil John Robinson. Aby zabránil dalším rozporům, odstěhoval se Robinson s ostatními z Amsterodamu do Leydenu a založili tam církev. Tato církev pokračovala v jednotě a pokoji, jelikož služba Robinsona se vyznačovala mocí a hloubkou.

Tyto církve nejen poskytovaly domov pronásledovaným svatým a udržovaly svědectví pravdy, ale vykonávaly časem dalekosáhlý vliv. Jakmile některým z jejich členů bylo umožněno navrátit se do Anglie, velmi posilovali tamější věřící. Helwys s jinými utvořil roku 1612 v Londýně baptistickou církev. O několik let později Henry Jakob, Robinsonův společník, přišel do Londýna a zúčastnil se založení nezávislé církve, z níž později vzešla „zvláštní neboli Kalvinisticko-baptistická církev“.

Svoboda svědomí v Novém světě



Byli tam však ještě jiní, kteří vykonali další kroky. Myšlenka zřídit církve v Novém světě, kde byla svoboda svědomí, bohoslužby a evangelizace, zaměstnávala tyto vyhnance stále více a po mnohých modlitbách a po mnohém prodlévání se loď „Speedwell“ vydala za tímto dobrodružstvím.

Odjezd byl těžký jak pro odjíždějící, tak pro ty, kteří zůstali. John Robinson řekl ve své památné řeči odjíždějící skupině v přístavu Delft:

„Ukládám vám před Bohem a před jeho požehnanými anděly, abyste mě nenásledovali dále, než mě vidíte následovat Pána Ježíše Krista. Jestliže vám Bůh zjeví něco jiného skrze svůj jiný nástroj, buďte připraveni to přijmout tak, jak jste přijali pravdu mou službou, neboť jsem pevně přesvědčen o tom, že Pán má ještě více pravdy, která má být vynesena z jeho svatého Slova. Co se mne týče, nemohu dostatečně plakat nad stavem těch reformovaných církví, které nejsou dále, než kam došly nástroje jejich reformace. Luterány nelze přivést dále, než k tomu, co viděl Luther. Ať jakoukoli část své vůle zjevil Bůh Kalvínovi, raději zemřou, než by ji přijali. A kalvinisté? Sami vidíte, že pevně trčí tam, kde je zanechal onen veliký Boží muž, který však také neviděl všechny věci. To je politováníhodný, bídný stav, neboť ač byli hořící a zářivá světla za své doby, přece však nepronikli do celé rady Boží. Kdyby však žili nyní, byli by tak ochotni přijmout další světlo, jako byli ochotni přijmout to první. Neboť není možné, aby křesťanský svět vyšel tak pozdě z proti-křesťanské husté temnoty a aby dokonalost poznání pronikla tak náhle.“

Skála Playmuth 1620



K lodi „Speedwell“ se připojila „Mayflower“ se skupinou z Anglie, která se rozhodla jít s nimi. Tyto dvě lodi vypluly z Anglie společně, ale „Speedwell“ utrpěla trhlinu a musela se navrátit. Všichni se shromáždili na Mayflower a tato malá loď se vydala na cestu z Plymouth roku 1620. Strašná bouře by je byla málem také přinutila k návratu, ale pevné rozhodnutí pokračovat v cestě, znamenal zápas dále a po devítitýdenní plavbě přistálo pouze 102 členů původní výpravy v Plymouth Bay v Nové Anglii a položila základy státu, který se stal prosperující a početný nad ostatní a nikdy nepřestal nést známky charakteru mužů a žen, kteří jej založili v bázni Boží a v lásce ke svobodě.

Anglikánská církev má původ v římské církvi, oddělila se však od ní a pozměněna vlivy luteránských a švýcarských reformátorů, slučovala svérázné známky všech těchto systémů. Tím, že král byl učiněn její hlavou, dostalo se jí politického rázu a spolu s reformátory přejala část klerikálního systému římské církve s nezbytnými tvrzemi: dětský křest a přisluhování při večeři Páně knězi. Nejsouc zprvu episkopální, začala se za pozdní vlády Alžběty klonit v této otázce k Římu a po krátkém čase plně přijala systém hierarchie.

Puritáni byli v anglikánské církvi živlem, který důsledně brojil proti všemu, cokoliv v ní bylo římské a snažili se přeměnit ji ve více protestantskou. Mnoho trpěli kvůli své snaze zachovat věrnost autoritě Písma vůči rozhodování těch, kteří vládli.
Presbyteriáni pak cítili více sympatií ke kontinentálním reformátorům než církev anglikánská. Presbyterianismus se stal uznaným náboženstvím ve Skotsku, ale v Anglii samotné podobné odklony od jednoty nebyly dovoleny. Presbyteriánská církev, která se utvořila roku 1572 ve Wandsworthu, byla úřady rozptýlena.
Nezávislí (Independenti) trvali na biblickém učení o nezávislosti každého sboru věřících a jejich přímé závislosti na Pánu. Dokonale se tak lišili od uznaného náboženství, že odstraňovali krále a biskupy a dokonce jim upírali právo být údy církve, neobrátí-li se, takže jim nemohlo být milosrdenství prokázáno. Byli hnáni do žalářů, vězněni, zohavováni a popravováni s neustávající krutostí.

Na baptisty bylo pohlíženo ještě hůře, neboť plně sdíleli názor nezávislých na církev, a dokonce popírali, že by se stát mohl vůbec nějakou mocí nebo právem vměšovat do náboženských záležitostí, a nadto odmítali křest dětí a navraceli se k prvotnímu provádění křtu pouze u dospělých věřících. To vše zasahovalo přímo kořeny klerikální moci. Byli dále v duchovním spojení s anabaptisty, valdenskými a jinými jim podobnými a sdíleli ovšem s těmito i s nezávislými nejhorší hněv těch, kteří se rozhodli za každou cenu donutit celý národ přijmout náboženství, které v tom čase bylo nařízeno státem.

Jednotlivé věrné údy Kristovy církve byli ve všech kruzích jak v církvi římské, tak v anglikánské nebo ve svobodné církvi, také existovaly skupinky věřících, odpovídající Božím církvím podle Nového zákona, mezi pohrdanými a pronásledovanými sbory. A jejich svědectví bylo zachováno uprostřed všech těchto okolností nejvýše zmatených z hlediska víry a lásky.

Autorizovaný překlad bible - 1611



Šíření evangelia byla dána veliká pobídka uveřejněním krásného a mocného překladu bible, který je znám jako autorizovaný překlad z roku 1611. Jeho jazyk a slohová obratnost se staly podstatnou částí anglické řeči, ani jedna kniha nebyla čtena tak širokými vrstvami a ani jedna nepřinesla tolik dobrého vlivu.

Přes pronásledování sbory věřících rostly. Roku 1641 bylo předneseno ve sněmovně lordů, že je na 80 společností různých „sektářů“ v městě a v londýnském okolí, a o těch, kteří jim sloužili, bylo pohrdavě řečeno, že jsou příštipkáři, krejčí a „jim podobná smeť.“

První občanská válka 1642-1646



Za občanské války nastala veliká změna v poměrech. Během zápasu bylo uvažováno o utvoření nové národní církve. Jelikož biskupové stáli nesmiřitelně na straně krále a bylo žádoucí, aby se dostalo podpory ze Skotska, parlamentem určení bohoslovci načrtli novou formu náboženství, která spojovala skotskou formu a presbyteriánský způsob církevní vlády. Ta byla přijata parlamentem. Presbyteriánští trvali na tom, že nová forma musí být zavedena u všeho anglického lidu za cenu přísných pokut těm, kteří by se odpírali přizpůsobit. Sekty měly být zničeny. Několik nezávislých, kteří se zúčastnili jednání ve Westminstru, marně kladli odpor, tvrdíce, že svoboda jim musí být ponechána. Baptisté, kteří hájili úplnou náboženskou snášenlivost, nebyli ani dotázáni.

Oliver Cromwell 1599-1658



Leč za války vzrostl nový Cromwellův „model“ armády a stal se nevyhnutelným prostředkem vítězství. Skládal se z nábožných mužů, a to z největší části právě z oněch „sektářů“. Mužové různých vyznání bojovali bok po boku za tutéž věc. Episkopální, puritáni, presbyteriáni, nezávislí a baptisté se spojili v bohoslužbách a ve válce se naučili respektovat jeden druhého v krutém boji, který vedli. Nebyli nakloněni přihlížet tomu, jak omezení zákonodárci zavrhují svobodu svědomí, za kterou bojovali a trpěli. Rychlým a úchvatným zvratem událostí bylo rozpuštěno shromáždění, které sestavilo Westminsterské vyznání, a sněmovny. Bylo zřízeno Commonwealth (společná obec) a s ním taková svoboda svědomí a bohoslužeb, volnost mluvit a zveřejňovat, v co kdo věřil, jak tomu nikdy předtím nebylo.

Státní rada vyhlásila (1653), že nikdo nebude donucován pokutami nebo jiným způsobem k souhlasu s veřejným náboženstvím, že:

„ti, kteří vyznávají víru v Boha skrze Ježíše Krista, ač se liší v nazírání od učení bohoslužeb a kázně veřejně uznávaného náboženství, nebudou potíráni, nýbrž naopak chránění, a to i vyznání, i provádění náboženských úkonů; ale právě tak sami nesmí nadužívat své svobody k činění občanského bezpráví druhým nebo k rušení veřejného klidu.“

Papežství a prelátství nebylo pojato do této svobody. Byli jmenováni „rozhodčí“ k přezkoušení vedoucích církve. Ti, kteří byli shledáni nevědomými, nebo bylo o nich známo, že vedou nesprávný život – a takovýchto bylo mnoho – byli propuštěni a na kazatelny byli postaveni muži, o nichž bylo souzeno, že jsou schopni vyučovat lid. Nejvíce to byli presbyteriáni a nezávislí a něco málo baptistů.

Odstranění bývalých omezení způsobilo, že se projevily dary, které byly dosud utlačovány, a zástup schopných kazatelů a spisovatelů byl odpovědí a pobídkou k rychlému duchovnímu vzrůstu. Nastal veliký vzrůst evangelizačních kázání a jejich výsledkem bylo, že nemálo církví z nich vzniklých nebylo již sektářského charakteru. Nastalo probuzení, vedoucí k poznání potřeb pohanů a parlament zřídil společnost, jež měla za úkol propagovat evangelium v Nové Anglii. Společnost oznámila,

„že anglické obce, sloučené v parlamentě se dověděly, že pohané v Nové Anglii se začínají modlit ve jménu Božím, a proto se cítí vázány přispívat k této práci.“

Zájem o tuto práci byl probuzen Janem Eliotem, který, byv pronásledováním vypuzen z Anglie, dostal se do Bostonu a odtud mezi Indiány, naučil se jejich jazyk, do kterého přeložil bibli a jiné knihy, a tím, že jim kázal evangelium, způsobil jejich duchovní i sociální vzestup.

Jiří Fox ( 1624-1691)



V Drayton-in-the-Clay v Leicestershire Christopher Fox a jeho žena Mary, zbožní lidé, měli- syna (*1624) jménem Jiří,2 který jako dítě byl „velmi vážné mysli a ducha u dítěte až nezvyklého“ do té míry, že, jak sám praví,

„když jsem viděl staré lidi jednat vesele a bujně s ostatními, vznikala v mém srdci proti tomu nelibost a říkával jsem si sám u sebe, že až já jednou dorostu, nikdy takovým nebudu.“

Když mu bylo teprve 11 roků, již věděl, že jeho slov má být málo a že jeho „ano“ nebo „ne“ se musí rovnat slavné přísaze. A tak jedl a pil, ne z radosti z jídla, ale pro zdraví,
„užívaje stvoření ke službě jako sluhů na jejich místech ke slávě Toho, jenž je stvořil.“
Po čase jako obchodník ve věku 19 let pocítil pokyn od Boha, aby opustil domov. V následujících čtyřech letech cestoval, vraceje se domů jen příležitostně. V tomto čase prožil mnoho duchovních bojů a nesnází, modlil se a postil se a strávil mnoho času na osamělých cestách. Rozmlouval rovněž s mnohými, ale byl zarmoucen, když viděl, že vyznavači náboženství nemají to, co vyznávají.

O svátcích, např. vánočních, místo aby se připojil k těm, kteří je slavili, šel dům od domu a navštěvoval vdovy a dával jim peníze, kterých měl dost pro sebe i k pomoci druhým. Na těchto cestách míval, co nazýval „zjevením“ od Pána. Jednoho dne cestou ke Cobentry přemýšlel o tom, že se říká, že všichni křesťané jsou věřící, ať protestanti nebo papeženci.
Uvažoval:

„Vždyť, věřícím je jen ten, kdo je znovuzrozen, který přešel ze smrti do života, jinak nemůže nikdo být věřícím.“

A tak poznal, že mnozí, kteří se nazývají křesťany nebo věřícími, jimi nejsou. Jindy zase za časného rána prvního dne v týdnu, když šel polem, ukázal mu Pán,

„že být vychován v Oxfordu nebo v Cambridge nestačí k tomu, aby člověk byl vystrojen a stal se způsobilým služebníkem Krista.“

Byl dotčen slovy Písma:

„Aniž potřebujete aby kdo učil vás; ale pomazání to učí vás o všech věcech“ (1.Jan 2,27).

Tohoto používal k ospravedlnění svého stanoviska, že nechodí do kostela. Raději bral bibli s sebou, když chodil do sadů nebo do polí. A znovu mu bylo zjeveno, že

„Bůh, který učinil svět, nebydlí v chrámech udělaných rukou.“

To ho překvapilo, protože bylo zvykem mluvit o kostelech jako o chrámech Božích, „strašných místech“, „svaté půdě“, ale nyní viděl, že Boží lid je chrámem a že Bůh přebývá v něm.
Koncem tohoto období opustil svůj domov a příbuzné a začal svůj poutní život, najímaje si na několik týdnů v některém městě místnost a pak pokračuje zase ve své cestě. Zanechal vyhledávání pomoci u kněžstva a obrátil se k dissenterům (těm, kteří nesouhlasí), ale ani ti mu nemohli poradit v jeho stavu.

Tehdy pravil:

„Když všechny mé naděje v ně a ve všechny lidi se rozplynuly, takže jsem neměl nic, co by mi mohlo pomoci, aniž jsem si věděl rady, tehdy, ach, tehdy jsem uslyšel hlas, který pravil: Je jediný, a to je Ježíš Kristus, který ti dovede říci o tvém stavu. A když jsem to uslyšel, poskočilo mé srdce radostí.“
Tehdy našel mír, těše se ze společenství s Kristem, viděl, že má všechny věci v něm, který všechno učinil a v něhož uvěřil. Neměl dost slov, aby Boha dostatečně chválil za milosrdenství. Uvědomil si příkaz Páně, chodit po světě a obracet lid z temnoty ke světlu a říká:

„Viděl jsem, že Kristus zemřel za všechny lidi, že byl smířením pro všechny, že osvětloval všechny muže a ženy svým božským a spásným životem a že nikdo nemůže být pravým věřícím, leč kdo v to uvěřil…Tyto věci jsem neuviděl pomocí člověka a nebo z knih, ačkoliv jsou napsány v knihách, nýbrž já jsem je viděl ve světle Pána Ježíše Krista, a to přímým působením jeho Ducha a mocí právě tak, jako svatí mužové Boží, skrze něž byla napsána Písma svatá. Přesto jsem neměl malou úctu k Písmu svatému, nýbrž bylo mi velmi drahým, neboť jsem žil v tom Duchu, v němž bylo dáno: a cokoli mi Pán zjevil, shodovalo se s Písmem, jak jsem později shledal.“

Mnozí se začali scházet, aby mu naslouchali a někteří jim byli přesvědčeni. Tak se tvořila na různých místech shromáždění „přátel“.

Základním tvrzením Foxe bylo – odmítat nosit zbraně a účastnit se války. Odmítal jakékoli používání násilí a učil, že všechno má být snášeno a vše odpuštěno, že na nic nesmí být přísaháno a že má být odmítáno placení desátků. Způsob, jakým uskutečňoval tyto zásady a své poslání, byl naprosto nebojácný a bez zřetele na následky.

Příklad toho nám dává jeho deník, v němž píše:

Přišel jsem do jiného věžatého domu, kde kázal veliký kněz, nazývaný doktor... Vešel jsem dovnitř a čekal jsem, až kněz skončil. Slova, která si vzal za svůj text, byla tato:

„Aj, všickni žízniví, pojďte k vodám, i vy, kteříž nemáte žádných peněz. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, pravím, kupujte vez peněz a bez záplaty víno a mléko.“

Tehdy jsem byl pohnut Pánem Bohem, abych mu řekl: Pojď dolů, ty podvodníku, ty zveš lid, aby přišel a bral vody života zdarma a přece od nich bereš 300 liber ročně za to, že jim kážeš Písmo. Nerdíš se studem? Činil tak prorok Izaiáš nebo Kristus, kteří mluvili tato slova a rozhlašovali je zdarma? Neřekl Kristus svým učedníkům, které posílal kázat:

„Darmo jste vzali, darmo dejte?“

Kněz, jsa velmi udiven, pospíchal pryč. Jakmile opustil své stádo, měl jsem tolik času, kolik jsem si jen přál pro proslov k lidu. Vedl jsem je ze tmy ke světlu a k milosti Boží, která je chce vyučovat a přinést jim spasení. Vedl jsem je k Duchu Božímu, aby byl v jejich nitru a byl tak jejich nespoutaným učitelem.“


Společnost „přátel“ neboli „Quakerů“



Tímto postupem Foxova jednání se vyvinul spor, který se rozšířil po celé zemi i za její hranice. Způsoby „přátel“ zmařily všechny snahy vlády po snášenlivosti a místní vzpoury a hněv se projevily v plné prudkosti. Přátelé, nyní posměšně nazýváni Quakery, byli biti, pokutováni; vrháni do ohavných a odporných vězení a podrobeni vší možné nevážnosti. Fox sám byl znovu a znovu vězněn, bit a špatně s ním bylo zacházeno. Jak počet přátel vzrůstal, vzrůstal i počet uvězněných, stávalo se, že jich bylo najednou vězněno kolem tisíce. Přece však nikdy nezmalomyslněli a nepokoušeli se uniknout pronásledování, ba naopak se zdálo, že se mu nabízejí. Přes všechno pronásledování tato společnost rostla, jejich shromáždění se rozšířila po celé zemi a z nich vycházeli kazatelé, muži i ženy, které žádné nebezpečí nedovedlo zadržet. Brzy se dostali i za moře, na západ do západní Indie i do sídlišť v Nové Anglii a na východ do Holandska a Německa.

Za vlády Jakuba II. různé okolnosti přinesly mezi jiným také „přátelům“ svobodu a jejich společnosti bylo umožněno rozvíjet práce, vedoucí k zmírnění utrpení a odstranění nespravedlnosti, kterou se vždy tak velmi vyznačovaly.

Moc jejich svědectví záležela ve vzkříšení zapomenuté pravdy o skutečném přebývání Ducha svatého. Nezřizovali církve ve smyslu Nového zákona, jelikož členství společnosti nebylo založeno na obrácení nebo na znovuzrození a také nedbali zevních obřadů, jako křtu a večeře Páně. Shromáždění však byla příležitostí, aby Duch Boží, nespoután nějakými lidskými pravidly, mohl použít pro službu kohokoliv.

Akt uniformity 1662



Za obnovení nastal návrat ke staré politice, která se snažila donutit všechny, aby se přizpůsobili anglikánské církvi. Vyšel výnos o přizpůsobení (roku 1662), který žádal, aby každý duchovní v církvi prohlásil před svým sborem nepředstíraný souhlas a přesvědčení všemu, co je obsaženo v Knize veřejných modliteb. Mimoto měl každý duchovní obdržet episkopální vysvěcení. Výsledek toho byl, že dva tisíce duchovních, a právě těch nejlepších, odmítlo podřídit se a byli proto vyhnáni ze svých působišť. To v zemi velmi posílilo nonkonformisty a výnos za výnosem vycházel, aby byli potřeni. Žádný nonkonformista nesměl zastávat úřad, být ve veřejné správě, ani nesměl řídit shromáždění, jemuž bylo přítomno více než pět osob, kromě členů vlastní rodiny, ani mu nesmělo být uděleno nějaké zaměstnáni ve státní službě. Vyhnaní duchovní se nesměli přiblížit na pět mil místům, v nichž dříve působili.

Pokuty, předpisované za jakékoliv překročení těchto výnosů, byly co nejpřísnější. Baptisté a independenti přece však mívali dále svá tajná shromáždění a quakeři pokračovali ve svých bez skrývání. Brzy byla vězení zase přeplněna a pokuty, pranýře, špalky a odporné žaláře konaly své staré dílo. Zoufalý a urputný spor mezi církevní stranou a dissentery dospěl nyní do nového údobí, které trvalo od poloviny 17. století až do 19. století.

Richard Baxter (1615-1691)



Za tohoto dlouhého období krůček za krůčkem přes nesmiřitelné nepřátelství dissenteři obdrželi občanská práva ve své rodné zemi. Všechny tyto spory rozvíjely obzvláštní duchovní bohatství a intelektuální milosti a moci, a to v různých skupinách. Je nutno se zmínit mezi mnohými vynikajícími muži o Baxterovi, presbyteriánu, pro jeho „Věčný odpočinek svatých“.

John Owen, Isaac Watts a John Bunyan



Za zmínku stojí také John Owens, který byl mocným vykladačem učení kongregačních církví, Isaac Watts, independent, který skládal hymny, které daly nový výraz bohoslužbám a chvalořečením a konečně také John Bunyan, jehož „Cesta křesťana“ byla čtena snad více než kterákoli jiná kniha, jež byla napsána, vyjma bible, a který pro svá utrpení a práci zaujal místo mezi nejpřednějšími.

Církev v Bedfordu, jejímž byl Bunyan údem a později se stal i starším a pastorem, zanechala ve svých záznamech zprávu o péči,3 konané s mnohými modlitbami a postem, s jakou se postupovalo při přijímání členů, i o tom, jak se vykonávala kázeň a jak byli navštěvováni a vyučováni věřící. I když byla pod tlakem pronásledování a věznění ochuzena pokutami a štvána z jednoho místa na druhé, pilnost starších ve svědectví a službě, jež jim byla svěřena, zůstala nezměněna. Ačkoliv to byla církev baptistická, důrazně odmítali činit křest základem společenství, nebo z různých názorů o této věci činit překážku pro účast při Večeři Páně. Bunyan toužil po společenství se všemi křesťany a napsal:

„Nepřipustím, aby se voda křtu stala pravidlem, dveřmi, závorou, překážkou, rozdělovací stěnou mezi spravedlivými a spravedlivými. Pán mě vysvobodil z pověrčivých a modlářských myšlenek o kterémkoli nařízení Kristově nebo Božím. Chcete-li vědět, kterým jménem se chci lišit od ostatních, pravím vám, chtěl bych být a doufám, že jsem, křesťanem, a zvolil jsem, uznává-li mne Bůh za hodného, být nazýván křesťanem, věřícím nebo jiným takovým jménem, které bylo schváleno Duchem svatým.“



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1.Encyclopedia of Religion and Ethics, edited by James Hastings. Article, Arminianism.
2.AJournal of George Fox.
3.John Bunyan: His life, Times, and Work, John Brown, B.A., D.D.