Zakladatelem evoluční teorie byl Charles Darwin (1809 - 1882). Tvrdil, že jakýkoli žijící organizmus je pouze výsledkem vývoje jeho jednoduššího předchůdce. Tento směr zvaný darwinizmus zakládal
na procesech, kterými byly mutace, selekce a reprodukce. Darwin
se domníval, že se potomci liší od svých rodičů kvůli nespolehlivosti dědičnosti, mutaci. Získávají tím zcela nové vlastnosti a přirozeným výběrem, tedy selekcí, přežijí ty organizmy, které mají nejlepší vlastnosti. Cílem organizmů proto není samotná existence, ale reprodukce. Charles Darwin také předpokládal, že nové vlastnosti jedince vznikají jeho aktivním přizpůsobováním se prostředí. Protože ale vůbec neznal genetiku, po objasnění jejích zákonů začal mít darwinizmus problémy: „Vznik genetiky, spojený se jménem brněnského opata Gregora Mendela, Darwinova současníka, byl ovšem pro Darwinovu teorii velkou ranou." (in Zrzavý, J. a kol. 2004) Objevení zákonů genetiky dokázalo, že u potomků nevzniká žádná nová informace, ale vzniká zde pouze kombinace informací starých. Vlastnosti organizmů jsou tedy dány pouze geneticky, a proto jedinec, který se během života přizpůsobí vnějším podmínkám, nemůže tuto dispozici předávat potomkům jako genetickou vlohu, jedině pokud ji on sám má geneticky danou, ať už se u něj projevuje či ne. Tímto byl
v podstatě darwinizmus vyvrácen, proto musela vzniknout syntetická teorie evoluce, neboli neodarwinizmus, který představuje současnou evoluční teorii. Říká, že v selekci se neuplatňují jedinci, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni prostředí, nýbrž jedinci, kteří mají nejlepší vlohy pro to, aby mohli přežít. Neodarwinizmus je založen na mutaci genů, která zaručuje variabilitu, z níž je možná selekce těch nejlepších vlastností. Potřebnou variabilitu pro selekci tu vytváří mutací nově vzniklá informace. Tato variabilita je dále dědičná a výjimečně dochází k dalším mutacím. Je zde zapotřebí náhodná mutace a nenáhodná selekce. Hlavním předpokladem pro správný průběh evoluce je tedy mutace. Jeden ze současných českých biochemiků J. Masopust napsal: „Replikační aparát udělá zhruba jednu chybu na 10⁷ zkopírovaných nukleotidů, 99% z nich je pak ještě odstraněno opravou chybného párování bází, což zvyšuje přesnost replikace na jednu chybu na 10⁹ zkopírovaných nukleotidů. Pravděpodobnost chyby je tedy velmi nízká." (in Masopust, J. 2003) Hlavním předpokladem této teorie je, že touto málo pravděpodobnou chybou může vzniknout informace, která vede k dokonalejším vlastnostem.