Logo

Boží vnímání reality

Sníh mráz a chlad provázejí naše kroky. Ačkoliv se snažíme sebevíc zapomenout na věci, které nás potkaly, vynořují se jako fontány neutuchající bolesti našeho nitra. Ale přece, pojďme nyní na chvíli odhlédnout od každodennosti a ponořme se do nitra dokonalosti, které bychom v Kristu rádi dosáhli. Když se člověk zamýšlí nad tím, jak by měl vypadat jeho šťastný den, vyvstává hned několik myšlenek, které lemují svítání přicházející jitřenky. Co by to bylo za život v těle mimo tělesnost! Představme si alespoň na jeden okamžik život, ve kterém by každodenní pachtění vystřídalo radostné očekávání v naději, že dnes už to bude dobré. Dnes už konečně zvítězíme nad zlem, které je v nás a vyvstane něco o mnoho hodnotnější totiž samotná postava, k jejímuž obrazu byl člověk stvořen – totiž Kristus v nás – ta naděje slávy. Jak by se to odrazilo v našem konání a jak se to má odrazit? Představme si mezilidská setkání prosta posuzování, předsudků a falešností, které jsou pro naši civilizaci tak typické. Představme si, že by každý respektoval práva druhého a neodvážel se vstoupit do situací, ve kterých znevažuje svatá práva druhého člověka. Jestliže tohoto modelu není možné dosáhnout objektivně u všech lidí, neměli bychom se nechat strhnout vírem každodennosti a nemožnosti vichřic našeho přežívání a měli bychom stoprocentně usilovat vstoupit do této radosti alespoň subjektivně, protože tehdy přineseme radost na zem, a když přineseme radost, budeme zase o krok blíž okamžiku svítání, ve kterém se nebeské světlo rozlije do duší srdcí a myslí všech, kteří jej napjatě očekávají.

Začněme u drobných setkání, které doprovází lidský život. Biblické poselství říká, že člověk hledí na to, co je před očima, ale Hospodin patří k srdci. Hospodinův zrak je jiný než zrak lidský, který je zakalen předchozí zkreslující zkušeností, která zobecňuje a odmítá věřit ve změnu. Kéž by v nás Kristus vzbudil jeho vnímání skutečnosti. Samozřejmě, je zde třeba si uvědomit, že se nacházíme na „Boží půdě“, ve které lidský pohled nikdy nedosáhne kvality Božího vnímání. Úroveň našeho získávání informace je daleko za úrovní Boží, který dle definice zná všechno, včetně souvislostí z minulosti přítomnosti i budoucnosti. Proto je jasné, že lidský pohled bude vždy jiný než pohled Boží, ale pokud se díváme na příklad Krista na jeho jednání s lidmi, přichází na naši mysl něco naprosto jedinečného z lidského pohledu nedosažitelného a v Božím vše-převyšujícím pohledu dokonalého – vyvstává člověk takový jaký je. Bůh není hluchý k nářku lidského srdce. Takže první a vůbec výchozí bod – takovéhoto vnímání je možné dosáhnout pouze na duchovní úrovni, kdy se povzneseme sami nad sebe – ne však ve své duchovní pýše, která z nás udělá nadlidi, ale jedině pokud jsme vírou spočinuli v oběti Krista, vírou s ním zemřeli a vstali do novoty života – tehdy začínáme vnímat něco z toho, co náš Pán přinesl sem na zem. V Duchu svatém získáváme onen nezbytně nutný rozměr vnímání Božího – totiž Bůh přebývá v nás – a my jsme schopni zachytit odlesk jeho slávy, čímž se naplňuje právě onen toužený Boží vhled do skutečnosti.

Když vezmeme v úvahu shora uvedenou podmínku pro nastavení našeho pohledu na aktuální dění z Boží perspektivy najednou objevujeme svět daleko podrobněji a daleko hlouběji než jsme si kdy dokázali ve své přirozené mysli představit. Je to jako proniknout do hloubky a podrobnosti života, které nám nabídla moderní věda v pozorování života a dění kolem nás na základě okem nepostřehnutelných skutečností. Tyto záležitosti jsou však stejně skutečné dnes, kdy je člověk vnímat může, jako byly kdykoliv předtím. Pán Slávy sestoupil do našeho života, abychom v něm mohli vejít do této zcela nové životní zkušenosti. V této zkušenosti se lidský život mění v něco naprosto jedinečného, něco v čemž si uvědomuje svou stoprocentní závislost na Bohu, nejen co se našeho vnímání týče, ale i každého pohybu, nádechu, každého úderu našeho srdce a každého spojení v našem těle. Přirozeně, že si tento princip člověk nemůže uvědomovat stále, ale buďme si jisti, že Kristus drží vše ve všem – jinými slovy – nebýt jeho milosrdného působení v našem životě, nikdy bychom se nedostali k takto blízkému vztahu s naším Stvořitelem, který nemá zálibu ve smrti hříšníka, ale naopak spolu s nebeskými zástupy se raduje nad pokáním kteréhokoliv z nás.


Vstupujeme tedy k Božímu srdci, ze kterého čerpáme životadárnou sílu pro naše životy. Vždyť Bůh je náš milující Otec, který nám daroval život – a teď se nezmiňujeme o redukujícím smyslu slova – totiž nejde jen o fyzický, materiální život, který je nám svěřen na nějakých sedmdesát let, ale mluvím zde o životě jako takovém, který je sám o sobě nepopsatelný, neuchopitelný a lidskou zkušenost převyšující fakt. Bůh však ve své milosti a lásce se rozhodl podělit o tento dar, a co víc, touží, abychom jej prožili v naprosté závislosti na něm – našem Pánu.

Když jsme získali toto vědomí, tento rozměr lidské existence, vstoupili jsme na dříve neprobádanou půdu. Postupně zjišťujeme, co to vlastně znamená vnímat skutečnosti z Boží perspektivy, učíme se vnímat jeho milujícím pohledem. Vždyť člověk je jen vánek a Bůh má v patrnosti, že jsme jenom prach! A přece nám dává již zde na zemi nahlédnout do jádra věcí – On je náš milující průvodce na cestě životem, a když se učíme od něj, vyvstává nám realita ve fascinující podobě. Jaké je to dívat se na rostlinu lidským zrakem a jaké to je podívat se optikou mikroskopů a dalších zařízení, které prohlubují hladinu vnímání! Na první pohled nevzhledná rostlina, která není ničím zajímavá, najednou odkrývá své tajemství symetrie, vnitřní struktury, života, který spolu s námi sdílí a také krásy, kterou do ní Tvůrce dal. Jak mnoho budeme obohaceni, když v dnešním světě, kde lidé vidí v druhém pouze nástroj k uspokojení svých sobeckých cílů a nezajímají se o druhého jako takového, nahlédneme do podstaty lidské bytosti – uvidíme záblesk dobra, které do každého z nás Bůh vložil a hlavně
budeme usilovat o dobro člověka jako takového a ne o naše "dobro“. Každý člověk je zprvu v hříchu, zotročen, podmaněn, spoután a odloučen od svého milujícího Stvořitele. My, kteří jsme poznali Krista – nebo lépe vyjádřeno – byli jsme Kristem poznáni – jsme vstoupili do nového vztahu s našim Bohem. On nás zachránil z marnosti a pomíjivosti a povolal nás do slavné svobody Božích dětí! Není možné na druhé nahlížet tak jako dřív – jako člověk, který hledí na to co je před očima!

Musíme usilovat o to, abychom se s druhými lidmi setkávali v jejich srdcích. Tento postoj je na jedné straně nemožný, na straně druhé je však jako jediný správný, pokud chceme vidět lidi tak jak je vidí Bůh. A pokud nás tato představa vede ke strachu, snažme se je vidět tak, jak je viděl jeden z nás – člověk Ježíš z Nazareta. Pokud dosáhneme této úrovně vnímání, náš život bude nekonečně obohacen. Budeme povzneseni z labyrintů lidských pomíjivých problému a prožijeme zde šťastné životy při vědomí, že lidé mohou být zachráněni. Uvidíme hloubku jejich utrpení a závažnost jejich problému – jejich spoutanosti hříchem – a proto uděláme vše proto, abychom je dovedli k Lékaři těla, ducha i duše. On jediný ve své oběti přináší konečné řešení lidského problému, lidské bolesti a utrpení, On přináší vysvobození z otroctví marnivosti a požitkářských žádostí našich hříšných těl – On náš Pán a Bůh může nám dát správný pohled do reality a v něm jsme schopni skutečně zvítězit.

Kéž bychom dovedli vidět druhé tak jako Pán. Když se setkal s opilci a prostitutkami byl k nim laskavý a oni věděli, že jim přináší něco jiného než druzí, kteří je buďto odsoudili nebo sami zneužili. On se zajímal o člověka jako takového. Nezajímal se o opilce, ale zajímal se o člověka, který byl spoután alkoholem. Nezajímal se o prostitutku, ale o ženu, která byla spoutána svým tělesným životem. Přál bych si, abychom neredukovali lidi na věc, která je svazují. I k tomu je však třeba moudrost a především Boží milost, protože stejně jako nejsme schopni sami o sobě tohoto pohledu na věc – protože my jsme zkrátka lidé a hledíme jako lidé – potřebujeme také milost k tomu, aby náš postoj byl takový jako byl postoj Krista. Nebát se lidem ukázat na jejich problém, pomoci jim ho v lásce pojmenovat a vyřešit. Bude nás to stát mnoho. Krista to stálo jeho život a nás to bude stát také mnoho, ale jednoho dne, až se s ním setkáme, nám ukáže, jak bylo důležité se obětovat. Veďme lidi k pokání a vysvobození, které bylo zaplacenou drahocennou krví Božího Syna. Veďme lidi ke vzkříšenému Kristu a ne k sobě!