Křesťanská mládež (web 2)   Poutnici.com Zprávy od jinud Nová smlouva On-line Free MP3
 
Neděle 28. 5. 2017. Dnes má svátek Vilém, zítra Maxmilián a Maxim.
Biblické kurzy poznej Bibli
Rubrika: Cesta k Bohu - D.L.Moody

"Brána do Království"

„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“
Není snad žádné jiné části Slova Božího, která by byla tak dobře známa, jako tato. Mám zato, že téměř všichni věříme, že ta slova pronesl Pán Ježíš, když učil o znovuzrození.


Jsou-li tato slova pravdivá, obsahují předůležitou životní otázku. Raději bychom se mohli dáti oklamat v rozličných věcech, nežli v této jediné. Kristus mluví zde velmi zřetelně. Praví: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího – tím méně tedy býti spoludědicem v něm. Proto nauka o znovuzrození je základem všech našich nadějí budoucího života. Nazval bych to abecedou křesťanského náboženství. Ze zkušenosti vím, že je-li který člověk neustálené na této nauce Kristově, jest i ve všech ostatních jeho základních naukách nespolehlivým. Pravé porozumění tomuto předmětu usnadní člověku pochopení tisíce jiných nesnadných míst ve Slovu Božím. Věci, které se prve zdály být záhadné a temné, stanou se pochopitelné a jasné.

Nauka o znovuzrození vyvrací každé falešné náboženství – a všecky nepravé názory na Bibli a Boha. Jeden z mých přátel kdysi pravil, že po schůzi přišel k němu člověk s archem papíru, na němž byla vypsaná dlouhá řada otázek, a pravil k němu: „Odpovíte-li mi uspokojivě na všecky tyto otázky, stanu se křesťanem.“ – „Nemyslíte,“ odvětil mu můj přítel, „že by lépe bylo pro vás přijmout Krista? Potom budete moci ty otázky zodpovídati sám.“ Onen muž zachoval se dle té rady a přijmul Pána Ježíše; potom přehlížeje otázky, poznal, že nejsou otázkami vůbec. Nikodém přišel ku Kristu znepokojen, a Ježíš mu řekl: „Musíte se znovu zrodit.“ Pán s ním zacházel docela jinak, nežli se on nadál; ale já troufám si říci, že to byla ta nejpožehnanější noc v celém jeho životě. Býti znovuzrozen jest tím největším požehnáním, jakého můžeme dosáhnout v tomto časném životě.

Všimněme si, kterak to Písmo uvádí: „Nenarodí-li se kdo znovu“ – „nenarodí-li se s hůry“ – „nenarodí-li se z Ducha.“ Mezi jinými verši z Písma svatého nacházíme podobnost v těchto třech: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete.“ (L 13,5) – „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3) „Nebudte-liť hojnější spravedlivosť vaše, nežli zákoníků a farizeů, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20) Ty všecky mají týž vnitřní smysl.

Jsem velmi vděčen, že náš Pán rozmlouval o znovuzrození s tímto knížetem židovským, s tímto mistrem a učitelem zákona, ane třeba s tou ženou u studnice Jákobovy, nebo se Zacheem a či s Levim, aneb s jinými hříšníky. Kdyby byl tuto svou nauku vykládal některému z takových, lidé by řekli: „Ano, ovšem, takoví publikáni a nevěstky potřebují se přerodit, ale já jsem poctivý, přímý člověk, já se znovuzrodit nemusím.“ Domnívám se, že Nikodém byl jeden z takových v Jerusalemě, neboť ničeho nečteme o něm, co by proti němu svědčilo.

Zdá se mi, že ani není třeba dokazovat to, že potřebujeme být znovuzrozeni, abychom byli způsobnými pro nebe; skoro bych za to měl, že není člověka upřímného, který by ochotně nepřisvědčil, že se pro nebe nehodí, leč že by přijal jiného ducha. Bible nás učí, že jest člověk od narození vinen a ztracen, a naše zkušenosti to potvrzují. Víme též, že i ten nelepší a nejnábožnější člověk, jestliže by se Boha spustil, za krátko by upadl v hřích.

A nyní dovole, abych vám pověděl, čím znovuzrození není. Není to chození do kostela. Velmi často setkávám se s lidmi, kteří na mou otázku, jsou-li křesťany, odpoví: „Zajisté že jsem, alespoň%n si to myslím, že jsem; vždyť chodím každou neděli do kostela.“ – Ano, to však není znovuzrození. Jiní praví: „Dělám co nejlepšího mohu – není to křesťanství? Není to znovuzrození?“ nikoli – co to má činit se znovuzrozením? Jsou též tací, kteří „obrátí list“ a začnou znovu a myslí, že se narodili znovu. – Než i ti i se svými novými předsevzetími nejsou znovuzrozeni.

Ani žádný křest vám nic neprospěje – a přec slyšíte lidi, ani praví: „Což jsem nebyl pokřtěn- v tom křtu jsem byl znovuzrozen.“ Domnívají se, když byli skrze křest přijati do církve, že již také vešli do království Božího. Pravím vám, že tj. naprosto nemožné. Můžete míti křest církevní, ale přec nebýt pokřtěni v Syna Božího. Křest je věc dobrá, je-li na sém místě. Nedej Bůh, abych se kdy vyslovil proti němu. Ale kdybyste ho považovali za nový rod, za znovuzrození, tož dopustíte se hrozného omylu. Skrze křest nemůžete vejít do království Božího. Pakliže kdo, čta tato slova, ještě na něco jiného spoléhá v něco jiného doufá – prosím, aby Bůh sám mu to odklidil s cesty.

Jiná třída lidí praví takto: „Chodím k večeři Páně; stávám se té svátosti účasten pravidelně.“ Blahoslavená ta svátost! Ježíš řekl, že kolikrát-koli to činíme, vždy zvěstujeme smrt jeho. Ale přec to není znovuzrození – to neznamená, že jsme přešli ze smrti do života. Ježíš praví jasně – tak jasně, že není možné neporozuměti mu: „Nenarodí-li se kdo z ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Co s tím má o dělat svátost? Co chození do kostela?

Opět jiný člověk se vyskytne a řekne: „Modlím se pravidelně.“ To přece není narodit se znova, vedu já dále svou. Jest to tedy nesmírně důležitá otázka, která se staví před nás; ó, kéž by každý čtenář upřímně a opravdově zodpovídal ji sám sobě: „Jsem znovu zrozen? Byl jsem narozen z Ducha? Přešel jsem ze smrti do života?“

Jistá třída lidí souhlasí s tím, ž je to dobrá věc, držeti zvláštní náboženská shromáždění pro některé druhy lidí. „Obzvláště kdyby se dali do nich přilákat opilci, hráči a dráči a jim podobní. To by pomohlo, takoví potřebují být obráceni, ale nám toho není třeba.“ Ke komu že promluvil Kristus ta slova života věčného? K Nikodémovi. Kdo že byl ten Nikodemus? Byl snad opilec, hráč, nebo zloděj? Dokonce ne. Není pochybnosti, že on byl jedním z nejlepších mužů v Jerusalemě. On byl důstojným členem židovské rady; měl vysoké postavení, byl pravověrný, byl skrz na skrz spolehlivý. A jemu řekl Kristus: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vidět království Božího.“

Mohu se domnívat, že kerýsi z vás řekne: „Co mám dělat? Nemohu přece stvořit život – jistě že mi nelze spasiti se sám.“ Toho jistě nedovedete, a my též nepravíme, že toho dovésti můžete. My tvrdíme, že není možné učinit člověka lepšího Krista; ale to je právě to co se lidé usilují dokázat. Zkoušejí uzáplatvat tu zkaženou přirozenost toho „starého Adama“. Zde však musí být nové stvoření. Znovuzrození jest nové stvoření, má-li to být nové stvoření, musí být dílem Božím. V první kapitole Genesis člověk se neobjevuje. Bůh byl sám při stvoření země. Když Kristus vykupoval svět, byl také sám.

„Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest.“ (J 3,6) Mouřenín nemůže změnit svou kůži, aneb pardál svoje skvrny. (Jr 12,23) Právě tak y nemůžete se pokoušet učinit ze sebe lidi svaté a neposkvrněné bez Boží pomoci. Ta snaha ve vás dodělá se takového výsledku, jako úsilí černocha vymydlit se na bělocha. Spíše člověk přeskočí měsíc, nežli to dokáže, aby sloužil Bohu svou tělesností. Proto: „Což se narodilo z těla, tělo jest; a což se narodilo z Ducha, duch jest.“

Nyní však Bůh zjevuje nám ve svém Slovu, jak se dostaneme do jeho království. Nikoli skrze naše úsilí – jakkoliv jest spasení všeho našeho úsilí hodno. Kdyby nám stály řeky a hory v cestě, stálo by to jistě z to brodit se těmi řekami a slézati ty hory; není pochyby, že spasení jest hodno každé naší snahy. Než spasení nelze vydobýti sobě našimi skutky. Ono přichází: „Tomu, kdož nečiní skutků, ale věří.“ (Ř 4,5) Konáme skutky proto, že jsme spaseni, ne abychom byli spaseni. Naše dílo počíná od kříže, nikoli, že bychom se měli skrze skutky své ku kříži teprve dopracovat. Jestiť psáno: „S bázní a s třesením spasení své konejte.“ (Fp 2,12) Nejprve jest vám míti to spasení, nežli můžete o něm pracovat. Ku příkadu já napomenu svého synáčka: „Chci, abys těch sto dolarů vydal jak možná šetrně.“ „Dobře,“ odpoví mi on, „ale dej mi těch sto dolarů a já se pak vynasnažím dobře s nimi hospodařit.“ Rozpomínám se, když jsem prvně odešel z domova do Bostonu; peníze mi došly a já chodil na poštu třikrát denně ptát se, zdali mně došel list, ač jsem dobře věděl, že pošta z mého rodiště dochází jen jednou denně. Já však přec doufal, že by nějaká šťastná okolnost jeho dodání mohla uspíšit. Konečně jsem dopis obdržel od mé malé sestry. Ó, jak jsem byl z toho potěšen. Doslechla se, že v Bostonu je mnoho kapesních zlodějů, a proto věnovala větší část listu napomínání mne k opatrnosti. Mně však šlo v té chvíli víc o to, abych v kapse něco měl, než abych se chránil před zlodějem. Proto nejprve musíte to spasení mít a potom bude vám lze konati v něm.

Když Kristus zvolal na Kalvarii: „Dokonáno jest!“ mínil co řekl. Vše, co nyní lidem činiti zbývá, jest přijmout to dílo Ježíše Krista. Není žádné naděje pro muže ani pro ženu, kteří usilují dopracovat se spasení pro svou duši z vlastních sil. Mohu si představit, že tu a tam vyskytne se člověk, který jako Nikodém podiví se: „Tohle je přec jenom záhadná věc.“ Jakobych viděl to svraštělé obočí na čele toho farizea, když pravil: „Kterak mohou tyto věci býti?“ Jistě znělo to podivně sluchu jeho. „Znovu se zroditi, zroditi se z Ducha! Kterak mohou tyto věci být?“ Velmi mnozí lidé řeknou: „Tohle musíte odůvodnit; a nemůžete-li nám to vysvětlit nenuťte nás, abychom tomu věřili.“ Jistě mnoho jest těch, kteří tak mluví. Avšak očekáváte-li vysvětlení ode mne, tu se přiznám, že dokázat to v stavu nejsem. „Vítr kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ (J 3,8) Nerozumím všemu, co se týče větru. Očekáváte-li, že to vysvětlím, nemohu. Zde může vanout od severu a sto mil dál z jihu. Kdybych vystoupil něklik set stop do výše, shledám, že vane směrem opačným. Vy očekáváte ode mne, že vysvětlím ty proudy větru; ale když toho nedovedu, když tomu nerozumím, když to nechápu- jsem již oprávněn proto tvrdit: Není žádného větru? Malé děvčátko, myslím si, řekne si u sebe: „Já vím o větru víc, nežli ten muž; často slyším hukot větru a cítím v obličeji jeho vanutí.“ Aneb: „Což mi vítr neytrhnul deštník z rukou nedávno a neviděla jsem, jak vzal člověku klobouk s hlavy zrovna na ulici; nevyvrátil i stromy v lese a nesporážel kukuřici na poli?“

Právě tak smíte tvrdit, že není větru vůbec, jako dovozovat, že není znovuzrození z Ducha. Já jsem pocítil ducha Božího působení ve svém srdci právě tak zřetelně, jako vanutí větru v moji tvář. Vysvětlit to nemohu. Jest velmi mnoho věcí na světě, které jsou mi záhadné, ale ve které věřím. Ještě se mi nepodařilo vysvětlit si , kterak mohl povstati tento svět; já ten svět vidím, ale nemohu říci, jak jej mohl učinit Bůh z ničeho. A přec není snad člověka, který by popíral tvůrčí sílu.

Jest velmi mnoho věcí, jichž nemohu ani dovoditi, ani vysvětlit, ale které přec jsou. Slyšel jsem jistého cestujícího obchodníka pravit, že bylo u vysvětleno, že dílo a učení Ježíše Krista jest věcí zjevení a nikoli zkoumání. „Když se zalíbilo Bohu zjeviti mi svého Syna…“ praví Pavel. – Hlouček mladých mužů učinil si výlet na venek a hovoříce umluvili se, že nepřiloží ničemu víry, čeho nebudou moci probádat svým rozumem. Stařec jeden přeslechl tu jejich rozmluvu a obrátě se k nim, pravil: „Zaslechl jsem vás říci, že ničemu neuvěříte , co nebudete moci pochopit rozumem.“ – „Ano,“ odvětili mu, „tak jest.“ – „Nuže dobře,“ stařec na to. „Když jsem dnes ráno přibyl vlakem, uzřel jsem husy, vepře a krávy, pasoucí se na tomže pastvisku. Můžete mi vysvětlit, jakým způsobem ta tráva přechází při jedněch v chlupy, a při druhých v peří, ve vlnu a v štětiny? Anebo nevěříte, že tomu je tak?“ – „Zajisté tomu věříme,“ zněla jejich odpověď, „ačkoli nevíme a nechápeme, kterak to přijde.“ – „Právě tak,“ dí na to stařec, „nemohu já nevěřiti v Ježíše Krista.“ A já nemohu nevěřit v znovuzrození člověka, když vidím, jak byl vytržen z hříchů a obrácen od zlého k dobrému. Co nemáme dost příkladů, kterak lidé toho nejhoršího charakteru byli znovzrození? Byli vyloveni z bahna a postaveni na Skálu, a rty prve zlořečící zapěly píseň nábožnou. Ústa jejich, dříve plná zlořečení, oplývala potom chválou Bohu! Staré věci pominuly a všecko nové učiněno jest. To není polepšení jen, to je znovuzrození – nové stvoření v Kristu Ježíši.

Tam dole v jedné z těch tmavých uliček velikého města bydlí uboý opilec. Chcte-li se přiblížit k peklu hodně blízko, navštěvujte domov takového opilce. Vstupte přes prah jeho bytu. Může býti na světě cos podobnějšího peklu? Pohleďte, jaká bída tam panuje. Než slyšte. Zvuk kročejů, blížících se ku dveřím – děti utíkají, aby se ukryly. Trpělivá žena čeká, až vstoupí její manžel, jest jejím tyranem. Mnohokrát už nesla ve své tváři známky jeho surovosti, jeho ran. Skrývala je před světlem denní po celé týdny. Tak bezbranná snáší tu trýzeň – bídu i hlad, kletby i zlořečení, a trpí kvůli dětem, kvůli němu. I dnes čeká, kterak s hrubým zaklením oboří se na ni, aby mu podala jídlo, na které jí nedává žádných peněz. Vstoupí a prví ní: „Byl jsem ve schůzi, a slyšel jsem, že budu-li chtít, že se mohu napravit. Věřím, že Bůh je mocen spasiti i mne.“ Jděte a navštivte opět ten příbytek – jaká změna! Přibližujete se a slyšíte zpěv, ne nějakou nemravnou odrhovačku, ale hymnu: „Skálo Věků.“ Dítky se víc nelekají otce, ale tulí se k němu. Po boku jeho manželka s lící vyjasněnou, září štěstím. Není to obraz znovuzrození? Mohl bych vás uvésti do četných domovů, kde se usídlilo štěstí skrze znovuzrození silou náboženství Ježíše Krista. Lidem schází síla k přemožení pokušení, síla k vedení pravého života - tu potřebují.

Jediná cesta, vedoucí do království Božího, jest zroditi se do něho. Zákon této země vyžaduje, aby president byl narozen v zemi. Přistěhovalci do této změ nemají práva vést si stížnosti na to, že jsou vyloučeni z možnosti být voleni pro úřad presidenta. Což by tedy neměl mít takového práva Bůh, aby učinil zákon, určující, že kdo chce mít podíl na životu věčném, musí se zrodit v jeho kráovství?

Znovu nezrozený člověk raději bude voliti peklo za příbytek svůj, nežli nebe. Vezměte člověka, jehož srdce jest plné hniloby a neřesti, a postavte ho v nebi mezi ty svaté, orspravedlněné bytosti; jak by tam mohl obstát, jak vydržet? Zajisté, chceme-li se radovat v nebesích, musíme si zvykat na nebe již zde na zemi cvičením se v svatosti. Nebe je místo připravené pro připravené lidi. Kdyby rouhač a dráč byl pojednou vzat z chicagské ulice a postaven na křišťálovou dlažbu do stínu stromu života, řekl by: „Zde já nikoli nezůstanu.“ Kdyby lidé byli přeneseni do nebe z této země s tím starým neobrozeným srdcem, za nedlouho byla by vzpoura v nebesích a nebe přestalo by býti nebem. V nebesích přebývají jen ti, kteří byli dvakrát zrozeni.

U Jana ve třetí kapitole, verši 14. a 15. čteme: „A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdož v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Každý! Povšimněte si toho. Dovolte mi říci, vy, kteří nejste spaseni, co Bůh učinil pro vás. On učinil všechno, co pro vaše spasení učiniti mohl. Není nyní již třeba čeat na Boha, aby ještě něco dále učinil Skrze Izaiáše dí (5,4): „Což ještě činěno býti mělo, ježto bych neučinil?“ Poslal proroky, pobili je; seslal svého milého Syna, ukrutně zamordovali ho. Tedy poslal nám Ducha Svatého, aby nás obviňoval z hříchu a ukázal nám, kterak můžeme dojíti spasení.

V té kapitole se nám praví, jak mohou lidé být spaseni, totiž tím, který byl povýšen na kříži. „A jakož Mojžíš povýšil hada a poušti, tak musí povýšen být Syn člověka, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Někteří lidé projevují svou nespokojenost nad tím, že by měli být činěni zodpovědnými za hřích člověka, který žil před tolika tisíci lety; to prý není rozumné. Nedávno jeden člověk ukazoval mi na tu nespravedlnost, ovšem dle jeho ínění. Domnívá-li se člověk, že tím způsobem vymluví se před Bohem – to mu nic nepomůže. Bude-li kdo ztracen, nebude to vinou Adamova hříchu.

Dovolte, abych to znázornil příkladem, možná, že pak lépe to pochopíte. Dejme tomu, že zmírám souchotinami, které jsem zdědil po svém otci neb matce. Není to mou vinou vlastní, aniž jsem zanedbal čeho k upevnění svého zdraví. Zdědil jsem je. Tu potká mne můj dobrý přítel, podívá se na mne a řekne: „Moody, vy máte souchotě.“ Odpovím mu? „Vím to, není mi třeba, aby mi to teprve někdo povídal.“ – „Ale,“ on na to, „já vím o léku.“ Tomu já už nevěřím. Zkusil jsem nejlepší lékae v této zemi i v Evropě, a ti všichni mi řekli, že není naděje.“ – „Vy mne však znáte, Moody, znáte mne po mnoho roků.“ . „Ano, znám.“ – „Myslíte, že bych mluvil lež a klamal vás?“ – „To ne.“ – „Dobrá. Před deseti lety jsem byl právě tak daleko. Lékaři se mne vzdali, smrt mne čekala – já pak užíval jsem toho léku – vizte mne nyní.“ – „To je opravdu zvláštní,“ podivím se. – „Ba právě zvláštní to je, ale je tomu tak. Ten lék mne uzdravil. Užívejte ho a uzdraví i vás. Jakkoli stál mne velmi mnoho, vás nebude stát nic. Neberte to na lehkou váhu, prosím vás o to.“ – „Vskutku velmi rád bych uvěřil, ale je to docela proti rozumu.“ – To slyše můj přítel odejde a opět se vrátí a přivede sebou jiného přítele svého, který podobně mi svědčí, ale já posud nevěřím. Tedy jde opět a přivádí ještě jiného a pak zase jiného a ještě jiného, a všichni dokazují, tvrdí a svědčí totéž, že byli vyléčeni ze souchotin lékem mého přítele. Ten podá mi lék, ale já ho odhodím, nechci tomu uvěřit, že ten lék by měl tu moc – a zemřu. Příčina jest – zavrhl jsem lék.

Tak jestli vy zhynete, nebude to protože Adam padl, nýbrž proto, že jste pohrdli nabídnutou záchranou. Budete volit tmu a ne světlo. „Kterakž my utečeme, takového zanedbávajíce spasení?“ Není pro vás naděje, zanedbáte-li prostředku spasení. Nic nepomůže prohlížet si rány od hadů, nic by nám nebylo prospělo dívat se na své rány. Prohlížet si ránu nikdy nikoho nezachrání. To jedno nezbytné jest pohlédnout na Spasitele, na toho, kterýž mocen jest zbaviti vás hříchů vašich.

Pohleďte na ležení Izraelských – představte si ten obraz před zraky vaše. Přemnozí umírají, neboť není léku pro rány jejich. Na tom suchoparu pouště plno již růvkův a hrobů; co dítek i dospělých bylo poštípáno těmi jedovatými hady. Otcové a matky pohřbívají své miláčky. Tamto právě spouštějí do jámy milovanou matku. Celá rodina dítek kvílí nad hrobem. Slyšíte ten nářek, to štkaní, vidíte ty slzy hořkého žalu. Tu zas loučí se s otcem – po celém ležení rozléhá se bědování a nářek. Potoky slz vylévány jsou za tisíce, kteří zemřeli a za tisíce, kteří mřou. Rána zuří od jednoho konce tábora k druhému.

Vidím pod jedním stanem matku, sklánějící se nad synem svým - právě se rozvíjí v jinocha; stírá mu smrtelný pot se skrání – ještě malou chvíli a poslední jiskry života vyhasnou v jeho zraku. Smrtící jed účinkuje rychle matčino srdce jest celé rozervané a krvácející. Tu pojednou dolehne k jejímu sluchu hluk, rozmáhající se po ležení. Mocné zvolání rozlehne se táborem. Co to znamená? – Chvátá ke vchodu stanu. „Co znamená ten ruch?“ táže se jdoucích kolem. A kterýsi z nich odpovídá: „Což jsi milá ženo, ještě neslyšela tu radostnou novinu, která koluje v celé táboře?“ – „Ne,“ diví se žena. „Jaká novina? Co je to?“ – „Což jsi posud neslyšela? Hospodin připravil lék.“ „Lék?“ „Ano, lék pro poštípané Izraelské.“ – „Ó. Rychle, povězte mi, jaký je to lék!“ – „Bůh nařídil Mojžíšovi, aby ulil měděného hada a upevnil ho na tyč a vztyčil uprostřed ležení a prohlásil, že každý, kdo byv uštknut pohledí na toho hada měděného, nezemře, ale zůstane živ. To volání které jsi právě slyšela, vydralo se z hrdel všeho lidu Izraelského v tom okamžení, když had byl zdvižen.“ Matka pospíší zpět do stanu a volá: „Můj synu, můj synu, nesu ti radostnou novinu – ty nezemřeš. Dítě, drahé, nemusíš zemřít, ale budeš živ.“ Ale umírající již nechápe těch slov. Jeho smysli již otupěly, jeho údy tuhnou. Matka však nezoufá. Podepře ho silnou paží a více nese nežli vede ze stanu ven a tam důtklivě a úpěnlivě pobádá, aby pohleděl v stranu, kde vyzdvižen jest na tyči měděný had. Mdlý jinochův zrak chvíli bloudí po obzoru pouště – pojednou zatřpytí se mu před očima v sluneční záři se lesknoucí předmět a nový život zaproudí jeho tělem, vstane zdráv. Podobně děje se mnohým mladým lidem, kteří se obrátí. Někdo snad řekne: „Ó, my v takové náhlé obrácení nevěříme.“ Jak dlouho to vzalo uzdraviti toho chlapce? Jak dlouho trvalo uzdravování Izraelitů na poušti? Jediný pohled a byli zdrávi.

Ten mladý žid jest nyní obrácen. Mohu si stopovat jeho činnost. Spolu se všemi, kteří jako on zachráněni jsou, velebí Boha, popíchá, vida jiného jinocha štípnutého hadem, aby mu pověděl: „Nemusíš zemřít.“ „Ach.“ Vzdychá raněný, „kterak mohu být živ – není v celém Izraeli lékaře, který by mi pomoci mohl.“ „Což jsi neslyšel tu radostnou zvěst? Bůh sám seslal nám lék.“ – „Jaký lék?“ – „Inu Bůh nařídil Mojžíšovi, aby z mědě ulil hada podobného těm živým, ohnivým a vztyčil ho do výše a žádný, kdo pohledí na toho hada, jsa uštknut, nepodlehne smrti.“ Představuji si toho mladého muže – je to jak říkáme inteligentní člověk. I dí tomu obrácenému jinochu: „Což myslíš, že mohu něčemu podobnému uvěřiti? Když žádný lékař v celém Izraeli není sto vyléčit mne, jak by to mohl dokázat pohled na hada na tyči, ulitého ze staré mědi?“ – „Ale, kamaráde, já jsem byl na to hůř, nežli ty! – „To ty tak nemyslíš!“ „Nu jistotně že ano!“ – „Hm, tj. vskutku věc neslýchaná,“ podiví se ten druhý a dodá: „Chtěl bych, abys mi tu záhadu rozřešil.“ – „Toho mi nelze. Vím jen, že jsem pohleděl na hada a hned jsem byl zdráv. Tak se to stalo. Pohleděl jsem a bylo to. Matka mi přinesla tu novinu, co se mluví v ležení – uvěřil jsem tomu, co matka mi pravila a to mne zachránilo.“ – „Možná, ale potom ty jsi dojista nebyl uštknut tak zle jako já.“ Mladý muž vyhrne rukáv a ukazuje jizvu: „Tu hleď a věř, že bylo se mnou hůř, nežli je s tebou.“ – „Snad, kdyby mi někdo vysvětlil, jak je to možné, pohleděl bych a ozdravěl.“ – „Nech stranou všechno filosofování o té věci, pohleď a buď živ!“ – „Ale člověče, nežádej ode mne tak nemoudrých věcí. Kdyby byl řekl Bůh, vezmi tu měď a tři ji o tu ránu – bylo by v tom něco; ten kov by mohl uštknutí vyléčit – ale uzdravit se pouhým pohledem, toť bláhové.“ Jak často slýchám mladé muže takto hovořit. Ale ten mladý muž, přivede jiného, který též uštknut byv, zůstal živ, a přivede ještě jiného a opět jiného a každý tomu nemocnému opakuje o svém zázračném uzdravení, jak ho Bůh zachoval. Než umírající vede stále svou: „Je to vskutku podivná věc. Kdyby byl Bůh řekl Mojžíšovi, aby el a nasbíral bylin, nebo kořínků a svařil je a odvar předepsal po lžičkách k užívání, tedy by v tom přece něco bylo, než takto proti všemu obyčeji a přirozenosti chtít vyléčit smrtelné otrávení pouhým pohleděním na kovového hada, ne, toho mi nelze.“ Konečně přichvátá jeho matka, zdržela se v ležení a přichází volajíc: „Můj milý hochu, nesu ti nejveselejší novinu na světě. Byla jsem v tábořišti a viděla jsem, kterak sta uštknutých, kterým bylo už tak zle jako tobě, se uzdravilo, a teď jest jim dobře.“ Odpovídá ten mladý muž: „Rád bych se uzdravil, je mi to bolestné pomyslit, že musím zemřít; tolik toužím přijít do té země zaslíbené, hrozné tj. zemříti v této nehostinné poušti, však co je mi to platné, když já takovému léčení nic nerozumím. Je to proti rozumu. Nemohu toho pochopit, jak bych mohl tak v okamžení ozdravěti.“ A tak ten jinoch zemře následkem své vlastní nevěry.

Bůh opatřil lék pro uštknuté Izraelity: „Pohleď a buď živ!“ Pro každého ubohého hříšníka jest život věčný. Pohleď, milý můj čtenáři a budeš živ, budeš spasen, v tuto hodinu. Chybou jest, že mnozí hledí na ten sloup. Nehleďte na sloup; tím sloupem jest církev. Není vám nic platné hledět na církev. Církev je dobrá, ale církev vás spasiti nemůže. Hleďte na toho, který visí na tom sloupu – hleďte na toho Ukřižovaného! Hleďte na Kalvarii. Pamatuj, hříšníče, že Ježíš za všecky umřel. Není třeba pohlížet na služebníky církve; ty jsou tu jen proto, aby vyvyšovali ten lék, totiž Krista. Protož přátelé, odvraťte oči od lidí, neupírejte své zraky na církev. Pozdvihněte je k Ježíši, jenž sejmul hřích světa a i vy budete živi již od této hodiny.

Díky Bohu, že není třeba žádného vzdělání k tomu, aby člověk mohl pohleděti. Děvčátko, neb chlapeček, který neumí ještě číst, ale již umí pohleděti. Vrací-li se otec domů z cesty neb z práce, matka držíc na ruce své robátku pár měsíců staré, vychází vstříc a ukazuje: „Hleď, hleď, hleď!“ prvního roku svého věku. A tj. způsob, jak docházíme spasení. Pohleděním na Beránka Božího, kterýž snímá hřích světa. V tom okamžení, ve kterém kdokoli by pohleděl, bude živ.

Někteří lidé praví: „Přál bych si vědět, kterak dosáhnout spasení.“ Vezměte Boha za slovo a důvěřujte Synu jeho nyní v tento den, v tuto hodinu, v tomto okamžení. On vás spasí, svěříte-li se jemu. Mám za to, že si tu někdo pomyslí: „To uštknutí mne ještě dost nepálí – vím, že jsem hříšný – to je všechno pravda, ale mně to posud nepřekáží.“ Jak mnoho chcete, aby vás hryzl hřích?

Za mého pobytu v Belfastu znal jsem se s doktorem, který měl za přítele jednoho z nejproslulejších tamních lékařů, který při provádění operace vždy naváděl pacienta, aby nejprve pohleděl na ránu a potom upřel zraky na něho a nestrhl je, dokudž by operace nebyla provedena. Tehdy mi napadlo, to že jest dobré podobenství. Hříšníče, nejprve dobře se podívej na svou ránu a potom upni pohled svůj na Krista a tak setrvej. Jest prospěšnější hleděti na lék, nežli na ránu. Poznej, jak bídný jsi hříšník a pozdvihni pak svých zraků k tomu Beránku Božímu, který snímá hřích světa. On zemřel za bezbožné a za hříšné Rci: „Chci jej přijmouti!“ Bůh pomoziš ti pohlédnouti k tomu muži bolesti, z jehož zsinalosti lék nám je připraven. Jako Izraelité pohledem na hada byli uzdraveni, tak i vy každý pohlédněte a buďte živi.

Po bitvě u Pitsburg Landingu byl jsem v nemocnici ve Murfreesbro. Asi o půl noci byl jsem probuzen vzkazem, že v jednom oddělení žádá si jitý raněný mojí přítomnosti. Přistoupil jsem k jeho loži, jmenoval mne kaplanem – nebyl jsem kaplanem – a žádal mne, abych mu pomohl zemřít. Odpověděl jsem na to: „Vzal bych vás do svých loktů a vnesl do království Božího, kdybych to mohl, ale mně to není možné. Nemohu vám pomoci v smrti.“ Na to on: „A kdo tedy může?“ Řekl jsem: „Pán Ježíš Kristus může; proto přišel na svět.“ Zavrtěl hlavou, právě: „Mne spasiti nemůže, hřešil jsem po celý život.“ Pravil jsem: „Právě proto přišel, by spasil hříšné.“ Přišla mi na pamět jeho matka kdesi na severu, která jistě by sobě přála, aby syn jeji zesnul v pokoji, proto zůstal jsem u lože toho umírajícího. Modlil jsem se několikrát a opakoval jsem mu všecka zaslíbení Kristova, jež mi na paměť přišla, neboť mi bylo patrno, že v několika hodinách dokoná. Řekl jsem mu, že mu budu čísti rozpravu, kterou vedl Kristus s jedním člověkem, který byl v úzkostech o svou duši. Nalezl jsem třetí kapitolu Ev. Sv. Jana. Jeho zraky byly upřeny na mne. Když jsem přišel na 14 a 15 verš, na slova, o nichž právě jest řeč, chytil se těch slov: „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí býti povýšen Syn lověka, aby každý, kdož uvěří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Zatavil mne a tázal se: „Jest to tam tak?“ „Ano,“ řekl jsem. Žádal mne, abych to četl ještě jednou; četl jsem mu to opět. Opřel se loktem o lože a pozdvihl sepjav ruce: „O, to je pěkné; nechtěl byste to přečísti ještě jednou?“ Přečetl jsem mu to potřetí a potom jsem pokračoval až ku konci té kapitoly. Zatím on ulehl ruce maje skřížené na prsou, oči zamhouřeny a na tváři jeho pohrával úsměv. Ó jak byla ta tvář jeho ozářená! Jaká to proměna! Jeho rty se pohybovaly; naklonil jsem se k němu a slyšel jsem, kterak si šeptá: !Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdož uvěří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Otevřel oči a pravil mi: „To je dost, není třeba, abyste dále četl.“ Zůstal ještě několik hodin při vědomí, odpočívaje celou duší svou na těch dvou verších. Potom se odebral z tohoto světa na perutích víry do království Božího.

Kristus řekl Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ Snad jste viděli mnohé země, avšak jest jedna vlast, kterou u vidění svém spatřil Jan Bunyan, již vy nikdy nespatříte, leč byste se znovuzrodili obrodili se v Kristu Ježíši. Můžete pohledět a spatřit mnoho rozkošných stromů, ale strom života nikdy nespatříte, leč by věrou v Spasitele Ježíše otevřeny byly oči vaše. Snad projíždíte se často po krásných řekách, kde chládek a občerstvení tělu působí odpočinutí, ale nikdy nenaleznete toho blaženého pokoje, jaký poskytuje jedině ta řeka, která vytéká od trůnu Božího a zvlažuje to království na výsostech, leč byste se znovu zrodili. Bůh to pravil, nikoli člověk. Nikdy neuzříte království Božího, než jestliže se znovu zrodíte. Můžete viděti krále a pány tohoto světa, ale Krále králů a Pána pánů neuzříte, leč byste se znovu zrodili. Jste-li v Londýně, můžete navštívit věž „Tower“, kde hlídána vojáky vystavena jest koruna anglických králů, mající ceny mnoha tisíců dolarů; pomněte však, že oči vaše nikdy nespočinou na koruně života, leč byste se znovu narodili. Můžete slyšeti krásné písně sionské v chrámech, avšak tu píseň Mojžíšovu a tu píseň Beránkovu vaše neobřezané uši nikdy neuslyší. Lahodné zvuky její zníti budou v uších jedině těch, kteří znovu se zrodili. Vy se můžete obdivovat nádherným budovám této země, ale buďte jisti, že nevejdete v ty příbytky, které odešel Ježíš připraviti těm, kteří znovu se narodí. Bůh jest, který to praví. Oku vašemu může lahodit zde na světě tisíce různých předmětů, ale toho města, které zahlédl Abraham a od té chvíle dobrovolně stal se na světě poutníkem bez vlasti, nikdy neuzříte, leč byste se znovu zrodili. Jest možné, abyste často zváni byli k hodům svatebním, avšak při večeři svatby Beránkovy místa nenaleznete, nenarodíte-li se znovu. Tak praví Bůh, milý přítel. Možná, že si nes v duchu představujete tvář své nebožky matky a cítíte v srdci, že se za vás modlí. Ale přijde čas, kdy ji více neuzříte, pakli se nenarodíte znovu.)

Někdo, kdo právě čte tyto řádky, mladík neb dívka, snad nedávno stál nad ložem umírající matky, která zvala jej slovy: „Hleď, abys se sešel se mnou v nebi.“ Ach, vy nikdy ji více nespatříte, leda byste se znovu zrodili. Já raději věřím Ježíši Kristu, nežli těm nevěrcům, kteří tvrdí, že není potřebí se znovu zroditi. Rodiče, jestliže toužíte shledati se s dítkami svými na věčnosti, kamž ony předešly vás, musíte se zroditi z Ducha. Snad někdo, kdo čte, teprve před nedávnem pochoval svého miláčka; jak temný a smutný jest nyní domov váš. Toužíte-li shledati se s drahými svými na věčnosti, musíte se znovu zroditi. Snad mluvím k manželu, který ovdověl nebo k manželce, jež zůstala opuštěna, snad doléhají má slova na sluch sirotků, jichž rodiče přebývají v říši světla. Kdybyste mohli slyšeti hlas jejich, zněl by takto: „Pojď touto cestou, mé dítě.“ Na tu cestu však vstoupiti lze jedině skrze znovuzrození.

Ale všichni máme tam Staršího Bratra. Devatenáct set let jest tomu, co on nás předešel a on jest, který vás všecky zve a volá do nebe. Obraťme se k světu zády, nedávejme sluchu svůdnému světu. Hleďme ke Kristu na kříži pro spasení své. Pak v onen den uzříme Krále v jeho slávě přicházejícího pro nás, abychom kde on jest i my byli.




Save this page to del.icio.us Digg This! Share on Google Share on Facebook Share on Reddit Linkuj si! Jaggni to Přidej na vybrali.sme.sk
Share on Slashdot Share on Stumble Upon Share on Technorati Share on Yahoo Bookmarks Share on Windows Live Share on Mixx Share on Furl Share on Mag.nolia
Přidal D.L.Moody dne 20.01.2017 ( Čteno 293 x | Tisk | Poslat )

Příbuzné, související nebo podobné články

K článku nebyly nalezeny žádné související články.
Login:
Heslo:
Televizní pořad pro mladé - Exit 316

  Anketa
BlueBoard.cz "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." Jan 3,36







Poutnici.com public


Rádio 7 - Rádio, které nemyslí za vás