Logo

BÝT DOBRÝM BLIŽNÍM

Lukáš 10,29: „A kdo je můj bližní?" Rád bych si dnes s vámi pohovořil o dobrém muži, jehož příkladný život je jako blesk, který svým světlem burcuje dřímající svědomí lidstva. Jeho dobrotu však nenajdeme v trpné oddanosti určitému vyznání, ale v činné účasti na skutku k záchraně života, ne na cestě morálky, která dosáhla svého cíle, nýbrž v etice lásky, s níž se ubíral po dálnici života. Byl proto dobrým, protože byl dobrým bližním. Mravní zaměření tohoto člověka je vylíčeno v překrásném malém příběhu, který byl vlastně vyvolán bohosloveckým rozhovorem o smyslu věčného života, ale skončil zcela konkrétním výrazem soucitu na nebezpečné stezce. Muž zběhlý v mnoha podrobnostech židovského zákona se ptá Ježíše: „Mistře, co mám činiti, aby se mi dostalo údělem věčného života?" Odpověď je krátká: „Co je psáno v zákoně? Jak tam čteš?" Po chvilce zákoník pečlivé odříkává: „Miluj svého Pána Boha z celého srdce, celou duší, celou silou i celou myslí a svého bližního jako sebe." A tu přichází rozhodné slovo Ježíšovo: „Správně jsi odpověděl! To čiň, a budeš živ."

Jenže zákoník je rozmrzen. Lidé se budou ptát: Proč jen tento odborník klade otázku, na kterou dokáže odpovědět i začátečník? A tak se zákoník snaží sám sebe ospravedlnit a dokázat, že odpověď Ježíšova zdaleka není konečná a ptá se znovu: „A kdo je můj bližní?" Zákoník se snaží dostat debatu na úroveň, kde by ji mohl obrátit v akademickou bohosloveckou rozpravu. Jenže Ježíš je rozhodnut nedovolit, aby byl ochromen neživotnými rozbory, přenese proto otázku ze vzduchoprázdna do nebezpečného zákrutu cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem.

Vypráví příběh o jednom člověku, který šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi lupiče, kteří jej zbili, svlékli a zanechali jej tam napolo mrtvého. Náhodou se tu objeví kněz, přejde na druhou stranu cesty, a stejně jej později pomine i levita. Konečně jde jistý Samaritán, míšenec z národa, se kterým Židé nechtěli mít nic společného, a ten je pohnut milosrdenstvím, když spatří zraněného, poskytne mu první pomoc, vloží jej na své zvíře, aby jej zavedl do hostince a pečoval o něj.

Kdo je můj bližní? Neznám jeho jméno, v podstatě říká Ježíš, je to kdokoli, k němuž se zachováš jako bližní! Je to kdokoli, kdo leží v nouzi podél cesty tvého života. Není to ani Žid ani pohan, není ani Rus ani Američan, není černý ani bílý. Je to jeden člověk - kterýkoliv potřebný člověk - ležící na jedné z těch nespočetných jerišských cest života. Tak Ježíš blíže určuje bližního, ne bohosloveckou definicí, ale definicí životní situace.

A v čem vlastně spočívala ta Samaritánova dobrota? Proč bude jednou provždy povzbudivým příkladem ctnosti bližního? Myslím, že jeho dobrota by se dala vyjádřit slovem - altruismus - nesobecká láska k člověku. Dobrý Samaritán byl nesobeckým do morku kostí. Jenže co je to altruismus? Slovník vykládá „altruismus" jako ohled a oddáni se zájmům druhého. Samaritán byl proto dobrým, protože zájem o druhé učinil předním zákonem svého života.

I.

Samaritán měl schopnost univerzální lásky k člověku. Měl pronikavý přehled o tom, co je za vnějšími rasovými, náboženskými a národnostními rozdíly. Jednou z největších tragédií v tom dlouhém putování člověka po stezkách dějin je, že omezuje svůj zájem o bližního jen na rasu, kmen, třídu či národ. Bůh raného Starého Zákona byl Bohem kmenovým a jeho morálka byla také kmenová. „Nezabiješ!“ znamenalo: Nezabiješ svého bližního Izraelce, ale pro všechno na světě - zabij Filistínského! Řecká demokracie se týkala jen úzké třídy aristokracie, ale ne mas řeckých otroků, jejichž práce vybudovala řecké městské státy. Universalismus, který je v základech Deklarace nezávislosti, byl ostudně popřen podivnou americkou snahou nahradit slovo „všichni" slovem „někteří". Četní lidé jak na Severu, tak i na Jihu dosud věří, že ustanovení „všichni lidé byli stvořeni rovnými" znamená, že „všichni bílí lidé byli stvořeni rovnými". Naše neotřesitelná oddanost monopolnímu kapitalismu působí, že se mnohem více staráme o hospodářské zabezpečení vedoucích průmyslníků, než pracujících lidí, jejichž pot a dovednost udržuje průmysl v chodu.

Jaké jsou zhoubné důsledky tohoto, úzkého postoje zaměřeného na jednu skupinu? Znamená to, že člověku ve skutečnosti nezáleží na tom, co se děje lidem mimo jeho skupinu. Bude-li mít Američan zájem jen o svůj národ, nebude mít zájem o lidi v Asii, Africe či Latinské Americe. Cožpak právě to není důvodem, pro který se národy pouštějí do bláznovství válek bez nejmenších známek pokání? Zdalipak právě to není důvodem, proč zabití občana vlastního národa je zločinem, ale zabíjení občanů jiných národů ve válce je skutkem hrdinské ctnosti? Jestliže výrobci mají zájem jen o svůj zisk, pak přejdou na druhou stranu cesty, zatímco tisíce pracujících lidí jsou v důsledku automatizace oloupeny o možnosti pracovat a ponechány u jerišské cesty, a jakýkoliv krok k lepšímu rozdělení bohatství a k lepšímu životu pracujících lidí bude považován za socialismus. Jestliže bílý člověk má zájem jen o svou rasu, pomine jednoduše černocha, který byl oloupen o svou osobnost, svlečen ze své lidské důstojnosti a ponechán umírající na nějaké odlehlé stezce.

Před několika léty se srazil automobil vezoucí několik hráčů košíkové jedné černošské univerzity na dálnici jednoho z jižních států. Tři byli vážně zraněni. Ihned byla zavolána sanitka, ale když přijela na místo nehody, její řidič, - běloch, řekl bez jakékoliv omluvy, že jejich zásadou je neobsluhovat černochy a zase odejel. Řidič kolemjedoucího auta pak laskavé odvezl hochy do nejbližší nemocnice, ale službu konající lékař bojovně prohlásil: „V téhle nemocnici nebereme negry." Když dojeli do nejbližší „barevné nemocnice“ v městě vzdáleném asi 80 km od místa nehody, jeden hoch byl už mrtev a druzí dva zemřeli, jeden třicet a druhý padesát minut poté. Se vší pravděpodobností mohli být všichni zachráněni, kdyby se jim dostalo okamžitého ošetření. To, je jen jeden z tisíců nelidských případů, které se denně odehrávají na jihu, neuvěřitelný výraz barbarských důsledků jakékoliv kmenově, národnostně či rasově zaměřené morálky.

Skutečná tragédie takového: úzkoprsého provincionalismu, je v tom, že v lidech vidíme jen jednotky či dokonce věci. Příliš zřídka vidíme lidi v jejich pravé lidskosti. Duchovní krátkozrakost omezuje naše vidění na vnější věci. Vidíme lidi jako židy a pohany, katolíky a protestanty, Číňany a Američany, černochy a bělochy. Nechceme však na ně myslet jako na lidské bytosti, které byly stvořeny z téhož základního materiálu jako my, k témuž obrazu Božímu. Kněz a levita tam viděli jen krvácející tělo, ne lidskou bytost, jako jsou sami. Ale milosrdný Samaritán nám vždy připomíná, abychom odstranili ze svých očí zákal provincionalismu a viděli lidi jako lidi. Kdyby byl Samaritán viděl v onom zraněném muži nejprve Žida, pak by se nebyl vůbec zastavil, protože Židé a Samaritáni spolu nejednali. On však v něm viděl nejprve lidskou bytost, která byla čirou náhodou také Židem. Dobrý bližní vidí za vnější jevy a vidí i vnitřní hodnoty, které činí všechny lidi lidskými a tím i našimi bratry.

II.

Samaritán však měl také schopnost odvážné lásky k člověku. Dal v sázku vlastní život, aby zachránil bratra. Když se ptáme, proč se nezastavili kněz či levita, aby pomohli zraněnému muži, napadají nás různé důvody. Možná, že se nemohli zdržet, protože pospíchali na nějaké důležité církevní shromáždění. Možná, že jejich náboženské předpisy vyžadovaly, aby se několik hodin před vykonáváním chrámových povinností nedotýkali mrtvého těla. Možná, že právě pospíchali na zakládající schůzi Společnosti pro nápravu poměrů na Jerišské cestě. To by byla rozhodně dobrá příčina, protože nestačí pomoci jednomu zraněnému muži na jerišské cestě, nýbrž je také zapotřebí změnit poměry tak, aby už žádné další přepadení nebylo možné. Lidumilnost je chvályhodná, ale nesmí způsobit, aby lidumil přehlédl okolnosti hospodářské nespravedlnosti, která vyvolává potřebu lidumilnosti. Možná, že kněz i levita věřili, že je lépe vymýtit nespravedlnost v samých kořenech, než se zdržovat jednotlivým případem.

To vše jsou možné důvody k tomu, aby se nezastavovali, přece je tu ještě jedna možnost často přehlížená, totiž, že měli strach. Jerišská cesta byla nebezpečnou cestou. Když jsme navštívili „Svatou zemi", najali jsme si vůz a jeli z Jeruzaléma do Jericha. Když jsme sjížděli pomalu točitou, skalnatou silnicí, řekl jsem své ženě: „Teď dovedu pochopit, proč si Ježíš vybral právě tuto cestu za jeviště svého podobenství." Jeruzalém leží asi 600 metrů nad mořem a Jericho asi 300 metrů pod hladinou Středozemního moře, a celý sestup se vykoná během dvaceti i méně minut. Mnoho náhlých zákrutů poskytuje vhodné místo pro přepadení a vystavuje cestujícího nepředvídatelným útokům. Už před dávnými věky byla tato silnice známa jako „krvavá soutěska". A také je možné, že kněz i levita měli strach, že kdyby se zastavili, byli by i oni přepadeni. Možná, že lupiči jsou ještě nedaleko. Nebo možná, že ten raněný člověk na zemi je jen léčka, která má přivábit cestující na jeho stranu cesty, aby mohli být snadněji a rychleji přepadeni. Myslím, že první otázka, kterou si v duchu položili jak kněz tak levita, byla: Co se mně stane, když se zastavím u toho člověka? Ale dobrý Samaritán tuto otázku obrátil: Co se stane s tím člověkem, když se u něho nezastavím? Milosrdný Samaritán byl plný odvážné nesobecké lásky k člověku. My se také tak často ptáme: Co se stane s mou prací, s mou pověstí, s mým postavením, jestliže zaujmu stanovisko k této věci? Bude můj domov bombardován, bude můj život ohrožen a budu já sám uvězněn? Dobří lidé vždy takové otázky obracejí. Albert Schweitzer se neptal: Co se stane s mým zabezpečeným postavením univerzitního profesora, či co se stane s mou pověstí bachovského varhaníka, když půjdu pracovat mezi černochy?, ale raději se ptal: Co se stane těm miliónům lidí, kteří byli již zraněni mocnostmi nespravedlnosti, kdybych tam nešel? Abraham Lincoln se neptal: Co se mi stane, když vydám Proklamaci o osvobození a ukončím otroctví?, ale ptal se: Co se stane „se Spojenými státy a milióny černochů, jestliže to neudělám? Černošští pracovníci se neptají: Co se stane s mým zabezpečeným postavením“, mou společenskou příslušností, mou osobní bezpečností, budu-li členem hnutí, které usiluje o odstranění segregace?, ale: Co se stane se spravedlností a masami černých lidí, které nikdy nezakusily hospodářského zabezpečení, jestliže se nebudu činně a odvážně podílet na tomto hnutí?

Svrchované měřítko pro posouzení člověka netkví v tom, kde stojí ve chvílích pohodlí a pohody, ale kde stojí ve chvílích bojů a rozporů. Opravdový bližní nasadí i své postavení, svou pověst a dokonce i svůj život pro blaho druhých. Na nebezpečných místech pozvedne pohmožděného a ubitého bratra k vyššímu a důstojnějšímu životu.

III.

Samaritán měl také nadměrnou lásku k člověku. Vlastníma rukama obvazuje mužovy rány a posazuje ho na své zvíře. Bylo by snazší zaplatit převoz do nemocnice, než se vystavit nebezpečí, že si svůj krásný šat poskvrním krví.

Pravá nesobecká láska k člověku je více než schopnost litovat; je to schopnost soucítit. Lítost může znamenat jen trochu více než neosobní zájem, který nás nutí, abychom odeslali složenkou dar, ale pravý soucit je osobním zájmem, který požaduje, abychom dali svou duši. Lítost může růst ze zájmu o abstraktní věc zvanou humanismus, ale soucit roste ze zájmu o konkrétní potřebnou lidskou bytost, která leží na cestě života. Soucit je přátelské soucítění s bytostí, která je v nouzi — s jejími bolestmi, mukami a břemeny. Naše misijní úsilí zklame, je-li založeno spíše na lítosti, než na pravém soucitu. Místo, abychom se snažili dělat něco s Afričany a Asiaty, příliš často se snažíme dělat něco pro ně. Výraz lítosti bez upřímného soucítění vede jen k nové formě poručnictví, kterou žádný sebe si vážící člověk nemůže přijmout. Dolary mají samy v sobě možnost pomoci raněným dětem Božím na jerišských cestách života, ale pokud tyto dolary nejsou rozdíleny soucitnýma rukama, neobohatí ani dárce ani příjemce. Milióny misijních dolarů byly odeslány do Afriky z rukou lidí, kteří by raději zemřeli milióny smrtí, než aby dopustili, aby se jediný Afričan zúčastnil bohoslužeb v jejich sboru. Milióny dolarů, určené pro Mírové sbory v Africe, odhlasovali lidé, kteří nesmiřitelné bojují, aby zabránili africkým vyslancům dosáhnout členství ve svých diplomatických klubech, či si najmout dům právě ve svém sousedství. Mírové sbory ztroskotají, budou-li se snažit vykonat jen něco pro bezprávné lidi světa, avšak mohou skončit úspěchem, když se budou snažit vykonat něco tvořivého s nimi. Zklamou jako záporné gesto proti komunismu, uspějí jen jako kladná snaha vymazat chudobu nevědomost a nemoci s povrchu světa. Peníze bez lásky jsou jako sůl bez solivosti, k ničemu jinému se již nehodící, než aby byla od lidí pošlapána. Pravý vztah bližního vyžaduje osobní zájem. Samaritán vlastníma rukama obvazuje rány zraněného muže a tím mu dává pocítit i sílu své nadměrné lásky, která obvazuje rány i jeho zraněného ducha.

Jiný výraz takové nadměrné nesobecké lásky vidíme u Samaritána v jeho ochotě jít daleko za hranice povinností. Když se postaral o mužovy rány, vkládá jej na své zvíře, odváží jej do hostince a zanechává tam peníze, aby bylo o něj pečováno, při čemž jasné dává, najevo, že je ochoten uhradit i jiné výlohy, jestliže k nim dojde. „Co vynaložíš víc, já ti doplatím, až se budu vraceti." Už kdyby se byl zastavil před těmito slovy, byl by vykonal více než mu přikazovala jakákoliv pravidla péče o cizince. On však šel i tu druhou míli. Jeho láska byla dokonalá.

Dr. Harry Emerson Fosdick velmi působivě rozlišoval mezi vynutitelnou a nevynutitelnou povinností. Ta první je řízena pravidly společnosti a přísně vynucována orgány pro ochranu zákona. Porušování těchto pravidel a povinností, jak jsou vysvětlovány na tisíci stranách právnických knih, už naplnilo nespočetná vězení. Ale nevynutitelné povinnosti jsou mimo dosah společenských zákonů. Ty se týkají vnitřních postojů, upřímných vztahů osob k osobám a projevů soucitu, které právnické knihy nemohou řídit a vězení nemohou napravovat. Takové povinnosti můžeme splnit jen osobní oddaností vnitřnímu zákonu, který je napsán na srdci. Lidmi vytvořené zákony zajišťují spravedlnost, ale vyšší zákony vytvářejí lásku. Žádná sbírka zákonů dosud nepřesvědčila otce, že má milovat dítě, či manžela, že by měl prokazovat náklonnost své manželce. Soud může donutit otce, aby zaopatřil chléb pro své děti, ale nemůže jej donutit, aby jim dal chléb lásky. Dobrý otec je poslušen onoho nevynutitelného. Milosrdný Samaritán je představitelem lidského svědomí, neboť sám byl poslušen toho, co ne-může být vynuceno. Žádný zákon světa nemohl vytvořit takový ryzí soucit, tak přirozenou a tak dokonalou nesobeckou lásku.

V našem národě dnes probíhá veliký boj. Je to boj za zdolání vlády zlé nestvůry, která se nazývá segregací a jejího neoddělitelného dvojčete zvaného diskriminace — obludy, která se toulala touto zemí už více než sto let, svlékala milióny černochů z pocitu důstojnosti a okrádala je o vrozené právo na svobodu.

Neupadněme nikdy do pokušení věřit, že zákonodárství a soudní výnosy hrají malou roli v řešení těchto problémů. Mravnost nemůže být sice uzákoněna, ale chování může být řízeno. Soudní výnosy nemohou sice změnit srdce, ale mohou omezit ty, kdož nemají srdce. Zákon nemůže dosáhnout, aby zaměstnavatel miloval své zaměstnance, ale může mu zabránit, aby mne odmítl zaměstnávat jen pro, barvu mé pleti. Zvyky lidí, i když ne jejich srdce, byly a jsou každodenně proměňovány zněním zákona, soudními rozsudky a prováděcími nařízeními. Nedejme se svést těmi, kdo dokazují, že segregace nemůže být ukončena mocí zákona.

Ale i když toto uznáme, musíme přiznat, že konečné vyřešení rasového problému závisí na ochotě lidí poslouchat to, co je nevynutitelné. Soudní rozsudky a donucování federálních orgánů mají neocenitelnou hodnotu v prosazování desegregace (zrušení rasových přehrad), ale desegregace je jen částečným — byt nutným — krokem k poslednímu cíli, kterého chceme dosáhnout, totiž k přirozenému soužití skupin I jedinců. Desegregace zboří právní hradby a sblíží lidi tělesně, ale něco se musí dotknout i jejich srdcí a duší, aby se také duchovně sblížili, protože jen to je přirozené a správné. Důsledné uplatňování občanských práv způsobí konec segregace ve veřejných prostředcích, jež je překážkou ke skutečné desegregované společnosti, avšak nemůže potlačit strach, vášně, pýchu a nerozumnost, které jsou překážkami ke skutečné integrované společnosti. Tyto temné a démonické síly budou odstraněny, jen když budou lidé uchváceni tím neviditelným, vnitřním zákonem, který vryje do jejich srdcí přesvědčení, že všichni lidé jsou bratřími a že láska je nejmocnější zbraní lidstva k nápravě jednotlivců i společnosti. Pravou integraci dosáhnou jen skuteční bližní, kteří ochotně poslouchají nevynutitelné povinnosti.

Více než dříve, milí přátelé, jsou nyní lidé všech ras a národů zváni k tomu, aby byli bližními jedni druhým. Volání po dobrých sousedských vztazích po celém světě je více než pomíjivým zaklínadlem, je to volání k následování té cesty, která změní náš současný kosmický žalozpěv v žalm tvůrčího naplnění. Již si nemůžeme dovolit přepych přecházení na druhou stranu cesty. Takové bláznovství se kdysi nazývalo mravním úpadkem, dnes by vedlo k všeobecné sebevraždě. Při konečném rozboru nesmíme zapomenout na toho raněného muže na jerišské cestě života, protože on je součástí mne a já jsem jeho součástí. Jeho muka mne oslabují a jeho záchrana mne povyšuje.

V našem úsilí učinit lásku bližnímu skutečností, je nám vodítkem vedle povzbudivého příkladu milosrdného Samaritána i přebohatý život Kristův. Jeho nesobecká láska je univerzální, neboť myslel na všechny lidi, i na publikány a hříšníky, jako na své bratry. Jeho láska je odvážná, neboť on dobrovolné putoval i po nebezpečných stezkách ve službě věci, o které věděl, že je správná. Jeho láska je nadměrná, neboť si vybral smrt na Golgotě, což je nejnádhernějším výrazem poslušnosti nevynutitelného v dějinách světa.


Přeložil Bohumír J. Sedliský
NÉ MOCÍ ale láskou, Tři kázání M. L. Kinga