Logo

Cestou víry

Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka,
kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě
tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v
odpočinek nevěřím. "... Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka,
kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě
tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš. A v
odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit
nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu.
Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo
by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by věru moudrý. Hledáš jaký dát životu
smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak
dosáhnout ubohého klidu. A když už tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej
si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta
otevřená rána, z níž se zrodíš, vždyť žádná pravda se neukazuje a není k
dosažení v tom, co je zjevné. a pravdy, jež se ti nabízejí jsou určeny jen k
pohodlí a podobají se práškům na spaní...

Chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory, vedou tě k Bohu. To je ta
jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení.

Jsou však i malátné stromy, které pouštní vítr neuhněte. Jsou i malátní lidé,
kteří se nedokáží přesáhnout. Zabíjí nejprve velkou část sebe sama a pak své
štěstí hledají v prostřednosti. V jediné hospodě zůstanou na celý život....Krčí
se nad svou ubohou sklizní a nazývají to štěstím. Nechtějí vidět nepřítele venku
ani v sobě samých. Nechtějí slyšet hlas boží ten hlas, který je potřebou,
hledání a nevyslovitelnou žízní. Nehledají slunce a nepodobají se stromům v
houštinách lesa, stromům, které nikdy nezískají slunce do zásoby nebo zálohy,
neboť svým stínem dusí jeden druhý, ale přesto se zvedají za sluncem stále výš a
jako nádherné hladké pilíře, které vytryskly ze země a cestou za svým bohem se
proměnily v sílu.

Bůh není dosažitelný, ale nabízí se člověku a člověk se v prostoru vytváří jako
koruna z větví...."

Antoine de Saint-Exupéry Citadela



"A obrátil jsem pozornost k sobě samému a řekl sám sobě:"Kdo jsi?"

(Augustin Aurelius)

Jaký smysl a jakou hodnotu máme dát svému životu? Co jsem já ve světě? Co chci?
K čemu zaměřím svou naději? Má můj život hodnotu teprve, když jej uchopím a žiji
v pravém poznání věcí? Jak mohu sama sebe pochopit jako bytí ve světě a v Bohu
zároveň?

Jakým způsobem lze dospět k takovému bytí působící znovuzrození duchovního
života a ne intelektuální mrtvou duchovnost nebo strnulou pokryteckou nábožnost?



"Není požitku z jídla a pití, nepředchází-li obtížný hlad a žízeň."

(Augustin Aurelius)

"Dvojí zlo spáchal můj lid, Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si
cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží." Jeremjáš 2,13.

Co z toho vyplývá? Lidé jsou žíznivý.

Dokonale mohou uspokojit svou žízeň pouze v Bohu, žízní, ale raději budou
bloudit a kopat studny, než aby se vrátili ke zdroji.

Problém vzniká ve chvíli, kdy se lidé v důsledku své žízně pohybují nesprávným
směrem. Člověk ví o své zranitelnosti a zároveň je odhodlán udržovat si svoji
nezávislost.

Nejpřirozenější pro nás je vytváření takových strategií života, které odrážejí
naše rozhodnutí spolehnout se na vlastní zdroje.

Toužíme po spokojenosti, k níž jsme byli stvořeni, ale když ji hledáme,
vzdalujeme se Bohu. Pohled do našeho nitra by tedy měl odkrýt dva základní jevy,
ukryté hluboko v našem srdci: žízeň nebo hlubokou touhu po něčem, co nemáme a
tvrdohlavou nezávislost odrážející se ve způsobu hledání života, po němž
toužíme. Odkrývá rozpolcenost.

Co je příčinou tohoto bloudění, proč se člověk míjí svým cílem a co to znamená?

"Minutí se cílem nebo bloudit na cestě je vyjádřeno jedním řeckým slovem "hamartia".
Setkáváme se s ním přibližně 100krát u Homéra při označení okolnosti, že
bojovník nezasáhne svým kopím nepřítele nebo u Thukydidesa,- zbloudí-li někdo na
cestě. Teprve později počínaje Aristotelem se ho používá v oblasti duchovní a
morální. Do češtiny bylo přeloženo slovem hřích. V absolutním smyslu existuje
pouze hřích proti Bohu.

"Tobě, tobě samému zhřešil jsem." Ž.51,6

Hřích je totiž vzpourou proti Bohu.

S poznáním smrtelné viny mizí radost ze života,. Zákon nesmírně vystupňoval
odpovědnost. Zbývá očekávání spravedlivého soudu.

V člověku se probouzí chtění, rozum a vůle, vítězství se zdá být snadné.

"Chtění hotové mám a přece to vždy znovu končí prohrou, nebo toho, co činím
neoblibuji, nebo ne, co chci, to činím, ale což v nenávisti mám to činím" Ř.
7,15

Hřích je zákon a člověk je jeho otrokem. Zklamaný a zahanben svým nitrem.

Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?" Ř.7,24

Co je to tedy ta Žízeň? Co odráží?

Naše lidství a důstojnost, Boží obraz který je v nás přítomný, ač si to
nepřipouštíme? Kde je původ toho, že uplatňujeme "chybné strategie"? Je to naše
lidská přirozenost, naše pošetilost, vzpoura těch, kteří se odvrátili od zdroje
života proto, aby mohli hledat naplnění někde jinde?

Ježíš přišel mezi skupinu lidí otupených ritualizovaným náboženstvím a aby je od
bezživotných obřadu pohnul k živoucímu poznání Boha zvolal: "Jestliže kdo žízní,
ať přijde ke mně a pije." J. 7,37

Každý je stvořen k radostnému vnímání Boha, bez naplnění této touhy, žízní.
Mnohdy však soustředěním se na jiné věci dokážou žíznící přestat vnímat svou
vyprahlou duši.

Měl snad být tento vztah jenom další z těch, které přinesly zklamání? Je velice
riskantní věřit někomu, kdo nabízí to, co chceme, ale bojíme se, že to nikdo
nemá.

Přístup k Bohu je tedy možný na základě uvědomění si své vlastní žízně a na
důvěře, pouze tehdy můžu přijmout jeho výzvu, jeho nabídku.

Kolik z nás vnímá samy sebe jako zoufalé žíznící lidi, kteří vidí buď pouze
písek, nebo Krista? Pokud nežízním, nemá po mne vysoká sklenice vody tu pravou
přitažlivost. Když nepociťuji ve svém srdci touhu, pak moje dychtivost po Bohu
stěží sahá dále než k naději na fyzické pohodlí a dobré vztahy. Takový způsob
myšlení postrádá hloubku důvěrného vztahu mezi Bohem a člověkem.

Pevná víra nikdy neroste ve spokojené mysli. Víra však dostává velkou možnost
vývoje, pokud je naše mysl zatížena zmatkem natolik, že můžeme buď jen důvěřovat
Bohu, nebo úplně ztratit naději v život.

Dokud člověk nepohlédne do sebe sama v pravém světle, dokud nepociťuje žízeň
nebude hledat její uspokojení.

Je nutné dojít až tak daleko, až na hranici volby mezi životem a smrtí? Zde
zřetelně vystupuje skutečnost, že cesta k životu často vypadá jako cesta ke
smrti a že cesta ke smrti se může jevit jako cesta k životu. Proces uvědomování
si vlastní žízně je hrozný. Pociťujeme ho jako cestu ke smrti. Sotva dospějeme k
vodě, jsme vrženi zpět na poušť.

V epištole k Římanům 16,18 a Filipským 3,19 mluví Pavel o lidech, jejichž Bohem
se stalo jejich břicho. V obou textech je v originále užito téhož výrazu pro
břicho, jakým je v Janově evangeliu 7,38 označeno to prázdné místo v našem
nitru, které může zaplnit jen Kristus."

V evangeliu Jana je napsáno Ježíš řekl:"Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo
nepřichází k Bohu, než skrze mne."

Bůh miluje lidi a v Kristu připravil cestu - most k překlenutí propasti. Svou
smrtí Ježíš shladil naše přestoupení a viny a umožňuje všem, aby svůj vztah k
Bohu obnovili. Jde o to, tuto skutečnost pouze přijmout svou vírou a v pokání,
které znamená aktivní návrat, obrácení a proměnu mysli. Klíčem k veškeré změně
je návrat k sobě a opravdový návrat k sobě je návratem k Bohu a obnovení a
probuzení lásky.

Třebaže pohled do vlastního nitra může být zdrcující a takový být dokonce musí,
pokud se má základní směr našeho života změnit, přece jen to musí být něco více,
než pouhá cesta do tmy. Jsme děti světla.

Máme lampu, která nám odhalí následující krok, a naději, která nás vede.. Tím
světlem a lampou je bible - boží slovo, které osvětluje naši cestu a nastavuje
pravdivé zrcadlo.

Cílem pohledu do vlastního nitra je vyvolat duchovní hloubku. Čím silněji
poznáváme vlastní žízeň, tím vášnivěji budeme následovat pravdu.

Od změny vědomého směřování se dostáváme k změně přístupu k ostatním a ke změně
směru našeho samotného bytí.

Pohled sama do sebe je pohledem na iluzívnost vlastního života, je to chvíle,
která nás uvrhne do takové hloubky sklíčenosti, která nás téměř hrozí zničit. A
právě v tomto okamžiku, v této hloubce poznání, spatříme ostře možnost naší
volby-smrt jako prázdnota a zoufalství nebo Bůh jako život a radost.

Cesta víry začíná pokáním - návratem, znamená přijmout skutečnost, že život bez
Boha není životem a následovat jej, znamená následovat ho s opravdovostí toho,
kdo byl zachráněn.



Jan 5:24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě
poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.



2 Timoteovi 1:7 Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a
rozvahy.

DP





SEZNAM LITERATURY

Aurelius Augustinus, Vyznání, Kalich, Evangelické nakladatelství, 1992,

Erich Sauer, Svítání spásy světa, vyd. Křesťanských sborů, Ostrava, 1993,

Larry Crabb, Uvnitř, Návrat Praha, 1993,

Antoine de Saint-Exupéry, Citadela, Vyšehrad, 2002

Bible-Písmo svaté Starého a Nového zákona,ekumenický překlad, Česká biblická
společnost, Praha, 1985