Logo

Církve na sklonku středověku

Jakým způsobem bylo zneužito slovo CÍRKEV? Jakou roli sehrál cech zednářů? Proč byl Walther z Kolína upálen? Kdo šířil učení, že papež se zdá, těm kteří na něj pohlíží duchovním zrakem, být Bohem? Co podle tohoto člověka znamená, když někdo pochybuje o papežově naprosté moci? Jakým způsobem se zasadil Karel IV o ničení „kacířské“ literatury? Co učil Mistr Eckart a Johanes Tauler?

Vliv valdenských „apoštolů“ a svědectví „bratrů“ ovlivnilo oblasti daleko za jejich vlastní okruh působnosti. V první polovině čtrnáctého století nabylo jejich učení nebývalého vrcholu.


Roku 1302 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které prohlašoval, že je pro spásu každé lidské duše nezbytně nutné, aby byla podrobena římskému papeži. Od toho se odvozovalo, že není ve světě vrchnost daná Bohem mimo vrchnost uvedenou papežem. Tento požadavek způsobil odpor, v jehož čele stál císař Ludvík Bavorský, a papež vyslovil nad větší částí jeho říše interdikt.


Marsigilia z Paduy


V tomto zápasu byly důležitými činitelem spisy Marsiglia z Paduy1, který se těšil důvěře a ochraně přesto, že papež prohlásil, že je nejhorším kacířem, kterého kdy četl. Marsiglio se narodil roku 1270 v Padově a studoval na univerzitě v Paříži, kde nabyl veliké vážnosti. Roku 1324 zveřejnil dílo „Defensor Pacis“, ve kterém na podkladě Písma jasně osvětlil vztahy mezi státem a církví. Praví, že se stalo zvykem používat názvu církev pro služebníky církve, biskupy, kněží a diákony. To je v rozporu s apoštolským užíváním toho slova, podle něhož se užívalo slova církev pro shromáždění neboli celek všech těch, kteří věří v Krista. V tomto smyslu píše Pavel Korintským:


„Církvi Boží, kteráž je v Korintu“ (1.Korintským 1,2).


Marsiglio dále vytýká, že se tak nestalo omylem, že se užívá slova církev v nepravém významu, nýbrž stalo se tak velmi promyšleně, poněvadž to pro kněžstvo má nesmírnou cenu, má to však zhoubné následky pro křesťanství. Tak se totiž mohlo stát, že tímto nesprávným užíváním slova církev, které se podložilo několika, za tím účelem zneužitými místy, Písma, se vyvinul hierarchický systém. Tento hierarchický systém si osvojuje proti jasnému učení Písma a Kristovu přikázání nejvyšší soudní moc, a to nejen ve věcech duchovních, ale také v záležitostech zemských, zatím co nejvyšší autoritou, z níž pramení autorita biskupů a kněží, je křesťanská církev, a žádný učitel nebo pastýř nemá práva vynucovat si poslušnost na tomto světě mocí nebo trestem.


Kdo pak má právo ustanovovat biskupy, pastýře a služebníky všeobecně? Pro apoštoly byl pramenem autority Kristus. Pro jejich nástupce byli pramenem autority apoštolové. Po smrti apoštolů přešlo právo volby na sbory věřících. Skutky apoštolů nám dávají příklad volby Štěpána a Filipa. Když v přítomnosti apoštolů to byla církev, která volila, jak mnohem více se musí dbát tohoto způsobu po jejich smrti?


Role cechů


Křesťanské církve se nejrychleji šířily mezi obyvateli velikých měst a zvláště mezi příslušníky různých řemesel a cechů. V Itálii a ve Francii byli bratři často nazýváni „tkalci“, což mělo být pohanou, poněvadž byli většinou rukodělnými lidmi a i jejich učitelé byli tkalci a obuvníky. Tyto cechy byly velmi mocné a měly svá odvětví ve všech zemích, od Portugalska do Čech a z Anglie na Sicílii. Každý cech měl svou vlastní organizaci a také vztahy mezi jednotlivými cechy navzájem byly upraveny. Měly náboženskou a technickou povahu. V jejich stanovách zaujímaly modlitba a čtení Písma důležité místo. Jeden z nejmocnějších cechů byl cech zednářů, který zahrnoval rozmanité druhy dělníků zaměstnaných při stavbě. Máme důkazy o moci a důležitosti tohoto cechu v nádherné kráse, půvabu a trvanlivosti početných katedrál a kostelů, které byly v 12., 13. a 14 století vystaveny. Dodnes dodávají Evropě nenapodobitelný půvab a zajímavost.


V chatrčích dělníků, které se kupily kolem rostoucích katedrál, předčítával mistr Písma i v dobách, kde jinde bylo vlastnictví Bible stíháno trestem smrti. Veliké zástupy lidí, kteří neměli se stavěním co činit, jako dámy, majitelé krámů a jiní, se stali členy tohoto cechu za formální příspěvek, kterým mohl být hrníček medu nebo nádoba vína. Tito členové byli často mnohem početnější než vlastní pracující lid na stavbách a nacházeli v tomto cechu útočiště před pronásledováním a příležitost slyšet Boží Slovo. Umělecká cena a bohatá nádhera tehdejší ruční práce byla z větší části inspirována duchovní vroucností, která byla podkladem trpělivé technické zručnosti dělníků.


Města a cechy podporovaly císaře Ludvíka v jeho sporu s papežem a interdiktem velmi trpěly. Roku 1332 odevzdalo mnoho měst pamětní spis trevirskému arcibiskupu. Pisatelé v něm prohlašují, že císař Ludvík žije ze všech knížat světa nejvěrněji podle učení Krista a že jak ve víře, tak v skromnosti září jako příklad všem ostatním. Dále praví: „Budeme za všech dob až k smrti stát na jeho straně s pevnou a nezměnitelnou věrností, prýštící z důvěry, spojení a upřímné poslušnosti k němu jako k našemu pravému císaři a přirozenému pánu. Žádné utrpení, žádné změny, žádné okolnosti jakéhokoli druhu nás nikdy od něho neoddělý.“ Dále vysvětlují pravý vztah mezi církví a státem poukazem na slunce a měsíc a vyslovují svou velikou bolest nad tím, že touha po pozemské moci zkazila tyto vztahy. Neuznávají nárok papeže, že je jediným zdrojem autority, a jako „chudí křesťané“ prosí a modlí se, aby se dále křesťanské víře nečinilo žádné příkoří.



Walther z Kolína nad Rýnem


Po staletí byly Štrasburk a Kolín hlavními středisky bratří. Byla tam veliká shromáždění, která měla vliv na mnohé, kteří stáli vně. Jedna kronika praví, že roku 1322 přišel jistý Walther z Mohuče do Kolína.


„Byl vůdcem bratrů a nebezpečným kacířem, který po mnoho let zůstal ukryt a mnoho lidí zatáhl do svých nebezpečných bludů, až byl blízko Kolína jat a vydán soudem k spálení a upálen. Byl to muž plný ďábla, schopnější než kdokoli jiný, vytrvalý ve svém bludu, chytrý ve svých odpovědích, zkažený ve víře a žádné sliby a žádné hrozby ani nehroznější mučení ho nepohnuly, aby vyzradil své spoluviníky, jichž bylo velmi mnoho. Tento Lollard, jménem Walther, nizozemského původu, měl malou známost latinského jazyka a psal velmi četná díla své falešné víry v němčině, jelikož to nedovedl v řeči Římanů, a tajně je rozšiřoval mezi těmi, které oklamal a svedl. Jelikož odmítl činit pokání, odvolat a obhajoval svůj blud velmi vytrvale, aby se neřeklo zatvrzele, byl uvržen do ohně a nezanechal po sobě nic než svůj popel.“


Ukázalo se, že spisy Tomáše Akvinského jsou mocným nástrojem pro utvrzení učení, že, jelikož veškerá moc na nebi a na zemi je Kristova, má jeho zástupce - papež, tutéž autoritu. Alvarus Pelagius, španělský františkán, šířil ve svých spisech týž názor a získal tím velikou vážnost. Napsal:


„Papež, se zdá těm, kteří na něj pohlížejí duchovním zrakem, nikoli člověkem, nýbrž Bohem. Jeho autorita nemá žádné meze. Může prohlásit za právo to, co se mu líbí a může od kohokoli odejmout právo podle toho, jak se mu to zdá být dobrým. Pochybovat o jeho naprosté moci znamená být vyloučen ze spasení. Velikými nepřáteli církve jsou kacíři, kteří nechtějí nést jho poslušnosti. Ti jsou velmi početní v Itálii, Německu a v Provence, kde se jim říká begardi nebo bekyně. Někteří je nazývají „bratřími,“ jiní „chudými v životě,“ jiní „apoštoly.“


Pak pokračuje:


„Apoštolé a begardi nemají žádné pevné obydlí, na své cesty si sebou nic neberou, nikdy nežebrají a nepracují. To je tím horší, poněvadž byli původně zedníky, kováři apod.“


Jiný pisatel píše roku 1317, že toto kacířství se tak velmi rozšířilo mezi kněžími a mnichy, že je ho celé Alsasko plné.


Zvláštní úsilí bylo vynakládáno na ničení kacířské literatury. Roku 1374 vyšel ve Štrasburku výnos, zatracující všechny takové spisy a jejich autory, který nařizoval, aby všichni, kdo takové spisy mají, je do 14 dnů odevzdali, aby mohly být spáleny. Později dal císař Karel IV. inkvizitorům pokyn, aby zkoumali jak knihy laiků, tak knihy kněží, poněvadž se laikům nedovoluje číst knihy o Písmu Svatém v německém jazyku, aby neupadli do stejných bludů, v nichž žijí begardi a bekyně. To vedlo ke zničení mnohých takových knih.


Mistr Eckart


Roku 1307 byl místo-generálem dominikánského řádu v Sasku slavný Mistr Eckart, který získal za svého pobytu na pařížské univerzitě pověst nejučenějšího muže své doby. Jeho osvícené kázání a učení mu způsobilo ztrátu hodností, ale po době strávené v ústraní se opět objevil ve Štrasburku, kde jako mocný kazatel kolem sebe brzy shromáždil mnoho stoupenců. Eckartovy spisy byly ve Štrasburku u begardů v takové oblibě, že přišel sám do podezření a odešel do Kolína, kde byl po několikaletém kázání předvolán před arcibiskupa, poněvadž byl obviněn z kacířství. Jeho pře přišla před papeže a jeho spisy byly zatraceny a zakázány. Přesto však vykonávalo jeho učení dále mocný vliv pro jeho svatý život a vynikající povahu. Suso byl jedním, kdo skrze něho nalezl pokoj. Když byl Suso ještě mladý muž, setkal se v Kolíně s Taularem, kterého také ovlivnil.


Johanes Tauler


V boji Ludvíka Bavorského s papežem se postavil věhlasný dominikán Dr. Johanes Tauler odvážně na stranu císaře. Nebyl jen vysoce vážen a milován ve Štrasburku, kde jeho kázání přivábila veliké zástupy, ale jeho pověst jako kazatele a učitele se šířila do jiných zemí. Když roku 1338 většina duchovenstva pro interdikt opustila Štrasburk, Tauler zůstal. Ve větší potřebě města nacházel větší příležitost pro službu. Navštívil též jiná místa, která trpěla právě tak jako Štrasburk a strávil nějaký čas v Basileji a v Kolíně. O deset let později byl Štrasburk stižen morem a tu stál Tauler opět na svém místě a se dvěma přáteli, augustinským a kartuziánským mnichem, sloužil trpícímu a zděšenému lidu. Tito tři uveřejnili dopisy, v nichž ospravedlnili svou službu těm, kteří byli pod klatbou a tvrdili, že, jelikož Kristus zemřel za všechny, nemá papež právo uzavírat cestu spásy někomu proto, poněvadž popírá jeho autoritu a je věrný svému právoplatnému králi. Pro toto byli ti tři ze Štrasburku vypuzeni a uchýlili se do sousedního kláštera, jehož byl onen kartuziánský mnich převorem, a tam pokračovali ve vydávání svých spisů. Později žil Tauler v Kolíně, kde kázal v kostele u sv. Gertrudy, ale nakonec se zase vrátil do Štrasburku, kde zemřel roku 1361 po velmi strastiplné nemoci, ve které ho ošetřovala jeho sestra v klášteře, kde byla řeholnicí.


Během svého života byl Tauler obviňován, že patří k „sektám“, on se však obhajoval, že patří k „přátelům Božím“. Řekl:


„Kníže tohoto světa za dnešních dnů rozsívá koukol mezi růžemi, takže jsou růže často udušeny nebo potrhány ostružiníkem. Děti, musí být boj a rozlišování, musí být určitý způsob oddělení buďto v klášteře, nebo mimo klášter. To ještě nečiní z „přátel Božích“ sektu, že tvrdí, že se nepodobají přátelům světa.“


Když jeho učení bylo nazváno učením begardským, odpověděl varovně „chladnému a dřímajícímu lidu“, který spoléhal na to, že učinil vše, co „svatá církev nařizuje“.


„Když to všechno učinili, nebudou mít nikdy pokoj v srdci, ledaže nestvořené věčné Slovo nebeského Otce je v jejich nitru obnoví a učiní z nich opravdu nové stvoření. Místo toho se ukolébávají ve falešné bezpečnosti a říkají: „My patříme k svatému řádu, máme svaté obecenství, modlíme se a čteme.“ Tito slepí lidé se domnívají, že si lze takto zahrávat s utrpením Krista a jeho vzácnou krví a zůstávat bez užitku. Nikoli, děti, nikoli, tak tomu být nemůže... a když někdo přichází a varuje je o tom velkém nebezpečí, ve kterém žijí a že zemřou ve strachu, vysmívají se a říkají: „Tak mluví begardi“. Toto činí těm, kteří to nemohou snést, aby se dívali na bídu svých sousedů, a proto jim ukazují pravou cestu.“


Pravil, že duchovenstvo si o sobě myslí všechno dobré a považuje své vlastní cesty za naprostou dokonalost, že oni jsou „farizei“ a že ničí „přátele Boží“. Generál jezuitů nařídil roku 1576, že se Taulerovy knihy nesmějí číst a pepež Sixtus V. dal roku 1590 jeho kázání na index zakázaných knih. Ty Taulerovy spisy, které byly pokládány za zvlášť kacířské, byly zničeny a to, co zbylo, bylo změněno. Na druhé straně byly jak Eckartovi tak Taulerovi připisovány knihy, které nikdy nenapsali. Pro pronásledování bylo pravé autorství mnohých knih utajeno. To, co máme z Taulerových spisů, ukazuje jeho vroucí sympatii k bratrům a křesťanským církvím.





Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno





1. Die Reformation and die älteren Reformpartein ,Dr. Ludwig Keller.