Logo

Co a jak máme VĚDĚT, abychom správně posuzovali a SOUDILI?

Někteří prohlásí: „Neměli bychom nikoho soudit! Neřekl snad Pán Ježíš: ‘Nesuďte, abyste nebyli souzeni’? Nenapsal Pavel: ‘Nesuďte nic před časem’? (1K 4,5).” Takové mohou být reakce lidí, kteří nerozumí citovaným veršům!... Jaké jsou ZNAKY NOVÉHO ŽIVOTA v těch, kdo byli „narozeni shůry"?

„Po ovocích jejich poznáte je.“ Mt 7, 16-23



Někteří prohlásí: „Neměli bychom nikoho soudit! Neřekl snad Pán Ježíš: ‘Nesuďte, abyste nebyli souzeni’? Nenapsal Pavel: ‘Nesuďte nic před časem’? (1K 4,5).” Takové mohou být reakce lidí, kteří nerozumí citovaným veršům! Kdyby četli pátou kapitolu 1K, viděli by, že Pavel káral korintské věřící za to, že NEsoudili a nevyloučili toho nemravného a otrlého hříšníka! Dokonce se chlubili tím, jak jsou nesmírně tolerantní! Několik let později Jan napsal: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět!“ (1J 4,1). Toto vybídnutí k prověřování lidí a jejich učení nás ujišťuje, že máme právo pozorovat, rozlišovat, posuzovat a soudit, jestli se nejedná o „falešného proroka“, falešného učitele nebo falešného vyznavače. Stejné právo mají starší a samozřejmě celý místní sbor, aby rozpoznali, zda dotyčný člověk, který touží být přijat do místního sboru, je spasen a nese znaky nebo ovoce nového života z Boha.Uvědomujeme si, že tento život je tréninkovým obdobím a základem pro budoucí a věčné úlohy? Pokud někdo není schopen ukáznit sám sebe a náležitě se postarat o svou rodinu, není ani připraven pro budoucí odpovědnosti! „Nevíte, že svatí budou soudit svět? .... Nevíte, že budeme soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života!“ (1K 6,2-3)

„Poznáte je po jejich ovocích.“


Jestli někdo vyznal víru v Krista a po delší době neprojevuje žádné ovoce nového života z Boha, jsme oprávněni soudit, že dotyčný není vůbec spasen! Někdo namítne: „Jak můžeš vědět, co je v něm?“ Samozřejmě, žádný člověk nemůže vědět, co je ve vnitřním člověku! Proto Pán řekl: „A tak tedy poovocích jejich poznáte je.“ Pán neřekl: „Poznáte je podle jejich mízy!“ To vnější a viditelné je spolehlivým ukazatelem toho, co je uvnitř! A pamatujme, ovoce vždy přináší někomu užitek!

Všichni z evangelií víme, že Pána vždy následovaly zástupy lidí z různých důvodů. Mnozí vyznali víru v Něj a následovali Ho jako jeho učedníci. Přesto v J 2,24-25 čteme, že Pán „se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo vydal svědectví o člověku. Sám totiž věděl, co je v člověku.“ Také se podívejme na J 6,64! Tato slova zjevují jeho vševědoucnost, která samozřejmě patří k nesdělitelným přívlastkům Božství! Později, poté co Pán vyřkl některá nekompromisní prohlášení, Jan napsal:„Z toho důvodu mnozí z jeho učedníků odešli zpět a už s ním nechodili“ (J 6,66).

Vzhledem k tomu, že tolik lidí svým odchodem od Pána prokázalo své falešné vyznání, překvapuje nás, že jsme sami zakusili něco podobného? Pán má dokonalou známost o všem! On nemůže být nikdy oklamán! My lidé NEmáme takovou známost. Proto se mohlo stát, že jsme byli oklamáni. Ano, v dobré víře jsme důvěřovali vyznání víry v Krista jako Spasitele, pokřtili jsme některé jedince a přijali je do sboru. Ale zmýlili jsme se, protože po nějakém čase nás opustili! Jan napsal (1J 2,19): „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby (vyšlo najevo), že nejsou všichni z nás.“ Kdo by se opovážil apoštolovi říci: „Ale Jane, jak můžeš říci, že ‘nebyli z nás’? Jak můžeš vědět, co je v nich?“ On by mohl jednoduše odpovědět: „Jejich chování, jejich ovoce prokázalo, že nebyli z nás, spasené Boží děti. Nevíte, co říká Žalm 1 (5): ‘Ani hříšníci (neobstojí) ve shromáždění spravedlivých’?“

Když čteme nebo slyšíme o ovoci, ihned nám přijde na mysl Pánovo podobenství o pravém vinném kmeni v J 15 nebo ovoce Ducha, které je uvedeno v naprostém kontrastu ke skutkům těla v Ga 5,19-22. Hlavním poučením z metafory ovoce je to, že ovoce je neklamným znakem života. Bez života žádné ovoce není. V druhé metafoře, která se týká lidského života, uvidíme další poučení.

ZNAKY NOVÉHO ŽIVOTA v těch, kdo byli „narozeni shůry“.



1. Modlitba.


Když se narodí dítě, lékařský personál musí v první řadě zajistit dýchání. Když toho dosáhnou, nová lidská bytost nikdy nepřestane dýchat, dokud žije. Dýchání je tak přirozené, že většinu času si vůbec neuvědomujeme, že dýcháme. Když je Boží dítě zrozeno shůry nebo znovu narozeno z Ducha Božího, modlitba se mu stane „duchovním dýcháním“. Modlitba by měla být tou nejpřirozenější věcí každého Božího dítěte. Zdravý organismus nepotřebuje dýchací masku nebo umělé plíce. Modlitba je znakem toho, že se jedná o Boží dítě. Jeho děti nepotřebují žádný fyzický, doplňkový předmět, ať už růženec nebo modlitební knížku nebo mlýnek, nebo oltář, ikony, sochy, atd..Ve skutečnosti všechny tyto věci byly Bohem zapovězeny! „Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí“ (Ex 20,4). Opravdový Křesťan nebude odříkat a opakovat modlitby naučené od druhých. Pravá modlitba je přirozeným, spontánním sdílením mezi Božím dítětem a Otcem v Nebesích, ať tomu tak je kdykoli a kdekoli. Modlitba není vyplněním žádné povinnosti, je znakem života v Bohu. Pán Ježíš řekl: „Ale přichází hodina a již je (zde), kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali“ (J 4,23).

Tento bod bych zakončil zdůrazněním, že modlitební život se v první řadě vyznačuje uctíváním Boha a Jeho Syna v Duchu svatém, což po prožitém spasení ihned pramení z vděčného srdce k Bohu. Je to chválení, obdivování Jej za to, kdo On je a co pro nás hříšníky udělal ve svém Synu a skrze svého Ducha. Dále jako Boží děti jsme vybízeni, abychom vyznávali Jemu své slabosti, selhání a hříchy, aby nám milostivě odpustil (1J 1,9). Pamatuj, že dříve než můžeš Boha uctívat, musíš mu vyznat každou myšlenku a skutek, který byl proti Jeho vůli a v rozporu s Jeho charakterem. Každý kněz, jehož povinností bylo pálit kadidlo na zlatém oltáři, musel nejprve obětovat oběť za sebe na bronzovém oltáři. Pak se musel umýt v umyvadle, než mu bylo dovoleno vstoupit do svatyně k pálení kadidla. Také máme výsadu přinášet Bohu žádosti o ochranu a pomoc v různých potřebách. Konečně jsme povzbuzeni, abychom se přimlouvali za druhé, kteří mohou být nemocní nebo jinak strádají.

2.Touha po jídle.


To je další znak života. Apoštol Petr napsal: „Jako nově narozené dítky dychtěte po duchovním (logikon) nefalšovaném (čistém, ryzím) mléku (Božího) slova, abyste jím rostli...“ (1Pt 2,2). Lidé, kteří nejsou spaseni, jsou dosud duchovně „mrtví ve vinách a hříších“ (Ef 2,1). Oni neprahnou po nefalšovaném mléku Božího Slova. Nemají touhu po chlebu života. Pochopitelně, mrtvý nedýchá, nejí ani nepije. Může si někdo představit nově narozené dítě bez potřeby mléka? Naopak ono pláče, pokud není ihned uspokojeno. Před lety jsem slyšel o novorozeném chlapci, který neustále plakal, i když byl pravidelně krmen a měl veškerou péči. Po několika týdnech bylo zjištěno, že jeho matka nemá pro něj dostatek mléka, a pozdější analýzy prokázaly, že její mléko dokonce postrádalo některé důležité a nepostradatelné prvky výživy. Když chlapec dostal předepsané látky spolu s mateřským mlékem, byl spokojený a klidný. Jestliže ti, kdo vyznali víru v Krista jako Spasitele, nekrmí své duše mlékem Slova a chlebem života, prokazují tím, že nemají Boží život.

3. Vztah.


Ti, kdo jsou zrozeni z Boha touží po láskyplném vztahu, společenství. Každé dítě je plně uspokojeno v náruči milující matky. Dítě již v raném věku rozeznává svou matku a otce i sourozence. Jaké je to šťastné a láskyplné společenství! O skutečných Křesťanech se mluví jako o „posvěcených v Kristu Ježíši, povolaných svatých“ (1K 1,1.2). Původní význam slova „posvěcený“ je „oddělený“. Bůh oddělil pro Sebe všechny, kdo uvěřili v Jeho Syna jako Spasitele. Přivedl je do „společenství s Jeho Synem“, se Sebou a s ostatními Božími dětmi. To se stává společenstvím „ve světle“ (1J 1,3-7). Světlo je symbolem Božího osvícení, tzn. zjevení Boží pravdy. Světlo je také symbolem čistoty, morální neporušenosti. Společenství, které se nevyznačuje důslednou věrností k světlu Boží pravdy a morální neporušeností, je spolkem náboženských pokrytců a ne skutečných Kristovců. Opravdové Boží dítě touží po „společenství ve světle“, které je s Bohem Otcem, Synem, Duchem svatým a s ostatními „dětmi světla“.

Rozšířeným omylem je představa, že návštěvou pobožností vyplníme povinnost, a tím získáme přízeň u Boha. Tento zhoubný omyl, přímo blud, vznikl v temnotě pohanstva. Nic lidského, nic co pramení z nás nemůže nás učinit příjemnými Bohu. Absolutně nic z nás nemůže nám získat Boží přízeň. Naopak, sám Bůh na nás vylil svou přízeň tím, že ,,neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal“ jako oběť za naše hříchy! Běda každému, kdo ignoruje osobu Spasitele, kdo opovrhuje absolutní a věčně platnou obětí Syna Božího, kdo pošlapává Jeho vzácnou krev jako Beránka Božího tím, že se sám snaží skrze tzv. dobré skutky, dobré úsilí získat přízeň u svatého Boha a dosáhnout dokonce odpuštění hříchů!

Všichni máme nějaké společenské styky. A tu platí výstižné úsloví: ,,vrána k vráně sedá”. Zdá se, že falešní vyznavači by chtěli užívat něco z obou světů. Chtěli by si zajistit bezpečí pro věčnost, ale také chtějí užívat ,,hříšné pohodlí“ (Žd 11,25) v bezbožném světě, který pokračuje v odmítání ,,Pána Slávy“, a skončí ve věčné temnotě Božího odsouzení.

4. Chození.


Během prvního roku se dítě začíná batolit z jednoho místa na druhé, až jednoho dne se chytne nějakého pevného předmětu a snaží se postavit. Čím více se mu to daří, tím více se snaží. Potom zvládne malý krůček a ještě jeden, později dva nebo tři kroky, až nakonec chodí. Po určité době už radostně kráčí na procházku s rodiči. Chození představuje další fázi vývoje dítěte.

V Gn 5 čteme o Enochovi, že „chodil s Bohem tři sta let; a nebyl (nalezen), protože ho Bůh vzal“. Žd 11,5 říká, že Enoch „měl svědectví, že se líbil Bohu“. Jak krásné svědectví nám Bůh zanechal o tomto pradávném věřícím muži! Zamysleme se nad jeho významem! Chození je mnohokrát užito v Nové Smlouvě (Ř 6,4; 8,4; 2K 10,2; Ef 2,2.10; 1Te 2,12; atd.)! Tady se však soustředíme na Enochovo chození s Bohem tři sta let. To by bylo nemožné bez víry!

Kdy se stal mužem víry? Gn 5,21 zjevuje, že „žil šedesát pět let a zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma chodil Enoch s Bohem tři sta let.“ Z tohoto usuzujeme, že někdy kolem narození Metuzaléma musel mít s Bohem zkušenost. Žd 11 říká, že vírou byl Enoch přenesen... Předtím, než byl přenesen, měl totiž svědectví, že se líbil Bohu. Bez víry je však nemožné se mu zalíbit.“ To je jasné prohlášení, že byl mužem víry. Z Ř 10,17 víme, že ,,víra je ze slyšení (zvěsti, v. 16; Iz 53,1), a slyšení (zvěsti) skrze slovo Boží“. To znamená, že Bůh sdělil Enochovi nějaké poselství a výsledkem bylo, že Enoch uvěřil Bohu. Tak začalo jeho chození s Bohem, které trvalo tři sta let!

Chození s Bohem znamená víru a soulad s Bohem, přijetí Boží svrchované vůle a poddání se jí. Pokud spolu dva lidé chtějí chodit, je k tomu potřeba oboustranný soulad. U lidí se toho dosahuje vzájemnými ústupky a kompromisy. Toto měl prorok Amos na mysli, když napsal (3,3): „Mohou snad jít dva společně, když nejsou ve shodě?“ Nicméně chození s Bohem znamená, že Enoch, ty a já musíme být plně ve shodě s Bohem! Nejen s ním souhlasit, ale být mu poddáni! „Ne má, ale Tvá vůle se staň!“ Je tomu tak při nás?!

Chození s Bohem znamená mít úplnou a neotřesitelnou důvěru v Něj. Dokonce i na lidské úrovni mít někoho, komu můžeme plně důvěřovat, patří mezi největší požehnání na zemi. Pod komunismem byl celý národ naplněn tajnými agenty. Dokonce i mezi skutečnými, spasenými Kristovci se našli slabí nebo tělesní jedinci, kteří byli vydíráni nebo jinak donuceni k tomu, aby na své bratry a sestry donášeli. Jak jsem byl požehnán, protože jsem mohl důvěřovat své manželce, rodině a celému nejbližšímu příbuzenstvu a několika bratrům a přátelům! Enoch mohl důvěřovat tomu, v něhož uvěřil. Ať nikdo neříká: „No, v té době bylo všechno tak jednoduché, primitivní, bylo snazší chodit s Bohem než dnes v tak sofistikované a proradné společnosti!“ Žádám vás, abyste si přečetli Gn kap. 4. Začíná Kainovou vraždou Abela a v druhé části naleznete popis Kainových potomků a jejich vysoce vyvinuté civilizace, která vynikala v umění, průmyslu, obchodu a tak i v hrubé nemravnosti a násilí. To byla doba a podmínky, ve kterých Enoch žil a chodil s Bohem! Co napsal Micheáš a Jeremiáš bylo pravdou mnohokrát v historii (Mi 7,5-6; Je 9,4-6). Ve v. 7-8 Micheáš zjevuje svůj správný postoj v těch podmínkách, a Enoch svým neustálým chozením s Bohem po tři sta let je povzbuzením pro nás.

Také bychom mohli říci, že Bůh důvěřoval Enochovi. To je dokázáno tím, co Bůh zjevil Judovi o Enochovi (v. 14-15). On byl povolán, aby prorokoval o přicházejících Božích soudech na bezbožný svět. Jaké výsady Bůh udílí těm, kteří mu důvěřují! „Tajemství Hospodinovo je s těmi, kteří se Ho bojí.“ Mojžíš byl mužem, kterému mohl Bůh důvěřovat, vždyť si čteme v Ž 103,7: „Známé učinil Mojžíšovi cesty své, synům Izraelským skutky své“. Bůh Mojžíšovi mnohokrát zjevil své úmysly, aby byl dopředu informován, zatímco zbytek národa byl později překvapen Božími skutky. Podobně čteme, že Bůh řekl o Abrahamovi (Gn 18,17): „A řekl Hospodin: ‘Zdali já zatajím před Abrahamem, což dělati budu...‘?“ A Bůh zjevil svému příteli (Iz 41,8) své rozhodnutí zničit Sodomu a všechna bezbožná města, pro jejich nestydatou převrácenost. Vzpomeňme, jak náš Pán svěřil svým učedníkům a skrze ně všem svým následovníkům Evangelium Boží milosti a mnoho dalších úkolů a odpovědností. Jaké výsady Bůh udílí těm, kteří v Něj věří a kterým On může důvěřovat! Nezrazujeme jeho důvěru?

Chození s Bohem vyžaduje držet s Ním krok. Někteří v nevědomosti nebo v pomýleném nadšenectví a horlivosti spěchají v předstihu před ním, ale většina věřících za Ním zaostává vlivem jejich nezájmu, opozdilosti a nedbalosti. Petr nám zobrazil oba typy. Když Pán zjevil, že je připraven trpět v rukou bezbožných náboženských vůdců a být ukřižován a třetí den vstát z mrtvých, Petr z nevědomosti Boží vůle dokonce spěchal svého Pána pokárat (Mt 16,21-23). Spěchal také ve svém chlubení: „Pane, s Tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt“ (Lk 22,33). Když přišel čas a Pán se vydal do rukou náboženských vůdců a jejich poskoků, Petr opět spěchal a švihem svého meče uťal ucho jednomu z vojáků. Tento vojenský amatér ani nevěděl, jak vojáka dorazit! Ale o několik hodin později začal zaostávat. „Petr ho ale zpovzdálí následoval (Lk 22,54); až na dvůr nejvyššího kněze. Potom vešel dovnitř a sedl si mezi sluhy, aby viděl konec“ (Mt 26,58; Mk 14,54). „Petr seděl venku na dvoře... a ohříval se (Mt 26,69; Mk 14,67; Lk 22,55). Vidíme vývoj v Petrově zaostávání: zpovzdálí následoval, seděl aohříval se u ohně mezi nepřáteli Pána nebo zvědavými pozorovateli! Apoštol Pavel si stěžoval na ty, kteří nedrží krok s Bohem a Jeho Synem: „Neboť všichni hledají své věci, a ne věci Ježíše Krista“ (F 2,21).

Pavel často použil metaforické vyjádření chodit. V Ga 5 je použil ve v. 16: choďte Duchem. Ve v. 25 čteme: „Jsme-li Duchem živi, také s Duchem držme krok“ (dle překladu NIV). Toto je asi nejlepší překlad. Ve verši 16 je řecké peripateó pro normální chůzi, zatímco ve v. 25 je stoicheó. Toto slovo pochází ze stoichos – řada, linie, šik. Znamená držet se v šiku nejen s Duchem, ale také se spoluvěřícími, zvlášť s těmi vyspělými a duchovními, poněvadž oni sami drží krok s Duchem. Pamatujme si to!

5. Mluvení.


Nějaký čas poté, co se dítě naučí chodit, touží rozumět svým rodičům a sourozencům a také se chce samo vyjadřovat. Tato touha přirozeně vede k častějšímu užívání hlasivek a jazyka s výsledkem jedinečného zázraku, kterým je lidská řeč. V duchovní oblasti náš Pán očekává, že každý, kdo vyznal víru v Něj, bude mluvit v Jeho zájmech. Hluboká touha mluvit a svědčit o Boží spasitelné milosti projevené v Osobě a oběti Pána Ježíše Krista je dalším znakem života z Boha. Opravdové Boží děti usilují o to, aby další lidé byli zachráněni od trestu za hříchy a provinění, jež mají za následek věčnost v zavržení od Boha, od Jeho života a od Jeho věčného požehnání. Čtěte knihu Skutků a uvidíte, že nejen apoštolé a evangelisté, ale každý Kristovec, kdekoli se nacházel, hlásal poselství evangelia všem lidem, s nimiž přišel do styku. Každý jednotlivý Kristovec byl Kristův svědek! Oni byli nadšeni získaným spasením, a přáli totéž svým bližním.

Ještě jsem nepotkal jediného, byť nábožného člověka, který však není spasen, aby měl starost ohledně záchrany svých rodinných příslušníků, svých sousedů a přátel! Ovšem, jak by mohl mít starost, když sám si není vědom toho, že se nachází na cestě do záhuby! Jsou ovšem satanské kulty, jejichž příslušníci neznají evangeliium Boží milosti, jsou však horliví propagátoři zhoubných bludů, popírají Božství Kristovo a vyplachují mozky lidí svými fantaziemi!

Pán řekl svým učedníkům: ,,Budete mi svědky...“ (Skutky 1,8). Svědek je někdo, kdo viděl a slyšel a prožil něco. Jak bychom mohli čekat, že někdo bude svědčit o Kristu Spasiteli, když sám nemá osobní poměr víry k Němu a není sám spasen? Proto i nábožní, avšak NEspasení lidé mlčí! Jsou ještě „mrtví ve vinách a hříších.“ Mrtví v sobě nemají život, nedýchají, nejí, nechodí a nemluví. V kontrastu k tomu žalmista prohlásil: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“ (Ž 116,10). Proto Pavel napsal „Jelikož však máme stejného ducha víry, podle toho, jak je napsáno: ‘Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil,‘ i my věříme, a proto mluvíme“ (2K 4,13). Ti, kdo nemají víru, nemohou mluvit, jsou němí. Když však s nimi někdo hovoří o sportu, autech, motorkách, alkoholických nápojích, filmech, divadle, nebo o čemkoli, najednou ožijí a mluví! Vědí toho mnohem více o Hollywoodských pervertech než o apoštolech Páně! Čtenáři, už jsi TY začal mluvit?

6. Sdílení Kristova zavržení.


Toto je nejvznešenější znak života z Boha. Opravdoví a duchovně vyspělí Křesťané jsou vždy hotovi sdílet zavržení svého Pána a poslechnout výzvu Písem: „Vyjděme tedy k němu ven za stany a nesme jeho potupu“ (Žd 13,13)! Židovští věřící dobře rozuměli tomuto odkazu na Ex 33,7, který popisuje, jak Mojžíš přemístil „stánek setkávání“ mimo tábor zpronevěřilého Izraele potom, co si vyrobili a oslavovali zlaté tele. Když nábožný Izrael zavrhl Ježíše Krista a ukřižoval jej za branami Jeruzaléma v místě určeném zločincům, židovští věřící v Ježíše Krista byli povzbuzeni, aby s Ním sdíleli jeho zavržení vně komunity Židů. Ve skutečnosti jakmile vyznali víru v Něj, byli přinuceni sdílet Pánovo zavržení, neboť byli zavrženi i svými příbuznými.

Dnes je Ježíš Kristus zavržen sekulárním i náboženským světem (tj. světem kultury, politiky, obchodu a náboženství). Nápis na kříži: „JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, KRÁL ŽIDOVSKÝ”, byl napsán hebrejsky, jazykem odpadlého náboženství; řecky, jazykem světské kultury, a latinsky, jazykem politiky a obchodu. Všichni zavrhli Syna Božího. Stejná situace je dnes. Náboženský svět (včetně odpadlého křesťanstva), svět kultury (a vědy) i politický svět odmítá Pána Slávy! Ať se nikdo nemýlí a není sveden! Velmi pravděpodobně nikdo by vám přímo neřekl, že zavrhuje Ježíše Krista. Některým se hodí pro jejich záměry, např. politickým vůdcům a dokonce i pervertním Hollywoodským „celebritám“, kteří považují za užitečné navštěvovat ,,bohoslužby“ církevních organizací a uvést Boha na konci svých projevů a rozhovorů: „Bůh vám žehnej“ nebo „Bůh žehnej Americe“! To je rouhání, drzé zneužití Božího jména! Nikdo není oprávněn k takovým výrokům, nenachází-li se ve skutečném vztahu víry k Bohu a k Ježíši Kristu a není-li mravně a duchovně smýšlejícím jedincem! Právě tak nikdo nemá oprávnění k jakémukoliv Božímu požehnání, pokud nesplní podmínky stanovené Bohem jak jsou zjeveny v Bibli! Výše uvedení lidé nevěří v Pána Ježíše a odmítají se mu poddat jako svrchovanému Pánu. Svými rty se tak dopouštějí hrubého pokrytectví, zneužívají jeho jméno a ve skutečnosti ho zneucťují. V USA před volbami někteří hříšní politikové vyhlašují, že jsou „znovuzrozeni“ nebo že „věří v Boha“ a zároveň schvalují vražedné potraty a hledí na sexuální perverze, které Bůh v Bibli odsoudil, jako na „přijatelný životní styl“!

Nesdílíš-li Kristovo zavržení, jestli se cítíš velmi příjemně ve „světě“ (pod pojmem „svět“ rozumím systém věcí ve světě z duchovního a mravního hlediska), jsi-li respektovaný a populární u lidí tohoto světa, potom s největší pravděpodobností nejsi Kristův, stále náležíš k světu, a proto s ním také zahyneš!

Bible říká: „Netáhněte jho s nevěřícími. Vždyť jaký je spolek spravedlnosti s nepravostí a jaké společenství světla s temnotou?... Proto: Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, nedotýkejte se nečistého, a já vás přijmu“ (2K 6,14-17). Pán Ježíš očekává, že jeho následovníci rozšíří jeho lásku do okolí a budou o něm svědčit, přitom však budou žít jako ,,posvěceni Bohu“, tedy odděleni pro Něho a od duchovní a mravní zkaženosti světa.

V tomto článku jsem mluvil o ovocích a o znacích, které charakterizují ty, kdo jsou „zrozeni z Boha”. Apoštol Jan ve své první epištole mluví o několika dalších znacích. Vybízím čtenáře, aby si přečetl 1J 2,3-5.29; 3,6.14.19.24; 4,2-7.13; 5,2.13.18-20 a všiml si výrazů my víme!! Výše uvedené však představuje základní znaky každého, kdo má v sobě Boží život. Jako Pán Ježíš řekl: „A tak tedy po ovocích jejich poznáte je“, jsme schopni vyhodnotit a vědět, kdo je kdo. Kdyby toto poznání u věřících a duchovních Kristovců nebylo možné, Pán by se tak nebyl vyjádřil! Všimněme si, s jakou jistotou byl Pavel schopen říci, že ti kdo galatské věřící obtěžovali svými zákonickými bludy, budou souzeni Bohem (Ga 5,10)! Všichni si jistě uvědomujeme, že konečné a dokonalé poznání má pouze Bůh Otec, Jeho Syn a Duch. Také bychom se neměli dopustit omylu a myslet si, že musíme projevovat veškerá ovoce současně a neustále, abychom mohli být posouzeni jako spasení Kristovci a Boží děti. My lidé trpíme slabostmi, selháními, skleslostí, depresemi, atd. Náš Velekněz tomu rozumí a sympatizuje s námi (Žd 4,15; řecké slovo sympatheó má původní význam trpět spolu)!

Klíčovým bodem je, že pokud znáš někoho, kdo před lety vyznal víru v Ježíše Krista a nikdy jsi neviděl toto ovoce nebo tyto znaky v jeho životě, máš od Pána plné právo přijít k závěru, že v něm není Boží život a jeho dřívější vyznání víry v Pána Ježíše bylo falešné, ať už bylo učiněno z jakéhokoli důvodu!

Je na dohlížitelích, aby v lásce, ale se vší vážností projevili takovému jedinci jejich obavy a usvědčili ho konkrétními důkazy, že ani během dlouhé doby neprojevil očekávané ovoce a znaky života z Boha. Proto jej považují za nespaseného člověka, který je na cestě k Božímu soudu. Měli by se snažit přívést ho k přiznání, že jeho vyznání víry v Pána Ježíše před lety nebylo opravdové. Bylo by žádoucí, kdyby během takového přiznání tento člověk vyjádřil zármutek a touhu být skutečně spasen, opravdově uvěřit v Pána Ježíše jako Spasitele. Pokud se tak nestane, musí mu být jasně řečeno, že i když nějaký čas byl fyzicky přítomen ve sboru Páně, nikdy nebyl skutečným členem místního sboru, a tím spíše nikdy nebyl ani údem Kristova Těla, Církve. Být součástí světa znamená nacházet se v doméně Satana se všemi následky pro současnost i pro věčnost.



Luboš P. Křesina
19. dubna, 2011 (130 let od narození mého otce F.J.Křesiny)
z angličtiny přeložil L.Ouzký



Tento článek může být kopírován a šířen, pokud zůstane nezměněn a bude zachováno jméno autora.