Logo

Co na to slovník?

Jako studentka bohemistiky a milovník obratného používání jazyka přemýšlím občas, kde se vůbec v jazyce nějaké slovo vzalo a co vlastně znamená. U některých je to zřejmé a logické. Někdy ale může člověk narazit na slova, ze kterých se vyloupnou taková překvapení, až se tají dech. Proto jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé, podívat se na zoubek slovu, které by mělo charakterizovat tematické zaměření tohoto čísla: slavit.

Nechci opisovat učené slovníky a znechucovat milé čtenáře nudnou teorií. Jen jsem při tom svém hledání a listování našla pár (alespoň pro mne) zajímavých věcí, vedoucích k přemýšlení.

Začněme u toho, koho nebo co můžeme slavit. Můžeme slavit např. svatbu, svátek, narozeniny, jubileum. To asi každý zná. A každý si pod tím něco představí. A někomu, kdo to neví, vysvětlíme, že jde o slavnostní pořádání (svatby), oslavné vzpomínání (narozeniny), uctívání. Můžeme také slavit někoho. Slavíme hrdiny, herce a zpěváky, sportovce, ty, kdo něco znamenají. A někteří slaví Boha. Jak Boha slavíme? Snad písní nebo modlitbou. Nebo se vydáme do ulic, máváme, voláme a jásáme? Dnes už to zvykem není (odmyslíme-li si např. Pochod pro Ježíše), v našich ulicích by si asi kdekdo ťukal na čelo. Co ale tím svým slavením Boha chceme vyjádřit? Alespoň podle slovníku jde o hlásání jeho slávy o velebení Boha. Je tomu skutečně tak? Myslíme při našich oslavách Boha na Boha? Já doufám, že ano, a nechci nikomu podsouvat špatné pohnutky, ale říkám si, že docela stojí za to, si to někdy uvědomit. Stejně jako to, komu hlásám Boží slávu. Hlásám-li ji svým spolubratřím a spolusestrám, je to dobře, ale protože oni to už vědí, je dobré ji hlásat i jiným – těm, kteří to ještě nevědí. A protože praslovanské „slovo sluti“ (slaviti) znamená „činiti, aby byl někdo proslulý“, spojuje se mi ona proslulost s širokou veřejností, a to veškerou. Slavením Boha mu tedy přiznávám jeho slávu a zároveň chci, aby to věděli všichni. Aby o něm všichni hodně mluvili [z angl. celebrated (slavný, oslavovaný): much-talked-about]. Bůh je slavný. A my jej slavíme. Alespoň to říkáme a v mnoha písních zpíváme.

Snad je ještě dobře doplnit, že staroslověnské „slava“ je totéž, co velkolepost a nádhera, proto jsou i ty naše slávy, slavnosti velkolepé a nádherné. Proto i Boha slavíme velkolepě a nádherně. Tedy alespoň podle slovníku bychom měli.

Z časopisu ECM Slovo a život