Logo

Déšť

Mám hrozně rád ty první kapky deště, když sluníčko ještě svítí a párkrát to pleskne o zem, a vzduch voní, těžko říct čím, je to jako když se křísne křemenem nebo jako když sedíte u zubaře a v zubech už máte vyvrtanou díru. Mám hrozně rád ty první kapky deště, když sluníčko ještě svítí a párkrát to pleskne o zem, a vzduch voní, těžko říct čím, je to jako když se křísne křemenem nebo jako když sedíte u zubaře a v zubech už máte vyvrtanou díru. Je to taková teplá vůně, vy nevíte z čeho, ale je příjemná a jsou v ní kousky slunce a kousky mraků, co po velkejch kapkách padají k zemi. A ty kapky jsou daleko od sebe a člověk by měl takovou chuť běhat mezi nimi a smát se jejich elegantní neohrabanosti a někdy zafouká vítr a kapky se tříští na kůře stromů, padají šikmo sem a tam a některé letí zpátky nahoru, možná zpátky do mraků, padají šikmo na asfaltový chodníky a na odpadkový koše podél nich a potom už vítr nefouká, ale kapky pořád padají, na auta na domy a lidem na hlavy a na ramena, protože nikdo dnes nevyšel s deštníkem, protože bylo tak hezky, protože nikomu nevadí pár velkých kapek, protože pořád je tak hezky a vzduch voní zvlhlým prachem, parfémem města, voní sám sebou, protože se umyl z celé své špíny a já to mám rád a procházím městem a sám chodník mi smekne, kývne na pozdrav a skoro s úctou se mi položí k nohám a potom kape víc, ale slunce pořád svítí a já se rozhlížím po nebi a v mračnech hledám duhu, ale marně a jsem rád, protože symbolů naděje nesmí být moc aby lidi mohli dostávat a přijímat další a aby v té vůni deště a kapkách, co letí nahoru a nenalezené duze objevili pravdivou naději, která se jim nabízí v Tvůrci toho všeho.