Logo

Deštivé ráno

Nechte se přenést svým nebeským Otcem přes „deštivá rána“ ve vašich životech. Jen v Jeho náručí je nekonečné blaho. To máte tak, když zas jednou člověk vystoupí z tramvaje do deštěm zalitého ostravského rána. Ze zastávek na vás tupě zírají desítky protáhlých obličejů, které by nejraději ještě spaly pod vyhřátýma peřinama. Na vás..? No, spíše daleko přes vás…kamsi do neznáma…každý do svých snů, trápení, občas radostí, ale povětšinou každodenních starostí. Prostě melancholické pondělní ráno se vším všudy.

A jak se tak koukám kolem sebe, přede mnou nějaký tatínek, krčící se pod tmavým deštníkem, za ruku vede malou, asi tří-letou holčičku. Říkám si: „chudák děcko, sotva odbila sedmá a ono už musí spěchat vedle táty tou deštivou, smutnou Ostravou.“ Déšť nepřestával, kolem mě nepřestávaly proudit řeky lidí procházejicích centrem do práce, mlha a smog se neztrácel, jenom ten tatínek vzal tu malou holčičku do náruče, a nesl ji přes všechno to bláto, kaluže, kolem všech těch zamračených tváří…až jsem je oba ztratila z očí někde v davu lidí směřujících na náměstí.

Zdánlivě obyčejný příběh, zřejmě jeden z milionů otců, který by takto své dítě vzal do náruče, možná jedna z tisíců situací, která se takto denně odehrává…pro mě ale znamenala nežný dotyk mého nebeského Otce. Jakoby mi tiše šeptal, že ikdyby v mém životě sebevíc „pršelo“, tak On mě nenechá jít v blátě, nenechá mě ťapat se v kalužích, ale vezmě mě do náruče a přenese těmi smutnými rány do věčné radosti.

Ikdyby vaše ráno bylo ještě smutnější a uplakanější, nechte se vzít svým nebeským Otcem do náručí, nechte se od Něj něžně pohladit. On vás přenese, jestliže o to budete stát.

„Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ (Ž. 16,11 ek)