Logo

Dopis

Milý pane, potkala jsem Vás včera v jednom z oněch mnoha krásných pražských průchodů. Stoupal jste do schodů kousek za mnou. V náručí jste nesl několik hnědých balíčků. Později jsem zjistila, že míříte na poštu. Míjela jsem vitríny jisté politické strany. U jedné z nich zrovna nějaká postarší žena vyměňovala obsah. Byl jste... Byl jste stále několik schodů pode mnou. Prošla jsem kolem té ženy a nevěnovala jsem jí přílišnou pozornost. Vy jste to ovšem napravil:
„Pro tyhle … (použil jste velmi silného výrazu) bych nehnul ani prstem,“ vypadlo z Vás, když jste byl dostatečně blízko skloněné postavy. „A znáte snad nějaké lepší …?“ reagovala na to ta žena, aniž by (překvapivě) zvýšila hlas. „Ne, v téhle republice opravdu ne,“ pokračoval jste v hovoru. Myslím, že jste se na chvíli zastavil, protože Váš hlas zněl z větší dálky. Pořád jsme Vás však slyšela, i tu ženu, která se Vás na oplátku zeptala: „A jakým … (znovu to slovo) nesete tohle Vy?“ Tím myslela balíčky ve Vašem náručí. „To je do zahraničí, víte, paní? To je jediný způsob, jak tady může člověk vydělat nějaký peníze,“ nenechal jste se nachytat. Tím váš rozhovor skončil.

Šli jsme stejným směrem – Vy na poštu, já domů. Musela jsem na Vás myslet. Ve Vašem hlase zaznívalo pobouření, nespokojenost, nechuť – možná i něco víc, nevím, nejsem odborník. Určitě jste nebyl příliš dobře naladěn a Vaše mínění o leckom asi taky nebylo (a není) příliš lichotivé.
Milý pane, jsem ráda, že jsem Vás potkala. Ne, že by se mi nějak zamlouvalo, co jste říkal, ale na malou chvíli jsem ve Vás zahlédla sebe. Viděla jsem se, jak jsem nespokojená, nadávám (snad ne tak ostře a hlasitě jako Vy, ale přece) na leccos a leckoho. Mračím se a říkám, jak jsou všichni špatní – tím ovšem myslím všechny ostatní, sebe přirozeně vyjímám. Viděla jsem se, jak umím záplavou slov popsat, co se mi nelíbí, co mi vadí, ale abych s tím něco udělala – uvažovala trochu „konstruktivně“, to ne. Viděla jsem se, jak marním čas řečněním a nehledám řešení.

Myslím, že kdybych Vám něco z toho, co jsem ve Vás zahlédla, řekla, vynadal byste mi. Byl jste, upřímně řečeno, docela v ráži. Nebo byste mi alespoň řekl, ať se starám o sebe. Nebo byste mi sdělil, že jeden nic nezmůže. Možná byste se se mnou vůbec nebavil. Snad byste měl i pravdu, ale na druhou stranu…

Milý pane, jsem moc ráda, že jsem Vás včera potkala. Vy jste mne asi nevnímal, nebo jen jako nezřetelnou, mlhavou postavu v dálce. Ale já Vás viděla i slyšela a proto Vám píšu – abych Vám za to, že jsem Vás potkala, mockrát poděkovala.

S pozdravem Ač