Logo

Dvě třídy lidí

„Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili.“ (L 18,10) Chci promluvit nyní o dvou třídách lidí: předně o těch, kteří nepociťují potřebu Spasitele, kteří nebyli obviněni ze svých hříchů Duchem Svatým; a za druhé o těch, kteří obviněni jsou z hříchu a volají: „Co mám činit, abych byl spasen?“

Všichni tazatelé mohou být zařazeni do dvou táborů; buď jsou ducha toho farizea, nebo mají ducha publikána. Přijde-li mi do schůze po kázání člověk ducha farizea, neznám lepšího pro něho učení nežli to, které stojí psáno v epištole k Římanůn 3,10: „Jakož psáno jest: Že není spravedlivého ani jednoho, není rozumného, není kdo by hledal Boha.“ Pavel zde mluví o člověku tělesném. „Všichni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou, není kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ A ve verši 17 a následovně čteme: „A cesty pokoje nepoznali. Není bázně Boží před očima jejich. Víme pak, že cožkoli zákon mluví těm, kteříž jsou pod zákonem mluví, aby všeliká ústa zacpána byla a aby vinen byl všecken svět Bohu.“

Všimněte si závěrečné věty verše 23: „Neboť není rozdílu. Všichni zhřešili a nemají slávy Boží.“ Ne pouze nějaká část, ale všichni zhřešili a tak se zbavili slávy Boží. Jiný verš, který je často uváděn k usvědčení člověka z hříchu je v prvé epištole sv. Jana 1,8: „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svádíme, a pravdy v nás není.“

Pamatuji se, jak jsme kdysi konali shromáždění v jednom východním městě, čítajícím asi čtyřicet tisíc obyvatel. Jistá paní žádala nás, abychom se modlili za jejího manžela, jejž ona obmýšlela přivést do schůzky po kázání. Cestoval jsem hodně a sešel se s mnohými lidmi farizejského ducha, ale tento muž byl tak obrněn samospravedlností, že nebylo možné objeviti místečka v něm, kudy se dostat k jeho ubedněnému svědomí. I pravil jsem k jeho manželce: „Těším se z vaší víry, ale k srdci vašeho manžela se nelze dostat, jelikož on je tím nejsamospravedlivějším člověkem, s jakým jsem se kdy setkal.“ „Ó, zkuste ještě,“ naléhala ona. „Mé srdce pukne, jestliže on nebude obrácen prvé, nežli ukončeny budou tyto evangelizační schůze.“ A tak nutila svého muže přicházet do shromáždění, až se mi stal i protivný každý pohled na něho.

Než však byla byly naše setkávání ukončeny, trvaly třicet dnů, přistoupil ke mně a položil mi svou třesoucí ruku na mé rámě. Místnost, ve které schůze byly konán, byla nedostatečně vytápěna a vedle byl pokoj osvětlený plynem, ale nevytopený. Pravil ke mně: „Nechtěl byste vstoupit tu vedle na několik minut?“ Domníval jsem se , že se třese zimou a netoužil jsem sám po místnosti odkud vál mrazivý vzduch. Leč on dále pravil: „Já jsem tím nejšpatnějším člověkem v státu Vermontu. Chci, abyste se modlil za mne.“ Domníval jsem se, že se snad dopustil vraždy, aneb, že spáchal jiný nějaký ohavný zločin, tedy jsem se ho otázal: „Tíží vás snad nějaký obzvláště velký hřích?“ Tu odvětil: „Celý můj život jest nic než hřích; byl jsem domýšlivým, samospravedlivým farizeem. Žádám, abyste se modlil se mnou.“ Byl hluboce usvědčen. Nikoli, člověk nemohl dosáhnout takového výsledku, ale Duch Boží při něm to učinil. Asi o druhé hodině po půlnoci záře světa padla v jeho duši a od té chvíle by novým stvořením a stal se jedním z nejhorlivějších křesťanů onoho města.

Jsou ještě čtyři místa v Písmu, kde Pán Ježíš sám odpovídá tazatelů: „Amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ (J 3,3) V L 13,3 čteme dle Lukáše: „Nebudete-li pokání činiti, všichni též zahynete.“ U Matouše v 18. kapitole stojí, že když učedníci Páně k němu přišli s otázkou, kdo by byl nevětším v království Božím, zavolal pacholátko a postavil je uprostřed nich a řekl: „Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ A ještě jedna podmínka velmi důležitá nalézá se ve 20. verši v 5. kapitole téhož evangelia: „Nebo pravím vám: nebude-li hojnější spravedlnost vaše, nežli zákoníků a farizeů, nikoli nevejdete do království Božího. Raději bych vešel do královstvím s tím mladším bratrem nežli s tím starším zůstal venku. Nebe bylo by peklem takovému. Starší bratr, který by se nechtěl radovat z návratu svého mladšího bratra, nehodil by se nikterak do království Božího. To je vážná věc k uvážení; opona bude spuštěna, ten mladší bratr zůstane uvnitř a starší vně. Na něho se hodí slova Spasitelova, pronesená při jiné příležitosti: „Amen, pravím vám, že publikáni a nevěstky přecházejí vás do království Božího.“ (Mt 21,31) Jistá paní přišla kdysi ke mně, aby si vyžádala nějaké laskavosti pro svoji dceru a tu mi řekla: „Musím vám říci, že nesouhlasím s vašimi výklady.“ „Proč, z jaké příčiny?“ tázal jsem se jí. Pravil na to: „Myslím si, že vy přílišně trháte toho staršího bratra; mně se zdá být šlechetné povahy.“ Odpověděl jsem jí, že bych si přál slyšet její obranu, než že mám tu věc za velmi povážlivou, protože dle mého náhledu ten starší potřeboval obrácení právě tak, jako mladší. Když lidé začnou ukazovat na své dobré mravy, je třeba představiti jim toho starého otce, který svému staršímu synu domlouvá, protože nechce dovnitř.

Avšak nyní přikročme k té druhé třídě lidí, o které chceme zde pojednati. Sestává z těch, kteří jsou obviněni z hříchu, a kteří volají jako ten žalářník ve Filipis: „Co mám činit, abych byl spasen?“ Takovým, kteří těmito kajícnými slovy se hlásí, není třeba ukazovati na zákon, ale vésti je zrovna k slovům Písma: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ (Sk 16,31) Mnozí odpoví vám se svraštělým čelem: „Co to vlastně znamená?“ Přesto, že jest víra ustanovení Boží a že jinak spasení dojíti nelze, žádají si něčeho více: Chtějí, abychom jim vysvětlili co a jak a kde mají uvěřit.

U Jana 3,35-36 čteme: „Otec miluje Syna a všecko dal v ruku jeho. Kdož věří v Syna má život věčný, ale kdož jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ To vypadá rozumně ztratili jsme život skrze nevěru a opět života můžeme dosáhnouti skrze víru. Tedy nevěra v slovo Boží – smrt; vzetí Boha za slovo – život. Jinými slovy: my postáváme, kde Adam poklesl. On klopýtnul a padl přes kámen nevěry; my pak jsme pozdviženi a drženi zpříma skrze víru. A když přece lidé stojí na tom, že nemohou uvěřit, tu otažte se jich: Zrušil Bůh jediné ze svých zaslíbení po těch skoro čest tisíců let? Ďábel i lidé urpuní vynaložili všecko své umění na to, aby ukázali, že Bůh nedostál svému slovu. Ó, jak by se peklo radovalo, kdyby se jim to bylo podařilo! Když lidé se vymlouvají, že nemohou věřiti, zde jest příležitost ukázati jim platnost výmluvy jejich.

Dnes mohu více věřiti Bohu, nežli vlastnímu srdci. „Nejlstivější jest srdce nade všecko a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jr 17,9) Mnohem více věřím Bohu nežli sobě. Chcete-li poznati cestu života, věřte v Pána Ježíše Krista jako ve vlastního osobního Spasitele, odlučte se od všech nauk a vyznání a vykročte přímo a přibližte se k srdci Syna Božího. Nauky jsou podobny ulicím, které vedou ku příbytku mého přítele, jenž si mne pozval k obědu. Když jdu těmi pravými, přijdu až k domu, kde přítel bydlí, ale nevejdu-li, můj hlad nebude ukojen a já zemřu. Kdo krmí duši svou naukami, jest jako by se pásl na strništi – zhubení; tak každý duše je hubená, která nepožívá toho chleba, který sestupuje s nebe a dává život světu.

Kdosi klade otázku: „Kterak a čím rozehřeju své srdce? Vírou. Moc Boha milovati a jemu sloužiti nepřichází než skrze víru.

Apoštol Jan praví: „Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectví Boží větší jest. Nebo totoť svědectví jest Boží, kteréž osvědčil o Synu svém. Kdož nevěří Bohu, lhářem jej učinil, nebo neuvěřil tomu svědectví, kteréž osvědčil Bůh o Synu svém. A totoť jest svědecví to, že život věčný dal nám Bůh a ten život v Synu jeho jest. Kdožť má Syna, má život, kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (1J 5,9-12) Kdybychom nepřijali svědectví lidí, dějiny lidstva by se zastavily. Jak by bylo možno jíti kupředu v našich každodenních záležitostech v životě obchodním i společenském, kdybych ničemu neuvěřil, co se mluví? V osmačtyřiceti hodinách koloběh událostí by se zastavil tam směřuje důvod apoštolův: „Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectví Boží větší jest.“ Bůh byl svědkem Ježíši Kristu. A když my jsme ochotni uvěřit lidem, kteří často mluví nepravdu a co chvíle zpronevěry se dopouští, proč bychom neměli vzít Boha za slovo a uvěřit Božímu svědectví? Víra jest přijmutí svědectví. Není to skok do tmy, jak někteří praví. To by nebyla víra. Bůh nežádá od nás víry, až nám něco ku věření předloží. Rovněž mohli byste žádati na člověku, aby viděl bez očí, slyšel bez uší a chodil bez noh, jako aby uvěřil, aniž byste mu co k věření předložili. Když jsem se vydal na cstu do Kalifornie, opatřil jsem si „Průvodce“. Tam jsem se dočetl, že ze státu Illinoisu vyjedu přes řeku Mississippi a do státu Nebrasky přijedu přes řeku Missouri; přes Skalné Hory přibudu do osad mormonských v Salt Lake City, a potom přes pohoří Sierra Nevada konečně dorazím do San Francisca. Shledal jsem, že můj průvodce byl spolehlivý; i jaký bych byl pochybovač, abych byl, jsa ze tří čtvrtin své cesty o správnosti přesvědčen, najednou jej odhodil a zavrhl!

Představme si, že by mi kdosi na mou otázku, kde je poštovní úřad, vysvětlil obšírně jak mám jíti; já pak bych se přesvědčil, že devět z jeho deseti rad je správných; měl bych příčiny domnívat se, že nejdu pravou cestou?

A nyní, když přijav víru, nalezl jsem v ní nový život a naději a pokoj a radost a odpočinutí duši své i útěchu, jakýchž jsem nikdy před tím nepocítil, když zmocněn jsem tím k sebeopanovaní, jakého jsem nikdy před tím mocen nebyl, a když v sobě shledávám schopnost přemáhati zlé a činiti dobré – zdali nemám v tom dobrou záruku, že jsem na pravé cestě k tomu „městu základy majícímu, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh?“ A když věci se staly a nyní se dějí tak, jak je nalézám ve Slovu Božím předpověděné, mám jistě dobrou příčinu uzavírati z toho, že se naplní ještě i to, co dosud se nestalo. A přec lidé mluví o pochybnostech. Nemůže být řeč o pravé víře, kde vládne strach. Víra jest toliko, co vzití Boha za slovo bezpodmínečně. Kde panuje bázeň, tam není možný pravý pokoj. „Dokonalá láska ven vyhání bázeň.“ Jak ubohá je ta manželka, která nedůvěřuje svému manželovi! Jak zarmoucená musí být ta matka, které odchází chlapec z domova, o němž má příčinu domnívati se, že o ni nedbá ani o lásku její! Věrná láska nikdy nepochybuje.

K víře jsou tři věci nevyhnutelné: známost, souhlas a přivlastnění.

Boha musíme znát. „Totoť pak jest život věčný, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kterého jsi poslal Ježíše Krista.“ (J 17,3) Známost však nestačí“ musíme si tu poznanou pravdu přivlastnit. Kdyby člověk vyslovil s tou cestou Božího spasení svůj souhlas, to mu nic neprospěje; on musí přijmout Krista jako Spasitele; on si ho musí přisvojit.

Někteří praví, že nemohou pochopit, kterak může být lidský život dotčen vírou. Jen kdyby někdo náhle vykřikl mezi shromážděnými v jakési velké budově: „Hoří!“ Jak rychle všichni by byli dotčeni vírou v jeho výkřik. V každý čas jsme vedeni vlivem toho, čemu věříme. Toho se zbaviti nelze. Jen ať člověk uvěří tomu svědectví, jaké v Písmech vyřkl Bůh o Kristu; ihned celý směr života jeho bude změněn.

Vezměme si evangelium svatého Jana verš 24 z páté kapitoly: „Amen, amen, pravím vám“, (tj.: Jistě, jistě) „že kdož slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný a na soud nepřijde, ale přešelť jest ze smrti do života.“

Když tedy člověk skutečně slyší slova Ježíše Krista a celým srdcem uvěří v Boha, který poslal Syna svého, aby se stal Spasitelem světa, a přivlastní si to slavné spasení tou vírou, nemá se víc co obávati soudu, nebo takto čteme v prvé epištole Jana 4,17: „V tomtoť jest k dokonání svému přišla láska Boží s námi, abychom bezpečné doufání měli v den soudný, kdyžto, jakýž jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“

Uvěříme-li, není pro nás ani soudu, ani odsouzení; minulo nás to a je to za námi a v den soudu budeme plni smělosti.

Rozpomínám se na jistého muže, který stál před hrdelním soudem. Měl přátele mocného vlivu, kteří vymohli mu omilostnění u krále a to za tou podmínkou, když provedeno bude s ním celé přelíčení, až do vynesení nad ním rozsudku. Vstoupil do soudního dvoru s omilostněním královským ve své kapse. Nevole proti němu rostla v soudní síni a soud sám projevil svůj podiv nad netečností, s jakou se obžalovaný choval. Když konečně přísný rozsudek byl vynesen, odsouzenec přistoupil k stolici soudců, podal jim omilostňující jej list a odcházel ze síně svoboden. Bylo mu odpuštěno, tak i nám. Ať tedy přijde na nás smrt, neznáme bázně před ní. Všichni hrobníci celého světa nedovedou toho, aby vykopali dost veliký, dost hluboký hrob, do nějž by mohli zahrabati život věčný. Smrt jednou položila ruku svou na Krista, však nikdy víc.

Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude a každý, kdož jest živ a věří ve mne, neumřeť na věky.“ (J 11,25-26) Ve Zjevení pak čteme, kterak ten vzkříšený Spasitel praví k Janovi: „Já jsem ten první a poslední, a živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen.“ Smrt se ho více dotknouti nemůže.

Života docházíme skrze víru. Vskutku, nám se dostává více, nežli Adam ztratil; neboť vykoupené dítko Boží jest dědicem bohatšího a slavnějšího dědictví, než mohl Adam v ráji pochopit; nad to dědictví to trvá na věky a zůstává neodlučitelné.

Raději chci, aby život můj byl skryt s Kristem v Bohu, nežli abych žil v ráji; Adam mohl hřešit a padnout teprve až za deset tisíc let, avšak věřící jest bezpečnější, stanou-li se mu tyto věci skutečností. Nechte, aby byly vám jistotou a nejen povídkou. Bůh to řekl, a to je dost. Důvěřujme mu i tam, kde nemůžeme vystihnout jej. Mějme takovou doufanlivost k němu, jako maličká Maggy, o níž jsem nedávno četl v časopise tuto dojemnou příhodu:

„Byl jsem vzdálen z domova krátký čas a vraceje se ku svému příbytku, rozjímal jsem o tom, zdali moje malá Maggy mne pozná – právě začínala sama sedět. Abych zkusil její paměť, postavil jsem se tak, že, ač já ji viděl, ona nemohla zpozorovati mne, a pak jsem jí zavolal jménem tím svým zvláštním obvyklým způsobem. Upustila hračku a rozhlížela se kolem po světnici a potom upřela oči na hračky před sebou. Opět jsem opakoval své volání: „Maggy!“ Zase se ohlédla kolem a na její tváři rozhostil se smutek, a tak opět počala si hrát. Když potřetí jsem zavolal na ni, tu znovu upustila hračky a davši se do pláče, vztáhla ručky v tu stranu, odkud přicházel hlas, vědouc, ač nikoho nevidí, že přece tam někde musí otec být, neboť znala jeho hlas.“

Máme moc vidět i slyšet a máme moc věřit. Je to bláhové se strany pochybovačů domnívat se, že nemohou věřit. Mohou, pakliže chtějí. Avšak většina takových si plete víru s cítěním, než naše city nemají s vírou co činit. Bible nepovídá: Ten kdo cítí a věří, má život věčný. Nic takového tam nestojí. Já přec nemám v moci své cítění. Kdybych měl, jistě bych nikdy necítil se nemocen, necítil bolest hlavy, zubů atd. cítil bych se vždycky dobře. Ale já mou uvěřit; a tak, když naše nohy ustaveny jsou na skále – přepadniž si nás bázeň, nebo pochybnost, vlnobití života nedosáhne k nám a kotva naděje nás udrží.

Někteří lidé jen stále hledí na svoji víru. Víra jest rukou, která přijímá požehnání. Slyšel jsem podobenství o jistém žebráku. Stalo by se, že byste se setkali s člověkem, kterého jste znávali, že léta žebrával, i dali byste mu peníz almužny, ale on by ho nepřijal, ale řekl by vám: „Děkuji, nechci vašich peněz, nejsem více žebrákem.“ „Jak to?“ tázali byste se – „Včera večer nějaký člověk vtiskl mi do ruky tisícidolarovku.“ – „Že ano? A jak to víte, že je to dobrý peníz?“ – „Uložil jsem ho do banky, a zde je vkladní knížka.“ – „A jak se to stalo, že vám přišel tak bohatý dar?“ – „Jistý pán, když jsem žádal za almužnu, vyptal se mne na mé poměry a potom mne obdaroval tak štědře.“ – „Myslíte, že ty peníze přišly do pravé ruky?“ – „Co já na to dbám, do jaké ruky přišly, jenom když přišly.“ – Jsou mnozí lidé, kteří se tuze starají o to, zda-li ta víra, kterou uvěřili v Krista, je ta pravá víra – to však není daleko tak důležité, jako přesvědčiti se, zda-li je to ten pravý Kristus, ve kterého uvěřili.

Víra jest okem naší duše; koho by napadlo vyloupnouti si to oko, jan aby se přesvědčil, zdali ono je pravé, dokud by tím okem dobře viděl? Není to má chuť, ale chuť pokrmu, která lahodí mé chuti. Tudíž, milí přátelé, vzíti Boha za slovo jest ta cesta k našemu spasení. Tu pravdu nelze ani učinit dosti jednoduchou a zřetelnou.

V městě New Yorku přebývá muž, který má svůj dům na řece Hudsonu. Na zimu jeho dcera se svou rodinou přesídlili k němu do města, aby s ním strávili zimní dobu. Zatím vypukla horečka šarlatová. Jedna malá dceruška v té rodině byla oddělena od ostatních a držena v karanténě. Každého jitra děd zašel k ní, aby jí dal s Bohem, prvé než se odebral do obchodu. Jednoho jitra dítko vzalo děda za ruku a vedlo ho do rohu světnice, kde na podlaze složena z malých čtverečků byla slova: „Dědečku, já chci skříňku barviček.“ Neřekl slova a odešel. Když se večer navrátil, odloživ svrchník, jak obyčejně, vešel do pokoje nemocného dítka, které vzavši ho opět za ruku, vedlo ho do téhož rohu, kde spatřil složena tato slova: „Dědečku, děkuji pěkně za tu skříňku barviček.“ Stařec by za nic na světe nezklamal to dítě. To byla víra.

Víra bere Boha za slovo; a ti lidé, kteří chtějí míti nějaké zvláštní znamení, vždycky budou míti jen zklamání a nesnáz. Bůh to řekl, tedy tomu věřme.

Avšak opět jiný řekne: Víra jest dar od Boha. Vzduch též, ale vy ho musíte dýchat. Chléb též, ale vy musíte ho jíst. Voda také, ale vy ji musíte pít. Někteří chtějí, aby jim přišla víra nějakým zázrakem. To není víra. Víra přichází skrze slyšení, skrze Slovo Boží (Ř 10,17). Tudy přichází víra. To není, abych se posadil a čekal, až mne se víra zmocní nějakým divným pocitem, nýbrž chopiti se musím Boha a držeti se jeho Slov. Dále pak nemůžete uvěřiti, dokudž vám není něco ku věření předloženo. Tedy vezměte to Slovo tak, jak je psáno, přivlastněte si ho a držte se ho.

U Jana 6,47-48 čteme: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, máť život věčný. Jáť jsem ten chléb života.“ Zde ten chléb jest zrovna u ruky – Biblí Páně. Mohl bych míti tisíc bochníků v mé spižírně a tisíc lidí hladových, čekajících na pokrm; všichni by přiznali ochotně, že chléb je zde, ale dokudž každý z nich nevezme jeden pecen a nezačne jisti, hlad jejich ukojen nebude. Tak i Ježíš Kristus jest tím chlebem nebeským. A jako tělo živo jest tím chlebem přirozeným, tak duše živiti se musí Kristem.

Když tonoucí spatří, že je mu hozen provaz k vysvobození, musí se, pakliže zachován býti chce, chopiti toho provazu, a aby to mohl, musí se pustit všeho ostatního. Ja-li člověk nemocen, musí předepsaného léku užívat; jen na ten lék hledět, to by mu nepomohlo. Známost o Kristu Ježíši nic neprospěje, dokavadž člověk v něho cele neuvěří a v něm všecku naději nesloží. Uštknutý Izraelita mohl věřit, že byl vztyčen měděný had uprostřed ležení, ale kdyby byl nepohleděl, nebyl by ani zachován.

Věřím, že parníky jisté paroplavební společnosti mne bezpečně dopraví přes oceán, poněvadž jsem jich zkusil. Tato má zkušenost však nepomůže jinému, kdo též plaviti se chce, nežli potom, když sám to zkusí; proto známost Ježíše Krista nespomůže, dokudž nepřistoupíme k činu na základě jejím. Tj. věřiti v Krista – činiti to, o věříme. Tak jako člověk, mající víru v bezpečný přeplav, vstoupí na parník, aby se plavil přes oceán, tak my musíme přijmout Krista a svěřiti mu vedení naší duše. A on zaslíbil, že zachová vše, co jemu dáme pod ochranu. Věřiti v Pána Ježíše Krista, znamená totéž jako vzíti jej za slovo.
Přihlásit se
Anketa