3.1.1 Semeno ženy (Gn 3:15)
Poté, co člověk v ráji zhřešil, Bůh promluvil k hadovi, který Evu svedl k hříchu.
„Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu“ (Gn 3:15) KR.
Adam s Evou pro svůj hřích museli být z ráje vyhnáni. V Boží přítomnosti totiž nemůže setrvávat nic nečistého, stejně jako v paprsku světla nemůže být přítomna temnota. Bůh ve své lásce a milosti však toužil navrátit člověka zpět, odkud vypadl. Způsob, jakým toho mělo být docíleno, naznačil v zaslíbení o semenu ženy. To mělo hadovi (satanovi) rozdrtit hlavu – tedy definitivně jej zlikvidovat. Naopak had měl semeni ženy rozdrtit patu – tedy zasadit mu těžkou ránu, která však neměla mít za následek jeho úplné zničení.
Naplnění tohoto zaslíbení je zřejmé z Nového Zákona. Semenem ženy nebyl nikdo jiný než Boží Syn, Pán Ježíš Kristus. Neměl pozemského otce, ale byl počat z Ducha svatého v dívce Marii, která byla až do jeho narození pannou (2 V Iz 7,14 je proroctví o narození Mesiáše z panny). Neměl v sobě hříšnou přirozenost a nedopustil se žádného hříchu. Zemřel na kříži jako zástupce přestupníků. Bůh na jeho těle odsoudil hříchy mnohých lidí. Byl dán do hrobu, ale třetího dne byl vzkříšen z mrtvých a stále žije, ne však na zemi, protože vstoupil na nebesa. Svou smrtí navždy a trvale porazil satana, vládce temnoty. Až se podle prorockých písem Ježíš Kristus vrátí na Zem s mocí a slávou, satan bude svázán a později uvržen do ohnivého jezera (Zj 20,10).
Stojí za zmínku, že ve slavném latinském překladu Bible - Vulgátě, který římskokatolická církev vyhlásila za jediný správný biblický text, je citovaný verš Gn 3,15 zfalšován. Oproti hebrejskému originálu je zde totiž nahrazeno osobní zájmeno „ono“ zájmenem „ona“. Tím dostává uvedený verš zcela jiný význam. Hadovi tak údajně nerozdrtilo hlavu „ono“ – semeno ženy – Pán Ježíš, nýbrž „ona“ – žena – Maria. Taková interpretace je navíc v přímém rozporu s novozákonními texty.

3.1.2 Abrahamovo símě (Gn 22:18)

„Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého“ (Gn 22:18) KR.
Již ve SZ nacházíme Abrahama jakožto právoplatného otce Izraelců. Abraham se vyznačoval vírou.
„I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost“ (Gn 15:6) KR
Bůh si vybral Abrahama a rozhodl se, že mu požehná. Abraham uvěřil a zcela poslechl Boží hlas. Abraham byl vybrán aniž by učinil něco čím by si svůj úděl zasloužil. Bůh na osobě Abrahama ukázal, to, co zdůraznil i na jiných místech Písma, a to sice víru jako základní pilíř svého plánu záchrany pro člověka.
Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude (Abk 2:4) KR.
Připomenutí věřícího Abrahama se nachází i v NZ. Ap. Pavel píše v listu k Římanům:

„Což tedy díme, čeho jest došel podle těla Abraham otec náš? Nebo byl-liť Abraham z skutků spravedliv učiněn, máť se čím chlubiti, ale ne u Boha. Nebo co praví Písmo? Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost,“

„Jakož i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků, řka: Blahoslavení, jichžto odpuštěny jsou nepravosti a jejichžto přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu. Blahoslavenství tedy toto k obřízce-li se vztahuje toliko, čili také k neobřízce? Nebo pravíme, že Abrahamovi víra jest počtena za spravedlnost. Kterak pak jest počtena? Zdali když byl obřezán, čili před obřezáním? Ne v obřízce, ale před obřezáním. A potom znamení, totiž obřízku, přijal za znamení spravedlnosti víry, kteráž byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost, A aby byl otcem obřízky, těch totiž, kteříž ne z obřízky toliko jsou, ale kteříž kráčejí šlépějemi víry otce našeho Abrahama, kteráž byla před obřezáním. Nebo ne skrze Zákon stalo se zaslíbení Abrahamovi, aneb semeni jeho, aby byl dědicem světa, ale skrze spravedlnost víry" (Ř 4:1-13) KR.

V citovaném oddílu vidíme, že Abraham byl ospravedlněn pro svou víru a ne pro své skutky. Abraham přijal obřízku na znamení smlouvy, kterou učinil s Bohem. Bůh mu však zaslíbil, že v jeho potomstvu budou požehnány všechny národy. Boží záměr se zjevil až o několik tisíciletí později, kdy v moci Ducha svatého apoštol Pavel lidem vysvětlil, jak bylo celé toto zaslíbení myšleno. Abraham je otcem všech, kteří jsou ospravedlněni z víry. V čem však tato víra spočívá? Apoštol Pavel pokračuje ve stejné epištole o několik kapitol dál:
„Totiž, vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.

Nebo srdcem se věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání děje se k spasení. Nebo dí Písmo: Všeliký, kdož věří v něj, nebude zahanben. Neníť zajisté rozdílu mezi Židem a Řekem; nebo tentýž Pán všech, bohatý jest ke všem vzývajícím jej. Každý zajisté, kdožkoli vzýval by jméno Páně, spasen bude“ (Ř 10:9-13) KR.

Bůh skrze osobu Ježíše Krista umožnil přístup jak Židu – (potomkovi obřízky – Abrahama podle těla), tak Řeku (všichni ostatní lidé, kteří pocházejí z pohanských národů). Jediné co je podstatné a rozhodující, zda se člověk stane dědicem zaslíbení, je víra každého jednotlivce. Nauka o víře jakožto jediném postačitelném a rozhodujícím vztahu mezi člověkem a Bohem byla znovu vyzdvižena a obsažena i v jednom z hlavních článků reformace - „Sola Fidé“ - „Jedině vírou“.

Když domyslíme tuto skutečnost do důsledku, zjistíme, že biblická zpráva o Bohu a jeho vztahu s člověkem se definitivně liší od ostatních náboženství. Člověk si nezaslouží ospravedlnění před Bohem dodržováním nějakých norem, životem podle svého svědomí, konáním dobrých skutků apod., ale pouze a jedině vírou.