Logo

Evangelium zasahuje východ 4 BC – 1400

Které národy byly svědky Petrova kázání o letnicích? Proč si východní církve udržely delší dobu prostý biblický způsob? Jakou roli v těchto věcech sehrály politické a jazykové důvody? Kdo to byl Zarathustra? Kde převládalo jeho náboženství? Co učil Afrahata o víře?

„Mudrci od východu“, vedeni hvězdou k Betlému se klaněli děťátku „narozenému králi židovskému“ a přinesly mu „dary, zlato kadidlo a mirru“, a „navrátili se do své krajiny“ (Matouš 2), kde zajisté vyprávěli o tom, co viděli a slyšeli. Mezi množstvím lidí, kteří se sešli, o letnicích v Jeruzalémě, byli „Partové, Médové a Elamité a ti, kteří přebývají v Mezopotámii“. Tito všichni byli svědky vylití Ducha Svatého a znamení a zázraků, které tuto událost provázely. Slyšeli kázat Petra, že „Bůh i Pánem Ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali“ (Skutky 2). Skrze ně se dostalo evangelium ve svých prvních dnech do synagog na východě.


Eusebius popisuje události druhého století1 a praví, že mnozí učedníci té doby,


„jejichž duše byla zapálena Slovem Božím a horoucí touhou po moudrosti, naplnili napřed přikázání našeho Spasitele v tom, že rozdali svůj majetek těm, kteří byli potřební a vyšli, aby konali práci evangelistů mezi těmi, kteří ještě vůbec neslyšeli o víře. Byli žádostivi kázat Krista a šířit evangelium. Sami kladli toliko základy víry ve vzdálených barbarských místech a ustanovovali jiné za pastýře, jimž svěřovali další péči o ty, které uvedli dokonale ve víru, a sami zase odešli do jiných krajin.“

Tak byly zakládány církve a evangelisté postupovali stále dále, a to nejen v hranicích rozsáhlého římského impéria, ale i na území jeho největšího souseda, v říši perské a dále. Jeden spisovatel třetího století praví:


„Nová moc, která vznikla ze skutků Páně a Jeho apoštolů, si podmanila žár lidských vášní a přiměla k srdečnému přijetí jedné víry velmi různé rasy a národy, které se mezi sebou navzájem velmi lišily. Neboť můžeme vypočítat nám povědomé dílo v Indii mezi Sersy, Peršany a Médy; v Arabii, Egyptě, Asii a Sýrii; mezi Galatskými, Party a Frygy; v Achaii, Macedonii a v Epiru; na všech ostrovech a provinciích, na které se dívá vycházející nebo zapadající slunce.“

Církve, které se tak rychle rozšířily v Sýrii a perské říši, byly uchráněny před mnohými vlivy, které nakazily církve západní. Rozhodovaly při tom otázky jazykové, tak se např. mluvilo v Palestině a v Palmyře aramejsky a aramejština byla obchodním jazykem po celém údolí Eufratu, pak okolnosti politické pro vzájemnou nedůvěru a řevnivost mezi říší perskou a římskou, což omezovalo vzájemné vztahy.


Východní církve zachovaly svůj prostý a biblický způsob déle než církve západní.2 Ještě ve třetím století, nebyla žádná organizovanost jednotlivých církví v pevný systém, země nebyla rozdělena na diecése (bývalo více biskupů v jedné církvi současně), a církve byly činné a úspěšné v ustavičném šíření svědectví do nových končin.


Papa Ben Aggai 4. Století


Na počátku čtvrtého století navrhoval Papa ben Aggai určitý svaz všech perských církví i s církvemi v Sýrii a Mezopotámii. Vládnout jim měl biskup, sídlící v hlavním městě Selucia-Ktesifon, kteréžto místo on sám právě zaujímal. Jeho návrh se setkal s prudkým odporem, byl však stále vnucován a biskupu se dostalo názvu Katholikos. Časem (498) pak byl přijat titul Východního patriarchy.


Zarathuštra ?


V Persii převládalo náboženství, které asi osm set let před Kristem založil Zarathustra (lat. Zoroaster). Za svého času horlil proti modlářství a špatnosti, učil, že je pouze jeden Bůh, Stvořitel. Ten Bůh je dobrý a Jemu jedinému patří pocta. Zarathuštra nechtěl používat žádné donucování v otázce náboženství a důvěřoval, že pravdivost toho, čemu učil, pomůže sama k rozšíření jeho učení. Používal ohně a světla, aby představil díla Boží, a tmy a zuhelnatělého dřeva, aby jimi znázornil moci zlé. Věřil, že Bůh koná to, co je dobré a jako návod pro chování dal následující poučku: „Konej jen dobré činy a zdržuj se zlých.“ Od šestého do třetího století byl zoroastrismus mezi Peršany všeobecně rozšířen, ale pak upadal, až byl znovu obživen dynastií Sassanianů, která panovala v době, o níž pojednáváme.


Když Konstantin v římské říši učinil křesťanství státním náboženstvím, začali perští králové podezřívat v zemi ty, kteří byli nazýváni Nazarény, že mají sympatie a sklon k říši, s níž soupeřili, kterou nenáviděli a které se obávali. Toto podezření propuklo za dlouhé vlády perského krále Sapora II. v prudké pronásledování, které bylo podněcováno mágy (mudrci), zoroastrijskými kněžími, kteří zapomněli na předpisy svého zakladatele a svědectví těch mágů (mudrců), svých dávných předchůdců, kteří byli vedeni hvězdou k Betlému. Toto pronásledování trvalo 40 let a po tu dobu vytrpěli křesťané všechna možná muka. Asi 16000 jich položilo svůj život a nespočetný počet vyznavačů Krista stihlo nevypravitelné utrpení a bída. Trpělivostí a vírou prošly perské církve touto dlouhou a hroznou zkouškou vítězně a po celé generaci utrpení ( 339-379) jim byla opět poskytnuta značná svoboda shromažďování.


Afrahatovy Homilie


Mezi spisy, které z oné doby pozůstaly, vynikají Afrahatovy Homilie. Afrahata byl nazýván „perským Mudrcem“.3 Ostré rozlišování mezi římskou říší a zeměmi mimo ni vyniká velmi názorně na skutečnosti, že tyto „Homilie“, které obsahují výklad učení a způsobu církve, se ani nezmiňují o nicejském sněmu, ani o Ariovi nebo Athanasiovi, ačkoli byly psány právě v době, kdy se o nich v západních církvích velmi prudce jednalo. První homilie pojednává o víře a praví:


„Toto je víra: Věří-li člověk v Boha, Pána všeho, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v něm; který učinil Adama k Svému obrazu; který dal Mojžíšovy zákon; který Svým Duchem mluvil skrze proroky; který pak nade vše poslal Svého Pomazaného na svět, aby člověk věřil v příští život mrtvých. A také věřil v tajemství křtu. To je víra církve Boží. Člověk se má oddělit od pozorování hodin, sobot, měsíců, časů, kouzel, hadačství, Chaldeismu, čarování, smilstva, hodování, marného učení, kteréž je zbraní toho Zlého, lichocení sladkými slovy, rouhání a cizoložství. Žádný člověk ať nevydává falešné svědectví a nikdo nemluví dvojím jazykem. Toto jsou skutky víry, která je založena na Skále, kterou je Mesiáš, na němž má celé stavení růst.“

Afrahat zavrhuje učení Marcionovo a Maniovo. Zdůrazňuje, že je mnoho věcí, které nechápeme, uznává tajemství Trojice, ale odmítá všetečné otázky:


„Co je nad nebem – kdo to dovede říci? Pod zemí - co je položeno? Nikdo to nemůže říci! Nebeská obloha – nad čím je zavěšena? Země - nad čím je založena, nebo hlubina - nad čím je upevněna? Pocházíme z Adama a vnímáme zde svými smysly málo. Víme pouze to, že Bůh je jeden, a Jeho Pomazaný Jeden, a Jeden Duch, a jedna víra a jeden křest. Dále než toto nám neprospívá mluvit. A řekneme-li víc, a pravíme-li víc, špatně pochodíme, a bádáme-li, jsme bezmocní.“

Afrahatovo studium proroctví jej vedlo k závěru, že perské útoky na římskou říši musí selhat.


Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1. The Syrian Churches, J.W. Etheridge.
2. Le Christianisme dans l’Empire Perse sous la Dynastie Sassanide (224-632), J. Labourt.
3. Early Christianity Outside the Roman Empire, F.C. Burkitt, M.A.