Logo

Falešná učení

Církev Kristova nebyla vydána pouze násilí vnějšího pronásledování a svodům pozemské moci, nýbrž také útokům bludných učení. Mezi třetím a pátým stoletím se vyvinuly čtyři formy bludných nauk. Každá z nich měla zcela základní význam, že jejich dopad nikdy nepřestal mít na církev a svět vliv. 1. Manicheismus útočí na učení Písma i na svědectví přírody, že Bůh je stvořitelem všech věcí. První slova Bible jsou: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.“ (Gen 1,1). Dále Bůh ve svém Slově zjevuje člověka jako korunu stvoření slovy: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu jej stvořil: jako muže a ženu stvořil je“(Gen 1,27). Když později Bůh patřil na vše, co učinil, viděl, že to bylo „velmi dobré“ (Gen 1,31). Manicheismus připisuje viditelné a hmotné stvoření nějaké temné a zlé moci a pouze to, co je duchovní, patří Bohu, jako božské zjevení, jehož esenciální a neviditelnou součástí je stvoření, pád a vykoupení. Z mylného názoru na tělo prýští výstřední asketismus, který pokládá tělo pouze za zlé. Na druhé straně také povstalo na základě mylného chápání těla, pouze jako něčeho zvířecího, mnoho upadajících praktik a doktrín. Tak se ztrácí ze zřetele Boží původ člověka a následkem toho rozměr vykoupení a napravení k podobě Syna Božího.

2. Arianismus Nejslavnější zjevení, ve kterém celé Písmo vrcholí, je, že Ježíš Kristus je Bůh zjevený v těle. Byl nám učiněn známým tím, že se stal člověkem a že jeho smrtí byla přinesena oběť smíření pro hřích celého světa. Arianismus popírá Božství Kristovo a prohlašuje Krista, byť i za první a největší, přece však jen za stvořenou bytost. Tímto učením zdržuje člověka nezměrně daleko od Boha a brání mu poznat v Pánu Ježíši Boha jako svého Spasitele. Člověku je ponechána pouze neurčitá naděje, že dosáhne zdokonalením své vlastní povahy něčeho vyššího, než nyní zakouší.

3. Pelagianismus popírá biblické učení o přestoupení celého lidstva v přestoupení Adama. Tvrdí, že hřích Adama poznamenal pouze Adama a přerušil jeho poměr s Bohem a že každá lidská bytost, která se rodí na svět, je původně bez hříchu. Tím oslabuje u člověka pocit potřeby Spasitele, znemožňuje mu přijít k poznání sebe sama a vede jej k tomu, aby konečně alespoň z části hledal spasení v sobě samém. Uznání naší účasti na pádu Adama je v Písmu úzce spojeno s naší účastí na smírčím díle Krista, který je druhý Adam. Písmo trvá na osobní odpovědnosti a svobodné vůli člověka. Není však vyloučeno učení o svrchovanosti Boží vůle a pokrevním spojení lidstva. Ve spojení s tímto učením jsou sice všichni zahrnuti v jedno odsouzení, ale také jsou všichni zahrnuti pod jedno spasení.

4. Sakracialismus - (kněžský systém) by chtěl, aby se spasení hledalo pouze v církvi prostřednictvím jejích svátostí (sakramentů), které vysluhují kněží. V té době se samozřejmě slovem církev mínila římská církev. Toto učení si přivlastnilo a dosud přivlastňuje mnoho jiných, větších a menších systémů. Pán a apoštolové neučí jasněji a důrazněji nic než to, že hříšník je spasen skrze víru v Syna Božího, na základě Kristovy zástupné smrti a vzkříšení. Církev nebo okruh lidí, kteří si činí nárok, že pouze u nich lze nalézt spasení, nebo lidé, kteří si sami osvojují moc připouštět nebo vylučovat jiné z království Božího, a svátosti nebo formy, které se prohlašují za nezbytné prostředky pro spasení, dává vznik tyranství, které uvaluje na lidstvo nevypravitelnou bídu a zatemňuje pravou cestu záchrany, kterou Kristus otevřel všem lidem skrze víru v něj.

Putující církev - E. H. Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno