Logo

Francie a Švýcary 1500-1800

Kde zakládal své učení Jaques Le Fevre? Kdo znovu zdůraznil, že Bůh sám svou milostí ospravedlňuje skrze víru k věčnému životu? Které body se projednávaly při setkání reformátorů s Valdénskými? Jak Olivetan přeložil slova apoštol, biskup a kněz? Proč ve svém překladu bible neuvedl adekvátní výrazy ke slovům - papež, kardinál, arcibiskup, arciděkan, opat, převor a mnich?

Jaques Le Fevre 1455-1536



Na konci patnáctého a na začátku šestnáctého století žil v Paříži malý muž středního věku, rychlých, živých pohybů, který oddaně zachovával všechny předpisy římskokatolické církve.1 Byl to Jakub (Jaques) Le Fevre, velmi učený a populární doktor teologie na universitě. Narodil se okolo roku 1455 v malém městečku Etaples v Picardii, později studoval v Paříži a v Itálii. Jeho schopnosti a píle byly tak veliké, že když se stal roku 1492 profesorem pařížské university, zaujal velmi rychle vynikající místo mezi svými kolegy. Obnovení učení přivábilo do Paříže horlivé studenty ze všech krajů. Le Fevre povzbuzoval k studiu jazyků a shledal, že ani klasikové, ani scholastici, kteří tak dlouho ovládali teologii, nemohou uspokojit duši, proto vedl své studenty k bibli. Vykládal je s takovým porozuměním a nadšením, že veliký počet posluchačů byl přiváben k bibli. Měl totiž laskavé způsoby, které ho učinily nejen poutavým učitelem, ale i důvěrným přítelem jeho žáků.

Guillaume Farel 1489-1565



Když Le Fevre učil již 17 let na Sorbonně a byl širokým vrstvám znám svými spisy, přišel do Paříže ze svého horského domova v Daphiné, mezi Gapem a Grenoblem, muž mnohem mladší, teprve asi dvacetiletý, Guillaume Farel. V rozkošném rytířském sídle, kde rodina Farelů byla dlouho usazena, zanechal své rodiče, tři bratry a sestru. Všichni byli tak jako on sám vychováni v římské církvi a pod jejím vlivem. V Paříži Farela velmi skličoval nezřízený a hříšný život mnohých. Ale při pobožnostech v kostelích byl uchvácen neobvyklou zbožností Le Fevrovou. Oba dva se seznámili. Mladý student byl okouzlen laskavostí a zájmem slovutného profesora a tak byly položeny základy k přátelství, věnoval mnoho námahy knize, kterou psal, totiž „Životů“, jakož i moc a pravda Písem tak na něho zapůsobily, že „Životy“ opustil a věnoval se studiu Písma a to obzvláště Pavlových listů, k nimž napsal komentáře.

Učil jasně:

„Jedině Bůh sám svou milostí ospravedlňuje skrze víru k věčnému životu.“

Takovéto učení, kázané dříve v Paříži nežli bylo prohlášeno Zwinglim v Curychu nebo Lutherem v Německu, vzbudilo živou diskusi. To bylo staré, původní evangelium, které kázal Pán a apoštolové, které však už tak dlouho bylo nahrazeno učením, že spása spočívá ve svátostech římské církve. Proto se zdálo posluchačům novým. Farel, který prošel hlubokým utrpením duševním, byl v těch časech jedním z mnohých, kteří se uchopili spasení vírou v Syna Božího a postačitelnost jeho smírčího díla. Pravil:

„Le Fevre mě vytrhl z falešného mínění o lidských zásluhách a naučil mě, že vše přichází z milosti. Tomu jsem uvěřil, jakmile to bylo řečeno.“
Věřící na královském dvoře

Rovněž na dvoře krále Františka I. přijali mnozí evangelium. Mezi nimi byl Briconnet, biskup z Meaux, a Markéta z Valois, vévodkyně z Alenconu, králova sestra, na niž král velmi lpěl. Vévodkyně, proslavená vtipem a krásou, se stala právě tak známou vroucí vírou a dobrými skutky. Jiný přívrženec byl Louis de Berquin z Artois, známý jako nejučenější mezi šlechtou, pečující o chudé a dbalý církevních obřadů. Jeho pozornost byla obrácena k bibli prudkostí s jakou na ni byly konány útoky. Sám ji začal číst, obrátil se a připojil se k malé skupině věřících, ke které náleželi Arnoud a Gérard Rousellové, rodáci picardští jako Le Fevre. Berquin počal po Francii šířit jejich literaturu a jal se psát a překládat jak knihy, tak traktáty, které upoutávaly pozornost k učení Písma. Tato činnost vzbudila opozici za vedení kancléře Duprata a Noela Bedy, úředníka university, která se stala tak prudkou, že obzvláště vynikající hlasatelé evangelia byli přinuceni opustit Paříž. V roce 1521 mnozí z nich a mezi nimi i le Fevre a Farel nalezli útočiště v Meaux, kam byli pozváni biskupem, který ve své diecési důrazně podporoval reformaci.

Le Fevre uveřejnil v Meaux svůj překlad Nového Zákona a žalmů do francouzštiny. Písmo se stalo tématem rozhovorů v městě Meaux mezi tkalci a prodavači vlny a i v okolních vesnicích mezi sedláky i nádeníky na venkově. Farel kázal kdekoli, jak v kostelích, tak pod širým nebem.2 Říkal:

„Jaké jsou poklady Boží dobroty, které nám byly dány ve smrti Ježíše Krista? Předně, posoudíme-li bedlivě co znamená Ježíšova smrt, spaříme v pravdě, jak všechny tyto poklady dobroty a milosti Boha našeho Otce byly prokázány, oslaveny a zvýšeny v činu milosrdenství a lásky. Není tento poklad pozvání ubohým hříšníkům, aby přišli k němu, který je tak miloval, že neušetřil svého jediného Syna, ale obětoval ho za nás všechny? Neujišťuje nás to, že všichni hříšnici jsou vítáni Synem Božím, který je miloval tolik, že dal svůj život, své tělo a svou krev, aby se staly pravou obětí, úplným výkupným za každého, kdo v něho uvěří!... On, který je Syn Boží, moc a moudrost Boží, on, který je Bůh sám, tak se snížil, že za nás zemřel. On, svatý a spravedlivý, za bezbožné a hříšné obětoval sebe samého, abychom byli obmyti a očištěni. A vůle Otce je, aby ti, které zachránil vzácnou obětí svého Syna, byli ujištěni o své spáse a životě, aby věděli, že jsou zcela obmyti a očištěni od svých hříchů... Dává převzácný dar – svého Syna – otrokům ďáblovým, otrokům hříchu, pekla a zatracení... Milostivý Bůh, Otec milosrdenství přijímá takového, aby z něho učinil své dítě. Činí jej novým stvořením, dává mu závdavek Ducha. V Duchu žije, Duch jej spojuje s Kristem a činí ho údem jeho těla... Nehrozme se tedy položit svůj smrtelný život pro čest našeho Otce, za svědectví svatého evangelia... Ach, jak zářivý, požehnaný, triumfální, jak radostný a šťastný je den, který přichází! Tehdy Pán a Spasitel přijde ve svém vlastním těle, v témže, ve kterém tolik trpěl za nás, v němž byl týrán, bit, bičován a mučen, takže jeho obličej byl zmučen více než kohokoliv jiného. Zavolá všechny své, kteří byli účastníky jeho Ducha a v nichž svým Duchem bydlel. Zavolá je do slávy a ukáže jim sebe sama ve svém oslaveném těle. Vzkřísí je v jejich tělech oživených nesmrtelným životem, takže jsou podobni Ježíši, aby s ním mohli kralovat navždy v radosti. Po tomto požehnaném dni touží všechno stvoření. To bude den triumfálního příchodu našeho Spasitele a Vykupitele, až všichni jeho nepřátelé budou položeni pod jeho nohy a jeho vyvolený lid vystoupí, aby se s ním setkal v povětří.“

Meaux bylo v tom čase střediskem duchovního života a biskup Briconnet se staral o rozšíření Písma po celé diecési. Mezi mnohými, kteří se obrátili, byli dva česači vlny Jan a Petr Leclercovi se svou matkou. Rovněž Jakub Pavanne, student, dlící na návštěvě u biskupa, a muž zvaný poustevník z Livry, toužící po Bohu, který žil v chýši okolo níž nebylo nic než livreský les u Paříže, a který se živil žebráním. Potkal kohosi z Meaux, kdo mu přinesl bibli. Četl v ní a nalezl spasení. Jeho chatrč se brzy stala místem shromažďování těch, kteří toužili poučit se z Písma.

Františkáni z Meaux podali rychle žalobu k církvi a universitě v Paříži, se zprávou o tom, co se děje v jejich městě, a Beda se svými kolegy rázně zasáhl, aby vymýtil vzmáhající se svědectví evangelia. Berquin byl na svém venkovském zámku zajat, statečně vyznal svou víru a měl být již popraven. Král však zasáhl a zachránil ho. Právě tak se postaral i o Le Fevra, kterému bylo dovoleno zůstat v Meaux, ale s omezenou svobodou. Pod hrozbou ztráty všeho a kruté smrti biskup se podrobil a svolil k znovu zavedení římského systému do své diecéze. Farel, rozesmutněn, že jeho přátelé z Meaux nenásledují přesně Písma, opustil je a směřoval po krátké návštěvě v Paříži ke svému venkovskému domovu nedaleko Gap.

Jean Leclerc 1657-1736



Věřící v Meaux a v okolí od počátku porozuměli, že dary Ducha svatého nejsou omezeny jen na určitou třídu lidí, ale že byly dány všem údům Kristova těla. Když tedy pronásledování odstranilo nebo umlčelo jejich vynikající vůdce, nebyli zničeni, ale pořádali častá shromáždění, jak se jim jen naskytla příležitost, při nichž bratří sloužili Slovem podle svých schopností. Schopným a horlivým v této službě byl česač vlny Jan Leclerc. Ten se nespokojil jenom s kázáním a s návštěvami dům od domu, nýbrž napsal a nalepil na chrámové dveře několik listin, v nichž odsuzoval římskou církev. To mu ovšem přineslo potrestání. Po tři dny byl pronásledován ulicemi a mrskán a pak poznamenán na čele rozžhaveným železem jako kacíř. „Sláva Ježíši Kristu a Jeho svědku!“ zvolal hlas ze zástupu. A to byl hlas jeho matky. Biskup musel přihlížet k těmto věcem a dát k nim svůj souhlas.

Leclerc se sežehnutým obličejem se odstěhoval do Met, kde se živil opět česáním vlny. Pilně však vykládal Písmo každému, s nímž přišel do styku. Do Met se přistěhoval také Agrippa z Nettesheimu, učený muž, a záhy se stal jedním z jeho vynikajících občanů. Po přečtení děl Luthera byl přiváben k Písmu a jím osvícen; začal druhým svědčit o pravdě, již pochopil. Tak byl jak mezi dělným lidem, tak mezi vysoce postavenými probuzen zájem o evangelium. V tom čase přišel do Met Jan Chaistellain, augustiniánský mnich, který poznal Krista v Nizozemí. Jeho výmluvná a sympatická kázání nadchla mnohé. Jiným pomocníkem byl František Lambert, který se připojil k rostoucí církvi. Byv vychován Františkány v Avignonu, byl odpuzován již jako dítě zlem, které ho obklopovalo. Cítil stále nutkání, pudící ho číst Písma, a když v nich nalezl zjeveného Krista, uvěřil a kázal jej. Jeho kazatelské výpravy z kláštera zapůsobily na jeho venkovské posluchače, ale vyvolaly posměšné nepřátelství u jeho spolu-mnichů. Spisy Luthera mu mnoho pomohly a využiv příležitosti opustil klášter, odcestoval do Wittenberku, kde se velmi zalíbil svému slavnému reformátorovi. Tam se setkal s hamburskými tiskaři, které získal k tištění francouzských traktátů a Písma a organizoval jejich rozesílání do různých částí Francie. Pak se oženil, dva roky před Lutherem. Byl prvním francouzským knězem a mnichem, který učinil tento krok roku 1524. Jeho žena, chtíc s ním sdílet nebezpečí návratu do Francie, doprovázelo ho do Met. Brzy byli opět vyhnáni, ale jiní, noví věřící byli stále přidáváni církvi. Např. velmi známý rytíř d'Esch, mladý muž jménem Petr Toussaint, od něhož se očekávalo, že zaujme vysoké postavení v římskokatolické církvi, a mnozí jiní.

Právě se chystala veliká slavnost, při jejíž příležitosti městský lid konával pouť do kaple, několik mil od města vzdálené, proslavené obrazy Panny Marie a svatých. Leclerc, naplněn starozákonním odporem k modlářství, neoznámiv nikomu svůj úmysl, vyplížil se v noci před poutí z Met a zničil obrazy v kapli. Když druhého dne zbožňovatelé obrazů přišli a nalezli jejich zničené zbytky rozházené před dveřmi kaple, zmocnila se jich zuřivost. Leclerc se netajil tím, co učinil. Vybízel lid, aby uctíval jedině Boha a vysvětloval, že jedině Ježíš Kristus, Bůh v lidském těle, je hoden zbožňování. Byl odsouzen do plamenů, jsa dříve podroben nesmírnému mučení. Když mu byl odtrhován úd po údu, mluvil, pokud mohl a slavnostně silným hlasem recitoval slova žalmu 115:

„Modly pak jejich jsou zlato a stříbro, dílo rukou lidských. Ústa mají a nemluví, oči mají a nevidí. Uši mají a neslyší, nos mají a nečijí. Ruce mají a nemakají, nohy mají a nechodí, aniž volati mohou hrdlem svým. Nechať jsou jim podobni, kteříž je dělají a kdožkoli v nich doufají. Izraeli, doufej v Hospodina, nebo spomocníkem a štítem takových On je.“

Byl první, kdo v tomto pronásledování zemřel, jsa rychle následován mnichem Chaistellainem, který byl degradován a upálen. D'Esch, Toussaint a jiní museli prchnout, aby si zachránili životy. Přesto se věřící stále rozmáhali v Metách a i v Lotrinsku. V Nancy byl kazatel evangelia, jménem Schuch, upálen na rozkaz vévody Antonína Dobrého. Když uslyšel svůj rozsudek, Schuch prostě pravil:

„Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: pojďme do domu Hospodinova.“

Roku 1525 byl František I., král francouzský, poražen v bitvě u Pavie a uvězněn císařem Karlem V. Tato událost měla za následek nátlak k vykořenění kacířství ve Francii. Chránící vliv Markéty, královy sestry, byl odstraněn, vladař pak snadno přemluven, aby pomáhal, a církev, parlament i Sorbonna se spojily k útoku. Parlament předložil vládci spis, v němž ujišťoval, že pravou příčinou neštěstí, jež překvapilo trůn a národ, byla králova nedbalost, který se nesnažil přivést kacíře na popraviště. Se souhlasem papeže byla stanovena komise, sestávající ze 4 mužů, zapřisáhlých nepřátel reformace, před níž měla církevní vrchnost předvádět všechny osoby, dotčené nákazou luterského učení, aby byly předány světské moci a upáleny.

Začalo se s Briconnetem, biskupem z Meauc, jako nejvýznačnějším odpůrcem, jehož pád měl způsobit nejhlubší dojem. Je pravda, že při dřívější příležitosti se podrobil všemu, co na něm bylo žádáno, ale od té doby podal hojnost důkazů, že tak jednal pouze pod nátlakem a že vnitřně zůstává nezměněně přívržencem evangelia. Když viděli, že by jim lépe posloužilo, kdyby jej přiměli, aby se zřekl Písma, nežli kdyby ho vydali na smrt, vyvinuli všemožnou snahu, aby dosáhli tohoto výsledku. Konečně biskup, o jehož vnitřní víře není pochyb, ustoupil nátlaku, podrobil se zevně Římu a prošel všemi předepsanými ceremoniemi pokání a smíření.

Další, který měl být zasažen, byl Le Fevre, ale dostav včas výstrahu, prchl do Štrasburku, kde ho přijal do svého domu Capito. Byl srdečně uvítán Brucerem a sešel se zde s Farelem a Gérardem Rousselem a těšil se většímu společenství s lidem Božím, než jaké měl předtím. Mezi těmi, kteří v této době strpěli ve Francii žalářování a smrt, byl poustevník Livry. Od té doby, kdy skrze víru nalezl mír, věnoval se návštěvám v celém kraji a přijímal všechny, kteří přicházeli do jeho chýše, a vysvětloval všem z Písma cestu spasení. Byl doveden s velikou slávou na otevřené prostranství před katedrálou Notre Dame v Paříži, okolo byl shromážděn nesmírný dav a za zvuku největších zvonů byl upálen. Své mučení snášel s klidnou silou víry. Konečně byl zajat Ludvík Berquin, uvězněn a odsouzen k smrti, ale po návratu králově ( 1525) osvobozen. Kazatelé, vyhnaní do Německa a Švýcarska, byli pak vyzváni – asi nejspíše vlivem vévodkyně Markéty – k návratu do Francie, vyjímaje Farela, jehož učení, které zacházelo dále nežli ostatních, bylo méně přijatelné pro ty, kteří ještě doufali v nějaký kompromis s Římem.


Za Faralova pobytu v jeho rodišti Dauphiné se jeho tři bratři rozhodli k následování Krista, rovněž mladý rytíř Anemond de Coct a mnozí jiní. Farel kázal ustavičně jak pod širým nebem, tak ve všech vhodných budovách. Mnozí byli udiveni, ba uraženi, že on, laik a neordinovaný mnich, může kázat. Byl však přesto ideální kazatel: učený, smělý, výmluvný, pevně přesvědčený o pravdě a důležitosti toho, co kázal, důvěrně seznámen s Písmy a naplněn smyslem odpovědnosti vůči Bohu a vášnivou láskou k člověku. Jeho zjev byl dojemný; byl středního vzrůstu, slabý, s dlouhým plnovousem a zářivýma očima, hlubokého a mocného hlasu. Jeho přednes byl vážný, tu zase živý, náhle získávající si pozornost, kterou udržel svou populární a přemáhající řeč. Byv vyhnán z Gapu, pronásledován ve svých skrýších po venkově, který tak dobře znal, ubíral se nakonec odlehlými stezkami přes hranice, až došel do Basileje. Tam byl přijat do domu Oecolampadiova, s nímž měli vřelé vztahy. Nenavštívil ani Erasma, kterého považoval za nevěrného a polovičatého v jeho svědectví, proto se Erasmus stal jeho odpůrcem.

Farelovi a Oecolampadiovi se naskytla příležitost k vedení veřejné diskuse v Basileji, při níž s úspěchem hájili postačitelnost Slova Božího. Farelovo nadšení a schopnosti okouzlily mnohé z jeho posluchačů, ale když se po krátké návštěvě u Zwingliho v Curychu vrátil do Basileje, shledal, že nepřátelští živlové si vymohli mezitím jeho vyhnání z města. Tak se stalo, že přišel do Štrasburku, kde byl přijat do pohostinného domu Capita, a kde se setkal s Le Fevrem a mnohými jinými vyhoštěnci z Francie.

Farel ve fracouzském Švýcarsku



Právě ve francouzských Švýcarech vykonal Farel své největší dílo. Jeho ustavičnou, horlivou prací byla tato krásná krajina, tak dlouho ležící v temnotě, změněna: větší její část se stala a také zůstala střediskem osvíceného evangelického křesťanství. Mezi mnohými příklady, jak působilo Farelovo kázání, je nejdojemnější příhoda z Neuchatelu. Zdálo se, že se mu tam nepodaří kázat, avšak kněz ze sousední vesničky Serrieres mu přece dovolil kázat na kostelním dvoře. Zpráva o tom došla rychle do Neuchatelu, kde zanedlouho potom kázal na tržišti. Výsledek byl mimořádný.

Veliký počet posluchačů přijalo poselství, ale ostatní byli strženi k prudkému odporu. Celé město a přilehlé kraje se dostaly do varu. Po několikaměsíční nucené nepřítomnosti byl zase kazatel opět zpět s několika svými druhy a založené dílo nejen zakotvilo a rozmohlo se ve městě, ale rozšířilo se i do Valanginu, údolím Ruz se dostalo až do vesnic podél pobřeží jezera do Gransonu a do Orbe. Ve Valanginu Farel a Antonín Froment o vlas unikli utopení v řece Seyon rozzuřeným davem. Byli zbiti v zámecké kapli tak, že jejich krev potřísnila zdi a nakonec byli vsazeni do vězení, z něhož byli později vyproštěni muži z Neuchatelu. V srpnu roku 1530, tedy necelý rok po prvním kázání na kostelním dvoře v Serrieres, bylo v Neuchatelu hlasování všech občanů a malou většinou 18 hlasů byla zrušena církev římskokatolická a bylo přijato reformované náboženství. Všem byla však dána svoboda svědomí.

Reformátoři se setkávají s Vaudoiskými



K Valdenským nebo též Vaudoiským 3se dostala v jejich odlehlých alpských údolích, jakož i na jiných místech, kde byli usazeni, ať již to bylo v Kalabrii nebo v Apulii, v Provence, Dauphné nebo Lotrinsku, zpráva o reformaci. Zatímco na druhé straně sousední země, kde se šířila reformace, také uslyšeli, že na vzdálených alpských místech a jinde je lid, který se vždycky držel těch pravd, za které oni nyní bojují. Jeden ze starších Vaudoiských, kterým říkali „barbe“, Martin Gonin z Angrogne, byl tak pohnut zprávami, které slyšel, že se rozhodl podniknout cestu do Švýcar a do Německa, aby spatřil některé reformátory. Učinil tak roku 1526 a vrátil se se sebranými novinkami a několika knihami reformátorů. Informace, které přinesl, vzbudili veliký zájem v údolích a na shromáždění, které bylo konáno roku 1530 v Merandolu, se bratři rozhodli vyslat dva ze svých „barbů“, Jiřího Morela a Petra Massona, aby se pokusili, navázal styky.

Tito došli do Basileje, vyhledali dům Oecolampada a představili se mu. Byli přivoláni i jiní. Tito prostí, zbožní horalé vysvětlili svou víru a její původ v apoštolských dobách. „Děkuji Bohu“ - pravil Oecolampadius - „že vás povolal k tak velikému světlu.“ V rozmluvě se ukázaly některé odlišné body a ty byly prodebatovány. V odpověď na otázky barbové pravili:

„Všichni, kdož nám slouží, žijí v celibátu a zaměstnávají se nějakým poctivým řemeslem.“

„Manželství – pravil Oecolampadius – je velmi slušný stav pro všechny věřící, zejména pro ty, kteří se odvažují být příkladem stádu. My se rovněž domníváme, že pastýři by se neměli věnovat ručním pracím, jak to činí vaši, neboť čas by mohli lépe zužitkovat studiem Písem. Ten, jenž slouží, se musí mnohému učit. Bůh nás neučí zázračně, bez práce; my se máme namáhat, abychom došli vědomostem.“ Když barbové připustili, že někteří mezi nimi pod nátlakem pronásledování nechali své děti pokřtít římskými kněžími a naslouchali mším, reformátoři byli udiveni a Oecolampadius pravil: „Jakže! Což Kristova svatá oběť neučinila plně zadost věčné spravedlnosti místo nás? Je snad potřeba jiných obětí mimo oběť na Golgotě? Říkajíce „Amen“ kněžské mši, popíráte milost Ježíše Krista.“ Když se mluvilo o příčinách pádu, barbové pravili: „Domníváme se, že každý člověk má nějaké přirozené ctnosti právě tak jako rostliny, byliny a kameny.“ „My věříme,“ pravili reformovaní, „že ti, kteří poslouchají Božích nařízení, činí tak ne proto, že by byli silnější než ostatní, ale protože veliká moc Ducha Božího obnovila jejich vůli.“ „Ach“ - pravili barbové - „nic nás netrápilo tolik, nás slabé lidi, než to, co jsme slyšeli o Lutherově učení, vztahujícím se na svobodnou vůli a předurčení... Naše nevědomost je příčinou našich pochyb: prosíme, poučte nás.“ Tyto různosti je neodcizily. Oecolampadius pravil: „Musíme objasnit mnohé těmto křesťanům, ale nade vše je musíme milovat.“ Reforomovaní pravili Vaudjským: „Kristus je ve vás, jako je v nás, a proto vás milujeme jako bratry.“

Morel a Masson pokračovali ve své cestě do Štrasburku. Při návratu domů navštívili Dijon, kde jejich rozmluvy upoutaly pozornost některých, kteří je označili za nebezpečné osoby, a proto byli uvězněni. Morelovi se podařilo uprchnout s dokumenty, které mu byly svěřeny, ale Masson byl popraven. Zprávy, které Morel přinesl o svých rozmluvách s reformovanými, vyvolaly mnohé diskuse a bylo rozhodnuto, aby byla svolána všeobecná konference všech církví, aby byli přizváni představitelé reformovaných a aby za jejich přítomnosti byly přezkoušeny ony otázky. Byli zvoleni Martin Gonin a barb z Calabrie, jménem Jiří, aby se vydali do Švýcar s pozváním. V Gransone v létě roku 1532 nalezli Farela a ostatní kazatele, rokující o dalším šíření evangelia ve francouzských Švýcarech. Předložili jim rozpory, které vznikly mezi nimi vzhledem k některým bodům učení a praxi reformovaných, a přednesli žádost, aby se někteří z nich se s nimi navrátili, aby bylo dosaženo jednoty v mínění a aby mohly být podniknuty kroky k jednotnému kázání evangelia ve světě. Farel přijal okamžitě pozvání a Saunier a jiní se připojili.

Po nebezpečné cestě došli do Angrogne, domova Martina Gonina, uviděli a navštívili valdenské samoty, roztroušené na horských svazích. Samota chanforanská byla určena za místo shromáždění, a protože tam nebylo budovy, která by pojala tolik lidí, konference byla konána pod širým nebem, jen hrubé lavice byly pořízeny jako sedadla. Reformace bylo hnutí, ležící mimo sféru valdenských a nijak s nimi nebyla spjata, ale valdenští si podrželi spojení stará a daleko rozšířená s četnými bratřími a církvemi, existujícími před reformací. Tyto církve, ač se sympaticky zajímaly o reformaci, nijak s ní nesplynuly. A tak k tomuto shromáždění se dostavili představitelé církví italských, ležících daleko na jihu, z francouzských a německých mnohých krajů a obzvláště z Čech. Mezi četnými rolníky a sedláky byli i italští šlechtici Mirandola a Solaro. Ve stínu ořechových stromů a pod ochranou alpských horských stěn bylo zahájeno shromáždění „ve jménu Božím“ dne 12. září 1532.

Názory reformovaných byly vhodně vyjádřeny Farelem a Saunierem, naproti tomu dva barbové Daniel z Valence a Jan z Molines byli hlavními mluvčími pro zachování způsobů, obvyklých ve vaudoiských údolích. Farek vhodně ukázal, že v případech, kdy tito horští bratři podlehli nátlaku pronásledování od římské církve a připustili dodržování některých svátků, postů a jiných obřadů, příležitostné navštěvování katolických bohoslužeb a zevní podrobování se některým přisluhování kněží, se odchýlili od svého vlastního starobylého obyčeje a pevně naléhal, aby se úplně oddělili od Říma. Reformovaní mínili, že cokoliv je nařizováno římskou církví a není nařízeno Písmem, je hodno zavržení. Valdenští souhlasili, že zavrhnou vše, cokoliv je spojeno s Římem a bylo zakázáno Písmem. Mnohé způsoby, užívané v praxi, byly vyřešeny souhlasně, co však vzbudilo největší diskusi, bylo učení. Farel učil, že „Bůh před stvořením světa zvolil všechny ty, kteří byli nebo budou spaseni. Je nemožno, aby ti, kteří byli předurčení k spáse, nebyli spaseni. Kdokoli hájí svobodnou vůli, naprosto popírá milost Boží.“

Jan z Molines a Daniel z Valence kladli důraz na lidské schopnosti a na odpovědnost člověka k přijetí Boží milosti. V tom byli podporováni přítomnými šlechtici a mnohými jinými, kteří mínili, že žádané změny nejsou nutné a že by znamenaly odsouzení těch, kteří tak dlouho a tak věrně vedli tyto sbory. Farelova výmluvnost a sympatická opravdovost podala však jeho posluchačům pádné argumenty a většina z nich přijala jeho učení. V souhlase s tímto bylo sestaveno vyznání víry, které podepsala většina přítomných, i když je někteří odmítali.

Reformovaným byly ukázány rukopisy bible, užívané mnohými církvemi, a jiné staré dokumenty, které byly v jejich majetku: „Vznešené učení“, „Katechismus“,„Antikrist“ a jiné. Viděli nejen zajímavost a hodnotu těchto knih, ale ujasnili si také potřebu tištěných francouzských biblí, které by mohly být dány zdarma do oběhu mezi lid. To vedlo k překladu bible do francouzštiny Olevitanem, věrným pracovníkem mezi reformovanými za starých časů v Paříži. Bratří z údolí se upsali podle svých nejzazších možností na výlohy tohoto podniku a tak bible byla vydána roku 1535.

Farel a Saunier vsedli na koně a jeli zpět ze své návštěvy plné událostí, aby pokračovali ve své práci ve francouzském Švýcarsku. Na zřeteli měli hlavně Ženevu. Jan z Molines a Daniel z Valence přišli do Čech, kde měli konferenci s církvemi. Čeští bratří napsali bratřím z údolí, žádajíce je, aby nepřijímali žádných důležitých změn v učení a praxi, doporučovaných cizími bratřími, bez nejpečlivějšího uvážení.

Na podzim roku 1530 zničili neuchatelští obyvatelé obrazy ve velkém kostele a zavedli lidovým hlasováním reformované náboženství. Tím sice bylo zlomeno násilnické tyranství, byla uvedena osvobozující pravda a kromě toho bylo dosaženo velmi významné reformy civilní správy, ale přitom nebylo zřejmé, že církve Boží nezískávají své vedení a svou autoritu ani demokratickým hlasováním, ani rozhodnutím papežské moci. To mají od Pána samého. Kristus je střediskem a shromažďující mocí svého lidu. Jejich společenství s ostatními pramení ze společného společenství s ním, a třebaže jim dodává autoritu k vykonávání kázně mezi sebou, nemají se snažit vládnout tomuto světu ani se jím nechat ovládnout.

K zdůraznění rozdílu mezi církví a světem Farel (na místě oltáře, který byl v Neuchatel stržen) umístil stoly, kde mohli věřící slavit památku Páně. Zde, jak učil Farel, mohou věřící uctívat Krista v Duchu a v pravdě, očištěni ode všeho, co Pán nenařizoval. Zde mohl být mezi nimi viděn pouze Pán Ježíš a to co přikázal. Následujícího roku, po Farelově kázání k velkému shromáždění v Orbe, zde osm věřících zvěstovalo smrt Páně lámáním chleba.

Roku 1533 byli někteří věřící z jižní Francie silně nutkáni potřebou častějšího scházení ke čtení Písma. V tomto čase Markéta, královna navarrská, přišla z Paříže na území svého manžela. S ní Le Fevre a Roussel. Účastnili se katolických služeb v Pau a po nich mívali shromáždění v hradě, při nichž byly proslovy na základě Písma a ke kterým přicházeli mnozí lidé z venkova. Někteří z nich vyjádřili přání, aby se mohli účastnit večeře Páně, přes strach a nebezpečí. Byla vyhledána místnost, a to v podzemí hradu, kde mohla být konána shromáždění s menší obavou, že upoutají pozornost. Tam ve stanovený čas byl prostřen stůl, přinesen chléb a víno a všichni se účastnili večeře Páně beze všech formalit, královna i ten, který zaujímal nejnižší postavení, byli si rovni v přítomnosti Páně. Bylo čteno Slovo a vysvětleno, konána sbírka na chudé a pak se lidé rozptýlili.

V témž čase Jan Kalvín, mladý muž který byl pro své učení přinucen opustit Paříž, byl v Poitiers, kde se setkal s mnohými věřícími a toužícími, kteří se všichni hluboce zajímali o Písmo. Debatovalo se o Luterovi, Zwinglim a jejich učení, církev katolická byla kritizována co nejsvobodněji. Když začalo být nebezpečné účastnit se těchto shromáždění, křesťané se scházeli mimo město na nepřístupném místě, kde byly jeskyně, známe pod jménem jeskyně sv. Benedikta. V rozsáhlé jeskyni mohli uvažovat o Písmech bez vyrušování. Častou otázkou byla nebibličnost mše. To vedlo k touze zvěstovat smrt Páně způsobem, který sám ustanovil. A tak se tam scházeli s chválením a čtením Slova lámali chléb a pili víno pospolu. Kdokoliv cítil, že Duch svatý mu dal slovo k povzbuzení nebo výkladu, mluvil svobodně.

Zanedlouho začali myslet na lid, bydlící v tom kraji a na jeho potřebu evangelia. A tak se na jednom shromáždění nabídli tři bratři, že budou cestovat jako evangelisté. Byli známi duchovními dary, nezbytnými k takové práci, byli na modlitbách představeni Pánu. Uskutečnila se sbírka na výlohy k této cestě a byli vysláni. Jejich práce byla velmi plodná.

Jeden z nich, Babinot, učený a ušlechtilý muž, přišel nejprve do Toulouse. Měl zvláštní dar přivábit studenty a učitele, z nichž nemálo získal pro Krista. Jejich vliv mezi mladými byl velice cenný pro rozšíření evangelia. Babinotovi dali jméno „dobrý muž“ pro jeho vynikající charakter. Velice starostlivě vyhledával a navštěvoval malé skupinky lidu Páně, které se scházely k modlitbě a k lámání chleba.

Druhý z evangelistů, Jean Véron, muž velice činný, strávil dvacet let na pěších cestách francouzskými provinciemi. Tak pečlivě vyhledával ztracené ovce a tak vyvyšoval dobrého Pastýře, že byl nazván „sběračem“. Když přišel na nějaké místo, měl ve zvyku tázat se, kdo a kde jsou nejdůstojnější lidé. Ty se pak pokoušel získat pro víru. Měl také největší zájem o mladé lidi a mnozí se stali skrze něho věrnými učedníky Krista a dokázali i svou ochotu pro něho trpět. Jean Verón, pracoval zprvu v Poitiers a stal se velmi známým po všech částech Francie svým vlivem na studentské koleje. Nakonec byl polapen v Savojsku a upálen v Chambéry pro své vyznání Krista.

Spasitelná moc evangelia se začala hojně projevovat v Ženevě od té doby, kdy tam Antonín Froment roku 1532 s mnohým chvěním otevřel školu. Jeho biblická vyprávění pro děti a jeho užitečná znalost medicíny k němu brzy přitáhla zástupy. Obrátily se některé vynikající ženy, náležející k předním městským rodinám, dále obchodníci a lid všech vrstev. Věřící se brzy začali scházet v různých domech ke studiu Písma a k modlitbám. Tyto sbory nesmírně rychle rostly a stále noví a noví se obraceli. V těchto shromážděních byla volnost služby; ten či onen mohl číst Slovo a vykládat je, jak byl schopen, nebo vedl společnost k modlitbě. Byly konány sbírky, sloužící k úlevě chudým. Když nadaný cizinec procházel městem, mohl mluvit v některém z větších domů a všichni, co se jich tam vešlo, se shromáždili, aby ho slyšeli.

Tato shromáždění brzy projevila touhu po lámání chleba na památku Pána. Aby se věřící vyhnuli nepokojům, shromažďovali se v obezděné zahradě, patřící jednomu z nich, u Pré l'Eveque úplně mimo městské hradby. Všechno se dělo za ustavičného odporu, který se stal prudším, když se věřící seskupovali jako církev kolem stolu Páně. Nastalo nebezpečné srocení, Froment a někteří jiní byli vyhnáni z města; shromáždění však pokračovalo. Při další příležitosti se sešlo asi osmdesát mužů a žen v Pré l'Eveque. Tehdy jeden z bratrů myl ostatním nohy před večeří Páně, což jen zvýšilo hněv proti nim. Uprostřed těchto rozbouřených poměrů Olivetan pracoval na svém překladu bible. Aby podal přesnější smysl, přeložil do francouzštiny i taková slova, která byla předtím ponechána ve tvaru řeckém. Tedy místo „apoštol“ užil slova „posel“, místo „biskup“ „dohlížitel“, místo „kněz“ „starší“; toto znění bylo skutečným překladem řeckého významu a nikoliv přepisováním. Pravil, že v bibli nenalezl slova papež, kardinál, arcibiskup, arciděkan, opat, převor, mnich, a že tedy neměl možnost je měnit.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1.History of the Reformation of the Sixteenth Century, J.H. Merle D’Aubigné, D.D. trans. H. White, B.A.
2.Life of William Farel, Fances Bevan.
3.The Reformation in Europe in the Time of Calvin, J.H. Merle D’Aubigné, D.D.