Logo

Františkáni

Kdo byl Petr Valdo a „Chudí muži z Lyonu? Vyhověl papež jejich žádosti o uznání? Jakým způsobem byl František z Assisi povolán? Jaké učení, které František z Assisi zastával, prohlásil papež za kacířství? Jak končily snahy reformovat římskokatolickou církev? Jaké bylo učení Valdénských? Co to byly Bergardy a Bekyně?

Petr Valdo ?. - 1217


Petr Valdo z Lyonu, podnikavý obchodník a bankéř, byl pohnut k hledání spasení náhlou smrtí jednoho z hostů při hostině, kterou uspořádal. Tak se začal zajímat o Písmo, že roku 1160 zaměstnal úředníky, aby části Písma překládali do románského nářečí. Byl dotčen vyprávěním o sv. Alexiovi, který prý prodal všechno, co měl a vydal se na pouť do Svaté země. Jistý bohoslovec obrátil Valdovu pozornost na slova Pána u Matouše 19,21:


„Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.“


Po nějaký čas se věnoval studiu Písma a pak se roku 1180 oddal cestování a kázání. Při tom se řídil slovy Páně:


„Poslal je po dvou před tváří Svou do každého města i místa, kamž měl sám přijíti. A pravil jim: Žeň zajisté je mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou. Jdětež. Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenostež pytlíka, ani mošny, ani obuvi, a žádného na cestě nepozdravujte.“


„Chudí muži z Lyonu“


Připojili se k němu další druhové, a když tak chodili a kázali, stali se známými pod jménem: „Chudí muži z Lyonu.“ Jejich žádost o uznání na třetím Lateránském koncilu roku 1179 za papeže Alexandra III. byla s posměchem zamítnuta. Císařským výnosem byli vypuzeni z Lyonu a roku 1184 vyobcováni z církve. Byli rozptýleni v okolních krajích a jejich kázání se účinně osvědčovalo. „Chudí muži z Lyonu“ se pak stalo jedním z mnoha označení těch, kteří následovali Krista a Jeho učení.


Inkvizitor David z Augsburgu praví:


„Sekta Chudých mužů z Lyonu je tím nebezpečnější, čím více se sami halí do zdání pokory... Jejich způsob života je zdánlivě pokorný a skromný, ale v jejich srdci je pýcha.“


Pak pokračuje:


„Oni praví, že mají mezi sebou zbožné muže, ale přitom nevidí, že my máme nekonečně více a mnohem lepší, než mají oni, a to takové, kteří nejsou zbožní pouze na venek, kdežto u kacířů je všechno jen nepravost přikrytá pokrytectvím.“


Jedna stará kronika vypravuje, že roku 1177 „přišli učedníci Petra Valda z Lyonu do Německa a počali učit ve Frankfurtu a Norimberku, jelikož však byla norimberská rada napomenuta, aby je jala a upálila, zmizeli v Čechách.“


Vztahy Petra Valda s Valdenskými byly tak úzké, že jej mnozí pokládají za zakladatele sekty tohoto jména, kdežto jiní to jméno odvozují od alpských údolí Vallenses, v nichž žili mnozí z těch věřících. Je pravda, že se mezi nimi Valdo těšil veliké vážnosti, není však možné, že by byl jejich zakladatelem, poněvadž zakládali svou víru a způsob shromažďování na Písmu a byli následovníky těch, kteří právě tak činili od nejranějších dob. Když jim nezasvěcení dávali jméno podle muže, který mezi nimi vynikal, činili tak podle příkladu jejich nepřátel, kteří jim neradi připouštěli právo nazývat se, jak oni sami činili, „křesťané“ nebo „bratři“. Petr Valdo pokračoval ve svých cestách, a dostal se až do Čech, kde po mnohé práci zesnul roku 1217. Po léta tu rozsíval hojné símě, jehož užitek byl patrný v duchovních žních této země za doby Husovy a pozdější. Příchod Petra Valda a jeho družiny kazatelů byl mocným podnětem k misijní činnosti Valdenských, kteří až do té doby byli ve svých vzdálených údolích poněkud odříznuti, nyní však vyšli kamkoli a kázali Slovo.


František z Assisi


Uprostřed římskokatolické církve bylo mnoho duší, které trpěly tíživým zesvětštěním a které toužily po duchovním probuzení. Neopustily však tento systém a nepřipojily se ke sborům věřících, kteří se snažili mimo jednat podle zásad Písma. Téhož roku (1209), ve kterém papež Innocenc III. Zahájil křižáckou výpravu proti jižní Francii, slyšel jednoho zimního jitra František z Assisi, tehdy 25-letý, při mši slova Pána Ježíše z 10. kapitoly evangelia Matouše, kterými Pán dával příkazy dvanácti apoštolům, když je vysílal kázat. František z Assisi, viděl v tom způsob reformace, po kterém toužil. Cítil, že je povolán, kázat v největší chudobě a pokoře. Tak vznikli františkáni, kteří se velmi rychle rozšířili po celém světě.


Zásady Františkánů


František byl znamenitým kazatelem a jeho upřímnost, oddanost a radostná povaha přivábila veliké zástupy posluchačů. Roku 1210 přišel s malým hloučkem svých prvních přívrženců do Říma a obdržel od papeže poněkud neochotné ústní schválení jejich „Řádu“ a při tom pokračovat ve svém obvyklém zaměstnání. Tito terciáři setrvali ve svém pozemském povolání a podrobovali se při tom předepsanému životnímu pravidlu, které bylo v podstatě sestaveno na základě ustanovení, které Pán Ježíš vydal apoštolům.



Zavázali se, že navrátí nepoctivě nabyté zboží, odpustí svým nepřátelům, budou žít se všemi lidmi v pokoji, budou žít život modlitebný, naplněn skutky milosrdenství, budou zachovávat půst a bdění, budou platit církvi desátky, nebudou přísahat ani nosit zbraně, nebudou mluvit zlé řeči a prokazovat uctivost zemřelým. Františkův duch hořel touhou po obrácení pohanů a mohamedánů, ale také jeho Italů. Dvakrát se octl v nebezpečí života, když činil pokusy dostat se k nevěřícím v Palestině a v Maroku a kázat jim.


Roku 1219 byl konán druhý všeobecný sněm řádu, a mnozí mniši byli vysláni do všech zemí od Německa až po Severní Afriku, a později také do Anglie. Pět z nich, kteří se vypravili do Maroka, tam podstoupilo mučednickou smrt. Řád se brzy rozmohl tak, že přerostl Františkovu schopnost řídit jej. Tak se dostal organizačně pod správu mužů různých názorů a k Františkovu velkému zármutku bylo změněno ustanovení o chudobě. Po jeho smrti roku 1226, se projevila zřetelnější, již dříve patrná roztržka mezi přísnějšími a volnějšími mnichy. Přísnější neboli Spirituali byli pronásledováni a čtyři z nich byli v Marseille roku 1318 upáleni. Téhož roku prohlásil papež za kacířství učení, že Kristus a Jeho učedníci nic neměli.



Příkazy Františkánům a Dominikánům


Tyto nové mnišské řády dominikánů a františkánů vznikly podobně jako starší řády poustevníků z upřímné touhy po vysvobození z nesnesitelných nepravostí, které tehdy vládly v církvi a ve světě, a z žízně duší po Bohu. Zatím co starší klášterní řády se převážně zabývaly osobním spasením a posvěcením, pomáhaly pozdější řády mnišské více lidem kolem nich v jejich duchovních potřebách. Obě zařízení, jak klášterní, tak kazatelský řád, vykonávala na čas široko daleko dobrý vliv. Jelikož však byla výplodem lidí, velmi brzy se zvrhla a stala se nástroji zlého – vystupovala horlivě proti těm, kteří hledali duchovní probuzení životem podle Písma a šířením jeho známosti.


Historie klášterů a mnichů ukazuje, že, jestliže je duchovní hnutí udržováno v mezích římskokatolické církve anebo podobného systému, je odsouzeno a musí být nevyhnutelně strženo na úroveň toho, co původně zamýšlelo reformovat. Za cenu svého života si vykupuje, že není pronásledováno. František z Assisi i Petr Valdo byli zasaženi týmž učením Páně a vydali se mu s největší oddaností. V každém případě daný příklad a učení získaly srdce mnohých zástupů a měly vliv na celý způsob jejich života. Tato podobnost se však obrátila v protiklad, když jedna strana byla přijata a druhá zavržena organizovanou římskou církví. Jejich vnitřní poměr k Pánu mohl zůstat týž, ale vnější projev obou těchto skupin se velmi lišil. Františkáni byli pohlceni římským systémem a pomáhali k němu připoutávat lidi. Naproti tomu, Valdo se svou družinou kazatelů obracel přemnohé duše k Písmům, kde se naučily samy čerpat oživující a nevyčerpatelné zásoby ze „studnic spasení“.



Období 1100-1500


Roku 1163 byl svolán papežem Alexandrem III. Koncil do Tours1, který zakázal jakýkoli styk s Valdenskými, protože učili „odsouzení hodnému kacířství, které již dávno počalo v krajině Toulouse.“ Před koncem 12. století byla velmi početná valdenská církev v Metách, která užívala překladů Bible. Církev v Kolíně nad Rýnem existovala před rokem 1150, kdy byla část značná část členů popravena. Jejich soudce o nich řekl: „Šli na smrt ne toliko oddaně, ale nadšeně.“


Ve Španělsku vydal král Alfons aragonský roku 1192 proti nim výnos a poznamenal, že tak činí podle příkladu svých předků. Byli velmi početní ve Francii, Itálii, Rakousku a v mnohých jiných zemích. V pasovské diecézi byli roku 1260 v 42 farnostech a jeden pasovský kněz napsal v té době:


„V Lombardii, v Provence a jinde mají kacíři více škol než bohoslovci a daleko více posluchačů. Veřejně disputovali a zvali lid k slavnostním shromážděním na tržiště nebo na pole. Nikdo se neodvažoval jim v tom zabraňovat pro jejich moc a velký počet jejich obdivovatelů.“


V Štrasburku zadrželi dominikáni 500 lidí, kteří náleželi k církvím valdenských. Pocházeli ze všech společenských tříd, šlechtici, kněží, bohatí, chudí, muži a ženy. Vězňové prohlašovali, že je takových, jako jsou oni, mnoho ve Švýcarsku, Itálii, Německu, Čechách a jinde. Osmdesát z nich, včetně 12 kněží a 23 žen bylo vydáno plamenům. Jejich vůdce a starší, Jan, prohlásil, když umíral:


„Jsme všichni hříšníci, ale nečiní nás hříšnými naše víra, ani nejsme vinni rouháním, z něhož jsme bez příčiny obžalováni. Očekáváme odpuštění svých hříchů, a to bez přispění člověka a bez zásluhy našich dobrých skutků.“


Statky popravených byly rozděleny mezi církev a stát, který dal svou moc k službám církvi. Zákoník papeže Řehoře IX. z roku 1263 prohlašoval:


„Vyučujeme a proklínáme všechny kacíře, Kathary, Patereny, Chudé muže lyonské, Pssaginy, Josepiny, Arnaldisty, Speronisty a všechny ostatní, a't jsou známi pod jakýmkoli jménem, poněvadž mají sice různé tváře, jsou však spojeni svými ohony a stýkají se v témže bodu svým klamem.“


Inkvizitor David z Augsburgu připouštěl, že dříve „ony sekty byly jednou sektou“ a že nyní drží při sobě, poněvadž mají společné nepřátele. Tyto roztroušené poznámky, vybrané z mnohých dostatečně ukazují, že jednoduché církve byly v dvanáctém a třináctém století daleko široko po Evropě rozšířeny, a že v některých krajích byly tak početné a vlivné, že se jim dostalo rozsáhlé svobody, ačkoli jinde procházely nejkrutějším pronásledováním. Ačkoli jim byla dávána mnohá jména, a musely být mezi nimi různé názory, přece byly v podstatě zajedno, a měly mezi sebou trvalé spojení a obecenství vespolek.


Učení Valdénských


Učení a způsob scházení se těchto bratrů, zvaných Valdenští a ještě mnohými jinými jmény, bylo takové povahy, že je zřejmé, že nebylo výsledkem nějakého úsilí reformovat římskou nebo řeckou církev a přivést je zpět k Písmu. Nejeví žádné stopy vlivu těchto církví, ale naopak ukazují pokračování staré tradice, pocházející ze zcela jiného zdroje – učení písma a způsobu prvotní církve.Jejich existence dokazuje, že byli stále muži víry, muži duchovní moci a porozumění, kteří udržovali v církvi tradici navazující na tradici časů apoštolů, která byla velmi vzdálena od toho, co se vyvinulo v panující církvi.


Kromě Písma Svatého neměli žádné zvláštní vyznání víry nebo náboženství a žádná pravidla ani žádná autorita nějakého člověka, jakkoli vzácného, nesměla vytlačovat autoritu Písma. Avšak po všechna staletí a ve všech zemích vyznávali tytéž pravdy a měli tentýž způsob scházení se. Nejvíce si vážili vlastních slov Krista, jak jsou v evangeliích, a pokládali je za nejvyšší zjevení. Když si nedovedli některé slovo Kristovo srovnat s ostatními částmi Písma, které přijímali celé, jednali podle toho, co se jim zdálo jasným smyslem evangelia. Jejich hlavním předmětem a cílem bylo následovat Krista, zachovávat jeho slova a napodobovat jeho příklad. Říkali, že Duch Kristův působí v člověku do té míry, do které je poslušný Kristových slov a v jaké je jeho věrným následovníkem. Pouze Kristus může dát schopnost rozumět jeho slovům. Miluje-li kdo, bude zachovávat jeho slov. Několik málo velikých pravd bylo pokládáno za podstatu obecenství, ale jinak byla široká volnost ve věcech nejistých a takových, na které bylo možné mít rozdílný názor. Zdůrazňovali, že vnitřní svědectví Ducha Kristova, který přebývá ve věřícím, má velikou důležitost, poněvadž největší pravdy přicházejí od srdce k mysli a to nikoli, že by bylo dáno nové zjevení, nýbrž jasnějším chápáním Slova.


Nejvíce se zabývali oddílem Písma, který pojednává o „kázání na hoře“, a pokládali tento oddíl za životní pravidlo pro děti Boží. Bratři byli proti prolévání krve i proti trestu smrti, proti jakémukoli užívání násilí ve věcech víry a proti každému odvetnému opatření proti těm, kteří jim ubližovali. Většina z nich však dovolovala sebeobranu i se zbraněmi. Tak hájili obyvatelé údolí sebe a své rodiny, když byli napadeni. Nepřisahali a nebrali Boží jméno a věci nadarmo, ačkoli při jistých okolnostech se přísaze podrobovali. Neuznávali nárok velikých církví, že mohou otvírat a zavírat cestu spasení a nevěřili, že by spasení bylo udělováno nějakou svátostí nebo čímkoli, ale pouhou vírou v Krista, která se pak sama projevovala v účinnosti lásky. Zastávali učení o svrchovanosti Boží ve vyvolení současně s učením o svobodné vůli člověka.


Měli za to, že byli ve všech dobách a ve všech církvích osvícení muži Boží. Proto užívali spisy Ambrože, Augustina, Chrysostoma, Bernarda z Clairvaux a jiných, ovšem že nepřijímali všechno, co tito muži napsali, nýbrž pouze to, co odpovídalo staršímu, čistému učení Písma. Nemilovali bohoslovecké hádky a nepěstovali literární bojů, jako mnozí ostatní. Byli však hotovi pro pravdu zemřít, kladli velikou váhu na význam praktické zbožnosti a toužili v tichosti sloužit Bohu a konat dobro.


Co se týče církevního pořádku, zachovávali jednoduchost a nebylo u nich nic, co by odpovídalo zařízení, které se vyvinulo v římské církvi. Církve a starší však pojímali s největší vážností svou odpovědnost. Ve věcech kázně, ustanovení starších a v jiných rozhodnutích účastnila se celá církev ve spojení se staršími. Večeři Páně byla pro všechny věřící a pokládali ji za památku na to, že bylo za ně vydáno tělo Páně, a současně za mocné povzbuzení, aby sami sebe vydali pro něho. „Co se křtu týče“ , píše jeden odpůrce, Pseudo-Reimer (1260), „někteří se mýlí, tvrdíce, že malé děti nejsou spaseny křtem, poněvadž, prohlašují, že Pán praví „kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“, ale dítě ještě nevěří.“


Věřili v apoštolskou posloupnost vkládáním rukou těch, kteří ji měli, na ty, kteří byli opravdu povoláni, aby přijali tuto milost. Učili, že římská církev ztratila tuto posloupnost, když papež Silvestr přijal spojení církve se státem, oni ji však zachovali. Když pro nějaké okolnosti nebylo možné vkládat ruce, mohl Bůh udělit potřebnou milost i bez vlkádání rukou.


V jejich svědectví měli důležitý význam ti, které nazývali „apoštoly“. Zatím co starší a dohlížitelé zůstávali ve svých domácnostech a sborech, „apoštolové“ ustavičně cestovali a navštěvovali církve. Byl činěn rozdíl mezi těmi, kteří byli nazýváni „dokonalí“, a jinými následovníky Krista na základě skutečnosti, že v evangeliích byli někteří povoláni, aby prodali všechno, co měli a následovali Krista, zatím co jiní Jeho učedníci byli stejně povoláni, aby Mu sloužili v prostředí, ve kterém je Pán nalezl. Valdenští apoštolové neměli žádný majetek, statek nebo domov či rodinu. Jestliže takové měli, tak je opustili. Jejich život byl životem sebezapírání, odříkání a nebezpečí. Cestovali v největší prostotě bez peněz a bez náhradního obleku. O všechny jejich potřeby se starali věřící, mezi nimiž sloužili Slovem.


Vždycky chodili dva a dva, starší a mladší muž, mladší čekal na svého staršího druha. Jejich návštěvy se těšily velké vážnosti a byli přijímáni s projevy veškeré úcty a oddanosti. Pro nebezpečné časy pravidelně cestovali jako obchodníci a mladší muž často nosil na prodej lehké zboží, jako nožíky, jehly apod. Nikdy o nic neprosili. Mnozí z nich studovali lékařství, aby mohli pečovat o zdraví těch, s nimiž se setkali. Často se jim přezdívalo „Přátelé Boží“. Při doporučování mužů k této službě postupovali s největší obezřetností, poněvadž bylo zřejmé, že jeden oddaný muž byl cennější než sto ostatních, jejichž povolání k této službě nebylo tak jasné.


Apoštolové si vyvolili chudobu, ale jinak bylo hlavní povinností každého sboru pečovat o své chudé. Když nedostačovaly soukromé byty, byly stavěny jednoduché místnosti pro shromáždění, ke kterým se přistavovaly domy, v nichž mohli žít a být opatrováni chudí a staří.


Pravidelná četba Písma, pravidelné denní domácí pobožnosti a časté konference byly nejvíce ceněny jako prostředky k pěstování duchovního života. Tito svatí nechtěli brát účast v žádné vládě. Říkali, že apoštolové byli často vedeni před soudy, že však není nikdy řečeno, že by sami seděli jako soudcové.


Vážili si vzdělání zrovna tak jako duchovnosti. Mnozí, kteří mezi nimi sloužili Slovem, měli akademické hodnosti některé univerzity. Papež Innocenc III. (1198-1216) jim vydal dvojí svědectví, když říkali, že mezi Valdenskými konají kazatelskou činnost vzdělaní laici, a opět, že by Valdenští poslouchali jen muže, který má v sobě Boha.


Poměrný klid údolí Valdenských byl porušen, když roku 1380 papež Klemens VII. poslal jistého mnicha jako inkvizitora, aby jednal s kacíři v určitých krajích. V následujících 13 letech bylo upáleno asi 230 osob a statky umučených byly rozděleny mezi inkvizitory a vladaře těchto krajin. V zimě 1400 byla oblast pronásledování rozšířena a mnohé rodiny se utekly do vyšších hor, kde většina dětí a žen a také mnoho mužů zemřelo hladem a zimou. Roku 1486 dal Innocenc VII. svou bulou plnou moc arciděkanovi z Cremony, aby vyhubil kacíře. Osmnáct tisíc mužů vniklo do těch údolí a tamější obyvatelé sáhli k sebeobraně. Využívali hornatého rázu kraje, jehož známost jim umožnila odrazit útočící sílu. Zápas však trval déle než jedno století.


Bergardy a Bekyně


Od dvanáctého století počínají zprávy o domech, v nichž žili chudí, staří a nemocní lidé, kteří vykonávali práci, jaké byli schopni, a byli podporování bohatými dobrodinci. Ačkoli příslušníci takového domu neučinili žádné sliby, nežebrali a tak ony domy se lišily od klášterů, přece měly náboženský ráz. Nazývali se „chudobince“ a jejich obyvatelé si říkaly „Kristovy chudí“. Často byl k tomu domu připojen „chudobinec“ a mnohé ze sester se věnovaly péči o nemocné, zatím co bratři v nich zařizovali školy, ve kterých vyučovali. Rádi nazývali taková zařízení „Dům Boží“. Později nazývali domy pro muže „bergardy“ a domy pro ženy „bekyněmi“. Od počátku byly v podezření z „kacířské“ činnosti a opravdu není pochyby, že byly stálým útočištěm pro bratry, kteří v době pronásledování klidně žili pod jejich záštitou. Časem se na ně pohlíželo jako na veskrze kacířská hnízda a velký počet jejich obyvatel byl usmrcen. V druhé polovině 14. století se jich zmocnila papežská vrchnost a postoupila je většinou františkánským terciářům.



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1. Die Reformation and die älteren Reformpartein ,Dr. Ludwig Keller.