Logo

Hle člověk – paradox kříže

Evangelista Jan vykresluje scénu, která předcházela ukřižování Ježíše Nazaretského. Nacházíme se v klíčovém momentu lidských dějin, jakkoliv se může zdát tato situace zarážející, scéna typu, který při zprávách přepínáme nebo znechuceně odcházíme od obrazovek, je nám předložena v naléhavé výpovědi, ve které ve finále nikdo nemůže uniknout Ježíšovu pohledu a pokoře, se kterou k celému procesu přistupuje. Nestojí před námi žádný akční superhrdina, ale člověk, který před několika hodinami zažil těžkou zradu od přítele, výsměch a pohanění od svého národa, který v pokrytecké rigiditě nebyl ochoten překročit stín vlastních ustanovení a přijmout Mesiáše, a nyní tento nikým nevítaný Král stojí tváří v tvář ztělesněné moci vládnoucího světa. Na první pohled není žádný zvláštní důvod k tomuto člověku přistupovat s nějakou úctou, přichází v běžném oděvu a k prokurátorovi jej přivádí neuspořádaný dav, zjevně proto, aby ho z něčeho obvinil. Jenže to je právě ten alarmující moment.

Skutečné otázky vyžadují skutečnou odpověď, nejen nějakou okázalost, která sice v prvním okamžiku zaujme, ale nakonec upadá v zapomnění, protože jde o další podvod, který lidi na nějakou chvíli povznáší, ošálí, ale nakonec zanechává prázdné. Muž Židovského původu, na kterém nebylo nic obzvlášť zajímavého. Naopak při každodenním chvatu bychom jej vůbec nezaregistrovali. Tam, kde by nám zajímavý přišel, tam snad jsme ještě ochotni jej pozorovat, ale teď? Ve chvíli, kdy je lidsky zcela dehonestován, to ještě stále máme zůstat „u obrazovky“? Ano, právě teď je to nejdůležitější, bez kříže není evangelium a bez kříže nejsme schopni pochopit celý příběh. Tam, kde ostatní záležitosti končí, zde vše začíná, zde je nový počátek, zde je naděje, kterou každý z nás potřebuje, naděje kterou všichni lidé, aniž o tom ví, vnitřně hledají, kterou však není možné nalézt v ničem z tohoto světa. Věnujme prosím svou trpělivost tomuto naléhavému svědectví, i když to nebude nic jednoduchého, nebude to ani nic, co nás pobaví, ale u života, který přináší závažné otázky, včetně problematiky smrti, nehledáme ani zjednodušené ani okázalé řešení, hledáme řešení, které nejlépe koresponduje s realitou lidské existence, jediné optimální řešení příběhu lidských dějin.

Dovolte mi jen na chvíli odbočit a udělat krátký historický exkurz, setkání s Ukřižovaným, které prožil Nicholas Zinzendorf. Nezáleží totiž na tom, v jakém okamžiku lidských dějin se tato historická událost uskutečnila, protože je nutné, setkat se se vzkříšeným Mesiášem osobně během těch několika málo let, které jsou nám zde na zemi propůjčeny. Tento šlechtic se ubíral vstříc dalším životním zážitkům, ale měl možnost zastavit se v obrazové galerii. Zde vysel obraz, který reprezentuje scénu poníženého Mesiáše a pod obrazem byl následující nadpis: „Toto jsem vytrpěl pro Tebe, co teď uděláš Ty pro mne?“ Zinzendorf se zhroutil před tímto obrazem a plně odevzdal svůj život Kristu. Ne nějakému lidskému hrdinovi, jehož památka si zaslouží připomnění, ale živému Bohu, který přišel na tento svět, aby vskutku mistrovsky odpověděl na lidský problém hříchu. Dovolte mi parafrázovat jeden z výroků, který komentuje niterné lidské hledání po svobodě, kterou je možné nalézt jedině v Kristu (parafrázováno z Volání lidského srdce, Ravi Zacharias, 2004):

„Ptáme se, kde je Bůh, když jsme svědky všech těch hrozných svědectví o lidském utrpení. Jak to, že Bůh mlčí a je netečný vůči lidské bolesti? Odpověď zní, že je uprostřed toho všeho utrpení, to je odpověď, kterou Kristus dává ve své cestě kříže.“

Uvědomění si, že Kristovo dílo na kříži, není pouze nějakým hrdinským počinem v rámci boje za svou věc, ale jedná se o uvědomělé sebeobětování se s ohledem na každého jedince, je klíčovou myšlenkou celého evangelia. Troufám si říct, že z hlediska života každého z nás je však ještě důležitější uvědomit si, že Pán Ježíš Kristus prolil svou nevinnou krev konkrétně za mne i za Tebe, ne tedy jen za nějakou obecnou masu lidí, ale za nás jednotlivě, jak uvidíme v následující scéně, pokoušel se bojovat i za Piláta, který však v tuto chvíli svůj boj prohrál, Písmo mlčí ohledně jeho dalšího života, tudíž nevíme, jestli jeho památná slova, která byla adresována Kristu: „Co je pravda?“ došla odpovědi ještě během jeho života, nebo jestli patří k žalostnému zástupu těch, kteří oběť Pána Ježíše nikdy nepřijali za svou.

Nacházíme se u scény, před římským prokurátorem. Pozoruhodné je, že Židé odmítli vejít do prokurátorova sídla, aby se neposkvrnili, protože bylo před Hodem beránka.[1] Jedná se zde o důležité varování, abychom neztratili svou možnost setkat se s živým Bohem, proto, že neodpovídá naší vlastní představě. Naše představa Boha bude vždy neúplná, nedokonalá a zavádějící. Bůh nás dle definice o mnoho přesahuje, proto neudělejme chybu v tom, že zaměníme svou představu za skutečnost. Zde náboženští hokynáři vyměnili svou tradici za realitu. Pilát rozehrává svou hru odkazem, že se jedná o záležitosti židovského zákona, tudíž ať provedou soud sami Židé. V celém případě vidíme stupňující se napětí. Aby se Pilát v celém případu zorientoval, ptá se Židů z jakého důvodu vězně přivedli. Dostává úsečnou a jedovatou odpověď, která člověka odsuzuje ještě předtím než by se konal spravedlivý soudní proces. Snad je v tom odlesk jejich vlastního sebevědomí – přece se nesníží k tomu, aby tomuto římskému psu řekli, z jakého důvodu vyžadují Ježíšovu smrt. Pilátu, který nepochybně zaregistroval události z minulého týdne, ve kterém Ježíše triumfálně vítal dav, když vjel do Jeruzaléma na oslátku, nezbývá nic jiného, než se pokusit doptat ohledně obvinění samotného člověka, který před ním stojí. V několika krátkých momentech se jistě celá scéna vysvětlí. Prokurátor však nedostává odpověď, kterou očekává. Místo mimoděčného tvrzení, že se jedná o Židovského krále, který potenciálně může ohrozit jeho vladařskou pravomoc, jeho poklidnou vládu a prokuraturu, dostává otázku, která předznamenává začátek hry o jeho vlastní duši. „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli?“[2] Jinými slovy, i Tvůj konkrétní postoj Piláte, má důležitý význam. Pilát možná nechápe, nebo jenom pokračuje v sehrání role, kterou mu společnost přiřkla – on je zde v pozici soudce, on je ten, který má pravomoc, on je ten, který klade dotazy. Nemá však dostatek trpělivosti. Nedovolí, aby Kristova slova dolehla až k jeho srdci, místo toho jej odbývá otázkou, zdali je Žid. Klade další otázku, ale Ježíš ještě neodpověděl na tu první, a proto odpovídá, když vidí Pilátův osobní nezájem slovy o svém království. Má tento dotaz smysl? Takto se jedná s králem? Přirozeně, že Pilát chtěl znát důvod tohoto obvinění, a snad právě proto Ježíš zmiňuje slova: „Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“ Pilát zřejmě zastával poněkud odlišnou teorii pravdy. Pravda z hlediska Říma znamená moc a sílu prosadit své vlastní názory. Prokurátor znovu klade otázku a opět nemá dost trpělivosti, aby dostal odpověď. „Co je pravda?“ Nedokáže pronést výrok s takovou jistotou jako Ježíš, který na něj jistě udělal neobyčejný dojem. Člověk, který před ním zcela jednoznačně stojí ve vykonstruovaném politickém procesu se nijak nehádá, nepoukazuje na svou nevinu a nehází špínu na své žalobce, Pilát z celého krátkého výslechu dochází k jednoznačné odpovědi: „Podle mě je nevinný.“ Jakožto pragmatik se rychle zorientoval v celé scéně a pokusil se o plán B, totiž propustit Ježíše kvůli lidu.

Očekávaný spojenec Židovského krále však v klíčový moment vypovídá svou službu. Zde vidíme další aspekt hlubokosti lidského hříchu. Dokud Ježíš uzdravoval, dával chléb a křísil mrtvé, do této míry se lidu vyplatilo jej následovat. Když však přichází k otázce jeho skutečného života, totiž mravního nároku svatého Boha na život každého z nás, najednou vzniká nebývalá koalice mezi všemi dříve znepřátelenými stranami. Nejinak je to v případě Piláta a Heroda, o které se dozvídáme jinde. Jenže, Ježíš z Nazareta nemá zastánce ani v lidu, Pilát tedy využije celé scény, aby toho člověka, který před ním stojí, zesměšnil ještě víc, a možná mu tím zachrání život. Nevíme jistě, co k tomuto Piláta vedlo, protože myšlenky a mínění srdce jednoho dne rozsoudí až Hospodin, ale Pilát dohrává svou hru až do konce. Jestliže Židé chtějí krále, pak jim ho ukáže v celé jeho nádheře, nechá jej zbičovat a na hlavu mu vrazí trnovou korunu. Nechce mít nic společného s touto justiční vraždou, snaží se zabránit jeho smrti, dokonce jeho žena vstupuje na scénu a posílá mu vzkaz, že v noci měla kvůli Ježíšovi hrozné sny.[3] Snaží se karikovat celý proces, ale ani tento plán nevychází, když se najednou dostává na tenký led, kde stojí po boku Židovského krále, zatímco jeho žalobci poukazují na pravomoc císaře. Zde je Pilátova možnost, nést Kristovo pohanění, dát v šanc celou kariéru a stát po boku ztělesněné pravdě. Jak víme, Pilát tento tlak nevydržel, nechává Ježíše ukřižovat a propustí na svobodu vraha a revolucionáře.

Toto jsem vytrpěl pro Tebe, co teď uděláš Ty pro mne? Tato otázka je stále aktuální, není možné skrýt se v davu, není možné schovat se za společenskou roli, je třeba odpovědět, jestli slyšíš Boží hlas, nebo umlčet Pánovo volání k pokání. On za nás zaplatil svou krví, jsme ochotni se ztotožnit s Božím Beránkem? Jestliže ano, vyhráli jsme svůj životní zápas. Piláte, jak se rozhodneš?

[1] Jan 18,28
[2] Jan 18,34
[3] Mt 27,19