Logo

Hodnosti v církvi

Jak se do „církevnického světa“ dostaly hodnosti? V co se změnila připomínka smrti Pána Ježíše? Jaké dvě zásadní změny napomáhaly vzrůstajícímu rozdílu mezi kněžími a laiky? Za jakých okolností se scházeli starší z různých sborů na společné porady? Ignác
Ignác, který psal několik let po Klementovi, ačkoli sám znal některé apoštoly, však přiznává biskupovi význam a svrchovanost, které jsou nejen cizí Novému Zákonu, nýbrž přesahují vše, čeho požadoval Klement. Místo ve Skutcích 20 vykládá Ignác tak, že apoštol Pavel poslal z Milétu do Efezu pro biskupy a presbytery, čímž činí z jednoho označení pro tytéž muže dva různé tituly pro různé osoby a tvrdí, že tito mužové byli z Efezu a okolních měst. Tímto způsobem zatemňuje skutečnost, že jedna církev v Efezu měla několik dohlížitelů čili biskupů.

Polykarp
Jeden z posledních, kteří znali osobně některého z apoštolů, byl Polykarp, biskup ze Smyrny, který roku 156 podstoupil ve Smyrně mučednickou smrt. Byl dlouho vyučován apoštolem Janem a stýkal se s jinými, kteří viděli Pána. Irenej je jiným článkem v řetězu osobního spojení s dobou Krista. Byl vyučován Polykarpem a stal se roku 177 biskupem lyonským.

Způsob křtu věřících lidí na základě jejich vyznání víry v Pána Ježíše Krista, jak se tomu učí a na příkladech ukazuje v Novém Zákoně, byl zachován i v pozdějších dobách. První jasná narážka na křest dítek je v jednom ze spisů Tertulliána z roku 197, ve kterém zavrhuje vznikající způsob křtu mrtvých dětí. Tento nový způsob křtu byl však připravován učením o křtu, které se odchylovalo od učení Nového Zákona. Záhy v druhém století se učilo, že se člověk znovuzrodí křtem. Památka Páně a Jeho smrti (lámání chleba a pití z kalicha mezi Jeho učedníky) se změnila ve výkon, který byl zázračně proveden knězem. Tyto dvě překvapující změny napomáhaly vznikajícímu rozdílu mezi stavem kněžským a laiky. Vzrůst kněžského systému pod vládou biskupů, kteří zas byli ovládáni „metropolity“, spravujícími rozsáhlé oblasti, nahradil lidskou organizací a náboženskými formami Ducha Svatého a vedení Písem v jednotlivých církvích.

Tento vývoj byl postupný a mnohé církve do tohoto vývoje nebyly strženy. Z počátku nebylo žádné snahy, aby měla jedna církev vykonávat dozor nad druhou, ačkoli malá církev mohla požádat větší církev, aby vyslala „vybrané muže“, kteří by pomohli v důležitějších záležitostech. Občas se konaly místní schůze dohlížitelů, ale až do konce druhého století se zdá, že byly svolávány jen tehdy, když se jednalo o nějakou výjimečnou situaci a bylo třeba, aby se sešli ti, kteří byli na věci zúčastněni. Tertullián napsal: „Vnucování pobožnosti nemá co činit s pobožností, která má být přijata dobrovolně bez donucování“.


Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Příbuzné, související nebo podobné články

Křesťanství a Křesťanstvo
Těžké pronásledování Římany
Marcianus, Novatiani a Donátisté
Oponování vůči Organizaci
Órigenés a Cyprián
Putující Církev - Kapitola 1. - Počátky
Trvalý vzor - Putující Církev - Část 2.
Synagogy - Putující Církev - Část 3.
Řecká filosofie