Logo

Homo bonus – člověk dobrý

Možná se snažíte vzpomenout si, co jste se o tomto předchůdci člověka učili ve škole, ale marně - nic se vám nevybavuje. Ani nemůže, tohle pojmenování jsem si totiž vymyslel, a tak se o něm v učebnicích ani encyklopediích určitě nedočtete. Ale přitom je to jediný náš předek, ve kterého skutečně věřím. Žel, už dávno „vyhynul“... Kdysi došlo k přestřelce mezi policií a synem jedné mafiánské rodiny, který ji nakonec nepřežil. Jeho příbuzní měli díky svým aktivitám velký majetek, a tak jeho bratr přišel ke knězi a objednal si u něj pohřební řeč se zvláštní „prosbou“: „Dostaneš ode mě 200 000 dolarů, pokud splníš moji podmínku. Je mi jedno, co řekneš na pohřbu mého bratra, musí ale zaznít, že byl svatý muž.“ Kněz samozřejmě odporoval, něco takového přece říct nemohl. Moc dobře toho muže znal a věděl, čeho všeho se dopustil. Ta "prosba" měla ale ještě druhou část - v případě, že odmítne, zemře. Kněz nakonec zoufale souhlasil a následující týden strávil přemýšlením, jak si zachránit život a zároveň se neprovinit proti svému svědomí.

Přišel den pohřbu. Kromě celé rodiny mrtvého se sešlo překvapivě mnoho lidí, což knězi alespoň trochu dodávalo odvahy. Postavil se před všechny shromážděné, chvíli kázal a pak se konečně dostal k osobě mrtvého: „Víte, tento muž byl gauner nejhoršího druhu. Byl to zloděj, dealer drog a několikanásobný vrah. Nikdy neudělal jedinou opravdu dobrou věc a pro celé naše město je úžasné štěstí, že zemřel, ale… ale v porovnání se svým bratrem to byl svatý muž.“

Tento příběh se nejspíš nikdy nestal (vtipy nemívají skutečnou předlohu), ale i tak má zajímavou pointu. Ve chvíli, kdy jde o to, jací doopravdy jsme, máme všichni podvědomé nutkání srovnávat se s někým, kdo je horší, než my sami.

Všichni si chceme myslet, že patříme k „lepší polovině“ lidstva. A většinou k tomu máme i dobrý důvod, žádných velkých zločinů jsme se nedopustili a chováme se civilizovaně a slušně. Ze všech zpráv, z každých novin se dozvídáme o věcech, které udělali lidé, kteří jsou mnohem horší než my. Právem se proto můžeme označit za dobré lidi... nebo snad ne?

Určitě můžeme, ve srovnání s jinými ano. Jenže to žel není odpověď. To nás sice řadí mezi skupinu "lepších lidí", ale ne nezbytně mezi "dobré lidi". Když se totiž vrátíme k našemu vtipu, znamenalo by to, že ten mrtvý muž byl nakonec také dobrý, ze srovnání se svým bratrem jako dobrý člověk totiž vychází. A to opravdu nesedí.

Porovnáváním žel nikdy neurčíme co je dobré, maximálně můžeme to rozpětí "nejlepší - nejhorší" někde rozdělit a tu lepší část prohlásit za dobrou. Ale to přes všechnu naši snahu zůstane jen nálepkou a ne skutečností. Nálepkou, které se dobře věří, ale která nakonec stejně nestačí. Jednak proto, že měřítko každého z nás bude jiné a jednak proto, že jde jen o pojmenování a ne podstatu.

Pak ale... kdo je tedy dobrý? Ten, kdo udělá víc správných věcí než špatných? Takhle jednoduché to určitě nebude, když si koupíte "dobré" auto asi od něj budete očekávat víc než jen, že častěji pojede než nepojede. A ani doktora co "jen" jednou někoho zavraždí, ale zachrání život stovkám lidí neoznačíme za dobrého člověka, ale zavřeme ho do vězení. Nějaký určitý poměr to asi taky nevyřeší. U auta možná, ale ne když přijde na to jací jsme my. Potom by to přece znamenalo, že ten doktor musí jen zachránit dostatečný počet lidí a znovu bude všechno v pořádku. A to znovu nesedí.

Je to komplikovanější... a někdy se to těžko přijímá, ale dobrý člověk je jen ten, který nikdy neudělal nic špatného. V důsledku to tedy znamená, že "homo bonus" už skutečně neexistuje, protože každý z nás si určitě vybaví věci, o kterých ví, že byly špatné. Tohle celé vlastně není žádné tajemství. Bible od začátku říká, že "nikdo není dobrý, jen Bůh". Ne snad proto, že bychom dělali tolik špatných věcí, ale proto, že vůbec špatné věci děláme. A to nás před Bohem staví do dost nepříjemné pozice - „všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží.“ Hřích je zkrátka něco, co nás od Boha odděluje, protože Dokonalost sama těžko může u sebe snést něco, co neodpovídá jejím standardům. A když si to takhle "spočítáme", už ani moc nepřekvapí, že křesťané nejsou ochotní připustit cestu k Bohu skrze jakékoli náboženství, ale jen skrze Ježíše Krista. Podle mnoha náboženství si člověk dobrým jednáním, dodržením předpisů a dalších věcí může cestu k Bohu přece jen zasloužit... A přitom takhle nefungujeme ani my s naší lidskou spravedlností. Je jedno, že dalších deset let ten doktor zachraňuje životy a neporušil jediný zákon... stejně ho po dopadení do vězení zavřeme. Bůh určitě nenechá porušení svých zákonů bez trestu, kam by se poděla jeho spravedlnost?

Podle Bible je jediným řešením Ježíš Kristus jako "beránek Boží, který snímá hřích světa." Ani Boží láska nemůže zrušit jeho spravedlnost, ale byla to ona, kdo našla řešení. Ježíš se dobrovolně postavil na naše místo, náš "dluh" vzal na sebe a svojí smrtí za něj zaplatil. Kompletně a navždycky, ale nutit nikoho nebude... jen nabízí. Nabízí milost a jako každou nabídku i tuhle stačí přijmout. Ne, tím to nekončí, to je jen začátek. Život s Bohem těžko může být stejný jako bez něj, ale víra a pokání je vše, co Bohu stačí, aby nám dal milost a "pustil nás z vězení".

Doktore... slyšíte?