Logo

Jak čekat Pána?

Nemyslím tím, abys peníze, které dostaneš, vyhodil oknem, anebo dá-li ti Bůh možnost obchodovat, abys toho nechal a řekl, že nemáš nic společného se světem. Naopak. Máme činit všechno ke cti a slávě Pána Ježíše: „buď že jíte, nebo pijete, nebo cožkoli jiného činíte.“ To je pravá svoboda, pravá radost a pravé štěstí! A nalezne-li nás Pán takto při svém příchodu, jak budeme šťastni, až ho spatříme... Takž i vy. Když uzříte, ano se tyto věci dějí, vězte, že blízko je království Boží.“ Lukáš 21,31; 1.Korintským 15,24; Zjevení 11,15



Dovolte, abych přečetl poslední verše písně, kterou jsme zpívali: „Ne roucha svého lesk a skvost nevěsta hledá, ale obličej ženicha. – Ne nádhera nebe potěšuje mé srdce, ale pohled na obraz krále plného milosti (Žalm 17,15). V jeho ruce jizvy po hřebech jsou více než koruny. Věčně naplňuje nebeský sál odměna Beránkova.“

Poslední verš písně, kterou jsme zpívali nám staví před oči důležitý předmět: osobní závislost na Pánu Ježíši. Pokud bych si směl pro sebe něco vyprosit, pak by to byla především hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. A kdybych se měl vyjádřit, co bych si nejvíc přál pro své milé bratry a sestry, pak by to byla hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. Ó, kdybychom stokrát více, skutečněji, opravdověji a hlouběji záviseli na Pánu Ježíši, jak by nám bylo potěšením o něm slyšet, jak si žádali ho vidět a jak by naše srdce ovládala jediná, nejvyšší touha:

„Přijdiž brzo, Pane Ježíšii!“

Moji milí v Pánu Ježíši, kéž bychom si vyprosili od Pána, aby nám v bohatství své milosti hlouběji a dokonaleji ukázal, co pro nás vykonal, jak se ponížil a přišel na tento svět jako služebník, jak pracoval a trpěl a vylil svoji drahou krev na odpuštění našich hříchů. Čím budou tyto skutečnosti našemu srdci bližší, tím více bude naplněno touhou záviset na něm a tím větší bude naše být u něj. Tento požehnaný náš Pán, který je nyní na pravici Boží a nás se zastává, nezůstane vždy na pravici Boží. Po jeho nanebevstoupení se dostalo učedníkům toto zaslíbení: „Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat je od vás do nebe.“ Nuže, na tohoto Požehnaného, na jeho osobní příchod máme čekat. Dříve než byl vzat do nebe, řekl:

„Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“

Všichni víme, že odešel k Otci. Jeho touhou je mít svou církev tam, kde je sám. Proto přijde, aby ji vzal k sobě.

Kdy se to stane? Kdybychom se pokoušeli říkat: stane se to příští měsíc, příští rok a tak podobně, nesouhlasilo by naše tvrzení s Písmem svatým, poněvadž je psáno:

O tomto dnu ani hodině nikdo neví, ani andělé v nebi.“

Velice dobře si vzpomínám na omyl, jehož se mnozí v tomto směru dopustili. V červenci 1829 vypukla válka mezi Ruskem a Tureckem. Mnozí milí bratři, jejichž srdce vyhlíželo po Pánově příchodu, říkali: „Nyní nastává doba, kdy Izrael pozná svůj omyl, kdy se vrátí. Uvidíte, že v krátkém čase bude zničeno celé Turecko.“ Vzhledem k tomu, že mé srdce bylo krátce předtím zaujato Pánovým příchodem, dopustil jsem se téhož omylu jako mí bratři. A následek? Po šesti týdnech byl uzavřen mír mezi Ruskem a Tureckem; od té doby uplynulo 41 let a 3 měsíce, Turecko trvá dále a Izrael je stále rozptýlen [proslov byl zaznamenán v 19.stol., pozn. editora]. Proč se o tom zmiňuji? Nechci tím říct, že bychom neměli pozorovat události kolem sebe. Vůle Boží není, abychom zavřeli oči před tím, co se děje kolem nás. Chci se vší rozhodností zdůraznit, abychom se neukvapili v úsudku, že v tu a v tu dobu Pán Ježíš jistě přijde, poněvadž se stala ta a ta událost. Nemáme takto mluvit již z toho důvodu, že by nám mohli nevěřící, až by uplynul čas, kdy jsme očekávali Pánův příchod, říct: „Doba vámi označená již minula a Pán Ježíše, o jeho ž příchodu jste tak mnoho mluvili, dosud nepřišel. Přijde vůbec?“ Musíme být velice opatrní, abychom nekladli příliš váhu na jisté události, které snad přece jen nejsou ještě Boží předzvěstí příchodu Pána Ježíše, a nedali tím pochybovačům příležitost mluvit špatně o pravdě, která se stane.[1]

Je velmi potřebné, aby naše srdce zaujalo správný postoj. Naše srdce by se mělo být ochotné všeho se vzdát v každou denní i noční dobu a až zazní poslední trouba, říci: „Ó, milovaný Pane Ježíši, tak mnohý dlouhý den a mnohý rok jsem čekal na tvůj příchod a teď jsem plný radosti, že tě vidím.“ Nedělejme žádné plány, pro které by nám byl příchod Pána nevítaný. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to zřetelným důkazem, že dáváme přednost svým plánům před osobou Pána Ježíše, že vyhledáváme svou čest a slávu místo cti a slávy našeho Mistra. I když je okruh naší působnosti veliký a naše práce rozličná, nemůžeme-li říci z hloubi srdce: „Bude-li tvoje jméno více oslaveno tím, že přeruším tuto práci, nechť se tak stane“, pak je zřejmé, že dáváme větší přednost naší vlastní cti a slávě před ctí a slávou Pána Ježíše. Pokud v jeho díle vyhledáváme svou vlastní čest a slávu, byť jen v nejmenší míře, jsme neschopnými být nástrojem v jeho rukou k oslavě jeho jména. Musíme sestoupit dolů, dolů, ještě hlouběji, toužíme-li být nádobou k užitku. Musíme být ochotni vzdát Bohu všechnu čest a slávu; a právě v takové míře nás povýšit je Boží radostí. Proč to? Poněvadž jsme hotovi dát mu všechnu čest a slávu. O tuto čest se nemůže dělit se stvořením; to by znamenalo popření jeho božství. Co však učiní, oslavíme-li ho cele? Jeho největší radostí bude poctít nás.

Dále: máme-li své plány a přejeme-li si proto oddálení příchodu Pána Ježíše, prozrazujeme tím nedostatek své závislosti na Pánu. Mají-li naše sklony pozemské cíle, jak tomu bylo u Lotovy ženy, jež byla proměněna v solný sloup, pak jistě není při nás všechno v pořádku. Náš požehnaný Pán na to ukazoval a varoval své učedníky, aby se příliš nezapletli do věcí tohoto světa: přiložit srdce k obchodu, majetku, statkům, rodině nebo rodinným setkáním, nebo jít za něčím, co patří k tomuto světu. Nechci tím říci, že je nesprávné, zabývat se věcmi tohoto života. Toho jsem dalek! Jakou vzácnou příležitost k službě pro Pána má ten nebo onen milý bratr při svém řemesle anebo ve svém obchodě. Vzácnou příležitost má i milý bratr v kanceláři, vyhledává-li Boží čest. A vzácnou příležitost oslavit Pána má i služebné děvče kuchyni, matka, která vychovává v bázni Boží 6, 7 nebo 8 dětí. Bůh chce, abychom těmto povinnostem dostáli a abychom současně očekávali jeho příchod. A příchod Pána Ježíše je nadějí církve, přece si Bůh přeje, abychom tu na světě nezaháleli. Pán Ježíš řekl:

„Kupčtež, dokudž nepřijdu!“

Ať je tedy naše životní postavení jakékoliv, máme v něm být činní, dokud nepřijde. Nesmíme předpokládat, že kupování, štěpování, stavění, najímání a propouštění je hříchem (nepravostí) proto, že se o tom mluví ve spojení s Pánovým příchodem. Pán tím chce říci, že obyčejný život bude normálně pokračovat až do jeho příchodu. Slunce vzejde právě tak jako jindy, a až všechno půjde opět tak hladce jako jindy, až ho budeme co nejméně očekávat, tu zazní hlas trouby a Pán Ježíš přijde. Máme být věrní ve svých pozemských povinnostech, avšak v pravém duchu, jako děti Boží, jako cizinci a poutníci na zemi, jako učedníci Pána Ježíše a jako takoví, kteří nejsou z tohoto světa, nýbrž z něho vykoupeni. A připomínat si vždycky, co ho to stálo, jak za nás položil svůj život, jak vylil svoji krev na odpuštění našich hříchů. Dokud si uvědomujeme, co stálo Pána Ježíše naše vykoupení, pak voláme: „Zde jsem, to chci činit.“ Naše srdce musí stále hořet láskou k němu, abychom byli vždycky ochotni radostně pro něj pracovat, dokud nepřijde.

Třebaže je nám zcela neznámo, kdy náš drahý Pán přijde, nesmíme říct: bratr Müller nám právě řekl, že před 41 lety a 3 měsíci začal vyhlížet Pána v jeho příchodu, a těchto 41 let a 3 měsíce již uplynulo, aniž Pán přišel, bude proto třeba vyhlížet ho dalších 50 nebo 100 let! Ne, tak nesmíme mluvit. Jak blízký je možná příchod našeho drahého Pána! A my máme žít jako lidé, kteří čekají na jeho příchod. Prodlévá-li Pán ještě chvíli, jaká příležitost se nám naskytuje pro něho žít a pracovat. Jaká přednost, že pro něho žít a pracovat smíme. Až přijde, jaká to bude radost! Ale prodlévá-li , pak mohu říci: zde jsem a jsem tu na jeho svědectví; ještě jeden den, ještě jeden měsíc, ještě jeden rok mohu o něm svědčit na tomto světě, který ve zlém leží a Krista zapírá. Jak nádherné, když na úsvitě můžeme zvolat:

„Pane Ježíši, noc minula; Tys ještě nepřišel a nový den je přede mnou; pomoz mi v něm být tvým svědkem, pomoz mi v něm pro tebe žít, pomoz mi přitom očekávat tvůj příchod.“

Den pomine a my se můžeme znovu uložit ke spánku. Přijde opět jiný den a my den po dni můžeme jej prožívat ve stejném duchu a něco vykonat pro okolní lidi, mezi kterými žijeme. Máme se snad uložit ke spánku, prodlévá-li Pán, a vzdát se naděje na jeho příchod? Pryč od takových myšlenek! Ač jsem vyhlížel Pána již 41 let a 3 měsíce, přece nejsem z jeho milosti unavený dlouhým čekáním na jeho příchod a této naděje jsem se nevzdal. Mé srdce mi stále říká: naděje církve není smrt, nýbrž příchod Pána Ježíše s nebe. Proto čeká na den vzkříšení z mrtvých. Neboť když umíráme, ocitáme se jen sami v Pánově přítomnosti, ponecháváme však tu na zemi ještě bratry a sestry, celá církev není dosud shromážděna. A ještě více: žádný z věřících nemá dosud oslavené tělo, které dostane až při Pánově příchodu. Dokonalé vykoupení, vykoupení těla, tedy dosud nenastalo. Proto také máme očekávat Pánův příchod. Řekl-li náš Pán:

„Modlete se!“

pak nám dal i prosbu:

„Přijď království tvé!“

Máme tedy očekávat království, o němž je tolik psáno v knize Daniel, ve Zjevení, v epištolách a na jiných místech Písma svatého, které obsahuje slavná zaslíbení, jež jsou spojena s Pánovým příchodem. Oddaluje-li ještě Pán svůj příchod, pak je ještě možnost zde na světě ho oslavit, a v trpělivém očekávání jeho příchodu vykupovat službou pro něho čas.

Pracujeme a žijeme pro Pána? Je naším velikým životním cílem pracovat pro něj? Kolik cílů jsme si vytyčili, pro které si přejeme zde na zemi žít? Zalíbit se našemu Bohu a Otci a snažit se následovat našeho drahého Pána Ježíše Krista, to jedině by mělo být naším životním zaměstnáním. Kéž by věřící obchodník, řemeslník i věřící jiného zaměstnání zatoužili jemu činit čest, pro něho žít, pracovat a nést ovoce! Je to tvé životní zaměstnání můj milý v Kristu? Zeptejte se sami sebe: Pro koho žiju? Žiju pro Pána? Je můj jediný veliký životní úkol nést ovoce pro Pána a žít ke cti toho, který nás vykoupil svou drahou krví? Pomysli jen, že tyto ruce, nohy, uši i oči nenáleží mně, náleží Pánu. On je vykoupil. Náš jazyk mu náleží, naše ruce mu náleží, náš čas i naše schopnosti jsou jeho. Všechno to, co nám dal, patří jemu a my to máme všechno složit k jeho nohám.

A jaký bude výsledek? Budeme mít pravé bohatství, pravou radost. Nemyslím tím, abys peníze, které dostaneš, vyhodil oknem, anebo dá-li ti Bůh možnost obchodovat, abys toho nechal a řekl, že nemáš nic společného se světem. Naopak. Máme činit všechno ke cti a slávě Pána Ježíše:

„buď že jíte, nebo pijete, nebo cožkoli jiného činíte.“

To je pravá svoboda, pravá radost a pravé štěstí! A nalezne-li nás Pán takto při svém příchodu, jak budeme šťastni, až ho spatříme. A jakou radostí bude naplněno srdce našeho Mistra, že nás takové nalezl. A tato radost bude pak trvat na věky. Krátký pobyt zde na zemi pomine a nastane doba, která nebude mít konce. Jak to bude nádherné, až budeme prožívat jedno tisíciletí za druhým u toho, jenž za nás dal svůj život! Netoužíme po tom, abychom ho spatřili?

Nuže, jsme všichni připraveni strávit s Pánem Ježíšem blaženou věčnost? Mám důvěru, že 19/20 přítomných a snad i 49/50 je cele oddáno Pánu; ale, žel, jsou zde přece duše, které ještě Pána neznají. Vám, kterým je Ježíš Kristus cizí, bych chtěl říci, že ten požehnaný Pán vás očekává s otevřenou náručí, aby vás přijal. Vyznejte před ním svoji bídu, ubohost a hříšnost a uvěřte, že za vás učinil zadost k záchraně vašich duší a všechny vaše hříchy vám budou odpuštěny.









-
[1] Uznávám, že až skutečně nastane ten čas, kdy znameními budeme upozorněni na Pánův příchod, budou znamení tak zřetelná, že všichni, kteří Pána milují, si budou jisti, že jeho příchod je skutečně přede dveřmi. Než však ten čas nastane, buďme opatrní a neříkejme: „Po tolika a tolika dnech nebo měsících, či až toto pokolení vymře, nastanou ty a ty události atd. (Z Müllerova jiného kázání o stejném předmětu.)

Jiří Müller slovy E.H.Broadbenta
Přihlásit se
Anketa