Logo

Jak se má člověk opatřit a připravit k hledání a dosažení dokonalosti

Tyto tři věci musí být při člověku, který chce dojít k dokonalosti: Zaprvé, aby věřil, že bude nade všechny šťastný, pokud jí dostane a musí po ní obrátit celou svou mysl, žádost a touhu. Protože Písmo říká: Kdo hledá moudrost, nalézá ji, a kdo ji zamiluje nade všecko, tomu vychází vstříc a potkává se s ním. (Kniha moudrosti 6,13)

A bez toho je ve všech lidských věcech jisté, že kdo co zamiluje, na to myslí a ani si neodpočine, dokud toho nedosáhne. Co zdržovalo patriarchu Jákoba k tak dlouhé a pracné službě? Láska k Ráchel. Co vede oráče, vojáky, kupce a jiné lidi po nesnadných cestách a přes různé práce od jedné těžké práce ke druhé nebo z jednoho nebezpečí do druhého? Láska ke statku, penězům, cti a podobným věcem. Tady však nejde o Ráchel, nejde o peníze, nejde o nestálou světskou slávu, ale o tajnou Boží moudrost, o přesladké Boží potěšení, o pravý a veškerý lidský rozum, o převyšující vnitřní pokoj a radost a tak shrnutě o svrchované dobré, o které člověku jde. A proto k tomu musí být ne jakási chladná a vlažná, ale vroucí žádost, aby člověk nedal ani svým očím usnout, ani zdřímnout svým víčkám, dokud by nenašel Hospodinu místo ve svém srdci k tomu, aby tam přebýval nejsilnější Bůh Jákobův; tak jako je psáno o Davidovi:

Nevejdu do stanu svého domu, nevstoupím na své lože, nedám spánek svým očím, dřímotu svým víčkům, dokud nenaleznu místo pro Hospodina, příbytky Mocnému Jákobovu. (Žalm 132,3-5)

Kdo takto Pána hledá, ten Ho nalézá.

Druhá příprava je, aby člověk vyčistil své srdce jako jakousi nádobu, do které se dává nebeská vůně. Protože do nešlechetné duše, praví Písmo, nevchází moudrost, ani nepřebývá v těle podmaněném hříchu:

Moudrost nevejde do zlovolné duše, nebude přebývat v těle podrobeném hříchu. (Kniha moudrosti 1,4)

Srdce pak musí být vyčištěno od dvojí špatnosti nebo překážky: předně, od zbytečných toulavých neužitečných myšlenek. Potom, od nezřízených vášní, které jsou: přílišné milování časných věcí, hněv, závist, strach, zármutek apod.; tyto věci jsou jako kalná mračna, zatemňující a znečišťující oblohu srdce, aby se v něm nedalo spatřit hvězd nebeského potěšení.

Naše srdce je od přirozenosti nepokojné, ledačehos se leká, ledačemus se raduje, leccos oblibuje, na leccos se vzpouzí. Ale kdo se chce starat jen o Boží lásku a milost, ten musí mít tiché a pokojné srdce. Protože takovým srdcím se zjevuje Bůh; jako to bylo například také ukázáno na Eliášovi, proroku Páně, kterému se ne v zemětřesení, ani ve větru bouře, ani v plápolajícím ohni, ale v tichém větříčku ozval Hospodin a mluvil s ním:

Řekl: Jdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin prošel kolem. Nastal velký a silný vítr, rozrážející hory a drtící skály před Hospodinem, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl. Po ohni tichý a jemný hlas. (1. Královská 19:11,12).

Proto se snaž, člověče! mít pokojné srdce, abys nic ve světě příliš nemiloval, z ničeho se příliš neradoval, nad ničím jsi se příliš nermoutil, na nic se zlostně nehněval atd.; tak k tobě vejde tajná Boží moudrost a učiní tě dokonalého.


Třetí, je potřeba přípravy, abychom poznali, že taková dokonalost se nedosahuje lidskou snahou, ale je to pouhý Boží dar. Protože On říká:

Mojžíšovi říká: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se nad kým se slituji.“ (Římanům 9,15)

My z přirozenosti nejsme způsobní než k odstupování srdcem od Boha a od věčných věcí. Proto když takovou svou nebezpečnou mdlobu poznáváme, jsme povinni jako mdlé děti v pokoře a upřímnosti před něj předstupovat, při tom důvěrně žádat, aby obrátil k nám své lítostivé oči a drobky, které padají ze stolu jeho nevýmluvného milosrdenství nám přál a chtěl, aby nám jimi sytil naše srdce. Kdo toto dělá a se svou mdlobou padá k Jeho nohám, na tom On jistě své spasitelné dílo koná a v lidské mdlobě, na odiv ďáblu, dokonává svou Božskou moc, jak vysvětluje, když mluví se svatým Pavlem:

Ale On mi řekl: „Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (2.Korintským 12, 9).