Logo

Jak se nám zvěstují Velikonoce

Když pohlížíme na hlavní křesťanské svátky jako na příležitost k misii, Velikonoce mají oproti Vánocům několik nevýhod. Jednou z nich je samozřejmě fakt, že širší veřejnost se zdaleka tolik nepřiznává k významu Velikonoc. K vánocům Ježíš prostě patří, to všichni uznávají. I kdyby jenom jako figurka miminka v betlému, Jeho pevné místo na výsluní mu nikdo nebere. Vánoční příběh je masově vyprávěn a přijímán (možná z čisté něhy vůči miminku, ale přece). Nakolik je mu rozuměno? Možná více, než bychom jako křesťané uznali.

Kdo vypráví o Velikonocích příběh o oběti a vzkříšení? Obyčejní lidé se raději přimykají k druhému důvodu, proč slavit Velikonoce, k oslavě jara. Vracejí se k „starým dobrým pohanským kořenům“, částečně vědomě, tak trochu ze vzdoru. Vajíčka, pomlázky, kuřátka, králíčci a spol. Celý ten zástup samozřejmě patří ke zbytkům pohanských oslav. Nic proti nim, pokud tvoří pouze doprovod Tomu, který dává jaru nový smysl. Horší situace nastává, když je jim připsáno prvenství. Na druhou stranu, jak můžeme soudit? Člověk si vybírá symboly a významy, které zná a kterým je schopen porozumět. Obnovení života v materiálním slova smyslu je blízké oficiální životní filosofii naší společnosti.
A přece kdesi hluboko v lidském srdci spočívá touha po Bohu, hlad po „onom víc“, mnohdy pohřbený pod všelijakými nánosy. Touha po božském obecně, po uctívání. Ta se těžko uspokojí povrchním obdivem k starému slovanskému pohanství, protože to dnes už žádné náboženství není, pouze zbytky. Navzdory řečnění některých lidí, skutečného, nefalšovaného pohana hned tak nepotkáte. „Pohan“, to je přece člověk, který ve své bohy skutečně věří, bojí se jich a uctívá je.

Mnozí lidé dnes věří v Matku přírodu, ale že by k ní cítili posvátnou úctu? Obvyklou nemocí těch, které nazýváme „nevěřícími“, je jakási neurčitost a pohodlnost v myšlení. Kde ji nahradí touha po duchovním pátrání a hledání, tam si Duch svatý blahopřeje. A přece, ta hluboká touha tam někde dole je.

Kam tím mířím? Velikonoční příběh, právě tak jako vánoční, má v sobě nesmírnou krásu a sílu. Nejen pro osobně angažovaného křesťana, nýbrž pro každého, kdo má cit pro příběhy. Hrdinský král, který se z lásky stal chuďasem a nechal popravit, aby sňal kletbu a vítězoslavně vstal z mrtvých. C. S. Lewis má pravdu, když nazývá křesťanství „mýtem, který se skutečně stal“ (Bůh na lavici obžalovaných). Slovo mýtus v této souvislosti neznamená, jak si někdy lidé myslí, nepravdu, výmysl nebo přežitek. Používá to slovo ve významu, jak je používají humanitní učenci: příběh s náboženským významem, který vyjadřuje nějakou pravdu a zpřítomňuje ji. Mluví k lidskému srdci, můžeme se stát účastníky té pravdy, aniž bychom si ji rozumově rozebrali – po pravdě řečeno, jakmile člověk začne nad takovým příběhem rozumovat, brzy zjistí, že mu něco uniká. Podobá se to účinku, který mají pohádky – nikdy se nestaly, a přece hovoří pravdu.

V poslední době si uvědomuji, že při výkladu velikonoční zvěsti někdy příliš sklouzáváme na rovinu pojmů a osobního přístupu: co je hřích; co udělal Kristus pro mě; nutnost pokání ze strany člověka, povinnost odpovědět na Kristovu lásku. A tak mě napadlo, že možná by bylo lépe se jako o Vánocích soustředit na příběh. Příběh v obecné rovině, nejprve bez dloubání do člověka, jaké z toho vyvodí důsledky. Vždyť ten příběh má všechny přitažlivé vlastnosti mýtu, a přitom se opravdu stal, je to i konkrétní historická skutečnost! Já osobně jsem vždycky měla slabost pro dobré příběhy, a takových je nás víc. Pokud zvěst o kříži a vzkříšení neobalíme přílišným nánosem prozaických dodatků, může zapůsobit svou vlastní silou. Na někoho rozhodně lépe než kázání.

Jana Daněčková