Logo

Jak se nás dotýkají problémy ve světě?

Fejeton na úryvek básně od Jaroslava Seiferta, napsán jako maturitní písemná práce v dubnu tohoto roku. „Ač ve světě to neklape,
člověk se na to dívá,
z pohodlného kanape,
ve stínu flašky piva.“

Jaroslav Seifert

…aneb jak se nás dotýkají problémy ve světě?

Po přečtení úryvku Seifertovy básně počala mne znepokojovati myšlenka, jak se my, Češi, stavíme k věcem, majícím širší rozsah než teple prosezené kanape a krásně vychlazené pivečko. Jaký máme vztah k místům o něco vzdálenějším než je naše každodenní cesta do práce a z práce, k bytostem, jiným než je naše rodina a domácí zvířena? Jsme obyčejní „vidláci“ žijící celý život v jedné „díře“ nebo kosmopolitní jedinci s rozhledem? Jak se nás dotýkají světové problémy? Lidé jsou různí, a proto existuje mnoho možných přístupů k této problematice.

Jsou lidé, které by mohla Seifertova báseň k smrti pohoršit, neboť nevidí žádný důvod, proč se domnívat, že to tu ve světě neklape. Zrovna dneska tak krásně svítí slunce, vůně jarních květin naprosto oblažuje naši mysl a k naší dobré náladě přispívá dokonale harmonický zpěv ptáků. A pokud na nás ještě někdo hodí zcela jistě upřímný „american smile“ svět v tu chvíli už nemůže být krásnější. Že jsou někde povodně nebo zemětřesení? To je pouze ubohý pokus televize Nova zveličit situaci, rozbrečet slabší jedince a zvýšit tak svou sledovanost. My jsme však naštěstí nadmíru prozíraví, s vytříbeným smyslem rozpoznat, jaké informace jsou pro nás podstatně a jaké nikoliv. Tento způsob myšlení má velice blízko k logické indukci. Pokud mám zrovna sucho v botách a plný břich a ten vedle mne také, vyplývá z toho, že se lidé na světě mají vcelku dobře. Ne že by nemohlo být lépe, ale musíme být skromní.

Jiní lidé zase vnímají světové problémy až moc intenzivně. Co když zrovna já jsem ten vyvolený, který má za úkol přímo se podílet na řešení problémů globálního charakteru? Proto je mou povinností účastnit se všech veřejných protiválečných demonstrací, nejlépe je však vést, držet půst ze soucitu k Africkým dětem nebo vší silou objímat šumavské smrčiny proti vetřelcům, žádajícím jejich pokácení. V takovém případě je možná o něco účinnější usmířit se se sousedem, kterého jsme včera lehce podnapilí zbili, poslat pár korun do Afriky anebo prostě začít třídit odpad.

Oproti tomu někoho zajímá dění v okruhu širším ,než je jeho domov a práce, pouze natolik, že usedaje k večeru do pohodlného kanape, pustí televizor. Někdy si otevře i toho „lahváče“. Bedlivě sleduje přírodní katastrofy s blaženým pocitem zadostiučinění, že se o takovéto věci zajímá a rozhodně mu nejsou lhostejné. Ti citlivější z nich jsou někdy dokonce k slzám dojati neštěstím, které prožívají lidé ve světě, a kdyby to bylo jen trochu možné, zcela určitě by si s nimi jejich zoufalé postavení vyměnili. Komentují to slovy: „Ach ti ubozí nebožáci! Jak musí trpět! Ač je máme tak rádi, nemůžeme jim pomoci, vždyť máme sotva co do úst!“ Někteří movitější jedinci dokonce posílají každé desetiletí jednu dvanáctinu svého čtrnáctého platu ku pomoci těmto nebohým lidem.
Jsou i tací, kteří tvrdí, že nejlepším řešením je prý alkohol nebo dokonce drogy. Ve filmu „Samotáři“ to hlavní hrdina vystihl slovy: „…a je to tím, že se málo hulí. Kdyby se víc hulilo, lidi by na sebe byli hodnější.“ Také názor, i když poněkud extrémní.

Většina Čechů však problémy neřeší alkoholem, nýbrž u alkoholu. Dozvídáme se o nějakém problému. První věc, co nás napadne je, že se to přece musí zapít. Jsme tak soucitní, že se žádný aktuální světový problém neobejde bez cinkotu škopků v jedné z našich „restaurací“. K tomuto účelu slouží zejména žďárský podnik „Astra“ kde, jsouce po stopách našeho slavného předchůdce Františka Palackého, následujeme lehce modernizovaný směr, zvaný „astroslavismus“. A tak se připíjí na pohromu tsunami, na válku v Iráku nebo na snižování množství piva, zkonzumovaného průměrných Čechem, což nebezpečně ohrožuje naše světové prvenství. Následuje ohnivá diskuse, jestli je Bush debil nebo ne, zda si na nás brousí zuby extrémní teroristé nebo o kolik metrů stoupla hladina světového oceánu. Místním štamgastům sedícím kolem zřejmě nedochází proč řešíme světový hlad, když můžeme být spokojeni, jsouce syti chlebem tekutým. Obsluhující pinkl, když slyší naši debatu, cítí se poctěn tím, že i on přispívá svým dílem ke světovému míru. Děvčata, která nás sem doprovázela v domnění, že se jdou bavit, dávno odešla, protože tak nějak nepochopila situaci, v lepším případě nepochopila užitečnost naší rozpravy. Pivo teče proudem a dostává naši debatu z nadnárodních sfér do sfér vesmírných.

Po bouřlivých dohadech nakonec dospějeme k závěru, že k řešení světových problémů musíme začít především sami u sebe a že náš alkoholismus k tomu rozhodně nepřispívá. A to pouze v tom lepším případě. Jdeme domů.