Logo

Jean de Labadie

Způsob myšlení mystiků v římskokatolické církvi zasáhl mladého muže Jeana de Labadie, který se narodil v Bordeaux roku 1610 a byl vychován jezuity, přičemž se předpokládalo, že se stane členem jejich společnosti...


Jean De Labadie 1610 - 1674



Způsob myšlení mystiků v římskokatolické církvi zasáhl mladého muže Jeana de Labadie,1 který se narodil v Bordeaux roku 1610 a byl vychován jezuity, přičemž se předpokládalo, že se stane členem jejich společnosti. Neuspokojen svými teologickými studiemi se obrátil k Novému zákonu a byl hluboce zasažen silou evangelia. Uviděl také, jak převráceným se stalo křesťanstvo, a uvědomil si, že jediná možnost obnovy je navrátit se ke vzoru jeruzalémského shromáždění. Když byl vysvěcen za kněze (1635), cítil, že vysvěcení nebylo od kněze ale od samotného Pána, který ho povolal v lůně jeho matky, aby reformoval křesťanskou církev.

Pochopil, že musí opustit jezuity - ke kterým ještě nebyl zcela přičleněn. Zdálo se, že není žádná šance vymanit se z vlivů, ve kterých se již nacházel. Zašel příliš daleko, než aby se mohl vrátit zpět. Odevzdal se tedy do rukou Božích a čekal, až otevře cestu. Vážné a dlouhotrvající choroby vedly k tomu, že jezuité vzdali myšlenku, že by se nakonec stal jedním z jejich členů, a tak proto byl schopen opustit Bordeaux a jeho okolí. Jeho činnost v Bordeaux byla tak úspěšná, že se svolením arcibiskupa přijal povolání a začal učit, nejprve v Paříži a později v Amiens.

Velké množství lidu bylo zaujaté jeho přednáškami. Jeho metoda byla taková, že nejprve přečetl značnou část Písma, dokonce několik kapitol, a vysvětloval je. Lid se vzdal svých růženců a zabývali se Novými zákony, které Labadie široce rozšířil. Vyučoval, že evangelium je jediné pravidlo víry a zbožnosti, a že způsob života prvotních křesťanů je vzorem pro všechny doby. Se svolením biskupa bylo vytvořeno „shromáždění“ nebo „bratrstvo“, které se stávalo pouze z těch, kteří byli probuzení. Scházeli se dvakrát týdně k rozjímání a ve svých domech četli Bibli. V těchto kruzích byla známa jeho upřímná touha, pokud bude vůle Boží, že přijde čas, kdy církev bude obnovena ke svým původním podmínkám, takže bude možné v ní číst Boží Slovo a kázat s ohledem na zvyk prvotní církve (1.Kor. 14) a přijímat večeři Páně s
chlebem i kalichem.

Neutuchající protivenství ze strany jezuitů přimělo Labadie, aby opustil Picardy a odešel do Guyenne, svého rodiště, doprovázen několika členy bratrstva jako cestující shromáždění. Zde přišel do styku s učením Kalvína, které studoval, protože si myslel, že bude moct mezi reformovanými nalézt lidi žijící pro Boha a jednají s ohledem na principy evangelia v učení, bohoslužbě a způsobu života. Zjistil, že všechny z nejdůležitějších a rozhodujících přesvědčení, obdržel skrze studium Písma, zatímco byl v římskokatolické církvi a ne skrze studium Kalvínova díla. Zde se doslechl o úsilí 16. století, kdy Le Fevre, Vriconnet, Roussel a další se snažili reformovat církev.

Pokračující pronásledování jej přinutilo k tomu, aby se skrýval mezi karmelitány a v hradech svých obdivovatelů, kde se dostal mezi rodiny patřící k reformované církvi - rodiny těch, jejichž životy a učením byl ohromen. Snažil se sloužit a ozdravit římskou církev, ale přišel k poznání, že byl v nesmiřitelném postavení vůči jejímu kléru. Doufal, že pokud se připojí k reformované církvi, mohl by mít svobodu k otevřenému vyznání pravd, které mu Bůh tak položil na srdce. Vzhledem k tomu, že byl v obecném souhlasu s učením reformované církve, vstoupil do ní roku 1650 v Montauban, ale učinil tak pod přesvědčením, že jim schází kázeň a praxe je hanebná, a že stejně jako jeho úsilí reformovat římskokatolickou církev bylo odmítnuto, byl povolán, aby přinesl reformu do reformované církve.
Ve svých spisech a kázáních Labadie ukazoval, že moc vnější reformy a zbožného života leží uvnitř života společenství s Bohem a sepsal podrobné instrukce týkající se modlitby a rozjímání. Trvalá snaha křesťana, jak říká, musí být podřízenost vůli Boží, společenství s Bohem. Jeho láska k Bohu by měla být nesobecká a nepodmíněná. Měl by milovat a oslavovat Boha, i kdyby jej Bůh počítal ke ztraceným.

Když byl přinucen opustit Montauban, Labadie pokračoval skrze Oranžsko, ale presbyterium zdejší církve jej přesvědčilo, aby zůstal. S pomocí členů se pokusil o důkladnou reformu, aby mohli být zváni skutečně „Reformovaná“ církev, a toho bylo z velké části dosaženo. Po méně než dvou letech, přišla hrozba Ludvíka XIV, což znamenalo, že bylo nebezpečné zůstat i na území Prince Oranžského. Přijal pozvání francouzské církve v Londýně, aby se stal jejich služebníkem. Protože se bál překročit Francii, cestoval skrze Švýcarsko. Když byl v Ženevě, rozhodl se, že nebude pokračovat dál a zůstal zde jako kazatel zdejší církve (1659).

Jeho kázání bylo tak mocné, že laxnost, která souvisela se striktním dodržováním Kalvínových pravidel, byla bezprostředně revidována a sjednal se návrat ke spravedlnosti, která obecně zasáhla morální podmínky města. Další zvláštní požehnání pocházelo ze čtení Bible, které se konalo v jeho vlastním domě, kde se setkávala skupina mladých lidí, aby je vyučoval „zvučnou nauku a svatý život“ jako „dvě ruce“ křesťana. Jeden z mladých mužů, kteří pomáhali během těchto biblických čtení, byl Philip Jakob Spener.
Roku 1661 Labadie obdržel pozvání do Holandska od některých, kteří byli dobře známí pro své čestné křesťanské svědectví. Mezi nimi byl Voet, Van Lodensteyn a Anna Maria van Schürman, kteří jej žádali, aby zaujal místo kazatele v církvi v Middelburgu, kde Teelinck uplatňoval svou službu značné moci a požehnání.

Od uvolnění Nizozemí ze španělského jha skrze heroický boj vedený Vilémem Oranžským, Nizké Země byly ve výhodě vůči všem svým sousedům v náboženské svobodě i materiální prosperitě, a staly se scénou a střediskem intensivních duchovních aktivit. Universita ve Franecke byla proslulá v učenosti a zbožnosti svých profesorů.

Willem Teelinck 1579-1629



Tvůrcem mnohého z tohoto života a zájmu v oblasti náboženství byl Willem Teelinck, který se narodil roku 1579. Jeho otec zastával přední místo ve správě země. Teelinck cestoval a studoval ve Francii, Skotsku a Anglii. V Londýně přišel do kontaktu s puritánskými rodinami, ve kterých to co viděl a četl, znamenalo změnu jeho života. Trávil čas na modlitbách, měl dny postu a rozhodl se, že vzdá studia práv, aby se cele oddal službě Slovem. Nějakou dobu žil v rodině v Bambrghu, kde nalezl takový život modlitby a dobrých skutků, který dříve nikde neviděl a nedokázal si ho ani představit. Pravidelné modlitby a čtení Písem s výkladem v domácnostech, díkuvzdání za jídlo, rozhovory u stolu, zpívání, účast na setkáních - účastnili se se zájmem jak služebníci, děti, tak i hlavy domácností. Neupadající laskavost, starost o nemocné a potřebné měly na Tellincka vliv a zasáhly celý jeho život.

Když se vrátil do Holandska, pracoval s velikým efektem v kázání, návštěvách a psaní. Toto, spolu s dobrým příkladem jeho osobního života a jeho domácnosti, byl případ široce rozšířeného probuzení. Posledních šestnáct let svého života strávil v Middelburgu, kde zemřel roku 1629. Hluboce pocítil široce rozšířený nominální ráz reformovaného křesťanství. Zdálo se mu, že v jeho zemi to bylo do značné míry jako tělo bez života, světla nebo vřelosti, a tak se oddal skutečné reformaci. Zatímco v těchto záležitostech se spoléhal zejména na duchovní zdroje, stále se domníval, že tam kde jsou základní omyly a nemůže být s nimi vypořádáno, měla by se povolat pomoc státu.

Gisbert Voet 1588-1676



Gisbert Voet (Voetius), který pokračoval v Teelinckově dráze učení, zaujal aktivní roli v teologických kontroverzích svých dnů, dovedně bránil reformovanou církev vůči všem, kteří se od ní lišili a byl rozpoznán jako její nejvýznačnější člen. Zavedl praxi pořádání tajných shromáždění nebo setkání mimo běžné bohoslužby církve, ve kterých aktivně působili i laici. S těmito shromážděními přišel Jodocus van Lodensteyn, učedník Voeta, který studoval také ve Franecke. Pod jeho vřelým povzbuzováním se shromáždění stala důležitou součástí náboženského života v zemi.

Labadie se stěhuje do Holandska



Když se vrátíme k Labadiemu - pozvání od takovýchto lidí a do takto zdánlivě příznivých podmínek jej zaujalo natolik, že navzdory snah mnohých, kteří se ho snažili udržet v Ženevě, přestěhoval se do Holandska. Cesta byla nebezpečná. Společnosti osmdesáti valdénských byla v Ženevě zaopatřena průkazy, které jim zajistily bezpečnou cestu do Palatinate (Pfalz). Tři z nich však museli, kvůli své nemoci, zůstat v Ženevě. Labadie se svými přáteli, Yvonem a Dulignonem toho využili a nepozorovaně cestovali se skupinou na místě nemocných. V Heidelbergu se k nim připojil Menuret, a čtyři z nich přísahali, že vstoupí v posvěcení, aby zapřeli svět spolu s jeho žádostmi, majetky, požitky a přáteli. Následovat Ježíše Krista v chudobě, opovržení a pronásledování, aby rostli do jeho podoby a nesli jeho kříž a pohanu. Aby se vydali Bohu a jeho evangeliu na prvním místě v praktické oblasti, aby mohli být pomoci druhým činit taktéž.

Když dorazili do Holandska, byli pozváni do domu Anny Marie van Schürman, kde je vřele uvítala. Voet a další, zde zůstali deset dní. Během této doby Labadie kázal s mocí a výrazným efektem. Jejich hostitelé byli uchváceni jeho učením, ale Voet a van Lodensteyn viděli, že duch Labadieho byl velmi jiný od toho, co učil Teelinck. Obávali se, jestli budou schopni spolupracovat a pochybovali, že by veškerá světskost mohla být vytlačena z církve, jak se Labadie domníval, že jistěže může.

Presbyteriáni vůči independentům



Již v takto raném stádiu se začal ukazovat rozdíl mezi systémem presbyteriánů a independentů.2 První zmíněný byl uplatňován reformovanou církví a ten druhý byl převládající v Anglii a byl ten, se kterým s rostoucí jistotou přicházel Labadie. Independenti (Nezávislí) popírali autoritu synodů, pohlíželi na každé shromáždění jako na přímo podřízené Kristu a zodpovědné jemu, zatímco holandské a francouzské reformované církve zorganizovaly systém půlročních synodů, ke kterým každá církev posílala dva zástupce, kteří poté zprostředkovali rozhodnutí synodu církvi.

Reformovaná církev taktéž přisuzovala velkou důležitost úřadu a právům jejich kazatelů a jejich vzdělávání se pro tyto úřady. Chyby, které zpozorovali v činnosti jiných „těl“, jako menonitů, je utvrdily v jejich názoru. Independenti neuznávali naprostou nezbytnost jakéhokoliv církevnického úřadu a neuznávali ani to, že je ustanoven Bohem. Soustředili se, zrovna jako Labadie, na skutečnost, že církev je shromáždění věřících lidí a tato podmínka víry je nezbytnou základnou jejich učení a svědectví.
Teelinck a Voet na druhé straně zastávali názor, že církev, jakožto pole je místo, na kterém se stává účinná moc evangelia. Úsilím jejich práce bylo obracení členů církví a potom jejich vedení k hodnotnému životu. Van Lodensteyn by rád nazval církev ne „reformovanou“ (Reformata) ale „k reformě“ (Reformanda). On a Voet dlouho doufali, že dosáhnou střední vlny mezi dvěma ideály. Byla zde také sekce, která tvrdila, že církev padla tak totálně, že ji není možné najít ve světě a vše co zůstalo, by mělo očekávat na příchod Krista.

Krátce po té, co dosáhl Middelburgu, Labadie si připadal hluboce zklamán z nízké duchovní úrovně, ve které tonuly jak holandské, tak francouzské shromáždění. Církevní kázeň byla zanedbávána a církev se nacházela daleko od Labadieoho ideálu. Dal se do reformy způsobem kázání, kladením otázek, kázní a setkáváním malých skupin, ale jeho osobní zbožnost a sebezapření byly stále vlivnější v dopadu na lid. Postem, modlitbami a absolutním oddělením se od všeho zla, vyzýval členy konzistoře, aby využívali účinně klíče „rozvázání a svázání“, které jim Kristus odkázal, aby sami sebe zapírali a vynakládali čas k rozjímání a modlitbám. Jedině tímto způsobem je možné změnit sbor.

Žádné takové kázání, které bylo v Holandsku slyšet, se nepodobalo jeho. Jeho zvyk modlit se extempore (bez přípravy), ke kterým povzbuzoval také další, byly pro církev nové a učil také spojení duše s Bohem nezvyklým způsobem. Pod jeho vedením se shromáždění snažilo zastávat novozákonní principy. „Proroctví“ se mezi nimi rozumělo jako dar, který má být uplatňován každým bratrem, který je veden Duchem, aby během sejití povstal, vysvětloval Slovo a aplikoval je s ohledem na potřebu církve. Labadie napsal knihu s názvem:

„Soudnost opravdové církve s ohledem na Svatá Písma, obsahující třicet význačných znamení, skrze které ji lze rozpoznat.“

Ukazuje, že je to pouze společnost těch, kteří jsou již opravdu znovuzrozeni, která může být považovaná za opravdovou církev. Kde všichni, skrze Ducha svatého jsou spojeni v jedno tělo a všichni členové shromáždění jsou vedeni Duchem Krista.

Jeho učení získalo srdce mnohých nejen v Middelburgu, ale také v celém Nizozemsku. V té stejné době se stále zřejměji ukazovalo, že kdyby se jeho učení následovalo, zcela by změnilo charakter reformovaných církví, zdůraznit způsoby, na které tyto shromáždění nebyly zvyklé - vnitřní život společenství s Bohem. Obávali se, že takovéto důrazy by ohrozily pokoj duší v díle Krista, kdyby učinili více Krista v tom než Krista z toho, vyvýšili skutky na úkor víry, více zůstávali v posvěcení než v ospravedlnění. Taktéž viděli, že dovolená svoboda služby musí ovlivnit vodící moc a vliv ordinovaných služebníku státní církve.

Labadie odmítá belgické vyznání



Odpor, ke kterému se Labadie přiklonil jako k nutnosti reformace, ale byl odmítnut většinou vůdců církve a označen za přinášení zvláštních a rušivých změn, rostl, až se stal rozhodným, organizovaným a hořkým. Na francouzském synodu, který se konal v Amsterodamu 1667, po něm bylo vyžadováno, aby podepsal belgické vyznání. To odmítl na základě toho, že v něm nalezl mnoho nebiblických vyjádření, ačkoli dříve podepsal identické francouzské vyznání v Montauban, Oranži a v Ženevě. To natolik povzbudilo vzniknuvši opozici, že při dalším synodu v Leydenu bylo rozhodnuto, že pokud nepodepíše belgické vyznání při příštím synodu, který se bude konat ve Vlisingenu, a nepodřídí se způsobům z reformované církve, bude suspendován z úřadu.

Lid Middelburgu byl tak pobouřený, že magistrát byl nucen zakročit s výsledkem, že když se sešel synod v Vlissingenu, byl povinen odstranit stížnosti Leydenského synodu vůči Labadiemu během několika minut.

Ludwig Meijer a boj o racionalitu



Někdy v této době byla vydána kniha amsterodamského doktora, Ludwiga Meijera, který polemizoval, že běžné porozumění by mělo být základem chápání správné exegeze Písma. Toto racionalistické učení vyvolalo mezi všemi Holanďany, kteří věřili v inspiraci Písma, takový odpor, že světské orgány určily učeného a dobře známého profesora Coccejuse, aby napsal knihu, která myšlenky vyvrátí. Psali také další, mezi kterými byl Ludwig Wolzogen, kazatel francouzské reformované církve v Utrechtu. Wolzogenova kniha nicméně, zatímco byla psaná zdánlivě vůči racionalismu, se natolik lišila vůči přijatému učení církve věřících v inspiraci Bible, že se stala spíše apologií knihy, vůči které měla oponovat. Labadie také napsal knihu, a církevní koncil francouzské církve v Middelburgu ji shledal natolik přesvědčivou a vyvracející racionalistické učení, že se rozhodlo, aby byla představena jako podnět dalšího synodu ve Vlissingenu jako výslovné odsouzení Meijerovy knihy.

Důsledkem toho bylo, že synod pověřil církevní radu tří měst, jedním z nich byl Middelburg, aby připravili zprávu ohledně knihy, na další synod, který se měl konat v Naardenu (1668). Zprávy tří rad se značně lišily, ale nastalo překvapení, když velká většina synodu prohlásila Meijerovu knihu za ortodoxní a ospravedlnila Wolzogena. Labadie opustil synod, aby se poradil se svou radou církve v Middelburgu, ale mezitím jej synod dočasně suspendoval z jeho úřadu, jako toho, kdo do církve zavedl divné učení a praxi. Byla proti němu vznesena další obvinění, jmenovitě, že vyučoval, že stávající čas je časem, kdy vládne milost. Dále byl obviněn, že učí, že tisíciletá vláda Krista nezačne, dokud nepřemůže všechny své nepřátele a nedokončí předmět stvoření, navzdory pádu člověka a přivedení obnovy všech věcí, k tomu stavu, ve kterém je Bůh stvořil. Pokud by se Labadie nepodřídil, měl být vypovězen ze svého úřadu.
Komise ze synodu byla poslána do Middelburgu s mocí suspendovat kteréhokoli člena církevního koncilu, který by oponoval vůči výnosu synodu říkajíc, že Labadie nebyl usvědčen z odpadnutí od nauky a úřadu církve. Koncil byl suspendován. Bylo rozhodnuto, že při příštím synodu bude Labadiemu zakázáno kázat.
Byl vystaven většímu nebezpečí, pro svá neobvyklá obdarování. Sám nikdy neuvažoval o tom, že by se podřídil, ale pokračoval v kázání a psal prohlášení, ve kterých vyjadřoval, že by se synodem nemohl mít žádné společenství. Synod zcela upadl do omylů a zla Nejenom, že našel chyby v belgickém vyznání, ale tvrdil, že synod odmítl učení 1. Korintským 14. Taktéž odsoudil celý systém synodů a konzistorii, stereotyp formy liturgie, čtení Písma bez výkladu, zneužití svátostí přijetím těch, kteří nebyli znovuzrozeni, jako svědků při křtech a účastníků večeře Páně. Také poukazoval na to, že u sňatků notoricky bezbožní lidé byli vedeni k tomu, aby činili křesťanské sliby a bylo jim zaslíbeno Boží požehnání. Takto si církevní úřady přisvojily papežskou moc a svázaly lidská svědomí svými vlastními ustanoveními. Řekl, že zde není žádná autorita v církvi kromě Ducha a Slova Božího, tj. toho co je spojeno se svatým Písmem a vnitřní svědectví Slova, které tomu odpovídá. Vzhledem k tomu, že křesťanské svědomí je řízeno pouze autoritou Písma od Boha, není vzpourou, odmítat ordinaci synodů a další lidské instituce, když jsou v rozporu s ní. Je to na druhé straně spíše povinnost křesťanského shromáždění, aby tak jednala, kvůli zisku křesťanské svobody a stálo tak v opozici vůči ustanovením nového papežství, které jedná jako by bylo nad Slovem Božím.

Dortrechtský synod 1669



Mnozí očekávali synod, který se uskutečnil v Dordrechtu roku 1669. Labadie a Middelburgská církevní rada spolu s některými členy církve týden čekali v Dordrechtu, aby mohli vystoupit proti zacházení, kterému se jim dostalo. Nebylo jim dopřáno sluchu. Synod potvrdil vyhoštění Labadieho a všech jeho podporovatelů,

„protože se ukázali jako nepodřízení zákonům církve a zamýšleli přinést rozkoly.“

Labadie byl ujištěn, že byl povolán Bohem, aby znovu-ustanovil apoštolskou církev. Než mu bylo čtyřicet let, pracoval pro římskou církev a potom dvacet let pro církev reformovanou. Uvrhl své význačné dary a celý život do snahy s houževnatostí a potěšením - nyní obé zklamalo! To ho přivedlo k závěru, že

„reformace existujících církevních těles je nemožná a obnova apoštolské církve může být dosažena pouze skrze oddělení se.“

Tento princip nakonec uvedl v Middelburgské církvi a nějakých tři sta se od ní oddělilo a vytvořilo nové shromáždění. Několik starších a tři pastýři na to dohlíželi. Setkání se konala dvakrát denně a v neděli třikrát. Místnosti, kde se setkávali, neměli nic než lavičky, dokonce neměli ani kazatelnu. Jedna lavička byla o něco výš než ostatní a na té seděli starší a kazatelé, všichni, kteří obvykle mluvili při setkáních. Neužívali označení „reformovaní“, ale dávali přednost označení „evangelikální“. Členy mohli být jen ti, o kterých byl důvod se domnívat, že prožili znovuzrození.

Rozdílnosti mezi reformovanou církví a touto novou formou setkávání přiměly hodnostáře města, aby vyzvali poslední zmiňované k opuštění města Middelburg. Nebylo bližší město, které se s tímto rozhodnutím obeznámilo než Ter Veere, vzdálené asi hodinu cesty. Toto město pozvalo exilovou církev, aby se zde usadila. Pozvání bylo s vděčností přijato, ale hlavní úředník z Middelburgu si brzo uvědomil, že udělal chybu, protože zástupy putovali do Ter Veere, aby zde slyšely Labadieho a Yvona kázat, na základě čehož vznikaly rozkoly v církvi a neklid mezi lidem.

Úřad z Middelburgu vyzbrojil své muže, aby posílil dekret, ale lid z Veere se postavil jako jeden muž k silovému odporu. Hrozila občanská válka. Potom vystoupil Labadie a řekl, že na jeho účet by neměla být prolita žádná krev. Viděl, že ho ruka Boží vede z Veere a rád by pokračoval do Amsterodamu s těmi, kteří si jej přejí následovat. V Veere nastalo zděšení, ale Labadie zůstal pevný a občané museli ustoupit. Magistrát města mu řekl, že jej nechají jít „nanejvýš neradi a pouze kvůli nejvyšší důležitosti.“
Labadie se svými třemi přáteli a s dalšími sympatizanty se přesunuli do Amsterodamu, kde byli dobře přijati a byla jim přislíbena ochrana a náboženská svoboda. Důsledek Labadieho práce znamenal, že v Amsterodamu se mnoho tisíc připojilo k nové církvi a přestali mít účast na večeři Páně, kterou konala církev reformovaná. Stejné to bylo ve všech velkých církvích v zemi, zatímco mnozí, kteří se nepřipojili k této společnosti, jim byli ovlivněni. Toto vážné nebezpečí přivedlo vůdce reformované církve k tomu, aby požádali o pomoc vládu, ale vynikající státník, Jan de Witt, zaručil náboženskou svobodu a nemohlo tomu být jinak.

Naneštěstí dění v mysli Labadieho a jemu nejbližších kruzích způsobilo větší ránu jeho svědectví, než mohl způsobit útok z vnějšku. Již dříve se ze své vlastní zkušenosti a ze Slova naučil, že není možné reformovat město nebo církevní systém k podmínkám, které by si přál. Nebyl však spokojený s vytvořením církví (sborů) podle novozákonního vzoru - shromáždění opravdově spasených a oddělených z okolního světa, z nichž jsou mnozí slabí a padající a potřebují neustálou péči. Tak se rozhodl, že vytvoří „církev domácnosti“, ve které domácnost a církev bude to samé a kde bude možné, jak předpokládal, znát každého člena a vést ho v pravdivém následování Krista a spojení s Bohem.

V Amsterodamu byl pronajat dům, ve kterém bylo ubytování asi pro čtyřicet lidí a kde se scházela nová domácnost. Konaly se pravidelná setkání a jednou týdně měli společné jídlo. Setkání se účastnili mnozí zvenčí, a když se mluvilo francouzsky, překládalo se do holandštiny. Yvon, Dulignon a Menuret se vydali na kazatelskou expedici napříč Holandskem a okolními zeměmi.

Anna Maria van Shürman se připojuje k Labadiemu



Anna Maria van Shürman se přestěhovala do Amsterodamu, kde si pronajala v domě apartmán a uvrhla se do nové domácnosti. Byla považována za nejvzdělanější ženu své doby. Dopisovala si nejrůznějšími jazyky s nejslavnějšími vzdělanci Evropy a její názor a rady byly vyhledávány a ceněny těmi, kteří se řadili k expertům v oblasti umění a vědy. Byla oddanou křesťankou již od svého dětství.
Ve své knize Eukleria, kterou napsala latinsky, líčí:

„Jako dítě, sotva čtyřletá, jsem seděla se svou vychovatelkou na břehu potůčku. Opakovala mi slova, „Nepatřím sama sobě, ale náležím mému nejopravdovějšímu Spasiteli, Ježíši Kristu“. Byla jsem naplněna tak niterným cítěním lásky ke Kristu, že po všechny následující roky nic nedokázalo vymazat živé vzpomínky na ten okamžik.“

Aby ospravedlnila své přilnutí k nové společnosti, napsala:

„Jak již jsem po mnohé roky s bolestí pozorovala odklon křesťanstva od jeho kořen, je téměř zcela nepodobné svému původu… Ztratila jsem naději, že by mohla nastat náprava našeho kléru (ze kterého většina sama velmi potřebuje nápravu) běžným způsobem. Může sice správně namítat, že já jsem, s radostným srdcem, zvolila za sobě vlastní učitele vystrojené Bohem, aby přinesli reformu degenerovanému křesťanstvu?“

Její věhlas znamenal, že se o tomto kroku všude mluvilo a byla přemožena dopisy, které ji nabádali k návratu k reformované církvi, ale radovala se, že nyní odložila stranou starého člověka a zvolila si dobro, které od ní nebude odňato. Dříve formálně hledala Boží čest, ale také svou, nyní již nežádala nic pro sebe, ale jen pro Boha. Prodala, co měla, a dala to Labadiemu. Nikdy nelitovala. Ve všech změnách rodiny byla nedocenitelný pomocník a ve svém vysokém věku nejdůvěrnější rádce.

Nebezpečí myšlenky církevní domácnosti



Voet v novém vývoji spatřoval nebezpečí a ačkoli byl až doposud jeden z Labadieho nejbližších stoupenců, nyní se stal jeho soupeřem. Napsal, aby ukázal, že se nikdo nemá oddělovat od reformované církve kvůli zlu, vlažnosti a slabosti, které je možné uvnitř najít, nebo z důvodu, aby se připojili k oddělené jakoby klášterní společnosti, která zaujímá místo církve a praví, že podobná domácnost dá vzejít zlu hádek. Vydání této knihy mělo neobvyklý dopad. V anonymní odpovědi byl Voet napaden nenávistným a nečestným způsobem. Bylo zjištěno, že Labadie byl autor a jeho pověst tímto silně utrpěla. Mnozí psali proti němu, ale větší počet útoků znamenal pouze větší semknutí těch, kteří stáli při sobě a přidali se k nim další, včetně purkmistra Amsterodamu.

I přesto vznikali v domácnosti problémy. Jedna vdova, která byla jejich členem, zemřela a roznesla se falešná zpráva, že byla zabita, a že její tělo má být pohřbeno v zahradě. Dav obklíčil dům, který musel být tři dny chráněn vojenskou silou. Menuet, kterého Labadie miloval jako syna, se stal mentálně postiženým a zemřel s chorou myslí. Členové domácnosti se ptali, jestli je možné, aby se děly takové věci v církvi, která je opravdu Boží. Bylo zjištěno, že přes jejich veškerou snahu, jeden z nich zastával sociniánské názory a další zastával učení quakerů. Když toto zjistili, vydali spis plný pomluv, jako pomstu. Záležitost se dostala před soud a tvrzení v brožuře byla prohlášena za nepravdivá. Do oběhu se však dostala zpráva, že členové rodiny jsou nebezpeční sektáři. Bylo vůči nim chováno tolik předsudků, že v zájmu pokoje magistrát zakázal navštěvování setkání v Labadieho domě s výjimkou členů domácnosti. To zastavilo jejich růst a odřízlo naději k rozvoji.

Aby se dostali z těžkostí, Anna Maria van Schürman apelovala u své staré přítelkyně, princezny Alžběty, Abbes z Herfordu, která pozvala všechny, kdo mohli přijít, aby u ní přijali zdarma útočiště a tak Labadie spolu se skupinou okolo padesáti vyplul z Amsterodamu do Bremen a odtud cestovali vozy do Herfordu (1670). Luteránští obyvatelé Herfordu zběsile bránili příchodu „quakerů“, jak jim říkali, a pouze pravomoc princezny způsobila, že mohli vstoupit.

Nenávist a nepřátelství, kterým byli obklopeni, izolovalo domácnost stále více vůči světu a se stálým nárůstem, byly zaměstnáni svým vlastním duchovním cvičeními. Kázání Labadieho v této době tak ovlivnilo posluchače, protože se domnívali, že teprve teď dosáhli plného odevzdání se Bohu. To vedlo k zavedení společného majetku, jako finančního prostředku vyjádření se, že se vzdali všech světských věcí, své sebezapření a celkové spojení se s členy těla Kristova. Na počátku tohoto spojení se účastnili lámání chleba na památku Pánovi smrti, když se dostali do zvláštní duchovní extáze, nejdřív někteří a potom všichni. Začali mluvit jazyky a potom se postavili a začali tancovat, což trvalo asi hodinu. Během několika vzácných intervalů se toto opakovalo. Většině z nich připadalo, že tyto věci ukazují, že jsou nyní skutečně jednoho srdce a jedné duše s Pánem. Jiní s tím nesouhlasili a opouštěli jejich společenství. Nenávist těch, kteří byli vně, s podobnými projevy jenom rostla. Až do této chvíle komunita jako celek zrazovala z manželství, ale nyní zastávali na tuto otázku jiný pohled a Labadie, Yvon a Dulignon se všichni oženili, když našli ženy, které jim pomáhali nést svědectví.

Rostoucí nenávist lidu je nakonec přinutila k tomu, aby opustili Herford navzdory ochraně ze strany princezny, která je nikdy nepřestala chránit, nalezli tiché místo útočiště v Altona, kde si pronajali dva domy. Zde Labadie pokojně zemřel (1674) a zde také Anna Maria van Schürman napsala již dříve zmíněnou knihu, Eukleria.

Válka je přinutila opustit toto místo a přestěhovali se na hrad Waltha, do malé vesnice v západním Frieslandu, které jim bylo dáno k dispozici. To byl jejich poslední domov. Venkovský lid je rád přijal a komise určená reformovanou církví, aby vypátrala jejich názory a způsoby, je shledala za neškodné a to vedlo k tomu, že mohli zůstat v míru. Zde zemřela jednasedmdesátiletá Anna Maria van Schürman a také Dulignon a jeho žena.

Komunita rostla a velký počet z venkova navštěvoval jejich bohoslužby. Značné skupiny byly vyslány jednak do Surinamu a také do New Yorku. Byly financovány a ovládány Wieuwurdskou komunitou, ale obě skupiny se vrátily neúspěšně, především kvůli tomu, že místo bezprostřední snahy získat bezvěrce Kristu, snažily se přimět zdejší křesťany, aby se připojili k jejich skupině. Tyto expedice zbídačily ty, kteří zůstali doma, a přinesly praktické obtíže společného majetku, což je vedlo k tomu, že tento systém po dvaceti letech opustili.

Tato změna způsobila velikou nouzi, protože většina ze členů byli chudí, mnozí nebyli zvyklí vydělávat si na živobytí a mnozí byli nezpůsobilí k práci a byli dříve závislí na těch, kteří měli prostředky. Yvon vysvětloval, že když první církev v Jeruzalému byla rozehnána, společný majetek pominul a oni nyní taktéž byli povoláni, aby se rozšířili do světa a pracovali jako kvas. Kdyby toto pochopili dřív, zachránilo by je to z opuštění biblického způsobu církve. Nejprve ho praktikovali a později ho vyměnili za život v komunitě, který zúžil jejich svědectví a ukryl je před širším rozmachem, který by jinak bylo možné očekávat. Domácnost byla narušena a rozptýlena. Yvon zůstal na hradu Waltha, kde zemřel, a když byl po pětadvaceti letech hrad předán do jiných rukou, poslední labadiisté odešli.

Život Labadieho byl jednou skutečnou snahou, zdrojem, který leží uvnitř společnosti s Bohem. Byl dosažen systematickou modlitbou a instrukcemi, pramenícími z pilného studia Písem. Naučil se, že jeho ohromné myšlenky - reformovat římskokatolickou církev bylo nemožné dosáhnout. Potom zjistil po velikém experimentu, že město nebo stát, nemůže být jako takový změněn v církev. Později zjistil, že reformovaná protestantská církev byla neschopná reformace a obnovy podle novozákonního vzoru. Poté skrze dlouhé konflikty pochopil, že opravdové církve Boží, zrovna jako byli zpočátku, byly vždy. Později, odrazen mnohými těžkostmi a mnohým zklamáním, nalezl útočiště v církvi domácnosti, když se domníval, že v malém okruhu může být dosaženo čistoty. Zde se však minul směru, protože opravdové církve nejsou odpočinkovým útočištěm dokonalých lidí, ale mateřské školky a školy kde jsou přijímání všichni, kteří vyznávají Krista a kde jejich slabosti, neznalost a nedokonalost musí být školena s trpělivostí neupadající lásky.

Dva extrémy, kterým je třeba se vyhnout



Labadie představuje muže, v jehož životě jsou prvky hrdinských pádů a taktéž dosahování úspěchu. Nejprve se snažil do Církve zařadit příliš mnoho. Velké světové systémy, od kterých se opravdové církve musí vyčlenit. Poté zahrnoval příliš málo, když se domníval, že církev se stává pouze z těch dokonalých. Bylo zde období, ve kterém nalezl skutečné církve Boží a vliv toho, co v té době učil, přesáhl jeho životní dráhu. Tím, že zaujal omezený pohled na církev, byl doveden k chybám, ke kterým takovýto názor vede - úzké společenství protěžuje výstřednosti a nedostatek rovnováhy, což je doprovázeno nepřiměřeným omezením. Jeho zkušenosti zůstávají velmi cenné, protože ilustrují znamenitost cesty Slova a nebezpečí odvrácení se napravo nebo nalevo - zahrnutím světa do církví, nebo vyloučení svatých ze světa.



Putující církev - E.H.Broadbent




1.Geschichte des Christlichen Lebens in der rheinisch-westphälischen Kirche, Max Goebel.
Geschichte des Pietismus und der Mystik in der Reformirten Kirche u.s.w., Heinr. Heppe.
Geschichte des Pietisnms in der reformirten Kirche,
Albrecht Ritschl.

2.Die Vorbereitung des Pietismus in der Reformierten Kirche der Niederlande bis zur Labadistischen Krisis, 1670, von Wilhelm Goeters, Leipzig. J.C.