Logo

Jednota bratrská, poprava českých pánů a bitva na Bílé hoře

Rozhodující bitva mezi těmito dvěmi stranami, Bitva na Bílé hoře (1620), se odehrála na kopci poblíž Prahy a vyústila v úplnou porážku Obránců. 21. června 1621 na rozlehlém pražském náměstí, které z jedné strany lemuje Týnský Chrám a druhou stranu radnice, bylo veřejně sťato sedmadvacet protestantských šlechticů včetně Václava z Budova. Každému z nich byl nabídnut život, pod podmínkou přijetí římskokatolické víry, a každý odmítl.

Kunvaldská komunita



Kališnický arcibiskup Rokycana[1], který kázal ve slavném týnském kostele v Praze, výmluvně svěřil Chelčického učení a odsuzoval zla římské církve. Nekonal však to, co hlásal. Mnozí z posluchačů se rozhodli uskutečnit principy, které se naučili a shromažďovali se okolo muže dobré pověstí jménem Řehoř, známý jako patriarcha, který odstoupil od Rokycany a založil roku 1457 komunitu v severovýchodních Čechách, ve vesnici zvané Kunvald u hradu Litice. Mnozí se tam k nim připojili, někteří pokračovatelé Chelčického, jiní z valdenských církví, studenti z Prahy a další. Ačkoli zachovali styky s kališnickou církví, v mnohých věcech se navrátili k učení Písma a praxi raných církví. Za pastora měli kališnického kněze, ale starší volili. Mezi nimi byli také ti, kteří dle valdenského zvyku byli zvaní „dokonalí“ a vzdali se veškerého majetku. Pokoj jim nebyl dopřán příliš dlouho. Během několika let byla dohoda v Kunvaldu zničena a kališnická církev je pronásledovala tak hořce jako dříve činila církev římskokatolická. Řehoř byl uvězněn a mučen. Jeden z nich, jménem Jakub Hulava, byl upálen a bratři se ukrývali v horách a lesích. Navzdory tomu jejich počet rostl a pronásledování upadalo.



Jednota bratrská



Roku 1463 v Reichenauských horách[2] a opět roku 1467 ve Lhotě, byla obyčejná shromáždění bratrů, kterých se účastnili lidé z vrstev a značného vlivu. V těchto shromážděních se nanovo zaměřili na principy Církve. Jedna z prvních věcí, kterou učinili, bylo to, že pokřtili přítomné, protože křest věřících ponořením byl běžný pro valdenské a pro většinu bratrů z různých míst, navzdory tomu, že byl čas od času přerušován zesíleným pronásledováním. Taktéž formálně vyhlásili své oddělení od římskokatolické církve. Nazvali se Jednota Bratrská neboli Unitas Fratrum.

Tímto počinem nechtěli vytvořit nějakou novou společnost nebo se vymezit od četných bratrských církví v mnohých zemích, ale doufali, že jejich příklad by mohl povzbudit ostatní k tomu, aby dali více najevo své oddělení od římskatolického církevnického systému. Předtím než byly jejich setkání uzavřeny, bylo z přítomných vybráno devět mužů asi z šedesáti a z těch devíti byli tři vybráni losem a z nich jeden zvaný Matyáš z Kunvaldu, kterého poslali do Rakouska, aby byl zdejším valdenským biskupem Štěpánem ordinován, což vytvořilo jejich následné spojení s valdénskými bratry. Nepovažovali tuto ordinaci za stěžejní, ale žádostivou. Mysleli si, že jelikož římskokatolická církev, v době Sylvestra stratila apoštolskou kontinuitu, která zde kdy mohla být, ale jestliže nějaká stále existuje, musí být mezi Katary, Pauliciány a Valdenskými, mezi kterými byla udržena.

Své rozhodnutí sdělili biskupu Rokycanovi, a když je odsuzoval z kazatelny, dále napsali, že jejich počin není formováním něčeho nového, ale návrat ke skutečné Církvi prvních křesťanů, která stále pokračuje mezi Valdénskými. Na výtky, které obnášely, že jelikož se vyčlenili, všechny vyřadili z možnosti být spaseni, reagovali, že nikdy nezastávali tvrzení, že křesťanství je vázáno na určité pohledy a formy, že rozpoznávají skutečné křesťany mezi těmi, kteří nepatří do jejich shromážděních a počítají za hřích římské církvi, že upírají spasení těm, kteří nevyjadřují podřízenost papeži.


Synovec arcibiskupa, který byl mezi bratry, napsal: „Nikdo nemůže říct, že odsuzujeme a vylučujeme všechny, kteří trvají v podřízenosti římské církvi... To není žádné naše přesvědčování... Zrovna tak, jako nevylučujeme vyvolené z indiánských či řeckých církví, zrovna tak, neodsuzujeme vyvolené mezi Římany...“


Důraz kladli na svatost života jak učil Pán a apoštolé, pomáhali s církevní kázní, jak pramení z Písma, ale v souladu s plností svobody svědomí. Jednoduchost života byla chválena. Nikdo mezi bratry by neměl trpět chudobou, ale bohatí měli být připraveni pomoct chudým.


Lukáš pražský ? – 1528


Jak jejich počet rostl, nastávaly změny. Lidé ze vzdělanosti, význačných pozic a bohatí se stali členy a tak vedení přešlo z rukou jednodušších bratrů k těm, kteří měli širší vzdělání. Lukáš pražský po čtyři roky, až do své smrti roku 1528, mezi nimi nejvíc vynikal a jednal. Byl to objemný a efektivní spisovatel. Ve skutečnosti díla vydaná bratry a jejich využití knihtisku, o mnoho přesáhla to, co vykonala o mnoho početnější strana římských katolíků. Skládání chvalozpěvů a hudby vzkvétalo. Zastávat post autority ve státu, čestný zisk nad nutné výdaje či nesouhlas s přísahou již nepovažovali za něco nežádoucího. Vzdělanost byla šlechtěna a bratrské školy byly obecně vyhledávány. Doktrína ospravedlnění skrze víru byla vyučována daleko zřetelněji než dřív. Lukáš také vyvinul organizaci pro správu církve a do jejího dřívějšího prostého způsobu setkávání zavedl nemalý rituál. Ne všichni jej následovali. Hrstka se držela stranou, oddána dřívějším způsobům.


Edikt svatého Jakuba 1507


Po nějaké době papež Alexandr VI uspěl v přesvědčení českého krále k tomu, že rostoucí síla bratrů ohrožuje jeho trůn a tak byl v roce 1507 vydán edikt svatého Jakuba, který požadoval, aby všichni lidé byli přiřazeni buďto k římskokatolické nebo utrakvistické(kališnické) církvi, nebo ať opustí zemi. Bratři byli opět v ohnisku pronásledování, jejich setkání byla uzavřena, knihy páleny, byli vězněni, vyhoštěni nebo usmrceni krutou smrtí. Toto trvalo po několik let, během kterých byl Lukáš neúnavný v potěšování a povzbuzování svého lidu až do chvíle, kdy byl zajat a uvězněn. Pozvolna dobrá zvěst o bratrech utlumovala pronásledování – nekteří z nejzarytějších nepřátel zemřeli zvláštní a náhlou smrtí, a proto úsílí ostatních upadalo. Sám král Čech zemřel a spory mezí římskými katolíky a kališníky odklonily jejich pozornost od bratrů, kteří opět začali prožívat klid.

Čeští bratři a Luther


V tom stejném času se dostavily zvěsti o ohromném dílu Luthera ve Wittenbergu, a tak jakmile to bylo možné, bratři poslali své zástupce, aby navázali styk s reformací. Lukáš, který byl teď na svobodě, měl určité pochybnost, o tom, jak se mu jevily bouřlivé způsoby Luthera a Wittenberských studentů, tak odlišné od precizního života, který zavedl do bratrských komunit, kde určitá pravidla řídila jakýkoliv čin, ale bratři v zásadě vítali s nadšením tak neočekávané spojence. Luther, co se týče jeho, pochyboval o bratrech, ale roku 1520 napsal Spalatinovi: „Tak dalece, třebaže nevědomky, jsem kázal vše, o čem kázal a co zastával Hus. Johann Staupitz nevědomky zastával to samé – ve slově, jsme všichni husité, i když jsme to neznali. Pavel a Augustin jsou sami husity – v plném smyslu slova. Hle, jak veliké neštěstí přišlo, když jsme nepřijali českého doktora za našeho vůdce…“


Jan Augusta


Dalším ohromným vůdcem jednoty bratrské byl Jan Augusta, který se stal ve dvaatřiceti letech biskupem a byl uznán za nejschopnějšího vůdce, který podporoval vrcholnou spolupráci s protestanty v Německu. Roku 1526 nastal konec jedné ze starých českých dynastií a království upadlo pod římskokatolickou rodinu Habsburgů za Ferdinanda I., který je zařadil ke svým četným územím. Mnoho české šlechty se spřátelilo, z nichž někteří patřili k bratrům. Pomáhali tak, že nabízeli útočiště na svých panstvích v období těžkostí, což bylo neocenitelné. Jan Augusta využil jednoho z nich – Krajíře z Krajku (který vybudoval jedno z bratrských středisek v Mladé Boleslavi), při svém vyjednávání s novým a velmi špatně nakloněným králem. Tato jednání byla úspěšná a následovalo další období blahobytu.


Roku 1546 vypukla válka mezi spolkem Šmalkal neboli spolkem protestanských knížat Německa, za vedení Kurfiřta Saského a císařem Karlem V., bratra českého krále – protestanté proti moci římských katolíků.


Svaz protestanských stavů


Ferdinand povolal šlechtu a český lid, aby jej podpořil, jako své poddané. Saský kurfiřt povolal Jednotu Bratrskou, aby mu pomohla v zápase o protestantskou víru. Někteří z nejvlivnější české šlechty patřili k bratrům a byli velmi početní a vlivní v celé zemi. Při jedné příležitosti se uskutečnilo setkání v domě jednoho šlechtice a rozhodlo se, že budou bojovat na protestantské straně.


Při bitvě u Mühlbergu (1547) byli protestanté poraženi, Ferdinand se navrátil do Prahy jako vítěz a započalo nastávající vykořenění bratrů. Čtyři šlechtici byli veřejně popraveni v Praze. Statky ostatních byly zkonfiskovány, shromáždění byla zavírána a zároveň bylo vydáno nařízení, že každý, kdo se odmítne připojit k římskokatolické nebo kališnické církvi, musí opustit zemi během šesti týdnů.


Vyhnanství bratrů


Tímto začalo velké vystěhování. Ze všech stran se táhly dlouhé řady vozů exulantů směrem do Polska. Lidé, které po cestě potkávali, sympatizovali s vystěhovalci a nechali je zdarma projít, poskytli jim jídlo a pohoštění. Jejich žádosti, aby mohli zůstat v Polsku nebo polském Prusku, nebylo vyhověno a teprve po šesti měsících putování našli útočiště ve městě Kaliningrad, ve východním Prusku, které bylo luteránské. Mladý kovář jménem George Israel, muž neobyčejné ráznosti jak ve věcech víry tak tělesné síly, překonal všechny potíže a obdržel pro bratry místo v Polsku, ve městě Ostrorog. Město Ostrorog, ve kterém se usadili, se stalo střediskem jejich služby do celé země. Nejenom, že zde kázali evangelium, ale také učinili mnoho proto, aby sjednotili rozdílné skupiny protestantů v zemi.


Roku 1556 se stal Ferdinand císařem a Český trůn přešel na jeho syna Maxmiliána, pod jehož vládou bylo dovoleno, aby se bratři vrátili, znovu vybudovali svá místa setkávání a navázali na svá setkávání. Bez jakýchokoli prostředků byli vyhoštěni z Čech a brzy byly jejich církve obnoveny v Čechách i na Moravě s připojením Polska. Jan Augusta, dlouze vězněn, často mučen, se nyní připojil k Utrakvistské církvi, když se domníval, že by mohl tímto způsobem zajistit její spojení s bratry. Skutečně, mnozí z utrakvistů se stali protestanty a Čechy a Morava byly na většině území protestantskými zeměmi.


Úsilí k získání svobody


Hlavními vůdci mezi bratry byli dva šlechtici, Václav Budovec z Budova a Karel Starší ze Žerotína. Vlastnili rozsáhle nemovitosti, tak zastávali téměř královské postavení a byli to zbožní muži, v jejichž domácnostech četba Písma a modlitba měli své důležité místo. Země prosperovala. Vzdělanost se stala běžnou. Polský šlechtic, při návštěvě jedné z bratrských osad, řekl:


„Ó nesmrtelný Bože, jaká radost byla roznícena v mém srdci! Opravdu, když jsem toto všechno uviděl a prozkoumal, připadal jsem si, že jsem v církvi v Efezu nebo Tesalonice, nebo jiné z dob apoštolů. Zde jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel věci, které si čteme v apoštolských dopisech...“


Od roku 1579 až 1593 proběhla usilovná práce a byl dokončen překlad bible z původních jazyků do češtiny, a tato „Bible Kralická“ je hlavním překladem, který se používá a stala se základnou pro českou literaturu.


Snahou českých šlechticů bylo, aby církev sjednocených bratrů neskončila na tom, že bude pouze tolerována s hrozbou, že může být kdykoliv obnoveno pronásledování. Když (1603) císař Rudolf II zažádal český kongres či parlament o peníze pro svou plánovanou kampaň proti Turkům, Václav z Budova požadoval zrušení ediktu sv. Jakuba a úplnou náboženskou svobodu pro lid. Jedině tehdy budou odhlasovány peníze. Protestantská šlechta ze všech koutů jej podporovala a lidé byli nadšeně na jeho straně. Císař mezi protestanty a Jesuity slíbil, a opakovaně svůj slib stáhl zpět, a tak nedošlo k žádnému pokroku. Potom Václav svolal šlechtu, shromáždili muže a zásoby a přísahali, že se uchýlí k násilí, pokud nebude vyhověno jejich požadavkům. Císař ustoupil a podepsal Českou Chartu, která zaručovala úplnou náboženskou svobodu, což vyvolalo všeobecnou radost lidu. Byl zřízen úřad čtyřadvaceti "Obránců", který se staral o řádné uplatňování Charty. Všechny protestanské uskupení a sjednocení bratři podepsali základní vyznání českých národních protestantů.


Roku 1616 na český trůn usedl Ferdinand II. Byl plně pod vlivem Jesuitů a navzdory tomu, že při své korunovaci přísahal, že bude Chartu dodržovat, začal ji okamžitě porušovat. Jeho dva podstatní ministři, Martinic a Slavata, vydali dvě násilná opatření vůči svobodě protestantů a postoj dvou náboženských stran se navzájem nanejvýš vyostřil. Nevyhnutelná krize nastala ve sporu ohledně církevního vlastnictví. Kostel ve vlastnictví protestantů byl na základě nařízení krále zkonfiskován a zničen, zatímco Obránci si silou vynutili cestu do královského paláce v Praze, kde se sešla královská rada. Zuřivá hádka skončila tím, že Martinic a Slavata byli vyhozeni z okna. Před vážným zraněním je zachránila jen hromada hnoje, když padali z výšky přibližně šedesáti stop. Obránci svolali armádu, sesadili krále Ferdinanda a za krále prohlásili Frederika kurfiřta Palatina, zetě Jakuba I z Anglie. Jesuité byli vyhnáni a masa římškých katolíků byla vystavena výsměchu.


Bitva na Bíle hoře


Rozhodující bitva mezi těmito dvěmi stranami, Bitva na Bílé hoře (1620), se odehrála na kopci poblíž Prahy a vyústila v úplnou porážku Obránců. 21. června 1621 na rozlehlém pražském náměstí, které z jedné strany lemuje Týnský Chrám a druhou stranu radnice, bylo veřejně sťato sedmadvacet protestantských šlechticů včetně Václava z Budova. Každému z nich byl nabídnut život, pod podmínkou přijetí římskokatolické víry, a každý odmítl. Vraždění a násilnosti všeho druhu zachvátili zemi. 36000 rodin opustilo Čechy a Moravu a populace Čech se snížila ze tří milionů na jeden milion. Takhle společně zmizelo husitské náboženství i česká nezávislost.


Na rozsáhlém území Evropy započala svůj devastující kurz třicetiletá válka.



Putující církev - E.H.Broadbent