Logo

Jeroným Pražský, Jan Hus a situace v Čechách

Co zásadního vyučoval Jeroným? Jaké stanovisko ohledně spasení zastával Hus? Na základě čeho by byl ochoten odvolat učení, které vyhlašoval? Jak se lišily pobožnosti kališníků, od praxe římskokatolické církve? V čem Chelčický nesouhlasil s Husity a z čeho obviňuje papežský stolec?

Jeroným Pražský ( ? – 1416)


Jeden z cizích studentů, kteří poslouchali v Oxfordu Viklefa, byl Jeroným Pražský. Vrátil se do svého města plný horlivosti pro pravdy, které poznal v Anglii. Směle učil, že římská církev odpadla od Kristova učení a že každý, kdo hledá spasení, musí zpět k učení evangelia.

Jan Hus (1369-1415)


Mezi mnohými, na jejichž srdce tato slova mocně zapůsobila, byl Jan Hus1, Mistr bohosloví, kazatel v Praze a zpovědník královny Žofie. Jeho upřímná víra spojená s velikými schopnostmi, uchvacující výmluvností a milým zjevem působily mocně na lid, který již byl připraven činností Valdenských. Jeho literární a ústní působení způsobilo rozestoupení se dlouho mezi sebou soupeřících táborů německého a českého ve stranu římskou, zastupovanou Němci, a stranu Viklefovu, zastupovanou Čechy.

Koncil v Kostnici 1414-1418


Papež dal prostřednictvím pražského arcibiskupa Husa do klatby a rozkázal veřejně spálit Viklefovy spisy. Král, šlechta, univerzita a převážná většina lidí byli však na straně Husa a přijímali jeho učení. Roku 1414 2byl zahájen v Kostnici, městě při překrásném jezeře, koncil, který trval tři a půl roku. Přivábil neobyčejný počet církevních hodnostářů, knížat a vladařů různých států mimo veliký dav lidí různého druhu. Po tu dobu bylo město jevištěm ohromných zábav a nestydaté neřesti. Tehdy byli tři soupeřící papežové a jedním předmětem tohoto koncilu bylo odstranění zmatků a různic, které takový stav působil. Tři vládnoucí papežové byli sesazeni a na jejich místo zvolen Martin V.

Jiným předmětem jednání koncilu byl boj proti učení, které se pojilo ke jménům Viklef a Hus. Hus byl pozván, aby se toho jednání zúčastnil a císař Zikmund mu zaručil bezpečnou cestu a zaručil mu ochranu proti každému útoku, když vyhoví pozvání. Spoléhaje na slovo císařovo, přišel do Kostnice právě v době zahájení všeobecného koncilu. Chtěl využít příležitost vyložit před touto společností to, co učí Písmo. Přes císařský slib byl však jat a uvržen do špinavého vězení na ostrůvku jezera. Aby toto jednání ospravedlnil, vydal koncil roku 1415 slavnostní prohlášení, jako neomylné a pro každého závazné rozhodnutí Ducha svatého, že církev není povinna dodržet kacířům slovo.

Hus byl různým způsobem přemlouván a týrán, aby byl přiveden k odvolání toho, čemu učil, zvláště, že spasení je z milosti, skrze víru a bez skutků zákona a že žádný titul ani sebe vyšší postavení nečiní člověka před Bohem příjemným bez zbožného života. Pokorně a s výjimečnou odvahou a dovedností hájil neochvějně stanovisko, že je ochoten odvolat cokoli ze svého učení, bude-li mu dokázáno z Písma, že se mýlil. Nechtěl však odvolat nic, čemu učilo Písmo. Pak také odmítal odvolávat názory, jichž nikdy nesdílel a které mu byly falešně připisovány. Žaloba, že je „nakažen malomocenstvím Valdénských" a že kázal Viklefovy názory, ukazuje, že byla jednota pravdy, jak ji vyznávali stoupenci různých hnutí, uznávána jejich odpůrci.

Po slavnostním obřadu odsvěcení byl Hus v sobotu, dne 6.7.1415 upálen. Čtrnáct dní před tím napsal:

„Velice mne potěšuje ono slovo našeho Spasitele: „Blahoslavení budete, když vás budou nenávidět lidé a když vás vyobcují a budou hanět, a vyvrhnou jméno vaše jako zlé, pro Syna člověka, radujte se a veselte se; nebo aj, odplata vaše mnohá jest v nebesích“ (Luk. 6.) Dobrý, ano nejlepší to pozdrav, avšak těžký, nikoliv k pochopení, nýbrž k plnému snesení, totiž radovat se v oněch trápeních... snadno jest mluvit a vyložit jim, avšak těžko naplnit, když tě nejtrpělivější a nejstatečnější Bojovník, věda, že třetího dne zase vstane, smrtí Svou přemáhaje nepřátele a vykupuje ze zatracení vyvolené, po večeři poslední zkormoucen jest na duchu... Pročež k onomu Vůdci a Králi slávy vzhlédajíce Jeho bojovníci, zapás měli veliký, přešli přes oheň a vodu, a zdraví učiněni jsou a korunu přijali od Pána Boha... Té koruny, doufám pevně, učiní mne Pán účastna spolu s vámi, milovníci pravdy nejvřelejší, se všemi, kdo pevně a vytrvale milují Pána Ježíše Krista... Ó, nejmilostivější Kriste, táhni nás slabé za Sebou, neboť, Ty-li nás potáhneš, nemůžeme Tebe následovat; dej mysl pevnou, aby byla hotova, a bude-li tělo slabé, Tvá milost předcházej, provázej i následuj, poněvadž bez Tebe nic nemůžeme učinit, a zvláště k vůli Tobě na smrt krutou jít. Dej ducha hotového, srdce neohrožené, víru přímou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom pro Tebe nasadili život svůj veletrpělivě a s radostí. Amen. Psáno v žaláři v okovech, v předvečer svatého Jana Křtitele, jenž v žaláři a v okovech pro kárání špatnosti jest sťat... Amen.“

Jeroným Pražský šel brzy téže ohnivou cestou a husitské Čechy se rozdělily na tři hlavní směry: První bojovali, druzí byli nakloněni nějakému vyrovnání a nazývali se utrakvisté nebo kališníci a třetí raději trpěli.

Husitské války


První vedli za Jana Žižky ráznou a úspěšnou válku. Malé městečko Tábor na příkrém svahu v srdci Čech se stalo vojenským a duchovním střediskem. Na náměstí jsou ještě zbytky kamenných desek, kolem nichž se scházely desetitisíce, aby slavily památku Páně. Přijímali pod obojí, chléb i víno, což bylo římskou církví vyhrazeno pouze jejím kněžím a odepřeno laikům. Tak se stal symbolem Táboritských kalich. Na úpatí Táboru je jezírko, dosud nazývané Jordánem, kde byli mnozí na základě vyznání víry pokřtěni. Žižka nevedl pouze šlechtu, ale i národ. Prostí venkované byli zachváceni společným duchem neodolatelného nadšení. Své hospodářské nástroje změnili v hrozné zbraně a Žižka je učil používat svých vozů jak k dopravě válečné, tak k sestavování pohyblivých pevností. Papež proti nim podnikal křižácké výpravy, které však byly poraženy. Husité vnikali hluboko do všech sousedních krajů a pustošili je, při čemž se děly značné přehmaty na obou stranách.

Koncil v Basileji


Církev byla nucena uzavřít s Husity mír a přiznala jim na koncilu v Basileji roku 1433 právo kázat svobodně Slovo Boží, přijímat památku Páně pod obojí, zrušit církevní statky a odvolat mnohé utiskující zákony. Válka však pokračovala, země byla vyčerpána a rozervaná. Zákony, které zotročovaly venkovský lid, velmi oslabovaly národ, který se vrhl do bratrovražedného boje, v němž byli v bitvě u Lipan roku 1434 Táboritští poraženi. Byla uzavřena nová dohoda, „Basilejská kompaktáta“, jíž nejvíce nakloněni byli papežem uznáni jako Národní církev česká, které bylo zaručeno užívat kalich a jejich vůdce Rokycana byl jmenován arcibiskupem. Tak se všechny věci vrátili zpět do rukou Říma.

Zatím co se odehrávaly tyto zápasy a co úspěchy Husitů byly na vrcholu, byli stále takoví věřící, kteří ve věcech víry a svědectví nespoléhali na hmotnou sílu. Ti, jak se dříve naučili od valdénských kazatelů, hledali a nalézali v Písmu poučení o církevním řádu a o svědectví evangelia a následovali Krista, ochotni trpět a vzkládat svou důvěru v Boha.

Mezi těmito vynikal Jakoubek3, Husův vrstevník na pražské univerzitě, kde roku 1410 přednášel a srovnával falešnou, antikristovu církev římskou s pravou Církví, a vyzýval všechny Křesťany k návratu k prvotní Církvi. Také Mikuláš, Němec vypuzený pro kacířství z Drážďan, který znal dobře Písmo a církevní dějiny, měl vliv na Táboritské, ukazuje jim, jaké bylo učení apoštolů a způsob prvotní církve a jak se do ní postupně vloudily omyly. V Praze byla velmi projednávána otázka, zda má křesťan právo užívat meče. Táboritští měli za to, že je příkazem neodvratné nutnosti sebeobrany, i když používáním meče se musí ubližovat. Pod tlakem okolností mohlo také být správným útočit a loupit od nepřítele. Již delší dobu jim v této věci odporoval Jakoubek. Nejvlivnějším a nejschopnějším odpůrcem války i obranné však byl Petr Chelčický, který byl v mnohém s Táboritskými zajedno, ale v této otázce neúnavně odporoval Táboritským a Žižkovi.

Ačkoli byly spisy bratří i s jejich autory upalovány, některé se přece zachovaly, mezi nimi dílo Petra Chelčického: „Síť víry“4, napsané roku 1440. V ní se nám zachovalo mnohé, čemu bratří učili. Tato kniha vykonávala veliký vliv. Chelčický tam píše:

Není třeba hledat v této knize nic jiného než to, že přicházíme jako poslední, žádáme spatřit první věci a přejeme se k ním vrátit, tak dalece, jak nám to Bůh umožní. Jsme jako lidé, kteří přišli k domu, který byl spálen, a snaží se najít původní základy. To je ještě obtížnější, protože ruiny jsou vzdělány na všelijakém dalším vzrůstu a mnozí si myslí, že se jedná o pravé základy a říkají: „Toto je základ“ a „Toto je způsob, kterým musí všichni jít,“ a ostatní to po nich opakují. Takže v novinkách, které vyrostly, si myslí, že nalezli základy, v čemž však nalezli něco docela jiného a rozporného se skutečným základem. Toto činí hledání o to obtížnější, protože, když všichni tvrdí: „staré základy byly ztraceny někde mezi ruinami,“ pak mnozí začnou kopat a hledat je a opravdu začnou skutečné dílo stavby, tak jako Nehemiáš a Zerobábel po zničení chrámu. Je o mnoho obtížnější nyní obnovit duchovní ruiny, již tak dlouho padlé, a dostat se zpět ke dřívějšímu stavu, pro který nemůže být položen žádný jiný základ než Ježíš Kristus, od něhož se mnozí vzdálili pryč a obrátili se k jiným bohům, na nichž položili své základy.

V době apoštolů, církve věřících byly pojmenovány na základě měst, vesnic a oblastí, byly to církve a shromáždění věřících, jedné víry. Tyto církve byly apoštoly odděleny od nevěřících. Nepředstírám, že věřící mohou v materiálním, běžném smyslu, být všichni vyčleněni do určité ulice města. Spíš byli spojeni ve společenství víry a setkávali se pospolu v místních sejitích, kde měli společenství navzájem v duchovních věcech a ve Slově Božím. S ohledem na takové spojení ve víře a ve všech duchovních věcech byli nazýváni církve věřících.


Poukazuje na to jak

„v Basileji roku 1433 reprezentant papeže řekl, že ačkoli zde bylo mnoho k chválení v prvotní Církvi, přece bylo to velmi jednoduché a chudé a jak chrám následoval stánek, tak současná nádhera a sláva církve následuje prvotní jednoduchost. Zrovna tak, mnohé věci, které byly prvotní Církvi neznámé, jsou dnes učiněny známé.“

Chelčický tvrdí:

„Tato píseň by byla dobrá, kdyby to nebyla lež.“

Vyučoval, že „velekněz“ (např. papež) zneucťuje Spasitele tím, že si usurpuje božskou moc, odpustit hříchy, kterou si Bůh rezervoval pro sebe samotného.

Bůh přináší svědectví, že On sám promíjí hříchy a zahlazuje lidská provinění skrze Krista, který zemřel za hříchy lidí. Co se týče tohoto, svědectvím víry je to, že On je Beránek Boží, který snímá hříchy a odpouští světu, přičemž si sám vyhrazuje jedinečné právo odpustit hříchy, protože On je sám Bůh a také člověk. A na základě toho, že On zemřel, jako člověk kvůli hříchům a dal sebe samého Bohu na kříži jako oběť za hříchy světa. On jediný tedy má moc a právo odpustit lidem jejich hříchy.

Tedy, velekněz je nanejvýš okázalost, kterou vyvyšuje sám sebe nad to, co je zvané Bůh. Jako zloděj položil své ruce na práva Krista. On založil pouť do Říma, skrze kterou dojde k očištění hříchů. Tak tedy, opilé zástupy společně běžíc ze všech národů, a on, otec všeho zla, udílí svá požehnání z vyvýšeného místa zástupům, aby mohli mít odpuštěny všechny hříchy a být zachráněni od každého soudu. On zachraňuje z pekla a očistce a není zde žádný důvod, proč by tam měl kdokoli jít. Také je to on, kdo posílá do všech zemí lístky pro peníze, které zajišťují vysvobození ze všech hříchů a bolesti. Nemusí si ani dělat tu obtíž a jít k němu, stačí, když pošlou peníze, a všechno je jim odpuštěno. Co patří Pánu samotnému, si tento úředníček vzal pro sebe a odebírá chválu, která patří jeho Pánu, a stává se bohatým, když prodává tyto věci. Co ještě zbývá, aby učinil Kristus, když nás jeho úředník osvobozuje od všech hříchů a soudu a může nás učinit spravedlivé a svaté? Jsou to jen naše hříchy, které stojí v cestě k našemu spasení. Jestliže velekněz promíjí toto všechno, co zmůže ubohý Pán Ježíš?

„Proč Krista svět zavrhuje a nehledá spasení od něj? Jednoduše proto, že Jej velekněz zastiňuje svým vlastním majestátem a činí z Něj temnotou světa, zatímco sám, velekněz, má ve světě veliké jméno a znamenité renomé. A tak tedy Pán Ježíš, již ukřižovaný, je vyzvednut k výsměchu světa, a každý má na ústech jen velekněze, ve kterém hledá a nachází spásu.“


Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno





1. John Huss and His Followers, Jan Herben (1926).
2. Ulrich von Richental. Chronik des Konzils zu Konstanz (1414-1418), Herausgegeben von Dr. Otto H. Brandt. R. Voigtländers Verlag in Leipzig mit 18 Nachbildungen nach der Aulendorfer Handschrift (Voigtänders Quellenbücher Bd. 48).
3.Jahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven, N. F. Band v. Heft 1, 1929, E. Perfeckij
4.Das Netz des Glaubens, Peter Cheltschizki; translated from Old Czech into German by Karl Vogel (Einhorn Verlag in Dachau bei München)