Logo

Jiří Müller

Jakým způsobem uvěřil Jiří Müller a kde chtěl sloužit? Proč odmítl pravidelně vybírat peníze od věřících a proč naprosto jednoznačně nesouhlasil s přijímáním peněz od nevěřících? Jak naložil s poznáním, že křest se týká až uvědomělého křesťana? Proč nebyl přijat do společenství u památky s bratry v Německu a k čemu jej nabádali? Jak fungoval institut duchovního poznání, který spolu s bratrem Craikem založili? Z jakých tří důvodů začal zakládat sirotčince? Co je živým důkazem z jeho života o moci modlitby? Další, kdo byl fascinován důležitostí doslovné poslušnosti Písmu, byl Jiří Müller. Byl to rodák z Pruska, který se narodil nedaleko Halberstadt roku 1805. Navzdory tomu, že studoval, aby se stal duchovním, žil hříšným způsobem života, v prostopášnosti a dokonce byl při jedné příležitosti uvězněn za podvádění. Ve velmi nešťastném stavu byl jedním známým přiveden na setkání v soukromém domě v Halle, kde slyšel čtení z Bible. Ačkoliv ji mnoho studoval, toto bylo pro něj nové. Byl tím okamžitě a mocně zasažen a nebylo to dlouho před tím, než Ježíšova láska duše a dostatečnost odčiněni prolité krve, získala odpověď lásky a víry srdce. Od doby této krize měl Müller mnoho duchovních konfliktů, ale jeho denní, pravidelný zvyk čtení Písem a modlitby, jej přivedly k rostoucímu poznání Boží vůle.

Silně toužil po tom, aby se stal misionářem mezi Židy a dostal se do Anglie, aby zde za tímto účelem studoval v londýnské židovské společnosti. Brzy potom, co se dostal do Anglie, s potěšením slyšel o tom, co konal A. N. Groves, když se vzdal dobrého příjmu a odešel jako misijní pracovník do Persie v důvěře Pánu, že se postará o zabezpečení potřeb. Zatímco byl, kvůli svému zdraví, poslán do Teignmouth, setkal se zde s Henrym Craikem, který byl členem Grovesovi domácnosti. To byl začátek celoživotního přátelství. Zde obdržel další duchovní požehnání, především v jasnějším porozumění, že Boží Slovo, je jediný standard věřícího a Duch svatý jeho jediný učitel. Další světlo vzbudilo v jeho mysli potíže. Spojení s misijní společností nakonec bylo prostřednictvím přátelské dohody s radou ukončeno.

Opouští misijní společnost

Důvody pro opuštění misijní společnosti, byly tyto: pochopil, že to není podle Písma, aby byl ordinován ať už jako Luterán nebo prostřednictvím anglikánské církve; také, že jakékoliv takovéto ustanovené církevní organizace jsou smíšením světa a skutečné církve a obsahují principy, které musí vést k oddělení od Božího Slova, a ta skutečnost, že jsou ustanoveny, brání různým způsobem uplatnění čerstvého světla, které by mohly obdržet z Písem. Také měl výhrady svědomí, že by měl být veden v misijní práci člověkem. Jako služebník Krista pociťoval, že je povinen nechat se vézt Duchem v oblasti času i místa a ačkoli miloval Židy, nemohl se uvázat téměř výlučně k práci mezi nimi. Pro společnosti představoval určitý výdaj, a tak vůči ní prokazoval určité povinnosti, ale tyto závazky byl schopen dostatečně dostát a tak s ním společnost jednala s velkým uvážením.

Naplnění časných potřeb

Další otázkou bylo, jak budou zabezpečeny jeho časné potřeby, ale z toho neměl obavy, protože byl schopen spolehnout se na Pánovo zaslíbení, jak je v Matouši 6,25-74; 7,7-8; Jan 14,13-14, a pochopil, že pokud bude opravdu na prvním místě hledat Boží království a jeho spravedlnost, jeho časné potřeby mu budou přidány. V této době byl služebníkem Ebenezerské kaple v Teignmouth. Müller byl celým sborem, který představoval 18 členů vyzván, aby se stal jejich služebníkem, za plat 55 liber ročně. Přijal a pravidelně mezi nimi sloužil, ale také navštěvoval a kázal na mnoha dalších místech v sousedství. Zjistil, že jeho služba je nejúčinnější tehdy, když zaujala formu vysvětlování Písem.

Müller a křest věřících

Když jednou poslouchal rozhovor tří sester v Pánu ohledně otázky křtu, pochopil, že ačkoli byl vždy horlivým stoupencem křtu nemluvňat, nikdy v této otázce svědomitě a na modlitbách nezkoumal Písma. Proto se rozhodl, že tak udělá a došel k přesvědčení, že jediné učení Písma je křest věřících a to ponořením. Vůči tomu, aby toto poznání předával dál, vyvstanuv v jeho mysli mnohé námitky, když však byl ujištěn, že Pánovou vůlí je, aby jednal doslovně dle jeho příkazů, byl pokřtěn.

Krátce na to pochopil, že ačkoliv to není příkaz, přece apoštolové nám dali příklad, abychom lámali chléb každý den Páně (neděle – pozn. př.). Také z Písma porozuměl, že je třeba dát svobodu služby Ducha svatého prostřednictvím kteréhokoliv bratra, kterého si k tomu přeje použít, aby všichni mohli mít užitek z darů, které Pán mezi nimi udělil. Když byly tyto věci předloženy a uváženy místní církví, byly uvedeny v praxi.

Müller si bere sestru Grovse

V ten stejný rok (1830) se Müller oženil se sestrou A. N. Grovese, ve které nalezl manželku doslova jedné mysli a srdce, a spolu toužili porozumět a nést vůli Boží, jak je zjevena v Písmech. Byla osobně zapojena v následujících krocích, které udělali, protože nyní chápali, že pro ně není správné, aby přijímal pevný plat, který získával z kostelních židlí a pravidelných příspěvků členů církve, a tak se toho vzdal.

To co je ve skutečnosti však stálo více než, že se vzdal platu, bylo rozhodnutí jednat na základě zásady, ke které přišel před Bohem, že nikdy nepožádají o pomoc, ani nepředloží své potřeby lidem, ale skutečně půjdou k Pánu a budou důvěřovat jemu, že je zaopatří ve všech potřebách. Přibližně ve stejné době získali milost k tomu, aby jednali doslovně na základě Pánova příkazu „Prodej vše co máš, a dej to chudým.“

Když píše o více než padesát let později, říká:

Nakonec nelitujeme kroku, který jsme udělali… Náš Bůh nám také dal ve svém něžném slitování milost, abychom zůstali stejné mysli, když uvažujeme nad shora zmíněnými body, ať už se to týká principů, tak i praxe. A to byl také způsob, jak nám dopustil vidět něžnou lásku a péči našeho Boha nad svými dětmi, dokonce v záležitostech minut způsobem, který jsme nikdy zkusmo neznali…a tímto způsobem především jsme Pána poznali plněji, než jsme jej znali předtím, jako Boha, který vyslýchá modlitby.

Roku 1832 se Müllerovi a Henry Craik přestěhovali do Bristolu, kde oba bratři po nějaký čas jednali jako pastýři Gedeonovi kaple, ale také pronajali kapli Bethesda, nejprve pouze na rok. Zde jeden bratr a čtyři sestry vytvořili společenství „bez všech plánů“ říkají, „v touze jednat pouze tak, jak se bude Pánu líbit a dle poskytnutého světla skrze jeho Slovo.“ Tato církev neustále rostla a od počátku byla činná v dobrých skutcích.

Křest, starší, přijetí

Po nějakých pěti letech vyvstala otázka, která vedla k mnohému zkoumání Písem, aby našli řešení. Když byla tato místní církev založena, všichni členové byli již pokřtění věřící. Potom požádali o společenství tři sestry, o kterých nemohlo být pochyb, ať jde o víru nebo dobrotu, ale nebyly pokřtěny jako věřící - ani když jim byla vysvětlena Písma, neporozuměly, že by měly jít touto cestou. Většina místní církve, včetně Müllera a Craika, se domnívali, že by měly být přijaty, ale někteří nemohli, s čistým svědomím přijat nepokřtěné křesťany. Po mnohých diskusích ohledně Písem se počet těch, kteří odmítali přijetí, zmenšil na několik.

Někteří přijali pomoc skrze radu Roberta Chapmana z Barnstaple, muže tak svatého charakteru, známosti Slova a zvučné mysle, že získal respekt všech, kteří s ním přišli do kontaktu. Vyjádřil problém svým způsobem: Buďto nepokřtění věřící přijdou do té skupiny lidí, kteří jednají neřádně, a v tomto případě jsme nuceni se od nich oddělit (2.Tesalonickým 3,6) ; nebo nechtějí chodit neřádně. Pokud věřící jedná neřádně, nejsme vedeni k tomu, abychom jej vyloučili od Večeře Páně, ale naše jednání vůči němu by mělo být výrazně odlišné, než jaké by bylo, kdyby nejednal neřádně, v každém případě, když bychom s ním přišli do styku. Takže to zcela zjevně není případ, který by se týkal pokřtěných věřících vůči jejich nepokřtěným spoluvěřícím. Duch nedopustí, aby to bylo tak, ale dosvědčuje, že to, že nejsou pokřtěni, nesvědčí nutně o tom, že by chodili neřádně a tak tedy může zde být to nejvzácnější společenství mezi pokřtěnými a nepokřtěnými věřícími. Duch nám nedopouští, abychom odmítli společenství spolu s nimi na modlitbách, ve čtení a zkoumání Písem, v sociálním a důvěrném společenství a na díle Pána. To by bylo v případě, že by jednali neřádně. Bylo dosaženo závěru, že „musíme přijat všechny, které přijal Kristus (Římanům 15,7), v závislosti na míře milosti nebo poznání, ke kterému dosáhli.“ Kvůli tomu několik jedinců odešlo z církve, ale většina se vrátila a už nikdy později zde nebyly ohledně tohoto předmětu rozdíly.

Otázky ohledně starších, církevního pořádku, disciplíny přišly na mysl bratrů později a uskutečnilo se dlouhé a pečlivé zkoumání Písem ohledně těchto předmětů. Pochopili to, že Pán sám ustanovuje starší v každé místní církvi ve službě vladařů a učitelů, a to by mělo pokračovat i teď, navzdory odpadlému stavu státní církve, tak jako v době apoštolů. To neznamená, že by věřící, kteří patří do církevního společenství, měli volit starší, podle toho, jak uznají za vhodné, ale měli by očekávat na Boha, že vzbudí ty, kteří budou kvalifikováni, aby mohli vyučovat a vládnout v Jeho církvi. To je úřad, který ustanovuje Duch svatý a dá to najevo jak těm, které k tomu povolal, tak těm, mezi kterými mají sloužit, tajným povoláním Ducha, tím, že odpovídají požadovaným kvalitám a Panovým požehnáním v tom, co dělají. Svatí je mají rozpoznat a podřídit se jim v Pánu.

Otázky kázně mají být nakonec řešeny v přítomnosti církve, aby byly činem celého těla. Co se týče přijetí bratrů do společenství, je to čin jednoduché poslušnosti Pánu, jak ze strany starších tak celé církve. Jsme svázání a je naši výsadou přijímat všechny ty, kteří poskytnou důvěryhodné vyjádření víry v Krista, s ohledem na Písma, „Přijímejte jeden druhého, jak také Kristus přijal vás, ke slávě Boží.““ Tyto a další závěry nebyla pravidla církve, ale vyjadřovaly to, co členové chápali a na základě čeho toužili jednat, dokud nepřijmou další světlo z Písma.

Co se týče Večeře Páně, chápali, že

…ačkoliv nemáme nějaký přímý příkaz, abychom ji slavili s určitou četnosti, přece je příkladem apoštolů a prvních učedníků, že máme dodržovat její slavení každý den Páně… Tímto způsobem ukazujeme naši obecnou účast na veškerém prospěchu z Pánovy smrti, naší jednoty s ním a jeden s druhým, příležitost, která může být dána k uplatňování darů učení, povzbuzování a společenství v modlitbách a chválách. Projev naší společné účasti na darech druhých nemůže být při takovýchto setkáních projeven, pokud by celé shromáždění nebylo nutně spojeno jedním jedincem. Tento způsob shromáždění však neubírá zodpovědnost od těch, kteří mají dary vyučování nebo vybízení, aby vzdělávali církev a tak by jim měla být dána příležitost.

Müller navštěvuje Německo

Při návštěvě Německa roku 1843 Jiří Müller strávil několik měsíců, na základě pozvání, mezi společností, která měla potěšení z jeho služby, ale nedovolili mu, aby s nimi lámal chléb, když nastal čas, protože si přál takto činit s křesťany ve státní církvi nebo těmi, kteří nebyli pokřtěni jako věřící. Dokonce se snažili jej přimět k tomu, aby dal závazek, že nebude nikdy lámat chléb s věřícími, kteří ačkoli byli pokřtěni, neodmítli společenství s těmi, kteří pokřtěni nebyli.

Když komentuje tyto události, Jiří Müller říká:

Tyto děti Boží měly pravdu v tom, že považují křest věřících za biblický a v tom, že se oddělují od státní církve… Ale na tyto dva body položili nepatřičný důraz. Ačkoli křest věřících je Boží pravdou a také oddělení se od státních církví na straně dětí Božích, které vědí, že církev je shromáždění věřících, je správné, protože rozumí, že ve státních církvích není nic jiného než směs světa s některými opravdovými věřícími, přece pokud se z těchto bodů dělá příliš, pokud jsou odstraněny ze svého správného místa, jakoby představovaly naprosto všechno, potom musí nastat duchovní ztráta těch, kteří tak činí. Nuže, ať už se z kterékoliv části pravdy dělá příliš, i kdyby to byly ty nejvzácnější pravdy spojené s tím, že jsme povstali v Kristu nebo ohledně našeho nebeského povolání, nebo proroctví, dříve nebo později, ti, kteří kladou nepřiměřený důraz na tyto části pravdy, a tedy je dělají přednější, budou ztrácet ve svých vlastních duších, a pokud to budou učitelé, zraní ty, které budou vyučovat. To byl případ Stuttgartu. Křest a oddělení se od státní církve ve finále pro tyto drahé bratry znamenalo téměř všechno. „My jsme církev. Pravdu je možné nalézt u nás. Všichni ostatní se mílí a nacházejí se v Babylonu.“ To byly fráze, které se opakovaně používaly našimi bratry. Nechť je Bůh milostivě zachová a mně dá milující srdce.“

Institut duchovního poznání

Tito dva bratři – Craik a Müller silně pociťovali, že každý věřící je vázán, jedním nebo jiným způsobem, aby pomohl kauze Krista, ale že v tomto směru se nemá žádat o žádné prostředky ani od lidí, především ne od těch, kteří jsou neobrácení, ale od Pána samotného ve víře a modlitbě. Při vykonávání tohoto ujištění ustanovili roku 1834 „Duchovní institut poznání pro domov a zahraničí,“ předmětem kterého bylo poskytovat asistenci denním školám, nedělním školám a školám pro dospělé, ve kterých byly dány směrnice na základě duchovního směřování. Aby se šířila svatá Písma a pomáhalo těm misionářům, kteří touží jednat co možná nejvíc s ohledem na Písma.

Důvodem pro vytvoření nové instituce, když mnohé náboženské společnosti již existovaly, i když si uvědomovali, co tyto dobrého udělaly, byly určité body, ve kterých se nemohli s dobrým svědomím s existujícími institucemi spojit. Konec, říkali, kterého tyto náboženské společnosti dosáhly, je pozvolné zlepšování světa až nakonec bude celý obrácen, zatímco učení Písem ohledně obrácení světa nenastane až do chvíle, než se vrátí Pán, to znamená, v této současné dispenzaci bude svět duchovně upadat, ale Pán si shromáždí lid z národů.

Dále, tyto společnosti měli mnoho spojení se světem, ať už se jednalo o platby příspěvků od neobrácených lidí, aby se mohli stát členy, také neobrácení jsou často žádáni o peníze a předsedající, patroni a presidenti získávají přednost z těch, kteří jsou bohatí a vlivní. Tyto společnosti také domlouvají půjčky. Všechny věci, které jsou nesouhlasné jak s duchem, tak s dopisem Nového zákona.

Usilovali tedy o to, aby nikdy nežádali o peníze, ale bylo jim dovoleno je přijmout, pokud jim je kdokoliv dal, ze svého vlastního uvážení. Nepřijímali však nic od nevěřících jako pomocníků ve správě nebo v chodu ve věcech společnosti. Nesnažili se rozšiřovat sféru své práce tím, že by se zadlužili, ale v tajné modlitbě „předkládali potřeby své instituce Pánu a jednali s ohledem na prostředky, které Bůh opatří.“

Od těchto malých začátků, bez jakýchkoliv vnitřních prostředků, bez reklamy, následovali neustálý pramen požehnání, a stále rostli, co se počtu týče. Chudí byli osvobozeni, byly ustanoveny školy a pokračovali v mnohých zemích, bylo prodáno nebo darováno velké množství Biblí a byla poskytnuta pomoc misionářům do mnoha zemí, a to takovým způsobem, aby je neovládali nebo jim nebránili v jejich svobodě, ale pouze k pomoci v potřebách a práci, ve které byli zapojeni. Všechny tyto rozsáhlé a rostoucí aktivity byly neseny v jednoduché závislosti na Bohu. Znovu a znovu byly bez prostředků ať už v nejrůznějších služebnostech, ve kterých byli zapojeni, nebo pro své vlastní osobní potřeby, ale vždy v odpovědi na modlitby dorazily zásoby ve správný čas, takže jejich vlastní víra v Boha a společenství s ním byla uplatněna a posílena, zatímco druzí, byli také na stezce víry povzbuzeni.

Müllerovy sirotčince

Roku 1836 Jiří Müller otevřel první sirotčinec, když pronajal na rok dům ve Wilsonské ulici, v Bristolu, kde přijal 26 dětí. Jako své hlavní důvody pro vstup do této služby uvádí: (1) Aby byl oslaven Bůh, pokud se mu bude líbit vybavit mne prostředky, bude z toho patrné, že se nejedná o marnou věc, když se mu důvěřuje. A tak tedy víra jeho dětí bude posílena. (2) Duchovní prospěch dětí bez tatínků a maminek. (3) Jejich časný prospěch.“

Když viděl, že tak mnozí z Pánova lidu jsou zavaleni starostmi a velkým neklidem, snažil se poskytnout viditelný, hmatatelný důkaz, že v našich dnech Bůh slyší a odpovídá na modlitby, přesně tak, jak to činil vždy, a pokud mu budeme důvěřovat a hledat jeho slávu, postará se o naše potřeby. Samotnému mu byl velkým pomocníkem a příkladem Franke z Halle v Německu, který v závislosti pouze na živém Bohu, vybudoval a udržoval velký sirotčinec. Pociťoval tak jistotu, že takováto práce v Bristolu bude nejlepší způsob svědectví o Boží věrnosti pro tuto zemi. Všechny jeho očekávání byly více než uskutečněny. Ačkoli se často ocitl ve stavu extrémních potřeb, stále rostoucí množství sirotků nikdy nepominulo. Práce pokračovala až do jeho smrti v 93. letech a od té doby ji jeho pokračovatelé nesli ve stejném duchu. Byl přijat velký počet sirotků, ze kterých se mnozí obrátili, povstal ohromný počet budov, byla přijata a uplatněna velká spousta peněz – vše poskytovalo příklad převládající moci modlitby víry.

Roku 1837 Jiří Müller publikoval první část své knihy A Narrative of some of the Lord´s dealings with George Müller (Vyprávění části Pánova jednání s Jiřím Müllerem), kniha která znamenala neobvyklý vliv na životy velkého množství lidí a povzbuzovala je ve víře v Boha.

E.H.Broadbent – Putující církev



A Narrative of Some of the Lord´s Dealings with George Müller.