Logo

„Když to pověděl, kráčel napřed a vystupoval do Jeruzaléma.“ Lukáš 19,28

Prosté slovo vyprávění z evangelia. Ale slovo hlubokého smyslu. Vypráví nám, že Pán Ježíš ukončil návštěvu u Zachea v Jerichu, při které vyprávěl podobenství o desíti hřivnách, které rozdělil jeden urozený člověk mezi deset svých služebníků se slovy: Hospodařte s nimi, dokud nepříjdu. A pak jde dále a vstupuje k Jeruzalému a za ním jdou jeho učedníci. My víme, kam jde. Jde, aby v Jeruzalémě položil život za své učedníky. Jeho cesta je cestou kříže a utrpení. Kde ta cesta končila, víme všichni. Byl to kříž vztyčený na Golgatě mezi lotry, kde od devíti dopoledne do tří odpoledne visel mezi nebem a zemí, zavržen od svého národa, posmíván a tupen, opuštěn od Boha, jako beránek, na nějž byla vložena naše nepravost, muž bolestí, raněn pro naše přestoupení, potřen pro naše nepravosti, pokutován a strápen. (Iz. 53). Jaké to hrozné hodiny, jimiž byla dokonána cesta jeho utrpení na našem místě! Kdy nastoupil na tu cestu? Kdy začala cesta jeho kříže? O tom by se dalo uvažovat a je možné to vyjádřit rozměnitě. Víme, že jeho narozením začaly chvíle úzkosti. Když uvážíme, že nebylo pro něho místa, kdy se musel narodit ve chlévě, když byl hned v nebezpečí a stíhán od Herodesa, nepochopen od svých, nenáviděn představiteli národa, podezříván od lidí, kteří byli považováni za hodné. Jakou bolest vyjadřují slova: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste.“ (Mat. 23,37 Luk. 13,34). A nebo když jej chtěli v Nazaretu svrhnout z vrchu hory, na níž bylo město vystavěno. (Luk. 4,29). Přišel, aby jim zvěstoval svobodu a léto vzácné, a oni byli všichni naplněni hněvem. A jaké žaloby na něj skládali! Máš démona (Jan 7,20), rouháš se (Jan 10,36). Ten člověk se rouhá. (Mat. 9,3) I na kříži se mu rouhali (Mat.27,29), posmívali se mu nejvyšší kněží (Mk. 15,31), i ti, kteří ho hlídali, i vojáci (Luk. 23,36). Trýznili a bili jej, bičovali, korunovali trním. Jen čtěme ten s ničím nesrovnatelný příběh o jeho utrpení v Getsemane, v paláci nejvyšších kněží, v síni jevyšší rady, v síni Piláta a na cestě na Golgotu a na kříži. Není divu, že když bratrští misionáři četli tento příběh o utrpení Spasitele pohanům v Gronsku, a když Kajarnak přerušil je se slovy: „Povězte mi to ještě jednou, neboť i já chci být spasen“, že jejich srdce zajásalo. I pohanům otevřel Bůh dveře víry. (Skutky 10,28)

Cesta kříže byla Pánu předepsána od té doby, co se hřích zmocnil člověka, a zlost lidská se začala čím dál tim víc rozmnožovat a myšlení lidského srdce se jevilo po všechen čas jen zlé. Zdali se nejeví utrpení ve slově, že Duch Boží se musel zaobírat s nepovolným člověkem. (Srovnej 1.Petr. 3,19.20) Vidíme v prorocích stopy Pánova utrpení. Zabitý beránek je známka toho, který byl určen, aby nesl hřích mnohých.

A když se pak vtělil a zde na světě chodil jako člověk, ó my jej vidíme jako muže bolesti. Hned od dětství musel chodit v sebezapření. Apoštol to vyjadřuje hlubokými slovy: „Pán Ježíš sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.“ (Fil. 2,7.8) Vidíme, jakými stíny, jakou úzkostí a pohanou musel procházet. I v dobách, kdy jako dítě vyrůstal v Nazaretu v krásné přírodě, v kruhu prosté rodiny, ve styku s prací a Písmem, jeho hluboká mysl cítila neštěstí hříchu, útisk chudiny, slyšela křik dětské duše, viděla slzy a úzkost. A když se stíny stávaly hustější a břímě těžší a Golgota hrozivější, on srdnatě a zmužile kráčí vstříc hroznému utrpení a ohavné smrti a jde napřed, když učedníci váhají, když se jim třese srdce a duše úpí. On jde, aby se obětoval za ně a za nás.

Jeho cesta kříže nebyla věru lehká. Když tam v Getsemane klečí na svých kolenou (dle Lukáše 22,41), dle Matouše padá na svou tvář (29,39) a modlí se: Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty. „Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.“ – zde máme slavné vyjádření jeho duševní úzkosti, kterou chápeme jen do určité míry.

Ó, jakými úzkostmi vedla jeho cesta! A on jde napřed. Když se podíváme na tu cestu, vidíme jak byla rozmanitá, jaké množství příhod se vystřídalo, jaké množství lidí se s ním setkalo. Mezi zahradou Getsemane a zahradou Josefa z Arimatie šla ta cesta výšinami i hlubinami života. Zde byl potok Cedron, zde Kalvárie, tady venkov s révou a olivovím, tu samota Getsemana, zde ruch a shon města, zde palác kněží, zde Pilátův hrad, zde kasárna vojáků, tady kněží, tady účenci, zákonníci, farizeové, ženy, rolníci, dělníci, zločinci, nešťastníci, spodina národa.

Křížová cesta prochází všechny stavy, všechny domy, včecka místa. Ať tedy kdokoliv je kdekoli, uvidí se tváři v tvář Ježíši. A Ježíš bude mít pro každého obrovský význam a pro každého bude znamenat – buďto Spasitele, pomocníka, Krista, krále anebo urážku a skálu pohoršení.

Jak se také mění ve svém utrpení jeho postavení. Před tou poslední nocí Pán vystupuje činně. Tři roky obcházel Palestynu a jednal; kázal evangelium ve školách, na horách, na březích moře, na dvoře chrámu: to se nyní změnilo. Teď mlčí a neodpovídá. Předtím uzdravoval, křísil mrtvé, potěšoval sklíčené a sevřené, teď je ubit, sevřen, muž krve a bolestí. Konal vždy vůli Boží. A teď je pro něj největší potřebou poddávat se jí. Ne co já chci, ale co ty chceš, a tak se poddává trpět, snášet, v ponížení a pokoře se dá vézt spoután a trpí vše tiše a pokorně. „Jako beránek vedený na porážku a jako ovce před střihači byl němy, ústa neotevřel.“ (Iz. 53,7) Jedno z vyjádření ohledně utrpení Pána Ježíše, které se nás dotýká nejvíc je: Ale Ježíš mlčel (Mat. 26,63 Mk 14,61). Stejně jako před nejvyšším knězem, tak i před Pilátem, stejně tak před Herodesem. Umlčel se ve své práci, ve svém kázání, ve svém působení. Jeho působení se nyní jeví jen v utrpení. Ó, neměl by na nás působit ten mlčící Kristus? Ten pohled na uplivaného, trním korunovaného muže bolesti!

On nese kříž za nás na místo popraviště. A jestliže volá: Pojď za mnou, následuj mne, vidíme, že nás vynízí, abychom vstoupili v jeho šlépěje. Nemusíme cestu razit sami, tu razil on napřed. A jestli nám na té cestě je uloženo trpět a mlčet, on posvětil napřed utrpení a mlčenlivé odevzdání té Otcově vůli. Ať jakkoli, jen cestou za Ježíšem i když nás volá do vřavy boje anebo nás nechá opodál stát v mlčenlivém a pokorném očekávání. Někdy je těžší úloha stát opodál a mlčet. Ó, jak se nám zdá být boestné, být odvolán od práce, když vidíme, jak jiní pracují a uplatňují se a vykonávají veliké úlohy a mnoho vyřídí, a my třeba musíme se odmlčet a být odloženi stranou jako nepotřebník, k službě už se nehodící nástroje, a my jsme chtěli ještě konat, zápolit – závodit, spoluúčastnit se boje a práce. Ale vzhůru oči! i to patří k cestě kříže, a ta vede k vítězství. Šel napřed přes Getsemane na Golgotu. „Můj Bože, proč jsi mne opustil“ proměnilo se v radostné uklidnění: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Těžce pracova, konal a úpěl, až mohl říci: Dokonáno je. Byl poslušný až do smrti a vede svůj lid. Svou poslučností až ke smrti, svým utrpením a svou krví vydobyl nám spasení a daroval nám plnost uspokojení. Mocí své poslušnosti v utrpení nás před Bohem učinil dokonalé. „Jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ (Žid. 10,14) Svým utrpením posvětil všecky ty úzkosti, slzy a muka svých mučedníků, svých trpících. Svým utrpením očistil hřích, zlomil naše pouta a uvedl nás ve svém triumfu před Boha – domů.

To vše ve víře smíme zakoušet na cestě za ním. Ta cesta je cesta kříže, která má své stanice. Ani jedna z nich se nemůže přeskočit, minout. Ale nese sladké ovoce, i když to byl hořký kalich, který nám byl dán – a kříž vede na trůn.



Alois Adlof,
redakčně upraveno
biblické citáty dle ČSP