Logo

Kteréže to lidi máme milovat?

Někdy mi připadá, že v tom, abychom projevili křesťanskou ctnost, v podobě lásky vůči ostatním lidem, nám brání překročení vlastního stínu předsudků, které dokážeme znamenitým způsobem maskovat a vydávat za ušlechtilost, která však často není ničím jiným než vstupenkou do světa vlastní zábavy. Někdy je to nevhodná chvíle, někdy zas pracovní povinnosti, jindy špatné počasí, klid domova, vzdělání, potřeba kvalitního odpočinku.Jó, kdyby ti lidé byli jiní, kdyby odpovídali tomu archetypu člověka, o kterém si v nitru řekneme, že takového bychom snad i dovedli mít rádi, tak to by šlo, ale ty kteří jsou kolem nás? Ti o to přeci stejně nestojí, a pokud ano, on na to Pán Bůh má jistě kvalitnějšího služebníka než jsem já. A tak živoříme a jakožto Boží děti se snažíme podobat synům tohoto světa, kteří jsou v ledasčem důvtipnější[1] a dovedou do toho opravdu jít na plno, a my se divíme, že se jim úplně nedokážeme vyrovnat, tak to zkoušíme tím, že budeme vypadat jako oni, budeme jíst, to co jí oni, samozřejmě, že také budeme sledovat, číst, poslouchat a prožívat, co prožívají oni, jen je takové trochu divné, že ten niterný pokoj, který nám kdysi Kristus daroval[2], zrovna, když už se dostáváme alespoň do té „lepší ligy“, vyvolá v našem nitru varovné světlo našeptávající: „vždyť, ale ty už nemáš právo žít, jako žije svět, ty jsi Kristův, pamatuješ?[3]“

A tak se občas probudíme, a to je fajn, že se probudíme[4]. Ahá, takže to bych neměl, to bych taky neměl, to můžu, to bych možná mohl, no a to určitě nemůžu. To můžu, to nemůžu, to taky ne, no … to taky ne, to ano, to ano, to taky ne. A už to máme skoro dobře vyladěné, občas šlápneme vedle, už nespíme, ale hledíme pod nohy, abychom náhodou neklopýtli. A jak tak neklopýtáme, a dokážeme už docela obstojně chodit, uniká nám, že je také třeba se rozhlédnout, protože jinak skončíme u chůze – což je lepší než se válet a spát, protože minimálně se přemisťujeme z místa na místo, ale ani cesta sama o sobě nemůže být cílem, jestliže by opravdu nikam nevedla, tak prosím neredukujme cestu na cestu, ale snažme se vidět, kudy jde Pán. Písmo nás přeci vybízí, abychom hleděli na Ježíše[5]. Tedy pohled vzhůru, nikoliv neustálá starost o vlastní bezpečí. Úzkostný pohled k zemi je opodstatnitelný u člověka, který se vážně zranil a bojí se, aby se mu tato situace nezopakovala, ale i přesto vzpomeňme na slova Pána – „Kdo z vás dokáže svou starostlivostí přidat k délce svého věku jediný loket (Mt 6,27)?

Když tak hledíme vzhůru, vidíme tam příklad vůdce a dokonavatele naší víry[6]. Jestliže jsme prošli kvalitní výchovou, dokážeme už ledacos vydržet[7] a také se při prvním nezdaru nesesypeme, je třeba bojovat[8]. Ale rád bych se teď vrátil k nastolené otázce, kohože to máme milovat? Jak již bylo naznačeno, na prvním místě je třeba milovat Hospodina[9], toho Lva z Judy, který za nás zaplatil svou krví. Když jej milujeme, stáváme se jeho ctiteli, učíme se mu důvěřovat a on nás učí novému pohledu na věc. On nás učí milovat také své bližní, i kdyby to měli být naši nepřátelé. Proč milovat nepřítele? Vždyť i nepřítel je člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu! Označit člověka jedním slovem je často hrubá redukce, i když se jí v dennodenní souvislosti častokrát nevyhneme. Jedním z důvodů je, že láska k nepříteli je první cesta k znovuobnovení přátelství. Vždyť se třeba zastydí a uvědomí si, že máme něco, co by chtěl mít také, i když toho nedosáhne způsobem, že nás okrade nebo zavraždí, protože se nejedná o něco, co získá tím, že nás o to připraví. Další skutečnost je, že my sami jsme byli Božími nepřáteli, a tuto skutečnost je třeba si stále připomínat, protože Pán Ježíš za nás zemřel v době, kdy jsme byli vůči němu ještě stále ve vzpouře[10]. Někdo by mohl namítnout, no to je přeci jasné, vždyť Kristus zemřel téměř před dvěma tisíci lety, ale toto není žádný problém. Každý člověk, obrazně řečeno, prožívá život celého lidstva na zjednodušeném modelu svého osobního příběhu. Model se pohybuje na rozměru přibližně sedmdesáti let, plus mínus. V první části je člověk Božím nepřítelem, poté dojde k zásahu jeho nitra Boží láskou v podobě setkání se vzkříšeným Kristem a on je přijat do Boží rodiny. Těch několik dalších let má zde na to, aby alespoň částečně vyjádřil svou vděčnost. Jestliže chodit s Kristem znamená milovat, znamená to tedy mít jeho lásku, tj. milovat jako miloval on, nebo chcete-li, nechat jeho v nás milovat druhé lidi – úplně obyčejné a každodenní lidi, které potkáme na ulici, které potkáme na chodbě, vidíme na zastávce, zkrátka naše všechny bližní[11].


[1]„Neboť synové tohoto věku jsou vůči svému pokolení rozumnější než synové světla.“ Lk 16,8b
[2]„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. At se vaše srdce nechvěje a není bázlivé.“ J 14,27
[3]„Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.“ 1K 6,19-20
[4]„Vždyť ti, kdo spí, spí v noci, a ti, kdo se opíjejí, opíjejí se v noci.“ 1 Te 5,7
[5]„Odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, sedí po pravici Božího trůnu.“ Žd 12,1b-2
[6]Viz 5.
[7]„Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoece spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni.“ Žd 12,11
[8]„Bojuj dobrý boj víry.“ 1Tm 6,12a
[9]„Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší? On mu řekl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání.“ Mt 22,36-38
[10]„A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné.“ Ř 5,5-6
[11]„Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Mt 22,39