Logo

Lhostejnost... další civilizační choroba?

Po přečtení článku „Jak se nás dotýkají problémy ve světě“ jsem musela stále víc a víc přemýšlet nad lidskou lhostejností a nad tím, jak moc dokáže být člověk lhostejný vůči ostatním lidem. Jeden český zpěvák stav člověka v dnešní době vystihl slovy:

"Hledajíc protivníka, stavíme barikády, viníme ostatní, sami tak čistí. Co všechno dáme za naše kamarády? Kteří to vlastně jsou, nejsme si jistí... Je všechno v pořádku v tom našem okolí, pod teplou peřinou dobře se chrní. Co bolí druhé, nás přece nebolí, tak zbylo z růží už jenom trní."

A tak si kladu otázku PROČ? Je to tím, že lidé v dnešní době nemají čas myslet na problémy druhých? Nebo snad tím, že sami mají tolik problémů, že by už další nezvládli? Je to tím, že jim chybí láska. Tím, že odmítli zdroj lásky, který je v Pánu Ježíši, se z nich stali egoisté zahleděni sami do sebe, nepřemýšlející nad tím, jak pomoct druhým, ale nad tím, jak žít co nejdéle v blahobytu a bohatství. Proč se taky zaobírat tím, že v Africe zemře každých 30 vteřin 1 dítě, že ročně zemřou miliony lidí na AIDS nebo že na celém světě má co do úst pouhá pětina obyvatelstva, když stejně jeden člověk nic nezmůže a jak je vidět ani zapojení do demonstrací či manifestací by svět nezachránilo? A tak lidé sedí a nadávají na Boha, který to vlastně všechno dovolil, místo aby s pokorou pohlédli na jeho Syna, který jim dal ten největší příklad lásky v tom, že v neskutečných bolestech trpěl na kříži, protože my jsme mu nebyli lhostejní, protože my, ač jsme ho ukřižovali, jsme pro něj měli obrovskou cenu.

„Všichni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce, před těmi kdož ji střihou oněmněl, aniž otevřel úst svých.“ (Iz. 53, 6-7) V bezprostředním ohrožení svého života nemyslel na sebe, na svou bolest, ale na nás. Neřešil své problémy, ale problémy každého člověka, pokládal druhé za důležitější, než byl on sám. To je láska. Záleželo mu na nás, na našem životě. Dal nám příklad, jak se máme chovat jedni k druhým. Když se podíváme na lidi z tohoto světa: váží si života? Tím, že sedají opilí za volant, hazardují nejen se svým životem, ale i se životy mnoha střízlivých řidičů, kteří kolem nich projedou. A co teprve koncentrační tábory, ve kterých zemřely statisíce nevinných lidí jen proto, že si nějaký „pan Hitler“ vymyslel, že Židé nejsou rovnocennými lidmi, a bylo mu úplně jedno jestli zde zemřeli staří, mladí nebo děti? Vážili si života Američané, kteří hodili na Hirošimu první atomovou bombu? Nebo teroristi, kteří srovnali World Trade Center se zemí, a tím pohřbili přes tisíc lidí? A znovu si pokládám otázku PROČ? Snaží se upevnit své mocenské postavení a ukázat celému světu „kdo je tady pánem“? Anebo už jsou tak citově otupělí, že by klidně pro pár korun zabili svou matku, své dítě nebo kamaráda a bylo by jim to úplně jedno? Je to tím, že nehledají Pána Boha.
„...kdyby se v úzkosti své k Hospodinu Bohu Izraelskému byli obrátili a hledali ho, byli by ho nalezli.“ (II.Par. 15, 4) A když někdo nalezne Pána Boha, nalezne všechno. Pokoj, lásku, novou naději, odpuštění...

A co my křesťané? Nebuďme lhostejní, majíce jistotu života věčného v Ježíši Kristu, k lidem, kteří jdou do zahynutí. Naše velké poslání je zvěstovat všem lidem úžasnou zpávu o tom, že i za ně bylo zaplaceno, že i oni mohou být vysvobozeni z otroctví hříchu.

A na závěr povzbuzení pro nás všechny: „A nyní, synáčkové, zůstávejte v něm, abychom, až se ukáže, měli smělou důvěru a nebyli zahanbeni při jeho příchodu.“ (I. Jan. 2, 28). Buďme tedy spravedliví, jak chce po nás Pán Ježíš, nebuďme lhostejní k těm, kteří neznají Boha, a k těm, kteří trpí jakýmkoli nedostatkem, zvěstujme evangelium a těšme se na druhý příchod Pána Ježíše, který si pro ty, kteří ho milují a ctí jeho přikázání, přijde. Jistě to bude už brzy.