Logo

Lollardi – Jan Viklef a mučedníci z Anglie

Čím zasadil Jan Viklef mocnou ránu vládnoucímu kněžstvu? Co znamená jedinečnost autority Písma? K čemu Viklef vyzval papeže? Na základě čeho byl „kacíř” William Sawtre upálen? Jak se jmenoval první anglický šlechtic, který zemřel pro víru? Kde přetrvala shromáždění i v období pronásledování?

Poměry, které na pevnině přiměly mnohé k tomu, aby viděli nepravost praktik panující církve a začali podezřívat učení, ze kterého tyto praktiky vycházely, byly i v Anglii. Mnozí vážní lidé, kteří mluvili o lepší cestě, zde byli pojmenování posměšným jménem Lollardi 1 (žvanilové). Zvláště v prvních dnech tohoto hnutí byly politické a hospodářské chyby propleteny náboženskými otázkami. Nejdříve se útočilo na viditelné bohatství a zkaženost kněží. Postupem doby, se však ukázalo, že kořenem všech těchto nesprávných projevů je učení. Tak se učení stalo ohniskem zápasu. V Anglii narozdíl od pevniny, nebylo zvykem tak krutě pronásledovat vše, co bylo pokládáno za kacířství. Brzy po nástupu Jindřicha IV., na počátku 15. století, byl rozmach Lollardů takový, že panovník, aby se zalíbil kněžské straně, pro ně zavedl trest smrti upálením.



Jan Viklef (John Wicliffe 1324-1384)


Jan Viklef, nejvznešenější učenec Oxfordu, se v tomto zápase dostal do popředí. Jeho útoky na zkažené způsoby církve ho napřed zavlekly do politického zápasu, který byl tehdy velmi prudký. Ti, kteří jej chtěli využít jako mocného spojence pro své vlastní zájmy, od něj odpadli, jakmile zpozorovali důsledky, k nimž vedly zásady, které Viklef zastával. A tak se stal vůdcem těch, kteří hledali vysvobození v návratu k Písmu a v následování Krista. Ve svém pojednání Království Boží a v jiných spisech ukazuje, že „evangelium Ježíše Krista je jediným zdrojem pravého náboženství“ a že „pouze Písmo samo je pravdou“ . V učení, které nazval Panství, zdůraznil skutečnost osobního vztahu a přímé odpovědnosti každého člověka vůči Bohu. Učil, že všechna autorita pochází od Boha a že všichni, kteří vykonávají tuto autoritu, jsou Bohu odpovědni za vykonávání toho, co jim svěřil.


Takové učení přímo potíralo převládající názor o naprosto svrchované autoritě papežů, králů, o nutnosti prostřednictví v kněžstvu a vyvolalo prudký odpor. Odpor zvláště zesílil, když Viklef roku 1381 uveřejnil spis, v němž popřel učení transsubstanciace. Tím zasáhl kořen předstírané zázračné moci kněží, která jim umožňovala tak dlouho panovat nad křesťanstvem. Zde ho opustili jeho političtí přátelé i jeho vlastní univerzita.


Vlivná anglická Bible


Jeho nejdůležitějším dílem bylo však to, že umožnil obyvatelům Anglie přístup k zdroji pravého učení. Jeho překlad Bible způsobil revoluci anglického smýšlení a anglická Bible se osvědčila jako jeden z nejmocnějších nástrojů spravedlnosti, kterou svět poznal. Viklef shledal, že nejúčinnějším prostředkem k šíření učení Písma je psát a rozšiřovat lidově psané letáky a zřizovat skupiny putujících kazatelů. Jeho vliv byl veliký. Všechna moc jeho zarytých nepřátel nemohla docílit více, než ho přinutit, aby opustil Oxford a uchýlil se do Lutterworthu. Toto místo se stalo střediskem, z něhož se šířilo poučení a povzbuzení po celém kraji.


Jedinečnost Autority Písma


Mezi scholastiky za doby Viklefa 2 pokládali za rozhodující autoritu ve věcech náboženství učení církevních otců, rozhodnutí koncilů a výnosy papežů spolu s Písmem. Písmu nepřikládali větší význam než těm prvním zmíněným. Viklef se hlouběji seznamoval s Písmem a postupně přicházel k poznání o jeho naprosté autoritě a připisoval těm ostatním význam jen tak dalece, jak souhlasily s Písmem. Uznával dvojí zdroj křesťanského poznání, rozum a zjevení, a shledal, že si neodporují. Rozum, čili přirozené světlo, byl pádem oslaben, a proto pracuje s určitou nedokonalostí, kterou Bůh ve své milosti napravuje zjevenou známostí skrze Písma, jimž tudíž přísluší bezvýhradná autorita.


Viklefovo učení


Naprosto závazná autorita Písma svatého byla veliká pravda, kterou hlásal Viklef a kterou jeho protivníci potírali. Obě strany si uvědomovaly, jak dalekosáhlé byly důsledky plynoucí z přijetí nebo nepřijetí tohoto učení. To vyložil Viklef ve své knize O pravdě Písma Svatého (1378), ve které učil, že Bible je Slovo Boží, neboli vůle a závěť Otcova. Bůh a jeho Slova jsou jedno. Kristus je autorem Písma, které je jeho zákonem, on sám je v Písmu a neznat Písmo znamená neznat jeho. Kdyby bylo Písmo napsáno podrobněji, nedalo by se pro některé okolnosti použít, ale že je takovým, jakým je, lze ho použít všemi a není v něm nic nemožného předkládáno k zachovávání. Vliv Písma prozrazuje jeho božský původ a autoritu. Zkušenost Církve v celku mluví pro dostatečnost a účinnost Bible. Zachováváním čistého zákona Kristova bez příměsi lidské tradice církev velmi rychle rostla, ale od připuštění tradice církev neodvratně upadala. Jiné způsoby moudrosti pomíjejí, moudrost udělená Duchem svatým o letnicích apoštolům zůstává. Písmo je neklamné, kdežto jiní učitelé, i tak veliký učitel, jako byl Augustin, podléhají omylu. Klást nad Písmo lidskou tradici, učení a nařízení a dávat jim před Písmem přednost, není nic jiného než čin slepé domýšlivosti. Nějaké učení neospravedlňuje okolnost, že je v něm mnohé, co je dobré a rozumné. Církevní dějiny ukazují, že odklon od čistého evangelia a přimísení pozdější tradice se dály zprvu ponenáhlu a téměř nepozorovaně, ale postupem doby porušenost bujela. Co se týká výkladu Písma, nemohou mít doktoři bohosloví moc nám je vykládat, nýbrž Duch svatý nás vyučuje významu Písma právě tak, jako Kristus otevíral Písma apoštolům. Nikdo nemůže porozumět Písmu, pokud není Kristem osvícen. Pak je k tomu potřebí zbožného, ctnostného a pokorného ducha. Písmo se musí vykládat Písmam tak, aby byl zachován jeho všeobecný obsah. Musíme se vystříhat toho, co dělají kacíři, že rozkouskovávají Písmo na malé části.


Napřed se musí zjistit původní a doslovný smysl nějakého místa a pak jeho další a obrazný význam. Je důležité užívat správných slov. Pavel pečlivě volil předložky a příslovce.
Kristus je pravý člověk a pravý Bůh, jsoucí od věčnosti. Při Svém vtělení spojil obě přirozenosti ve své Osobě. Jeho velikost se nedá s ničím srovnat, poněvadž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, jádrem lidstva a naší jednou, jedinou hlavou. Osobní přisvojení spasení, které připravil Kristus, se děje obrácením a posvěcením. Obrácení je odvrácení od hříchu a přijetí spasitelné milosti Kristovy. To je pokání a víra. Pokání je nutné a má být účinné.


Viklef spojuje víru s posvěcením a nevidí víru oddělenou od dobrých skutků. Církev spatřoval nikoli jako viditelnou Katolickou církev nebo organizovanou hierarchickou společnost, nýbrž jako tělo Kristovo a nevěstu Kristovu, pozůstávající ze všech vyvolených, která se projevuje na tomto viditelném světě pouze dočasně a zde putuje. Její počátek a konec, její domov je v neviditelném světě, ve věčnosti. Tvrdil, že spasení není závislé na spojení s úřední církví ani na kněžském prostřednictví. Pro všechny věřící je v Kristu svobodný, přímý přístup k Bohu a každý věřící je kněz. Viklef učil, že základem Církve je Boží vyvolení a že člověk nemůže mít jistoty o svém stavu milosti, pouze se může domnívat. Zbožný život to však dokazuje.


Když byl vyzván, aby se ukázal před papežem, odmítl to a řekl:


„Za svého života na zemi byl Kristus ze všech lidí nejchudší, poněvadž se zřekl veškeré světské autority. Z těchto předpokladů vyvozuji jako svůj skromný osobní názor, že by měl papež předat všechnu pozemskou moc světské vrchnosti a nabádat kněze, aby učinili totéž.“



Zesnul pokojně v Lutterworthu v poslední den roku 1384.



Vzpoura rolníků (1377-1381)



Duchovní probuzení, v době posledních let života Viklefa, na čas zarazila vzpoura rolníků (1377-1381), poněvadž se proti němu spojila šlechta a kněžstvo. To svalovalo na ty, jež nazývalo Viklefci, vinu z přehmatů a škod vzpoury. Ačkoliv to bylo nespravedlivé, je přece nepopíratelné úzké spojení mezi pravým křesťanstvím a osvobozením potlačovaných. Na počátku své činnosti prohlásil Kristus:


„...kázat evangelium chudým... uzdravovat zkroušené srdcem, zvěstovat jatým propuštění a slepým vidění a propustit soužené v svobodu" (Lukáš 4,18).


To byl vhodný popis venkovského obyvatelstva té doby a příchod Písma mezi ten lid probouzel v něm smysl pro to, že


„Bůh není přijímač osob“ (Skutky 10,34)


a že jejich zotročení vzpurnými pány bylo bezbožné, poněvadž bylo nespravedlivé.


Učená Viklefova kázání z blahobytného okolí Oxfordu působila na lid méně, než neumělé rýmy a veřejná kázání pod širým nebem Johna Ball, jednoho z nich, který volal z bídy, v níž žili: „Jakým právem jsou ti, které nazýváme lordy, většími lidmi než jsme my? Jakým způsobem toho práva nabyli? Proč nás drží v poddanství? Pocházíme-li všichni z téhož otce a téže matky, z Adama a Evy, jak mohou oni tvrdit nebo dokazovat, že jsou lepšími lidmi, než jsme my? Snad tím, že nás nutí, abychom na ně vydobývali svou prací, co oni vydávají ve své pýše?" Jeho rýmy se šířily všude3 . Vzpoura byla potřena a venkovský lid měl být spoután nespravedlivými zákony. Pozvolným a obtížným postupem byla však jeho svoboda získána, při čemž byl nejmocnějším prostředkem vliv Písma na svědomí lidí.


Překlad Bible měl nutný účinek a veliké zástupy lidí přišly k poznání, že ona je jediným vodítkem víry a života. Uplatňovaly se různé názory o rozmanitých bodech, ale byla všeobecná shoda o autoritě Písma a panující církev byla obviňována z odpadlictví a modlářství. Říkalo se, že „nebylo možné najít dva lidi, aby jeden z nich nebyl Lollard nebo Viklefec“ a že „Písmo se stalo rozšířenou věcí, s níž byl prostý lid a ženy více obeznámen než sami kněží“.



„Kacíři“ v Anglii upalování



První, kdo šel na hranici po vydání zákona o upalování kacířů, byl William Sawtre (1401), norfolský farář. Dolní sněmovna podala Jindřichu IV. petici, v níž žádala, aby se přebytečné příjmy církve rozdělovaly na užitečné účely a aby se změnily zákony proti Lollardům. V odpovědi podepsal král zatykač na Tomáše Badlyho, krejčího z Eveshamu, aby byl upálen. Tento muž byl obžalován, že popírá transubstanciaci a vydal smělé svědectví o své víře před worcesterským biskupem. Byl vyšetřován v chrámě sv. Pavla arcibiskupy canterburským a yorským a mnohými knězi i šlechtici a byl upálen ve Smithfieldu.


Sir John Oldcastle



Mezi Lollardy byl vůdcem Sir John Oldcastle, Lord Cobham, znamenitý voják. Jeho zámek v Cowling byl útočištěm putujícím kazatelům a tam byla konána shromáždění přes to, že byla pod přísnými tresty zapovězena. Jindřich IV. se neodvážil mu odporovat. Jakmile však na trůn dosedl Jindřich V. obléhal a dobyl zámek a jeho majitele zajal. Lordu Cobhamovi se však podařilo uniknout z Toweru a po několik let prchat před svými pronásledovateli. Ačkoliv byli mnozí jati a popraveni, mezi nimi třicet-devět vůdců Lollardů. Když byl konečně Sir John ve Walesu chycen, byl upálen. Byl to první anglický šlechtic, který zemřel pro víru.


Po jeho smrti byl vydán zákon, jímž propadala země, movitosti, statky a život každého, kdo by četl Písmo v anglickém překladu, státu. Každý takový bude odsouzen jako kacíř vůči Bohu, jako nepřítel koruny a zrádce království a bude zbaven účasti na svátostech. Kdyby měl setrvávat ve své zatvrzelosti anebo znovu do ní upadnout, když mu bylo odpuštěno, bude předně pověšen pro zradu vůči králi a upálen pro kacířství vůči Bohu.


Avšak bratři, třeba byli vytlačeni z veřejnosti nebo vypuzeni do vyhnanství, nebyli vymýceni a některá shromáždění dokonce pokračovala. Nejpočetnější byla v East Anglia a v Londýně. Při nástupu Jindřicha VI. (1422) byly veliké církve v okolí Beccles. Ačkoli byla shromáždění často přerušena a reformována, přece některá trvala po velmi značnou dobu. Tak např. v Buckinghamshire se udržovala obecenství po 60 až 70 let se shromážděními v Norfolku a Suffolku i s jinými v ostatních částech země. Londýnský biskup píše roku 1523 Erasmovi:


„Nejedná se o nějakou zhoubnou novotu, dodávají se pouze zbraně velké bandě Viklefovských kacířů".




Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno





1. Foxe’s Book of Martyrs, John Foxe.
- A short History of the English People, John Richard Green.
- England in the Age of Wycliffe, George Maculay Trevelyan.

2. John Wycliff and His English Precursors, Lechler translated by Lorimer.

3. „When Adam delved (dug with a spade) and Eve span (drove animals), Who was then the gentleman?“ (Když Adam ryl a Eva předla, kdo byl tehdy kavalír?)