Logo

Marcianus, Novatiani a Donátisté

Kdo to byl Marcion a jaké herese zastával? Jaký je základní rozdíl mezi bludným učením a pravdou? Jakým způsobem se Křesťané oddělovali od cizích vlivů. Jak byli označováni lidé, kteří se vymezovali a zachovali prostý způsob shromažďování? Kdo to byli Novatiani a Donátisté. Na co dbali a kde se značně rozšířili?

Marcianus

Zcela odlišné hnutí, které se rozšířilo tak široce, že vážně ohrožovalo katolický systém, bylo hnutí Marcionovo.12 Tertullian, jeho odpůrce, o něm napsal: „Marcionovy kacířské názory naplnily celý svět“. Marcianus se narodil roku 85. v Sinope při Černém moři a byl vychován v církvích krajiny Pontu, kde pracoval apoštol Petr (1.Petrova 1,1) a odkud pocházel Akvila (Skutky 18,2), a vyvíjel postupně své učení, které bylo uveřejněno a v Římě projednáváno, až když mu bylo 60 let.

Velmi se zabýval velkými problémy zla ve světě, pohoršoval se rozdílným zjevováním Božím ve Starém a Novém Zákoně, protikladem mezi hněvem a soudem na jedné a láskou a milostí na druhé straně, mezi zákonem a evangeliem. Neschopen, vyložit si tyto rozdíly na základě Písma, jak bylo všeobecně chápáno v církvích, přijal způsob dualistického učení, jak v jeho době převládalo. Tvrdil, že svět nebyl stvořen Nejvyšším Bohem, nýbrž nižší bytostí, bohem židovským, že však Bůh Vykupitel je zjeven v Kristu, který neměl dříve žádného spojení se světem, ale z lásky přišel na svět, aby vykoupil člověka z bídy, do které upadl. Přišel jako cizinec a neznámý a následkem toho byl napaden předpokládaným stvořitelem a vládcem světa, jakož i Židy a všemi služebníky boha tohoto světa.

Marcianus učil, že je povinností pravého křesťana odporovat židovství a obvyklému křesťanství, které pokládal pouze za odnož židovství. Nesouhlasil s gnostickými sektami, poněvadž nekázal spasení skrze „tajemství“ nebo získáním známosti, ale skrze víru v Krista a usiloval z počátku o reformaci církví, z kterých se později s jeho stoupenci navzájem vylučovali.

Černé mořeJelikož se jeho názory nemohly opírat o Písmo, stal se Marcianus nejurputnějším kritikem Bible. Soudil Písmo podle své teorie a zavrhl z Písma vše, co bylo v zřejmém rozporu s jeho teorií a uznával toliko to, co se mu zdálo, že podporuje jeho názory a ta místa vykládal v souladu se svými názory místo v souladu s ostatním učením Písma. Dokonce i přidával tam, kde se mu to zdálo žádoucím. Tak zavrhl později Starý Zákon, který před tím přijal, a pokládal jej za zjevení boha Židů a nikoli Nejvyššího a Boha – Vykupitele, a za proroctví o nějakém židovském Mesiáši a nikoli Kristu. Učil, že učedníci pokládají omylem Krista za židovského Mesiáše. Tvrdil, že pravé evangelium bylo zjeveno toliko Pavlovi a zavrhoval proto také Nový Zákon s výjimkou některých listů Pavla a evangelia Lukáše, které později ovšem okleštil, aby se zbavil toho, co bylo proti jeho teorii. Učil, že zbytek Nového Zákona je dílem falešných židovských učitelů usilujících o zničení pravého evangelia a že za tím účelem také vsunuli ona místa, proti kterým odporoval v knihách, které přijal. K tomuto zkrácenému Novému Zákonu Marcianus připojil svou vlastní knihu Antithese, která nahradila Skutky.

Byl nadšen svým evangeliem, které nazval zázrakem všech zázraků, divem a uchvacující mocí, takže nic, co lze vyslovit nebo myslet, se mu nemůže vyrovnat. Když bylo jeho učení prohlášeno kacířským, začal tvořit samostatné církve, které se rychle šířily. Byly v nich zachovány křest a Večeře Páně a ve vykonávání pobožnosti větší prostota než v církvích katolických. Vývoji kněžského stavu a zesvětštění byla činěna přítrž. V souladu se svým názorem na hmotný svět byli přísně asketičtí, zakazovali manželství a křtili jen ty, kteří učinili slib čistoty. Měli za to, že tělo Pána Ježíše nebylo hmotné, že bylo jen vidinou, schopnou však cítění, jako naše těla.

Každý blud lze podložit nějakou částí Písma. Jen pravda sama je založena na celém Písmu. Marcionovy bludy byly nevyhnutelným následkem toho, že přijal pouze to, co se mu líbilo a zavrhnul ostatní.

Opuštění původního novozákonního vzoru pro církve, narazilo velmi záhy na houževnatý odpor, který v některých případech vedl uprostřed upadajících církví k utvoření kroužků, které se samy oddělovaly od zlého a doufaly, že budou prostředkem k nápravě celku. Některé z nich byly vyloučeny a shromažďovaly se jako samostatná shromáždění. Jiní shledali, že je nemožné přizpůsobit se převládajícím poměrům, opustili církve a založili nová shromáždění. Tato pak často pojímala ty skupiny, které si od počátku zachovaly prostý způsob shromažďování. V pozdějších stoletích se děje často zmínka o těch církvích, které se držely apoštolského učení a které se dovolávaly nepřerušené souvislosti svědectví od doby apoštolů. Dostalo se jim často jak v době před Konstantinem tak po Konstantinu přezdívky Kathorai neboli Čistí, ačkoli se nezdá, že by sami toho označení užívaly.

Novatiani 3.století


Také se jim říkalo Novatiani, ačkoli Novatian nebyl jejich zakladatelem, nýbrž svého času mezi nimi vůdcem. V době pronásledování činila církvím veliké těžkosti otázka, zda mají být přijati zpět ti, kteří „odpadli“, tj. kteří obětovali modlám po svém křtu. Novitian byl proti jejich přijetí. Jeden římský biskup, jménem Fabian, který za svého života ordinoval Novatiana, podstoupil mučednickou smrt a měl za následníka nějakého Kornelia, který byl ochoten přijímat takové padlé. Menšina, která tomu odporovala, si zvolila za biskupa Novatiana, který tu volbu přijal, byl však se svými přáteli římským synodem (251) vyloučen. Novatian sám později podstoupil mučednickou smrt, ale jeho přátelé, ať se jim říkalo Katharové, Novatiani, nebo ještě jinak, se šířili dále. Přestali uznávat katolické církve a připisovat jakýkoli význam jejich obřadům.

V severní Africe mělo Novatianovo učení vliv na Donatisty13. Oddělili se od Katolické církve z důvodu kázně, zdůrazňujíce bezúhonnou povahu těch, kteří vysluhovali svátosti, zatímco katolíci pokládali svátosti samy za důležitější. Ve svých počátcích se lišili Donatisté, kteří se tak jmenovali podle dvou mezi nimi vedoucích mužů, kteří měli oba dva jméno Donatus, od katolíků všeobecně svou ryzejší povahou a bezúhonným životem. V částech severní Afriky se stali nejpočetnějšími složkami různých větví církve.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman


12 Marcion das Evangelium vom Fremden Gott, Adolph von Harnack.
13 The Later Roman Empire, Prof. J.B. Bury, Vol. U, c. 9.

Příbuzné, související nebo podobné články

Křesťanství a Křesťanstvo
Těžké pronásledování Římany
Putující Církev - Kapitola 1. - Počátky
Trvalý vzor - Putující Církev - Část 2.
Synagogy - Putující Církev - Část 3.
Řecká filosofie
Hodnosti v církvi
Órigenés a Cyprián
Oponování vůči Organizaci