Logo

Mé obrácení – svědectví bratra Záleského

Před 29 lety, dne 14. června 1921 mi ujel dopolední vlak, kterým jsem měl podle strýčkova přání jet do Tišnova, abych v blízké Lomnici nabyl zdraví. Delší dobu jsem kašlal krev. Myslil to dobře se mnou můj strýc, ale lépe to myslil se mnou můj nebeský Otec, který právě toho dne divně zasáhl do mého života. Já však o tom nic netušil. Šel jsem do »Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence«, abych se dal lékařem vyšetřit. Ihned poznal, že jde o tuberkulosu plic a poslal mne do Šternberku u Olomouce. A tak jsem odjel z Brna, přenocoval jsem v Olomouci a druhého dne jsem byl už mezi dřevěnými, neúhlednými baráky plicní léčebny ve Šternberku, abych se tam uzdravil. Lékaři mínili tělo, avšak Bůh mínil duši... Na lehárnách a všude jsem viděl invalidy-pacienty, zčásti ještě v stejnokrojích. Dojem byl smutný. Z baráku pro příchozí jsem byl pak dne 17. června přeložen na barák č. 15, na první lůžko u vchodu, odkud právě odešel br. Dytrt, kterého jsem ovšem ještě neznal. Bylo to v pátek, když kolem mého souseda, rotmistra Peterky se shromáždil malý hlouček invalidů kolem tehdy ještě mladého br. Sirackého, který sloužil Slovem Božím o slepci, který volal za Pánem Ježíšem. Jinak jsem si nezapamatoval nic a když se mne soused nakonec tázal, co o tom soudím, neřekl jsem ani slova. Než jedno slovo mi přece zůstalo v mysli ale vybavilo se mi teprve za dva dny, ve vhodnou chvíli... Bibli jsem měl sebou, snad jsem tehdy v ní také četl, protože bratři věděli, že ji mám.

Byla to veliká německá Bible, z které jsem čítával dětem svého zaměstnavatele ve Vimperku v Č. staré historie: O praotcích, o Mojžíšovi atd. Z Bible jsem už také v r. 1919 čerpal téma pro feuilleton v časopise židovské socialistické mládeže Poale Zlom. Měl titul: »Kristus a nevěstka«. Dva dni po návštěvě br. Sirackého, tedy v neděli dne 19. června 1921, po šesté hodině večerní započal Duch svatý své požehnané dílo v mé duši: ale já jsem to zase ani netušil. Jeho působení se vymyká kontrole lidského rozumu. Najednou jsem si uvědomil svůj pravý stav. Odpadly »brýle mámení« z mé duše a poznal jsem nahou a strašnou skutečnost: Že jsem na prahu věčnosti, že jdu vstříc velikému, mně neznámému, svatému a spravedlivému Bohu a že jsem veliký hříšník. Nebo v té chvíli se mi objevily všechny mé hříchy jako na platně biografu od nejmenšího do největšího, od dávno minulých až po nejnovější a v mé srdce se vedralo vědomí, že nemám nejmenší omluvy po ruce, — že jsem ztracen a odsouzen… Vypukl jsem v pláč a plakal jsem celé tři hodiny až byl promočen polštář pod mou hlavou. V mé nevýslovné bídě se marně pokoušeli soused Peterka a sestra Anna, ošetřovatelka, mne potěšit. Teprve po 9. hodině, když zhasli světlo, vzpomněl jsem si na slovo, které jsem předevčírem slyšel a zvolal jsem ve svém sevřeném srdci: »Ježíši. Synu Davidův, smiluj se nade mnou«. A opět a opět jsem volal z hlubin své bídy, až jsem rázem cítil, ne viděl, že jsem obklopen jasným světlem; současně se srdce uklidnilo a já jsem po několika nocích nespavosti tiše usnul. Byl to první kmit nebeského světla: Bůh se mi ozval… Poprvé jsem zažil moc Pána Ježíše. Ale protože jsem byl teprve nedonošený plod, nedovedl jsem správně rozsuzovat, co se se mnou stalo. Nevěděl jsem, že to byl nedocenitelný zásah Ducha svatého, první záblesk a začátek života z Boha ve mně.

Proto jsem ležel další dva dny jako duchovně mrtvý, nevěda co se se mnou stalo. Když potom v následující úterý Přišel br. Křesina, bratři ho upozornili na Žida, který má Bibli. Přistoupil ke mně a tázal se, co soudím o Kristu. A já ve své nemoudrosti jsem prohlásil, že ho mám za socialistického mučedníka... V ten nezapomenutý večer 5 bratři, kteří svědectvím br. Dytrta byli nedávno uvěřili a ve Šternberku zůstali, uspořádali evangelizační shromáždění ve »vojenském zátiší«, tj. v sále YMCA. Můj tělesný stav se jako zázrakem zlepšil natolik, že jsem opřen o bratra mohl jít do shromáždění, kdežto jsem byl předtím stálou ztrátou krve a horečkou velice zesláblý. Posadili mne vedle pacienta trpícího plicním oedemem, jehož výdechy svědčily o hnilobě plic. Milý bratr Křesina přečetl podobenství o marnotratném synovi. Z jeho výkladu si pamatuji jenom to, že nebeský Otec každému marnotratnému synovi v Pánu Ježíši vychází vstříc... Toho jsem se chopil! S radostí jsem poznal lásku Boží, která mně ubohém v Kristu vyšla v ústrety a ve stejném okamžiku jsem věděl, že krev Kristova shladila mé hříchy. Zajásal jsem! Necítil jsem hrozný dech mého ubohého souseda, zapomněl jsem na všecko kolem mne a jenom jsem naslouchal nebeské zvěsti. Ze shromáždění jsem odešel šťasten a pln pokoje. Děkoval jsem a chválil Boha. Druhého dne jsem svolal bratry k svému lůžku a radostně jim oznámil: »Bratři, jsem spasen!« Přijali a objímali mne s velikou láskou: br. Dostál, br. Mrázek, br. Juchelka, br. Zapletal a br. Staněk. Mám snímek, na který se často zadívám a na kterém jsou ty milé tváře, jak jsem je tehdy poznal. Čtyři z nich jsou už ve slávě, kde se zase sejdeme.

Když mi lékař dovolil vycházku, připojil jsem se k bratřím. V lese jsme se modlívali, četli a zpívali svými chabými hlasy. Nejmilejší písní se mi stala: »Tam nad hvězdami v nebi Otce mám ...«

On mne dal milým bratřím jako malou náhradu za bratra Dytrta, který byl poslán do sanatoria v nedalekých Pasekách. Přivedl tam r. 1922 ke Kristu br. Válku, nyní už dávno zesnulého, který po svém návratu z léčení byl jedním z trojice věřících, tvořících zárodek dnešního požehnaného shromaždění brněnského.

Já pak jsem odešel začátkem července 1921 do sanatoria Žáry (tehdy Horní Šárov) u města Albrechtic ve Slezsku. Prázdný jsem přišel do Šternberka. Myslil jsem si, že tam bude konec mého života, ale milosti a lásky plný nebeský Otec mi dal nový život. Odešel jsem plný vděčnosti a radosti. Ihned jsem vyrozuměl o svém obrácení bratra Křesinu v Plzni a slečnu Marii Navrálilovou v Brně, mou drahou snoubenku, nynější věrnou manželku. U ní tehdy moje svědectví nenalezlo žádné ozvěny. Žárlila prý na Pána Ježíše. Za to milý br. Křesina mi napsal radostný dopis, z něhož si pamatuji jen toto: »Ve Starém zákoně máme vystaveny směnky, které se v Novém zákoně propláceli ve zlatě!« Snad se domníval, že mi jako Židovi jsou běžné peněžní věci. Já však jsem lépe nežli všechněm bankovním výrazům rozuměl a rozumím dosud lásce Kristově, kterou já nehodný služebník jsem zakoušel a zakouším ve sboru svých milých bratří.


A. C: G.