Logo

Mennonité v Rusku

Kam až se osadníci rozšířili? Za jakých podmínek měli mennonité svobodu ve víře a odkud přišla pomoc? Jak se stavěli k vojenské službě? Jak je možné obdržet jistotu spasení? Jaký vliv měli mennonité na životní úroveň a kde bylo možné slyšet evangelium?

Období 1788-1914

Potomci Holandských církví, které byly probuzeny skrze práci Menna v 16. století, velmi prosperovali. Moc Španělska byla prolomena pod vedením prince Oranžského, aby tyranie byla vystřídána nepředvídatelnou svobodou svědomí a svobodou bohoslužeb.

Mennonité emigrují do Ruska

Během osmnáctého století se z nich stali bohatí lidé. V Prusku byli vystaveni takovému zacházení, že se stali chudí a pokleslí, částečně proto, že odmítali vojenskou službu. Když přišla nabídka od císařovny Kateřiny II. z Ruska, se svobodou uctívání a osvobozením od vojenské služby, byla přivítána jako Bohem daná svoboda.

Nejchudší byli nejméně připravení na odchod a roku 1788 nastal první exodus 228 rodin s nějakými 1500 dušemi, kteří se během dalšího roku usadili v provincii Jekatěrinoslav(Dněpropetrovsk, dnes Ukrajina pozn. př.) v Chortitza regionu, u řeky stejného jména, která se vlévá do Dněpru. Nejdřív se potýkali se samotnou existencí, ale další je následovali, včetně těch, kteří byli lépe zásobováni, a jejich horlivost brzy přinesla prospěch. Očekávání ruské vlády, že tito farmáři pozvednou standard zemědělství a obecně úroveň života, byl brzy naplněn. Černá bohatá půda přinesla hojnou úrodu obilí a vesnice pozvolna vyrostly, jejich široké ulice byly obohaceny o dobře vystavená obydlí. Okolní Rusové a Tataři spatřili možnosti bohatství, o kterém se jim dříve ani nesnilo. Nebyli to však jediní imigranti. Mnoho luteránů, především pronásledovaných pietistů z Würtembergu, také přišlo, aby vystavělo vesnice po celé zemi.

To byly počátky kolonizace, která se velmi rozmohla. Během času se osadníci rozšířili přes jih Ruska do Krymu, především do níže posazených oblastí Volhy jako je Kavkaz pak dále na Sibiř a i do Turkmenistánu až k hranicím Číny. Nepohlceni okolní populací si kolonisté udrželi svůj vlastní jazyk, náboženství a zvyky – pevná tělesa rozšířená jako malé ostrovy v moři ortodoxních Slovanů a dalších národů z celé Evropy.

Privilegia, která obdrželi od vlády, brzy změnila ráz menonitských církví, protože aby mohli sdílet tyto výsady, musely se děti stát menonity, a tak byly přijaty do církve - ne jako dříve - na základě vyznání víry v Krista a podáním důkazu o znovuzrození, ale byly pokřtěny a tak se staly členy, když dosáhly jistého věku, nebo se oženily. Tímto způsobem se z nich stala státní církev, která měla jak obrácené tak neobrácené členy. Rychle se změnil ráz morálky. Rodiny, které se při příchodu vyznačovaly střízlivostí a zbožností, se topily v hříchu všeho druhu, jako je opilství, nemorálnost a brzy převládala žádostivost. Byl zde vždy zbožný zůstatek, který protestoval proti těmto zlům a za sebe i svůj lid činil hluboké pokání, že selhali ve svém svědectví.

Eduard Hugo Otto Wüst 1817-1859

Jejich modlitby byly slyšeny a pomoc přišla z neočekávané oblasti. Provozovatel hostince v Murrhardu, Württemberg, měl syna, Eduard Hugo Otto Wüst, kterého poslal na studia teologie. Navzdory hříšnému životu na univerzitě v Tubingenu, mladý muž složil požadované zkoušky a roku 1841 vstoupil do své církevní funkce v národní církvi württembergu v Neunekirchenu a Riedenau. Ponořil se do práce se vší svou přirozenou energií a dostal se do důvěrného společenství s Pietisty, Moravany a metodisty a během asi tří let od svého ordinování prožil změnu srdce a byl zmocněn k tomu, aby odložil hříšné zvyky, které ho stále držely. Na počátku roku 1845 obdržel plnou radost z odpuštění hříchů a jistotu, že je Božím dítětem.

Jeho kázání a čtení Bible bylo obojí poutavé a vlivné, nejen že se mnozí kolem něho shromáždili, ale také vzbudilo zlobu a nenávist jeho kolegů z kléru. Byl vystaven tíživým a potupným těžkostem ve své práci, když skrze vliv pietistů obdržel povolání k „oddělené“ církvi v Neuhofnungu v jižním Rusku. Ve věku 28. let poprvé kázal v tamější církvi. Byl to velký a silný muž s mocným a vlídným hlasem. Jeho vřelá náklonnost zaujala ty, se kterými přišel do kontaktu. Ve svém kázání poukazoval z Písem to, co bylo zkušeností jeho vlastního srdce – dostatečnost zástupného díla Krista a jistotu spasení, kterou mohou obdržet ti, kteří v něj vloží svou důvěru.

Do již tak přeplněné církve přicházeli další posluchači ze všech možných kruhů, které mezi menonity byly. Wüst nedopouštěl, aby žádné denominační rozdíly narušily jeho činnost, proto brzy pořádal biblická setkání v menonitských domácnostech, kde také kázal. Výsledkem bylo veliké probuzení. Hříšníci byli přivedeni k pokání a mnoho duší nalezlo pokoj skrze víru. Byl zde velký obrat od hříchu k zbožnosti. Brzy se ukázala opozice. Wüst nesměl nadále kázat při setkání menonitů, ale to nezabránilo pokroku v probuzení. Těžkosti povstaly skrze některé, kteří se oddali nejrůznějším projevům a výstřednímu projevu radosti, když zaměnili své city za projev Ducha svatého, ale tento způsob hnutí, který mohl vést jen k hloupostem a hříchu, byl nakonec překonán, a dobrá práce zůstala navzdory vnitřním i vnějším útokům. Roku 1859 Wüst zemřel, když mu bylo teprve 42 let. Během jeho života někteří z obrácených menonitů slavili večeři Páně v jeho církvi se členy shromáždění.

Po jeho smrti, ve stejném roce, mnoho menonitských věřících, pociťovalo, že je nemožné nadále slavit večeři Páně v jejich církvi spolu s nevěřícími, začali ji tedy pořádat čas od času ve svých vlastních domech, jen s těmi, kteří vyznali víru v Krista. To vyvolalo velkou nelibost, a ačkoli si přáli vyhnout se rozkolům, bylo jich několik třeba, aby došlo k oddělení od menonitské církve. Další je brzy následovali a roku 1860 bylo vytvořeno oddělené shromáždění menonitských bratrů.

Menonitští bratři


Stará menonitská církev nyní jednala proti nově vytvořeným církví menonitského bratrstva, stejným způsobem jak jednaly státní církve dříve v dobách jejich předků. Odsuzovali je a předávali je světské moci k vykonání trestu, žádali, aby byli připraveni o všechna práva menonitů a dokonce některým hrozili vyhnanstvím na Sibiř. Mnoho let byla otázka přiznání práv předmětem neustálého zamítání ze strany vlády. Během tohoto času „bratři“ příšerně trpěli. Nakonec vláda přiznala všem menonitům jejich původní práva, bez ohledu na jejich příslušnost k nějaké konkrétní církvi.

Počet zúčastněných na setkáních menonitského bratrstva velmi silně rostl a s tímto růstem se stále hojněji mezi nimi projevovaly dary Ducha svatého. Ve snaze následovat učení Nového zákona a vzor prvotních církví, pochopili, že způsob křtu pokropením, který byl praktikován v menonitské církvi, nebyl způsobem apoštolů, proto zavedli křest věřících ponořením. Později někteří pochopili, že společenství má být se všemi svatými a nejen s menonity, a ačkoli neměli všichni stejnou mysl v této otázce, některé z církví měli svobodu v přijímání všech, o kterých věřili, že patří Kristu. V této otázce pomohla návštěva ze zahraničí z jiných seskupení.

Jedním z důsledků těchto událostí byla velká změna v memonitské církvi. Ačkoli pokračovala v tom, že zahrnovala mezi své členy jak věřící tak nevěřící, probuzení, které mnohé vyvedlo, se ukázalo být činné i mezi těmi, kteří zůstali v jejím společenství. Evangelium bylo kázáno jejich služebníky se zachraňující mocí, zbožný život těch, kteří se obrátili, bylo trvalým svědectvím těm vně. Hřích byl kárán a obecně způsoby společnosti, i u neobrácených, se zlepšily. Hořkost mezi „církví“ a „bratry“ pozvolna upadla a věřících v obou větvích byli uzpůsobeni k prožívání společenství v Kristu navzdory rozdílným pohledům.

Největší potřeba pohanského světa a zodpovědnost v nesení evangelia mezi ty, kteří je dříve neslyšeli, byla nyní položena na mnohá srdce. Výsledkem bylo, že misionáři byli posláni do Indie a dalších míst. Silně rostoucí bohatství těchto osadníků se stalo pokušením pro mnohé, kteří se příliš zaměstnávali materiálními věcmi. Byli zde také ti, kteří jednali se svým bohatství v bázni před Bohem a ve prospěch jeho království. Velké množství z nich emigrovalo do Ameriky, takže různými způsoby se jejich zájmy rozšířily daleko za jejich původně omezené kruhy, do dalekých částí světa.

Spolu s výsadami, které menonité obdrželi od ruské vlády, byly také povinnosti a omezení. Na místo vojenské služby byli mladí muži zaměstnáni na několik let v lesnictví. Bylo jim zcela zakázáno, aby pořádali svá sejití s Rusy nebo jakýmkoliv způsobem vyvíjeli „propagandu“ mezi členy řecké ortodoxní církve a tyto podmínky, dle kterých jim byla zaručena svoboda ve shromažďování, přijali a dodržovali. V jejich vesnicích byla podivuhodná duchovní činnost a požehnání vesnic se dostalo do širokých oblastí tajgy. Mnozí z ruských pracujících byli menonity zaměstnání. Někteří z nich byli přítomni denně rodinným bohoslužbám. V rodinách věřících slyšeli Boží Slovo. Během denních rozhovorů, když se lidé setkávali ve farmách nebo na trhu, a ženy přicházely společně na pole, bylo předmětem rozhovorů evangelium.

Putující církev - E.H.Broadbent



1. Geschichte der Alt-Evangelischen Mennoniten Brüderschaft in Russland, R P. M. Friesen.