Logo

Metodisté a misijní hnutí

V které části Velké Británie došlo nejprve k probuzení? Jak ovlivnila Johna a Charlese Wesley jejich matka? Jakým způsobem John Wesley přišel ke spasení? Jak mocně působil George Whitefield? V jakých otázkách se Whitefield a Wesley rozcházeli a co to znamenalo pro jejich vzájemné vztahy? Kdo to byl a kde působil William Carrey? Jaké dílo vykonali bratři Robert a James Haldane? Nevěra a nezájem k otázkám náboženství a morálky dominovaly v Anglii 18. století se značným rozsahem a důsledky, které vyvolaly zájem pečlivých pozorovatelů. Ve vyšších kruzích bylo módní vymezovat se vůči náboženství a být nemorální, zatímco na nižší třídy se shlíželo s hrubým nezájmem a byly ponořeny do hříchu. Klér na tom nebyl, až na několik málo výjimek, lépe. Literatura byla ateistická a nečistá. Opilství se nepovažovalo za žádný přečin. Nenávist a zločin jenom bujely. Úsilí ovládnout zločin a zachovat prosperitu barbarskými tresty vyvolal lehkomyslnost. Podmínky ve věznicích byly zavrženíhodné. Utlačování chudých a beznadějných pokračovalo bez slitování. Zůstávala silná tendence nábožnosti a víry, ale byla ukryta pod popularitou hříchu a výsměchu všemu, co bylo dobré. Společnosti věřících byly, ve srovnání s množstvím populace, velmi malé a dostaly se do určitého stavu, který vyžadoval nutnost obnovy.


Probuzení ve Walesu


Za těchto podmínek se událo duchovní probuzení neobvyklého rozsahu a ovoce. 1 Wales byl temný zrovna jako Anglie a trpěl další nevýhodou, že mnozí z jeho kléru byli Angličané a nebyli ve spojení s náladou a jazykem obyvatel. Byli zde však také někteří waleští duchovní v ustanovené církvi, kteří stojí za zmínku. William Wroth, rektor z Llanvaches, nenadále obrácený, měl zvěst o životě, kterou hladoví lidé přišli vyslechnout v zástupech, takže se nemohli vejít do jeho kostela. Kázal pod otevřeným nebem a také mimo svou farnost, a když byl za to trestán tím, že ztratil své beneficium, založil nezávislou církev věřících v Llanvachery – roku 1638.

Jeho vliv následoval Walter Cradock, když byl vyloučen ze svého vikářství v Cardiffu, aby cestoval a kázal evangelium zástupům, které mu horlivě naslouchaly, a sám se přičlenil ke kongregačním církvím. Rees Pritchard byl další, který měl zvěst o spasení, kterou vyslechly početné zástupy, takže byl donucen také kázat pod širým nebem. Byl za to povolán k církevnímu soudu, ale díky svému vlivu, mohl pokračovat v těchto kázáních a stále zůstat v anglikánské církvi.

Další duchovní, Griffith Jones, taktéž Velšan připravoval na počátku 18. století svou zemi na větší dílo, které mělo nastat. Když kázal a vyučoval na svém vikářství, viděl, jak velké byly nevýhody na základě kterých lid trpěl, protože si nemohl sám číst Bibli. Takže s pomocí svých přátel zaměstnal učitele, aby cestovali z místa na místo a provozovali dočasné školy. Později nedostatek vhodných učitelů vedl k otevření výcvikové školy, kde byly přijímány jen osoby náboženských zásad, z nichž většina patřila k nonkonformistům. Lidé jakéhokoli stáří navštěvovali jeho školu navzdory opozici ze strany kléru. Byli vděční za příležitost, kterou předtím neměli a nastala velká reforma, vykonaná tímto způsobem, v charakteru a chování národa. Když Griffith Jones zemřel, dvacet let potom co založil školu, bylo zde na 3500 fungujících škol a třetina populace Walesu jimi prošla.

Přibližně ve stejnou dobu mladému muži jménem Howel Harris bylo odmítnuto vysvěcení, protože si dovolil kázat ještě předtím, než toto vysvěcení obdržel. Zabránil tomu a stále zůstal členem ustanovené církve a pokračoval v kázání na volném prostranství, v domácnostech a jakýchkoli dostupných budovách. Evangelium bylo účinné. Mnozí uvěřili a životy mnohých byly změněny, takže v domácnostech, které byly dříve bezbožné, se nyní konaly domácí bohoslužby. Další pracovníci se přidali k Haririsovi jak z řad kléru tak laiků a k povzbuzení těch, kteří byli zasaženi Slovem, byly ustaveny společnosti utvořené z nábožných lidí.

Jak se dalo předpokládat, opozice přišla. Buřičské davy vedené civilními hodnostáři a duchovními obviňovali kazatele všemi možnými urážkami a obviňovali je ze zneužívání. Jeden z nejobdarovanějších z nich byl Danuek Rowlands, taktéž duchovní, který byl vykázán ze svého vikářství, protože kázal mimo hranice své farnosti. Do Llangietho, kde dříve kázal, přicházely tisíce, které cestovaly ze všech částí knížectví, aby jej slyšely, protože v jeho proslovech byla moc, kterou ti, kteří mu naslouchali, nedokázali popsat.

Toto hnutí ve Walesu přišlo brzy do kontaktu s podobným, které probíhalo v Anglii. Celkový charakter waleského lidu byl změněn. Tato změna nebyla jako v dřívější době pouze dočasná, když byla náboženské a duchovní smrt, ale byla věhlasná pro dalekosáhlé účinky práce a hloubku duchovního života.

„Svatý klub“ a počátky metodismu


Malá skupina studentů v Oxfordu se začala scházet roku 1729 za tím účelem, aby si pomáhali v běžných věcech, které je čekaly a oddali své duše a životy ke slávě Boží. 2 Jejich způsoby na ně brzy přivedly opovržení ze strany spolu-studentů a některých z úředníků vysoké školy, protože se zcela lišili ve svém způsobu života od většiny studentů. Žili s ohledem na pečlivá a asketická pravidla, navštěvovali vězně a nemocné a pomáhali chudým. Byli vnímání jako „Svatý klub“ nebo „Zbožný klub“, „Nadšenci“ nebo „Metodisté.“ Mezi jejich zakladateli byl John a Charles Wesley a brzy se k nim připojil George Whietifield.

Rodina Wesley


Matka Johna a Charlese byla ženou tak neobyčejného charakteru a schopností, že neobvyklou pečlivost a vliv jejich synů z velké části dluží její pečlivé výchově. Její muž byl duchovním. Měli velkou rodinu a početnou domácnost. Nebyla pouze nejpečlivější v oblasti výchovy každého dítěte, ale během časté nepřítomnosti svého muže, který plnil povinnosti, považovala za správné seskupit celou domácnost v ustanovený čas ke čtení Písem, rozhovorům a společným modlitbám. Byli přítomni i služebníci, kteří o těchto setkáních mluvili a tak i jiní toužili mít přístup na tato setkání, takže někdy se jich sešlo na dvě stě a někteří museli pro nedostatek místa odejít.

Jejímu muži si lidé stěžovali, že jeho žena se chová nepatřičně. Když mu odpovídala na tento předmět, píše:

Stejně jako jsem žena, jsem také paní veliké rodiny. A … při Tvé nepřítomnosti, nemůžu jinak než se starat o každou duši, kterou si zanechal pod mojí péčí, jako talent mně svěřený v důvěře velikým Pánem všech rodin, jak nebeských tak zemských… Nemůžu pochopit, proč by kdokoli měl přemýšlet o Tobě, kvůli tomu, že Tvá žena se snaží přivést lid do církve a ochránit je před rouháním se v den Páně, když jim čtu a jinak povzbuzuji. Co se mojí role týče, nevidím na můj účet žádnou výtku. Chtěla jsem si potřást ruce se světem a srdečně jsem si přála, abych jim nedala více důvodů proti mně mluvit. Když se zaměřím na jejich pohledy, poskytla jsem příležitost. A tak činím vše co je důležité nebo co může způsobit přínos slávě Boží nebo způsobit spasení lidí… Ale je zde jedna věc, se kterou jsem velmi nespokojena. To je, že byli přítomni rodinných modliteb. Nehovořím o žádném zájmu, pod který podléhám, protože mnozí jsou přítomní. Pro ty, kteří mají čest mluvit ke svatému Bohu, nepotřebují být zahanbeni, když mluví před celým světem, ale jen kvůli mému pohlaví. Pochybuji, že je správné, abych předkládala modlitby lidu Božího. Poslední neděli bych je ráda propustila před modlitbami, ale žádali tak naléhavě, aby mohli zůstat, že jsem se jim to neodvážila odepřít.

Po svém vysvěcení a stálém hledání spasení svých duší vypluli John, Charles a dva další do Georgii. Na palubě se setkali se skupinou Moravanů a John Wesley popisuje hluboký dojem, který skupina zanechala na jeho mysli svou mírností, pokojem a odhodláním, které vykazovala za všech okolností. Jeho pobyt v Georgii navzdory praxi krutého sebezapření a svědomité práce byl zklamáním a brzy se vrátil do Anglie ve stavu duchovního ubohosti. „Šel jsem do Ameriky“, naříká, „abych obrátil Indiány. Ale ach! Kdo obrátí mne!“

Obrácení Johna a Charlese


Když docestoval do Londýna (1738) opět přišel do kontaktu s Moravany a ve dni „který si měl velmi zapamatovat“ potkal Petra Boehlera, který právě dorazil z Německa. S ním měl mnoho rozhovorů a jím byl usvědčen „rukou velikého Boha, že … je zjevně nevěřící; přání víry, aby on samotný byl spasen.“ Má tedy zanechat kázání, zeptal se Boehlera. „Ne“ odpověděl, „kaž víru až do chvíle, kdy ji budeš mít a potom, právě proto, že ji budeš mít, budeš kázat víru.“ Wesley nabízel spasení jen na základě víry všem, které potkal, ale stále nemohl docenit, že spasení může být okamžité. Procházel knihu Skutků, aby zjistil, jestli se zde vyskytují takové případy, zjistil ke svému zděšení, že téměř všichni uvěřili tímto způsobem. Potom se uchýlil k tomu, že takové věci mohli nastat jen v raných dnech křesťanství, ale doba je teď jiná. Z tohoto svého útočiště byl odvrácen, když vyslechl svědectví mnohých, kteří bezprostředně dosáhli spasení, když uvěřili. Tak nakonec přijal Krista vírou jako svého Spasitele.

Jeho bratr Charles a další byli na něj rozzlobeni, když slyšeli, jak říká, že ten který učinil tak mnoho, nebyl až do této chvíle spasen, ale brzy na to poznamenává: „Můj bratr měl dlouhý a zvláštní rozhovor s Petrem Boehlerem. A Bohu se v tuto chvíli zalíbilo, aby mu otevřel oči. Tak mohl jasně vidět, co je skutečnou podstatou jediné pravé živé víry, že „jedině milostí jsme spaseni.““

Byla založena společnost, která sestávala z malé skupiny členů, kteří se týdně scházeli, aby vyznávali své chyby jedni druhým a také k přímluvám. Jak John Wesley kázal pilně v mnohých církvích Londýna, „spasení zdarma na základě víry v Kristovu krev“, byl oficiálně informován, že to byla poslední příležitost, kdy zde mohl kázat.

Navštívil v této době Moravskou osadu v Herrnhutu a taktéž hraběte Zinzendorfa a rozhovory s těmi, které potkal, mu mnoho pomohly. Potom se vrátil do Anglie a začal opět kázat a navštěvovat a v Bristolu se opět setkal se starým přítelem Georgem Whitefieldem. 3

George Whitefield 1714-1770


Whitefield se narodil v Bell Inn, Gloucester. O nějaký čas později jeho matka ovdověla a byla velmi omezena okolnostmi, takže ambice jejího nejmladšího syna, aby se stal duchovním, bylo možné naplnit jen s pomocí přátel, kteří mu umožnili získat místo přisluhovače v Pembrokské fakultě, takže mohl studovat. Zde prošel zkušeností velké duchovní trýzně, když hledal spasení. Připojil se ke „Klubu svatých“ a půstem a dalším mučením svého těla se dostal do stavu vážné slabosti. Potom se stal studentem Písem a poznamenává: „Získal jsem více skutečného poznání z čtení Knihy Boží během jednoho měsíce, než bych mohl dosáhnout probádáním všech spisů lidí.“

Když se toto naučil a zažil ospravedlnění z víry, byl horlivým kazatelem a jakmile byl vysvěcen, začal s tak ohromným vlivem, že bylo běžně rozšířeno, že během jeho první služby patnáct lidí zešílelo. Jeho dar jako kazatele byl od počátku tak význačný, že zástupy se tlačily, aby jej slyšely. Služba, kterou kázal v Bristolu „O podstatě a nezbytnosti obnovy neboli nového narození v Kristu Ježíši“ byla začátkem velkého probuzení, které pokračovalo v Gloucesteru, Bristolu a Londýně. Potom byl na krátký čas pryč v Georgii, kde založil sirotčinec.

Kázání pod širým nebem


Když se vrátil do Anglie, zjistil, že jeho zvyk chodit od domu k domu – kdekoli byl pozván a vysvětloval Písma – tak vůči němu pobouřil duchovenstvo, že mu byly zavřeny téměř všechny kazatelny. Někteří z jeho přátel mu navrhli, že zrovna jak byl v Americe kázat Indiánům, mohl by stejně dobře kázat v terénu odstrčeným horníkům v Kingswoodu nedaleko Bristolu.

Zde je jeho odpověď:

Když jsem zjistil, že jsou mi kazatelny zapovězeny a ubozí horníci jsou připraveni zahynout pro svůj nedostatek poznání, šel jsem k nim a kázal na hoře více než dvěma stům. Požehnán buď Bůh, že ledy jsou nyní prolomeny a zaujal jsem pole… Myslel jsem, že to může být služba mého Stvořitele, který měl horu za svou kazatelnu a nebesa za své ozvučení a ten, který, když bylo evangelium odmítnuto Židy, poslal své služebníky na ulice a mezi ploty.
Příště když kázal, přišlo celkem deset tisíc lidí. Jeho ohromný hlas je všechny zasáhl, když mluvil přes hodinu.

Vypravuje jak

„první objevy toho, jak byli zasaženi, bylo vidět v tom, jak se žlaby naplnily bělobou z jejich slz, které mohutně padaly z jejich černých tváří, když přicházeli ze svých dolovacích šachet. Stovky a stovky z nich byly brzy přivedeny pod hluboké usvědčení, které, jak událost dosvědčuje, šťastně skončilo ve zvučném a důkladném obrácení.“

Bylo to zde, že Whitefield poslal pro Johna Wesleye, aby přišel a pomohl s prací. Wesley, který byl oddaným církevníkem říká:

V ten večer, když jsem dorazil do Bristolu, jsem se setkal s Mr. Whitefieldem. Stěží jsem se mohl nejprve smířit s tímto divným způsobem kázání na polích, kterého jsem byl svědkem v neděli, když jsem byl celý svůj život (velmi dlouho) tak houževnatě oddán slušnosti a pořádku, že bych se málem domníval, že zachraňování duší je téměř hřích, pokud by se neodehrálo v kostele. Toho večera (Mr. Whitefield byl pryč) jsem začal vysvětlovat Pánovo Kázáni na hoře (jedna z velmi význačných chvil), protože předpokládám, že tam byly v té době také kostely) malé společnosti, která byla zvyklá scházet se dvakrát týdně v Nicholas Street (ulice Mikuláše). Ve čtyři odpoledne, jsem se rozhodl být ještě hanebnější a předkládal na silnicích blahou zvěst spasení, když jsem mluvil s malým věhlasem na pozemku obklopujícím město přibližně ke třem tisícům lidem.

Tímto způsobem byly bariéry prolomeny a neomezené hlásání evangelia se rozšířilo po zemi. Bylo doprovázeno mocí Ducha, které nemohlo nic odolat. Zástupy, které se kupily pohromadě, aby slyšely, nashromáždily se někdy v počtu deseti tisíc. Nejenom že nejnižší vrstvy lidu se obracely k Bohu v odporných věznicích a špinavých obydlích, ale když se hraběnka z Huntingdonu zapojila spolu se svým vlivem do díla, aristokracie byla zasažena a mnozí z jejich členů se stali učedníky Krista.

Nedostatek duchovních pro toto dílo přemohl silné zábrany Johna Wesleye, takže byl přinucen uznat, že Duch Svatý poslal nespočetné laiky, aby kázali evangelium, někteří z nich jako John Nelson, negramotní, ale mající duchovní zkušenost a zmocnění, které znamenalo, že se stali mocnými a účinnými svědky Krista.

V raných dnech se konaly zvláštní manifestace během setkávání. Posluchači byli uvaleni k zemi v křeči, plakali v agónii pokání nebo strachu, někdy v divokém rouhání, než obdrželi vysvobození těla i duše. Nenávistný nesouhlas obklopil kazatele ze všech stran. Buřičské zástupy na ně zaútočily a těm z nich, kteří vyznali Krista, způsobili bolestná zranění, jak osobám, tak majetku, ale toto všechno se setkalo s odhodláním a mírností, které protivníci nemohli čelit.

Cesty Wesleye, Whitefielda a dalších byli nepřetržité. Většinou na koních, za každého počasí, trvale překračovali celou Anglii a Wales. Jedno z největších probuzení bylo skrze Whitefieldovo kázání ve Skotsku, severním i jižním Irsku. Výsledky byly stejné. Whitefield opakovaně navštívil Novou Anglii a i zde byla prokázána stejná moc. Bylo to zde, kde během kázání roku 1770 zemřel. John Wesley nicméně pokračoval ve své neúnavné práci, až do svých osmaosmdesáti, roku 1790, kdy téměř do konce nepociťoval „žádné neduhy stáří.“ Když umíral, sebral svou poslední sílu, pozvedl své paže a hlasem mezi těmi, kteří ho obklopovali, dvakrát zvolal: „To nejlepší je, že Bůh je s námi.“

Charles Wesley, 4 i když nebyl roven svému bratru v kazatelských schopnostech, plně sdílel jeho práci. Jeho největší a stále trvající služba Církvi spočívá v chvalozpěvech, které napsal. Přesáhly celkem počet šesti tisíc a mnohé z nich jsou nádhernou poezií a mají duchovní cenu, která je řadí mezi ty nejlepší, které kdy byly napsány. Obsahují v nádherné a poutavé formě řadu z hlavních doktrín obsažených v Písmu a jsou vyjádřeny v bohoslužebné a niterné zkušenosti ducha způsobem, který je činí stále schopným formulovat touhy a chválu srdce, které je dotknuto Duchem Božím. Wesleyové zjistili, že většina lidí staví svou teologii spíše než na Písmu na duchovních písních, tak napsaly chvalozpěvy s rozhodným záměrem, aby jimi vyučovaly doktríny.

Rozdíly v učení


Mezi mnohými pracovníky Království Božího se v tomto čase vyvinuly rozdílné pohledy na různé otázky. Usilovali o to vzdát čest čerstvé dříve zamítnuté pravdě zjevené ve Slově Božím. Někteří více zdůrazňovali jeden aspekt pravdy a druzí jiný. Zatímco každý inklinoval k tomu, že zdůraznil to, co viděl a postřeh druhého považoval za nebezpečný. Ačkoli je Duch Svatý dán, aby všechny vedl do pravdy, ne všichni přijmou její plnost. Ve skutečnosti samotný rozsah a různorodost Božího zjevení často vede k částečnému a odlišnému docenění pravdy.

Ačkoli Moravané znamenali pro Wesleye zpočátku velkou pomoc, v řadě bodů se od nich lišil. Jejich spojení s Českými bratry jim dávalo sklony, které považoval za mystické a kvietistické, nevhodné k praxi a útočné povahy. Shromáždění v Fetter Lane byli jak Moravané, kteří zde zůstali a také Metodisté, kteří se přemístili do místa zvaného „Foundry“ (Slévárna).

Wesley a Whitefield se brzy rozešli v učení, Whitefield zastával Kalvinistické názory v otázce vyvolení, které Wesley silně zavrhoval, a když se Whitefield vrátil z Ameriky roku 1741 otevřeně kázal proti „Všeobecnému vykoupení“, od čehož neupustil i při kázání ve Foundry a v přítomnosti Charlese Wesleye. Sympatie kněžny z Huntingdonu byly spíše s Whitefieldem než s Wesleyem a společnost metodistů, která se rozšířila napříč Anglií, byla Wesleyánská a Arminiánská, zatímco ti, kteří byli ve Walesu byli Kalvinisté což byli také ti, kteří byli ve spojení s hraběnkou z Huntingdonu.

Tyto rozdíly osobně nerozdělily Wesleye a Whitefielda a je pozoruhodné, že kázání ospravedlnění na základě víry, ať jedním či druhým, byli stejně účinné v obracení se hříšníků. Styly kázání, které zastával Wesley a Whitefield se zcela lišily. Zatímco Whitefieldovo kázání bylo výmluvné, rozohněné, tak dramatické, že posluchači si připadali, jakoby viděli scenérii, o které mluvil. Někdy se rozplakal, jak viděl potřebu duší před ním. Wesley byl jasný a logický, jeho kázání bylo z velké části vykladačské, a přece zaujal pozornost nejdrsnějších posluchačů.

Wesleyho odhodláni zachovat věrnost ustanovené církvi mu zabránilo, aby uviděl principy, které jsou vyučováni v Písmu s ohledem na církve Boží, a nikdy se nepokusil následovat své hlásání evangelia založením církví z těch, kteří uvěřili, na základě novozákonního vzoru. Přece roku 1746 napsal:

„Na cestě jsem četl o původní Církvi Pána Krále. Navzdory všech vtíravých předsudků z mého vzdělání, jsem byl připraven uvěřit, že to byl čestný a nezaujatý koncept. Ale jestli je tak, znamenalo by to, že biskupství i presbyterium jsou nezbytně stejného druhu a že původní křesťanské shromáždění bylo církví nezávislou na všech ostatních!“

Organizoval to, co mu připadalo jako praktická metoda k uchování trvání své práce. Jeho „skupiny“ či „společnosti“ netvrdily, že jsou společnostmi věřících, ale spíše hledajících. Jejich základna společenství byla spíše experimentální než doktrinální, podmínky přístupu spočívali v touze utéct z přicházejícího hněvu a být spaseni. Členové byli svobodní k návštěvě míst bohoslužeb, která preferovali a ponechat si své názory na nejrůznější otázky, ale nebylo jim dovoleno činit z nich předměty sporu. Roku 1740 byl jeden člen vyloučen, protože trval na sporu v otázce vyvolení a zatracení.

Čas od času Wesley očistil společnosti od nevhodných členů, jak považoval za správné. Dokud žil, ovládal organizaci a „zasedání“, které ustavil, aby po něm převzalo kontrolu, bylo úplné klerikální těleso. Jeho úsilí zachovat hnutí uvnitř anglikánské církve selhalo, částečně kvůli tomu, že ustanovená církev toto úsilí zavrhla a systematicky mu čelila a částečně proto, že nebylo možné pro nový život a energii být omezeni takovými pouty. Nevyhnutelně nastal čas, kdy muselo dojít k formálnímu oddělení.

Zasedání nebylo schopné udržet Wesleyánskou Metodistickou společnost pohromadě. Tím že byli klerikální tělo, byli – stejně jako všechna tato těla – žárliví na privilegia. Odpor vůči úsilí položit zpodobnění vedl k ustavení nového spojení metodistů. Později úsilí ovládat kázání pod širým nebem a vyhoštění těch, kteří pořádali „stanové setkávání“ bez dovolení, vyvolal vzestup činného a oddaného těla, původních metodistů. Ve směru dalších konfliktů a rozkolů zasedání (konference) přišlo pozvolna k přijetí některých pozvání, které dříve odmítali.

Účinek probuzení


Ustanovení a značný růst těchto energických denominaci však nebyl jediný, stejně jako nebyly jednotné důsledky duchovního probuzení 18. století. To je možné nalézt v mocném vlivu uplatňovaném nad anglicky hovořícími národy, na charakteru Britského impéria a Spojených států. Upoutalo velké zástupy lidí, kteří se oddali boji se zlořády, spravedlivé práci a osvobození utlačovaných. Dalo to také svůj podnět k lepší legislativě, svobodě svědomí, zrušení otroctví, reformě vězení a misijnímu úsilí. Ustanovená církev tímto taktéž velmi získala, protože se stala dějištěm evangelikálních a jiných probuzení, ve kterých bylo odstraněno velké dlouho převládající zlo. Církve, ať už baptistické či kongregační také získaly užitek z obecného probuzení a jejich aktivity byly rozšířeny.

William Carey 1761-1834


Skutečnost, že po tak mnoha staletích Pánův příkaz: „Běžte do světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ zůstal nenaplněn a milióny lidí nikdy neměli příležitost slyšet evangelium, hluboce zasáhl svědomí křesťanského lidu v různých obdobích a byli zde někteří, kteří se oddali, že půjdou do potřebných části světa. Velké probuzení tohoto smyslu zodpovědnosti a lásky ke Kristu a lidstvu bylo přivedeno skrze Williama Careyho5 , vesnického ševce, který byl také pastorem jedné baptistické církve v Moulton, kde s těžkostmi živil svou rodinu, studoval jazyky a sbíral informace o stavu pohanského světa. V jeho pracovní místnosti bylo možné spatřit velikou mapu, která byla z listů papíru složených dohromady, a bylo možné na ní nalézt každou zemi světa, ke které poznamenal stav, jak dalece mohl o každé zjistit. Tato mapa byla jeho modlitební knížka a předmět rozhovorů a kázání.

Při setkání služebníků v Northamptonu byla poskytnuta příležitost mladému bratru, aby navrhl nějaký předmět pro rozhovory. Carey navrhl: „zdali příkaz, který byl dán apoštolům, vyučovat všechny národy, není závazný všem nadcházejícím služebníkům až do konce světa, když viděl, že samotné zaslíbení bylo stejného rozměru.“ To bylo dáno bokem jako zcela nevhodný předmět a extrémní Kalvinismus většiny z tohoto kruhu lidí bránil uvidět nezbytnost činné poslušnosti tohoto Kristova příkazu.

Služba Andrew Fuller pomohla překlenout tuto překážku. Carey publikoval Výzkum povinností křesťanů k využití prostředků k obrácení pohanů, ve kterých náboženský stát různých národů světa, zdar dřívějších slibů a proveditelnost dalších závazků jsou uvažovány Williamem Careyem. Poté co seskupil tyto principy zahrnuté a odkazující k práci, kterou již někteří dokončili, vypořádává se s řadou obtíží, které mohou být vůči této akci vzneseny. Mezi nimi je „necivilizovaný a barbarský způsob života“ některých z pohanů. Argumentuje:

Toto nemůže být pro nikoho výmluva, kromě těch, jejichž láska k jednoduchosti je zachycuje v jejich nechuti oddat se potížím pro dobro druhých. Nebyla to žádná překážka pro apoštoly a jejich následovníky, kteří šli mezi barbarské Germány, Galy a ještě větší barbary – Brity! Nečekali na starobylé obyvatele těchto zemí, až budou civilizováni, než mohou být pokřešťanštěni, ale jednoduše šli s učením kříže.“ „Zjistili, že srdečný příjem evangelia přináší radostný účinek, bez kterého by spojení s Evropany nemohlo být uskutečněno.

Navrhuje, že nejméně dva by měli jít spolu, preferoval ženaté muže, a že by mohli být doprovázeni někým, kdo bude brzy schopen jako zemědělec nebo jakýmkoliv způsobem zkušený získat prostředky k zaopatření všech. Nezbytná duchovní a jiné kvalifikace jsou obsaženy v životě a dodává: „Může být podobně důležité, pokud Bůh požehná jejich práci, aby povzbudili kohokoliv k přispívání dary mezi lidem. Pokud budou takoví vzbuzeni, z jejich poznání jazyka a zvyků venkovanů bude získáno mnoho výhod a jejich změna v chování dá velkou vážnost jejich přisluhování.“

Moderní misijní hnutí


Setkání služebníků roku 1792 proběhlo v domě vdovy Mrs. Walis v Ketteringu a byla zde vytvořena společnost se záměrem rozšířit evangelium do dalších zemí. Byl načrtnut krátký výčet toho, k čemu slouží, a to bylo podepsáno dvanácti osobami a o několik měsíců později byl Carey na své cestě do Indie, zatímco Fuller se svými nejlepšími schopnostmi a houževnatostí povzbuzoval křesťany z Velké Británie, aby pochopili zodpovědnost, která na nich spočívá v rozšíření evangelia do celého světa.

Obtíže, které se zdály být nepřekonatelné, byly trpělivě překlenuty a nakonec úspěch tohoto podnikání byl zajištěn v požehnání, které projekt přinesl jak Indii, tak Británii. Nebylo to vidět dříve než po sedmi letech práce a modliteb, kdy bylo mezi Indy vidět první ovoce. Krishna Pal, spolu se svou rodinou, vyznal Krista a stal se efektivním kazatelem evangelia zrovna jako pisatelem duchovních písní.

Tento zájem tedy rostl a vedl k utvoření Londýnské Misijní společnosti (1795), která byla nejprve nedenominační, ale později se stala kongregační, zatímco roku 1799 byla vytvořena Církevní Misijní společnost. Weslyánská Metodistická Misijní společnost rozšířila rámec svých aktivit a další ji následovaly.

Oddanost a schopnosti, kterých bylo dosaženo těmito organizacemi, přinesly hojné ovoce v mnohých částech země. Jejich záznamy obsahují některé z nejvíce fascinujících zápisů lidstva. Bylo však nezbytné, že otázka šíření křesťanství do dalších zemí byla předmětem rozkolů a náboženské dějiny a vývoj Evropy mezi pohanskými národy oslabil svědectví evangelia a vedl k ustanovení misijních stanic, které reprezentovaly různé misijní společnosti, častěji než založení samostatných místních církví, které by se dále šířily mezi místním lidem svým vlastním svědectvím, jak se tomu dělo v případě církví v době apoštolů.

Robert a James Haldane


Dva bratři, Robert a James Haldane, 6 kteří patřili k bohaté rodině, která měla také dobré styky a jako mladí muži sloužili s proslulostí u námořnictva, se obrátili a stali pilnými studenty Písem.
Mladší z nich, James, vypravuje, co se událo po jeho svatbě –

Když jsem poprvé žil ve svém vlastním domě, začal jsem s rodinnou bohoslužbou při sabatních večerech. Nepřál jsem si je pořádat častěji, protože bych se přinejmenším setkal s posměchem ze strany mých známých. Pocit povinnosti mne však vedl k tomu, abych setkání uspořádával každé ráno, ale vždy jsem shromáždil rodinu v zadní místnosti, protože jsem se bál, aby někdo nepřišel. Opakovaně jsem procházel tímto strachem z lidí, a protože mi záleželo na těch, kteří žili v mé domácnosti, začal jsem jim vykládat Písma. Shledal jsem to přívětivé a vzdělávací i pro mne samotného a byl to jeden z hlavních prostředků, jak mne Pán připravil pro mluvení na veřejnosti… Tajně jsem si začal přát, abych byl zahrnut ve zvěstování evangelia, což jsem považoval za tu nejdůležitější a nejčestnější práci. Začal jsem žádat Boha o to, aby mne poslal na svou vinici a uzpůsobil mne pro dílo. Tato touha opakovaně rostla, i když jsem neměl nejlepší vyhlídky na to, aby se tak stalo, a někdy moje nevěřící srdce říkalo, že tak nemůže být. Neměl jsem vůbec potuchy, co to znamená jít na ulice nebo mezi ploty a vypravovat hříšníkům o Spasiteli. Nicméně, cítili jsem vzdálenou naději, že mne Pán povede.

Krátce po tomto on spolu s dalšími se začali zajímat o setkání, na kterých by se zprostředkovalo evangelium v opomíjených důlních vesničkách, kde nebylo vždy možné sehnat vysvěceného služebníka, takže někdy musel mluvit laik. Jeden večer nedorazil očekávaný kazatel a tak James Haldane zaujal jeho místo a kázal svou první službu. To bylo roku 1797 a vedlo to k jeho závazku, že spolu s dalšími potulnými kazateli evangelia prošli postupně celým Skotskem a ještě dále.

Kazatelé cestovali v kočárech a byli dobře zásobeni traktáty, které sami psali, tiskli a distribuovali. Mluvili v církvích, když jim to bylo umožněno, také ve školách a dalších budovách, ale hlavně na otevřeném prostranství. Stovky – někdy tisíce – se scházely, aby je vyslechly. Bylo zde mnoho moci v jejich svědectví a velké množství lidí uvěřilo. Duchovní potřeby země byly v té době veliké, ale myšlenka, že by laici pomohli, mnohé odradila. Ačkoli, na druhé straně, zvláštnost tohoto počinu často zaujala posluchače, kteří nakonec byli ovlivněni opravdovostí a upřímností řečníků.

Synod ustavené církve Skotska, který se sešel v Aberdenu, vydal nařízení proti „potulným učitelům a nedělním školám, nenáboženské anarchii.“ Nelicencovaní kazatelé a neoprávnění učitelé nedělních škol byli zakázání. Obecný synod odsoudil misijní společnosti a své členy varoval, aby „se jich neúčastnili nebo podporovali veřejná kázání komukoliv, kdo není z našeho společenství“ a exkomunikovali ty, kteří nedbali na toto nařízení, včetně jednoho ze svých neobdarovanějších služebníků. Cameroniáni jednali stejně a pomocný synod se sjednotil, „že žádný služebník nemá dávat či dopustit, aby jeho kazatelna byla propůjčena komukoliv, kdo nenavštěvoval pravidelný kurs filosofie a náboženství na některé z národních universit a ti, kteří pravidelně nenaslouchali evangeliu.“ Tyto nařízení byly mnohými přehlíženy a ve skutečnosti často sloužili k vzestupu zájmu o naslouchání Písmu, které vykládali skutečně věřící muži.

K ospravedlnění sebe a svých spolupracovníků James Haldane říká:

Nechceme být chápáni… tak, že by každý následovník Ježíše měl opustit to, čím je zaopatřen a stal se veřejným kazatelem. Je to nepostradatelná křesťanská povinnost pro každého muže poskytnout toto své rodině. Ale považujeme každého křesťana za zavázaného k tomu, aby kdykoli má příležitost, varoval hříšníky, aby utekli z hněvu, který přijde a poukázal na Ježíše, který je tou cestou, pravdou i životem. Jestli člověk vyhlašuje tyto pravdy dvěma nebo dvěma stům, je dle našeho názoru kazatelem evangelia, nebo tím, který vyhlašuje dobrou zvěst o spáse, která je skutečným významem slova kázat… Domníváme se, že nízký stav náboženství je postačujícím voláním těch, kteří jsou na ulicích a mezi ploty, a usilujeme získat naše spolu-hříšníky, aby vložili svou naději na to co jim je předkládáno v evangeliu.

Kazatelé kladli velký důraz na ospravedlnění na základě víry ve smrti a vzkříšení Krista bez skutků. Když navštěvovali různá místa, shledali, že náboženství upadá všude, ale také viděli touhu posluchačů po Slově. Tak dalece na severu jako je Orkney, kde kázali na tržišti v Kirkwall, jim naslouchali tři nebo čtyři tisíce a v den Páně jim přišlo naslouchat 6000.

Posluchač, který byl pozván na setkání a přišel ze zvědavosti, protože dostal vytištěné pozvání, takto popisuje své dojmy:

Kapitán Haldane dorazil na koňském povozu na místo, kde byli lidé shromážděni, aby mu naslouchali. Odstavil svého koně a dal ho na starost jinému gentlemanovi, který u něj stál. Byl potom jen mladý muž mladší než třicet a měl oděné modrý kabát, lemovaný vepředu, podle tehdejších zvyků. Také měl pudr a jeho vlasy byli vzadu svázány, jak bylo obvyklé pro gentlemany. Nikdy nemůžu zapomenout dojem, který naplnil mé srdce, když on z dálky a jasnými slovy začal adresovat bezmyšlenkovitý zástup, který se sešel, aby jej vyslechl. Jeho mocné výzvy vůči svědomí, formulovány jednoduchými frázemi, byly tak děsivé, že jsem toho večera nemohl zavřít oči a načerpat odpočinek té noci. Dojem, který vznikl z toho, co jsem slyšel, nikdy neodstoupil z mé mysli, protože i když jsem plně neporozuměl po léta evangeliu, přece jsem se již nikdy nevrátil do svého dřívějšího bezstarostného a nezaujatého přístupu k věčným věcem.

Toto dílo obrácení a oživení mnohých, kteří již byli křesťané, vzbudilo otázky, jak by měl vypadat jejich další směr v následování učení Písma. Haldenští bratři stejně jako mnoho z těch, se kterými pracovali, přišli, aby byli utlačováni jednotou s projevy neobrácených lidí, se kterými se setkali v ustanovené církvi, takže se od nich oddělili a začali se setkávat pouze s těmi, u kterých byl důkaz, že se jedná o děti Boží. Vytvořili církev v Edinburghu, která začala s nějakými 300 členy a rapidně rostla. Jeden z jejich prvních činů bylo ustanovení Jamese Haldena za pastora. Robert Haldene poskytl velké místo pro setkávání, neboli „svatyni“, nejen v Edinburghu, ale také v dalších střediscích, kde se scházely církve. Následujíce vzor, který je v Novém zákoně, obsahující učení a příklad, což je povinnost Pánových učedníků dodržovat i dnes, tyto církve začaly pořádat večeři Páně vždy první den v týdnu. Taktéž přestali vybírat příspěvky z všeobecného shromáždění, ale členové církve přispívali to, co byli schopní.

To se dělo postupně. Robert Haldane napsal: 7

Začal jsem s pořádáním večeře Páně měsíčně. Později jsem nabyl přesvědčení, že na principech, kterých trvám, je nutné ji pořádat týdně… s několika jednotlivci… kteří se postavili do církve a nyní jsem přesvědčen, že jakákoliv skupina křesťanů, pokud zde není žádná církev Kristova, může jednat stejně, jako jsme jednali my… Nabyl jsem přesvědčení, že církve by neměli mít společenství se světem, kromě příspěvků z jejich peněz. Nyní se červenám, když jen přemýšlím nad takovou výjimkou.

Kousek za kouskem přicházeli k porozumění, že Duch Svatý, pokud není zakryt lidským aranžmá, poskytne různorodé služebnosti a služebníky a jak postupně přicházeli, Duch pracoval svobodně prostřednictvím těch, které určil a dosahovali velké radosti a moci v této zkušenosti.

Po nějaké roky James Haldane byl obtížen pochyby, jestli mají praktikovat křest nemluvňat, ale tuto otázku položil stranou, částečně kvůli tomu, že přílišné zaobírání se touto otázkou by mohlo vézt k snížení jeho užitečnosti. Nastal však čas, kdy jej svědomí přinutilo, aby upustil od křtu nemluvňat a později se vystavil křtu, jak také učinil jeho bratr a další, kteří studovali Písma, a ta je dovedla ke stejnému závěru. Neviděli žádné důvod pro oddělení se od svých bratrů, když se rozhodli učinit tento krok. Věřili a učili, že věřící by měli praktikovat trpělivost s ohledem jednoho na druhého v otázkách, ve kterých se rozcházeli a upřímně usilovat o to, aby jejich činy nevedly k rozkolům v jejich radostném kruhu. Navzdory jejich úsilí zachovat jednotu, rozkoly nastaly. Větší skupina zůstala pohromadě, někteří z nich pokřtěni, jiní ne, ale všichni spojeni v principu shovívavosti jednoho vůči druhému v takovýchto otázkách. Někteří vytvořili shromáždění na stejných zásadách jako dřív, ale odmítli křest ponořením a praktikovali křest nemluvňat. Někteří se vrátili do ustanovené církve a jiní se připojili k dalším denominacím.

Rozkoly byly předmětem smutku a obtíže, které povstaly, byly zdůrazněny skutečností, že mnohé z míst setkávání byly ve vlastnictví Roberta Haldane. Zatímco úsilí vycvičit mladé muže na biblických školách jako evangelisty a pastýře znamenaly zdroj velkých obtíží a zklamání. Církev, která zůstala poté, co tak mnozí odešli, ačkoli truchlila kvůli těm, kteří odešli, pokračovala ve svém svědectví, ve kterém byla nadále požehnaná.

Robert Haldane v Evropě


Robert Haldane uprostřed nejrůznější činnosti, měl dlouho touhu učinit Slovo Boží známé i na dalších místech a roku 1816 spolu se svou ženou překročil kontinent. Nikoho zde neznali a nemohli vytvořit žádný plán. Nevěděli ani to, jestli jejich návštěva bude na několik týdnů, nebo se protáhne o mnoho déle.

V Paříži získali několik kontaktů, které vedly k jejich další cestě do Bernu a Ženevy. Právě se chystali opustit druhé z měst, protože zde nenalezli žádné přijetí, když příležitost setkání se s mladým studentem bohosloví znamenala, že zde zůstali další dva roky. Tento student byl hluboce zasažen jejich rozhovorem. Přišel i další den a přivedl dalšího sebou. Oba dosvědčili, že byli v celkové temnotě, bez naděje spasení či známosti Písem, které nikdy nestudovali, protože jejich studia byla spíše směřována k pohanské filosofii. Když byli probuzení svým porozuměním, že opomíjeli Písmo a cestu spasení, velmi toužili po vedení a to znamenalo, že Robert Haldane zůstal.

Upálení Servetuse neochránilo vytrvalost některých z doktrín, které učil a teologičtí profesoři a služebníci ženevské církve upadli pod vliv Sicinianismu a Arianismu v učení se smrtelnými důsledky na jejich duchovní život.

Ubytovali se v místě Maurice, kde bylo možné dvě velké místnosti spojit v jednu, Robert Haldane pořádal pravidelné čtení Bible, navzdory tomu, že bylo zapovězeno profesory, dvacet či třicet studentů přicházelo, kteří společně seděli za stolem s Biblemi různých jazyků, zatímco Haldane mluvil s výkladem, vysvětloval Písma a odpovídal na dotazy.

Velké dílo v Ženevě


Prošel epištolou Římanům, kde detailně vysvětloval učení a porovnával je s ostatními místy Písma. Bylo to nové pro posluchače a byli zaujati známostí Písma a zcela mu uvěřili. Tato čtení byla důsledkem trvajícího duchovního požehnání mezi studenty, ze kterých mnozí prokázali, že jsou obdarovaní a oddaní muži a stali se význačnými a vlivnými v širokých kruzích, takže ovoce těchto studií a společenství bylo dalekosáhlé a nevyčíslitelné hodnoty.
Jedním z nich byl César Malan pisatel duchovních písní, dějepisec Merle D´Aubigné a později Adoloph Monod, Félix Neff a další předávali to, co se naučili do francouzsky mluvícího světa a i dále. Všechno toto nemohlo nastat bez protivenství, a ačkoli se ukázalo za nemožné umlčet Roberta Haldane a ty služebníky a studenty, kteří přijali a jednali na základě toho, co se naučili z Písma skrze něho, museli proto trpět. Někteří z nich byli sesazeni ze svých míst, jiní byli vyloučení ze státní církve a někteří byli dokonce přinuceni opustit zem.

Robert Haldane opustil Ženevu, aniž by ustoupil z doktríny evangelia nebo vyučoval ty, kteří se zajímali o církev. Ačkoli někteří věděli, že byl pokřtěn, nemluvil o tom. Možná, že to byla jeho zkušenost ze Skotska, která jej z toho odradila. Odešel do Francie, aby v Montauban započal podobnou práci – zde pastýři byli trénováni pro protestantskou církev – k tomu, co vykonal v Ženevě. Jeden z mladých služebníků v Ženevě, který musel trpět za následování pravdy, byl César Malan.

Malan byl jedním ze společnosti deseti věřících, kteří v této době slavili společně večeři Páně poprvé mimo ustanovenou církev. Další z nich, Gaussen, popisuje setkání zmínkou jmen Pyt, Mejanel, Gonthier a Guers, kteří byli také přítomni. „Připomíná nám to,“ říká „jinou Večeři, kterou roku 1536 slavil jiný učedník Ježíše – M. Jean Guerin, který ji zprostředkoval několika zbožným duším, když se sešli v zahradě Étienne Dadaz v Pré l´Eveque, a která znamenala první společenství protestantů v Ženevě.“

Církev, která byla nyní vytvořena se později scházela mezi jinými místy také na ulici katedrály v La Pélisserie a svědectví evangelia, které z ní povstalo, bylo důsledkem shromáždění a obrácení se mnohých. Guers, Pyt, Gonthier a další pořádali setkání také ve stejné budově, kde Froment měl dříve školu, která byla počátkem reformy v Ženevě. Další student jménem du Vivier kázal v oratoriu Carouge, kde prohlašoval božství Pána, zkaženost lidské přirozenosti a pokání. To bylo prohlášeno za skandální, a aby se předešlo jakémukoliv dalšímu nepořádku tohoto typu, bylo nařízeno, že žádný student nesmí kázat, dokud jeho proslov neposoudí alespoň tři profesoři bohosloví.


Putující církev - E.H.Broadbent



1. A History of the Free Churches of England, Herbert S. Skeats.
2. John Wesley’s Journal.

3. George Whitefield: A Light Rising in Obscurity, J. R. Andrews.

4. The Poetical Works of John and Charles Wesley. Reprinted from the originals, with the last corrections of the authors; together with the poem sof Charles Wesley not efore Publisher; collected and arranged by G. Osborne, D.D.

5. The Life of William Carey: Shoemaker and Missionary, George Smith, C.I.E., LL.D.

6. Live sof Robert and James Haldane, by Alexander Haldane.

7. Letters to Mr. Ewing respecting The Tabernacle at Glasgow, ETA., Robert Haldane, Edinburgh.