Logo

Metody studia bible (9. kap.)

Bibli je možné studovat dvěma, a to zcela opačnými způsoby. Jeden způsob je ten, že si celou bibli prohlédneme jakoby dalekohledem a snažíme se v ní objevit Boží příkazy; druhy způsob zkoumaní se děje jakoby drobnohledem, kdy se pouštíme do každého jednotlivého verše, pečlivě jej rozčleníme a rozdělíme na nejmenší součástky. Zkoumáme-li pomocí první metody první knihu Mojžíšovu, mohli bychom ji nazvat setbou celé bible: vypráví nám o životě, smrti a zmrtvýchvstání a zahrnuje tak v sobě celou ostatní část bible. Jeden Angličan mi nedávno řekl: „Pane Moody, všiml jste si někdy, že kniha Job je klíčem celé bible? Porozumíme-li knize Job, pak porozumíme celé bibli.“

„Ne“, odvětil jsem,“ to nechápu. Job klíčem celé bible. Jak to dokážete?“

Odpověděl: „Rozděluji knihu na sedm dílů. První nadpis: Dokonalý, nezkoušený člověk. Tento úsudek pronesl Bůh o Jobovi a hodí se na Adama v ráji. Byl dokonalý, když ho tam Bůh postavil. Druhý díl se nazývá: Zkoušen protivenstvím. Job klesl, jako klesl Adam v ráji. Třetí díl zní: Moudrost světa. Svět se pokoušel napravit Joba: tři mudrci, v nichž se nám představuje světská moudrost, přicházeli, aby pomohli Jobovi. Nenajdete,“ pravil Angličan, "na celém světě takovou výmluvnou moudrost, jak ji rozvíjeli tito tři muži; ale oni nevěděli o milosti, a proto Jobovi nemohli pomoct.“

„Jako tito muži, tak to dělají lidé ještě stále. Místo, aby Jobovi pomohli, učinili ho jen ještě nešťastnějším. Jednou kdosi řekl, že první mu zasadil prudkou ránu a druhý a třetí udělali totéž; všichni tři dali Jobovi patřičný úder a pak sami zahanbeni padli na zem.“
„Potom,“ uvedl, „přichází čtvrtá část: Smírčí soudce, to je Kristus. Pátá část: Mluví Bůh a šestá: Job se učí svou lekci:

„Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a popele.“ (Job 42,5.6)

„Potom líhal Job v prachu. Sedmý díl pojednává o tom, jak ho Bůh opět povznesl. Díky Bohu, s námi je to rovněž tak; a náš poslední stav je lepší než první.

Nyní mne následujte čtyřmi evangelii. Začneme u Matouše.
Říkávají mi někdy, když začínám práci ve městě: „Hledáte zajisté muže jako pana N. pro své shromažďovací komité; on nemá co dělat, a proto má dost času.“ Odpovídám: „Ne, děkuji, netoužím po muži, který nemá co dělat.“ Kristus našel Matouše sedícího u celnice; Pán bral ty, které nacházel při práci, a dával jim pak teprve pravou práci. Mnoho o něm nevíme, co jiného dělával než že napsal toto evangelium. Ale jaká kniha to je. Odkud Matouš pochází, nevíme, a ani kde působil; ale s jeho starým životem přestává jeho staré jméno Lévi.

Hlavní myšlenka, která se táhne celou knihou, je: Mesiáš Židů a Spasitel světa. Má se za to, že první evangelium bylo napsáno asi dvanáct let po Kristově smrti. Obsahuje nejlepší zprávu o Kristově životě. Všimněte si, že je posledním Božím poselstvím židovskému národu. Máme zde přechod ze Starého zákona k zákonu Novému.

Matouš nemluví o Kristově nanebevstoupení, ale mluví, pokud je Kristus ještě na zemi (Mt 28,20).

Marek podává zprávu o jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení (Mk 16,10).

Lukáš vypráví o jeho zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a přislíbení Těšitele (L 24,49).

Jan jde ještě o krok dále a praví, že „opět přijde“ (Jan 16,3.21.22).

Matouš má ze všech evangelií nejvíce citátů; myslím, že je jich téměř sto. Snaží se přesvědčit Židy, že Ježíš, syn Davidův, je zákonitým králem Izraele. Pojednává o království, o jeho tajemství, o jeho charakteristice, jako uzdravování nemocných atd., o zákonech říše, jak byly vyhlášeny v kázání na hoře; konečně o odmítnutí krále. Když někdo nastupuje vládu, oznámí zásady, podle kterých chce vládnout; tak také Kristus.

Věnujte nyní pozornost pěti velkým řečem, ve kterých máte dobré shrnutí obsahu celé knihy.

1.Kázání na hoře. Hleďte, jak mnoho věcí vybíral Kristus ze svého okolí, aby je spřádal ve svém kázání: sůl, světlo, svícen, šat, déšť, komůrku, moly, rez, zloděje, oko, ptáky, lilie, trávu, psy, chléb, rybu, dveře, hrozny, trní, fíky, bodláčí, skály atd.

Na cestě Palestinou kdosi řekl: „Myslím, že v této zemi není jediného předmětu, kterého by již Kristus nebyl použil k nějakému znázornění.“ Mnozí se dnes ostýchají používat obyčejných věcí; ale není-li lépe mluvit o věcech, kterým lidé rozumějí než kázat o tom, co lidem nejde do hlavy? Tu žena bez námahy pochopí, co se míní svícnem; a muž si nemusí lámat hlavu nad tím, co je skála, zvlášťe v tak hornaté zemi, jako je Palestina. Kristus používal obyčejných věcí jako obrazu a mluvil tak, že mu každý mohl rozumět. Jedna žena z Walesu nedávno řekla, že ví určitě, že Kristus byl Walesan. Když ji jeden Angličan chtěl poučit o tom, že Kristus byl Žid, prohlásila, že ona to ví určitě, že byl Walesan, poněvadž mluvil tak, že mu může rozumět. Kristus nemíval sebou stenografa, který zapisoval jeho kázání a dal je vytisknout; a přece si je lidé pamatovali. Nemrhej svou silou na dosažení vzorné větné svatby nebo zaokrouhlených period; a všechnu svou pozornost věnuj tomu, aby tvé řeči byly tak srozumitelné, že utkví v paměti. To je návnada, na kterou jistě své posluchače přilákáš.

Zákon byl dán na hoře a zde zveřejňuje Kristus svá ustanovení rovněž na hoře. Mojžíšův zákon se vztahuje na vnější skutky, avšak toto kázání se týká vnitřního života. Tak jako slunce předstihuje svit lampy, tak také kázání na hoře vyniká nad Mojžíšovým zákonem. Ono nám říká, jakými křesťany máme být, totiž světlem světa, solí země; tiší ve svých skutcích, ale velcí v účinku.

„Pravím vám“ opakuje se v této řeči dvanáctkrát.

2. Druhá řeč je v desáté kapitole ke dvanácti.

Výroky z ní se ještě dnes často citují. Tak např. „Vyrazte prach z noh svých“ nebo „Darmo jste vzali, darmo dejte“ atd.

3.Kázání na poli. Ke kázání na ulicích je třeba kázání nejlepšího. Tu se to, co se má povědět, musí přednášet živým, uchvacujícím způsobem, chceme-li, aby nás lidé poslouchali.

Vyžaduje se především duchapřítomnost. Na ulicích v Londýně kázal kdysi mladý kazatel. Tu přišel k němu nevěřící a řekl: „Muž, který vynášel plyn, udělal pro svět více než Ježíš Kristus.“ Mladík na to nedovedl hned odpovědět a zástup se mu vysmál. Ale v tom přistoupil jiný muž a řekl: „Ten pán má ovšem právo říct svůj názor, a já se domnívám, že až bude umírat, pošle si pro dělníka, který pokládá plynové potrubí; ale já bych si dal raději zavolat kazatele a poprosil bych ho, aby mi předčítal čtrnáctou kapitolu Janova evangelia.“ Hned měl posměváčky na své straně a nevěřící byl zahanben.

Tato řeč obsahuje sedm podobenství. Je jako šňůra z perel.

4.Kázání s voláním běda. To je poslední Kristova výzva židovskému národu. Přirovnejte těchto osm běda s devíti blahoslavenstvími. Všimněte si, jak konec této řeči s voláním běda je nejslavnějším vyjádřením, jež učinil Kristus za dobu celého svého působení.“ „Aj zanechává se vám dům váš pustý.“ Až do této chvíle to byl “dům mého Otce“ nebo „dům můj“; ale nyní jej nazývá „dům váš“. Nedlouho nato přitáhl Titus a srovnal jej se zemí. Abrahám nemiloval vřelejší láskou Izáka než Ježíš židovský národ. Pro Abrahama bylo těžké vydat Izáka, ale těžíš bylo pro Syna Božího vydat Jeruzalém.

5.Páté kázání měl ke svým učedníkům. Jak málo mu rozuměli. Když jeho srdce hrozilo puknout úzkostí, upíral svou pozornost na budovu chrámu.

První kázání bylo na hoře; druhé a třetí v Kafarnaum; čtvrté v chrámě; páté na hoře Olivetské.

V Matoušově evangeliu každý předmět – nebe, pekla, země, moře, povětří nebo hrobu vydává svědectví o Kristu jako Synu Božím. Na jeho slova démoni křičí, působením jeho moci ryby naplňují sítě, vítr a vlny ho poslouchají.

Souhrn: Devět blahoslavenství; osm zvolání běda; sedm souvisejících podobenství; deset po sobě jdoucích zázraků; pět souvislých proslovů; čtyři proroctví o své smrti.

Čtyři evangelia jsou na sobě nezávislá; žádné není opsáno z jiného. Každé je doplňkem ostatních; jimi se nám dostává čtyř názorů o Kristu, podobných čtyřem stranům domu.

Matouš psal pro Židy, Marek pro Římany, Lukáš pro obrácené z pohanství.

U Marka nenacházíme dlouhé řeči. Římané byli hbití a činní; proto musel Marek věci zhušťovat, chtěl-li je upoutat. Označení „pak“, „ihned“ nebo „hned“, se v tomto evangeliu vyskytuje jedenačtyřicetkrát. Každá kapitola kromě první, sedmé, osmé a čtrnácté začíná „A“; jako by tím mělo být zdůrazněno: „V Kristově činnosti v úřadě nebylo přerušení.“

Lukáš nám vypráví, že Kristus „nechal dítky jíti k sobě“ , ale Marek praví: „Bral je na lokty své.“ Tím se stává líčení hned poutavějším, není-li pravda?

Pátá kapitola nás zavádí snad na vrchol Kristovy divotvorné činnosti. Zde shledáváme tři velmi zlé případy, jejichž léčení bylo mimo dosah člověka – démon, nemoc a smrt – uzdravené Kristem. První člověk byl posedlý démonem. Nebylo ho možné spoutat ani provazy, ani řetězy, a ani zkrotit. Myslím, že mnoha lidem způsobil škodu. Lidé se báli sami u hřbitova; představte si živého člověka v hrobě, k tomu posedlého zlými duchy. Zvolal: „Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem trápili nás.“ Ale Ježíš přišel pro něj vykonat dobro.

Druhý případ se týkal ženy, která trpěla krvetokem. Kdyby žila v dnešní době, myslím, že by zkoušela všemožná patentovaná léčiva světa. Pokládali bychom její případ za nevyléčitelný a poslali bychom ji do nemocnice. Ale jak někdo uvedl: „V lemu jeho roucha bylo více léčiva než ve všech lékárnách Palestiny.“ Jednoduše se ho dotkla a byla uzdravena. Stovky jiných se ho dotýkali a ničeho tím nedosáhly. Ale chápete rozdíl mezi dotykem víry a pouhým náhodným dotykem v tlačenici?

Třetí je vzkříšení Jairovy dcery. Vidíte, že projev Ježíšovy moci se stupňuje; neboť když přišel, bylo dítě mrtvé, a On mu vrátil život. Nepochybuji o tom, že to vzkříšení bylo od věčnosti určeno v Boží radě, tak jako že Kristus právě v ten čas musel být přítomen. Vzpomínám si, že když jsem měl mít jednou pohřební proslov, hledal jsem ve všech čtyřech evangeliích Kristovu pohřební řeč. A víte, že neměl ani jednu takovou? Každý pohřeb, kde byl přítomen, zastavil. Mrtví se probouzeli, když uslyšeli jeho hlas.

Přejděme nyní k Lukášovu evangeliu. Všimněte si, že jeho jméno se neuvádí ani v této knize, ani ve Skutcích apoštolských jím sepsaných. Jen třikrát je jmenován, a to v dopisech Koloským, Timoteovi a Filemonovi. On sám zůstává v pozadí. Poznal jsem mnoho pracovníků v Boží církvi, kteří se zničili tím, že se pokoušeli učinit své jméno slavným. Nevíme ani, byl-li Lukáš Žid, anebo pohan.

První zmínku o něm nacházíme ve Skutcích apoštolských 16,10:
„A jakž to vidění viděl, ihned jsme usilovali o to, abychom šli do Macedonie, tím ujištěni jsouce, že nás povolal Pán, abychom jim kázali evangelium.“

Nezdůrazňoval, že byl očitým svědkem Ježíšovy činnosti, nebo byl jedním ze sedmdesáti. Někteří se to domnívají, ale on o tom nic nesděluje. Mnozí se také domnívají, že jeho evangelium vzniklo z Pavlových vyprávění, právě tak, jako Markovo evangelium se prý zakládá na sdělení Petra. Lukášovo evangelium bývá nazýváno také evangeliem pohanů; je domněnka, že bylo napsáno, když Pavel byl v Římě, asi 63 roků po Kristu. Třetina tohoto evangelia je v ostatních evangeliích vynechána. Začíná chválou chvalozpěvu:
„Z čehož budeš mít radost a veselí, a mnozí se z jeho narození budou radovati,“ a končí podobně: „A oni poklonivše se jemu, navrátili se do Jeruzaléma s radostí velikou a byli vždycky v chrámě chválíce a dobročečíce Boha. Amen.“

Vynikající biblický badatel objevil, že v Lukášovi máme sedmeré evangelium:

1. Nejprve je to evangelium ch v a l o z p ě v u. nacházíme zde chvalozpěv Zachariášův, Alžbětin, Mariin, Simeonův, andělů a jiné. Přiléhavě napsal kdosi o Simeonovi: „Simeon si přál uvidět Krista Páně. Nedůvěra mu mohla našeptávat: Simeone, ty jsi již starý, tvé dny jsou sečteny, sníh stáří se leskne na tvé hlavě, tvé oči se zatemňují, tvůj obličej je plný vrásek, tvé nohy se třesou a smrt ti téměř hledí z očí – a kde jsou známky jeho příchodu? Čekáš na přelud, Simeone; všechno je klam.“ Však Simeon odpovídal: „Ne, neuvidím smrti, dokud neuzřím Pána Krista; já ho uvidím dříve, než zemřu.“ Představuji si Simeona, jak se jednoho krásného rána procházel spanilým údolím Palestiny a přemýšlel o velkém předmětu, který naplňoval jeho srdce. Pojednou potkal přítele: „Pokoj s tebou.“ „Slyšel jsi tu zvláštní novinu?“ „Jakou novinu?“ tázal se Simeon. „Ty přece znáš kněze Zachariáše?“ „Ovšem, velmi dobře.“ „Když podle kněžského zvyku byl na řadě, aby pálil kadidlo, vešel do chrámu a zástup lidí byl venku a modlil se. Bylo to právě v hodinu kdy se přináší kadidlo, když se mu zjevil anděl a stanul na pravé straně kadidlového oltáře. Zvěstoval mu, že bude mít syna, jehož jméno má být Jan; syna, který bude velkým a bude předcházet Pána a Mesiáše, aby lid na Pána připravoval. Anděl Gabriel, který stojí před Bohem; a poněvadž Zachariáš nevěřil, za trest oněměl.“ – „Ó,“ pravil Simeon, „to je vyplnění Malachiášova proroctví. To je předchůdce Mesiáše, to je Jitřenka, teď se již brzy rozední. Mesiáš je blízko. Halelujah. Brzy přijde do svého chrámu Pán.“

Uplynul nějaký čas a tu si opět mohu představit, jak soused říká Simeonovi: „Simeone, slyšel jsi nejnovější novinu?“ Jakou novinu?“ „Ale, všude se říká o podivné události. Mnoho pastýřů hlídalo v noci svá stáda na poli u Betléma. Byla tichá noční hodina a temnota halila světy. Najednou byli pastýři ozářeni světlem, jehož jas převyšoval polední slunce. Pohleděli k nebi a viděli právě nad sebou anděla, který k ulekaným pastýřům pravil: „Nebojtež se, nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.“ „To je Pán Kristus“, řekl Simeon, „nyní neokusím smrti, dokud ho neuzřím.“ A sám pro sebe si řekl: „Dítě přinesou do chrámu, aby je představili Bohu.“ Potom chodil den co den do chrámu, aby mu neušel ani jeden Ježíšův pohled. Snad mu opět nedůvěra našeptávala: „Udělal bys lépe, kdybys v tom mokrém ránu zůstal doma; býval jsi tak často v chrámě a nikdy jsi ho neuviděl – můžeš tedy tentokrát raději zůstat doma.“ Ale Duch pravil: „Ne, jdi do chrámu.“ Simeon si bezpochyby vyhledal dobré místo pro pozorování; tu ho bylo vidět, jak starostlivě dává pozor na dveře. Pozorně prohlíží obličej každého dítěte, když matky jedna za druhou přinášejí své děti do chrámu. „Ne“, praví potom, „to není On.“ Konečně vidí přicházet pannu a Duch mu praví: „To je ten dlouho očekávaný Spasitel.“ Bere dítě na ruce, tiskne je k hrudi, chválí Boha a praví: „Nyní poroučíš služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji. Nebo viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravoval před obličejem všech lidí. Světlo k zjevení národům a slávu lidu tvého izraelského.“ (Lk 2,29-32)

2. Lukášovo evangelium je evangelium díkuvzdání. Bůh byl chválen, když Ježíš vzkřísil syna vdovy v Naimu, když slepému vrátil zrak atd.

3. Je to evangelium modlitby. Čteme, že se Kristus modlil, když byl pokřtěn; a téměř každá důležitá událost jeho života byla provázena modlitbou. Chcete-li zprávu z nebe, musíte ji hledat na kolenou. Kniha obsahuje dvě podobenství o modlitbě: podobenství o příteli o půlnoci a o nesprávném soudci.

4. Jiný význačný rys v tomto evangeliu je pozornost k postavení žen. Lukáš jediný uvádí mnohé skutky lásky, které Kristus vykonal pro ženy. Nejdražším drahokamem v Kristově koruně je to, co učinil pro ženy. Jeden muž se mne nedávno snažil přesvědčit, že Mohamed vykonal pro ženy více než Kristus. Řekl jsem mu, že kdyby býval byl někdy v mohamedánských zemích, styděl by se za takové tvrzení. Tam pečují více o své osly, než o své ženy a matky.

Jeden muž kdysi poznamenal: „Když Bůh tvořil život, začal od nejnižších forem živočišného života, až postupně dospěl k muži; ale pak ještě nebyl docela spokojený, až stvořil ženu. Žena byla povznesena k nejvyšší hodnosti, a když klesla, klesla nejhlouběji.“

5. Je to evangelium chudých a bědných. Když mám kázat na ulici před houfem drsných lidí, brávám si obyčejně text z Lukáše. Tu nacházíme pastýře, celníky a příběh o boháči a chudém Lazarovi. Toto evangelium uvědomuje nás, jak našel ono místo, kde je psáno: „Duch Páně nade mnou… kázati evangelium chudým poslal mne.“ V kalendáři musí být černě zatržen den, kdy se dojde k poznání, že církev již neusiluje o to, aby vedla obyčejný lid k Pánu. Whitefield působil mezi horníky a Wesley mezi nejnižšími lidmi. Chcete-li získat chudé, dejte jim zřetelně pocítit, že jsou tam vítáni.

6. Je to evangelium ke ztraceným. Žena se sedmi démony a lotr na kříži jsou toho příklady; rovněž tak podobenství o ztracené ovci, o ztraceném penízi a o ztraceném synu.

7. Je to evangelium trpělivosti. Kdo získá duše, je moudrý. chceš získat lidi? Nebij a neplísni je svou řečí. Nepokoušej se brát jim jejich předsudky, dokud jsi nezačal vést je k pravdě. Někteří lidé se domnívají, že musí nejdříve odstranit lešení, než začnou stavět. Starý kazatel požádal jednou mladého bratra, aby za něho kázal. Mladík posluchačům prudce domlouval, a když přišel domů, tázal se starého kazatele, jak si počínal. Ten odpověděl: „Já mám starou krávu; ale když chci, aby dávala hojně mléka, tak ji nebiji, ale krmím ji.“

Kristus získal celníky, poněvadž všechno, co o nich mluvil, bylo k jejich dobrému. Všimni si podobenství o farizeovi a celníku. Kristus praví, že celník odešel domů ospravedlněn před oním, tj. více ospravedlněn než pyšný farizeus. Jak získával posluchače u Samaritánů? Čtěte příběh o deseti malomocných. Jen jeden se vrátil, aby mu poděkoval za své uzdravení, a to byl Samaritán. Potom nacházíte zde podobenství o milosrdném Samaritánu. To povzbudilo k lidské vlídnosti a dobročinnosti vůči chudým více než vše, co bylo za šest tisíc let mluveno a psáno na zemi. Pojď se mnou do Samaří a shledáš, že tento příběh se jich dotkl v prvé řadě. Kdosi, kdo byl v Jeruzalémě a slyšel toto podobenství, se vrátil domů a všude vyprávěl, co slyšel. Jaký následek to mělo? „Až přijde někdy tento prorok do Samaří,“ řekli si všichni, „může si být jist, že ho srdečně přijmeme.“

Chcete-li vyzkoušet svůj vliv na lidi, kteří s vámi nesouhlasí neberte klacek a nesrážejte je k zemi, abyste potom zkoušeli narovnat je. Když Kristus pracoval mezi bloudícími a hříšníky, býval k nim tak něžný, jak to dovede jen matka k svému bloudícímu dítěti. Jednou pravilo kterési dítě své matce: „Maminko, ty o nikom nemluvíš nepříznivě. Myslím, že bys mohla pěkně mluvit i o satanovi.“ „Ovšem“, odpověděla matka, „jeho vytrvalost je například hodná napodobení.“

Jan byl domněle nejmladším ze všech apoštolů a snad prvním, který následoval Krista. Bývá nazýván „učedník, kteréhož Ježíš miloval“ . Kdosi si na to stěžoval, že Kristus byl stranický. Já o tom nepochybuji, že Ježíš měl Jana raději než ostatní, ale bylo to asi tím, že Jan ho nejvíce miloval. Myslím, že Jan pronikl nejhlouběji do jeho srdce a to my můžeme také, budeme-li jen chtít: Kristus má dveře otevřeny, takže můžeme jen vejít. Pozorujte, že téměř celá jeho kniha je nová. Líčí vše, co se dělo po dobu osmi měsíců, které Kristus strávil v Judsku.

Matouš začíná Abrahamem; Marek Malachiášem; Lukáš Janem Křtitelem; Jan samým Bohem.

Matouš představuje nám Krista jako Mesiáše Židů; Marek ho ukazuje jako činného pracovníka; Lukáš ho popisuje jako člověka; Jan nám ho předvádí jako osobního Spasitele.

Jan ho představuje jako přicházejícího z Otcova lůna; hlavní myšlenkou v tomto evangeliu je důkaz Kristova božství. Kdybych chtěl někomu dokázat Kristovo božství, zašel bych s ním přímo k tomuto evangeliu. Slova „pokání čiňte“ nevyskytují se zde ani jedenkrát, slovo „věřte“ naproti tomu osmadevadesátkrát. Spor, který vedli Židé o Kristovo božství, nebyl ještě urovnán, a proto Jan, než odtud odešel, psal své evangelium, aby spor takto přivedl ke konci.

Máme v něm sedmero svědectví o Kristově božství.

1. Svědectví Otcovo: A kterýž mne poslal, Otec, onť svědectví vydal o mně (5,37)

2. Syn svědčí: „Ačkoliv já svědectví vydávám sám o sobě, pravé jest svědectví mé; nebo vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Ale vy nevíte, odkud jsem přišel, aneb kam jdu“ (8,14)

3. Kristovy skutky to dosvědčují: Nečiním-li skutků Otce svého, nevěřte mi, pakliť činím, byste pak mně nevěřili, skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest a já v něm (10,37.38).

Žádný člověk mne nemůže přimět, abych uvěřil, že Kristus byl špatný člověk, poněvadž On přinášel dobré plody. Jak může ještě dnes někdo pochybovat o tom, že byl Synem Božím, je mi hádankou: vždyť osmnáct století to dosvědčuje.

4. Písmo: „Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neb on o mně psal“ (5,46).

5. Jan Křtitel: „A já jsem viděl a svědectví jsem vydal, že on jest ten Syn Boží“ (1,34).

6. Učedníci: „Ano, i svědectví vydávati budete, nebo od počátku se mnou jste“ (15,27).

7. Duch svatý: „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož já pošli vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně“ (15,26).
Je ovšem ještě mnoho jiných svědectví o jeho božství; ale myslím, že uvedená stačí, aby každého přesvědčila. Kdybych stál před soudem a měl sedm nezvratných svědků, určitě bych se nemusel obávat jak proces dopadne.

Povšimněte si případů, kde Kristus praví: „Já jsem“, „Já shůry jsem“ (8,24), „Já nejsem z světa“ (17,14), „Prvé nežli Abraham byl, já jsem“ (8,58), „Já jsem ten chléb života“ (6,48), „Já jsem světlo světa“ (8,12), „Já jsem dveře“ (10,9), „Já jsem ten dobrý pastýř“ (10,14), „Já jsem ta cesta“ (14,6), „Já jsem pravda“. Pilát se tázal: „Co jest pravda“, když stále osobně před ním.

„Já jsem vzkříšení i život“ (11,25).

V Janově evangeliu nacházíme osm darů pro věříci: chléb života; vodu života; věčný život; Ducha svatého; lásku; radost; pokoj; jeho slova.

Plodným předmětem studie je dále to, jak se v celých Skutcích apoštolských porážka změnila ve vítězství. Když první křesťané byli pronásledováni, chodili sem tam a zvěstovali slovo. To bylo vítězství; a tak to jde celými Skutky apoštolskými.

Lukášovo evangelium jedná o Kristu v těle; Skutky apoštolské o Kristu v církvi. V evangeliu čteme, co Kristus ve svém poníženém postavení konal; ve Skutcích, co konal po svém vyvýšení. U většiny lidí pomine jejich dílo s jejich smrtí, ale u Krista onou chvíli teprve začínalo. „Skutky, které já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude, nebo já jdu k Otci,“ pravil. Tuto knihu nazýváme „Skutky apoštolů,“ ve skutečnosti jsou to však „Dějiny církve“ – těla Pána.

Klíč k této knize najdete v kapitole 1,8: Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové i v Jeruzalémě i ve všem Judstvu, i v Samaří a až do posledních končin země.

Málo bychom zvěděli o bojích mladé církve, kdyby nám je nebyl Lukáš vylíčil. O Pavlovi bychom podobně nemnoho zvěděli bez Lukáše.

Z jednoho ráje vylévají se čtyři řeky; zde čtyři evangelia vlévají se do jednoho řečiště.

Rozvoj Skutků apoštolských plyne takto:
I. Založení církve
II. Růst Církve
III. Rozeslání misionářů

Myslím, že čím více se přiblížíme způsobu apoštolů v hlásání evangelia, tím větší úspěch budeme mít.

Ve Skutcích apoštolských je deset delších kázání; a proniknete-li plně do jejich obsahu, tu podle mého názoru nabudete právě tak postačujícího porozumění pro knihu samu jako správného kazatelského způsobu. Pět těchto kázání je Petrových, jedno Štěpánovo a čtyři jsou Pavlova. Slova „my jsme svědkové“ se táhnou celou knihou. Mluvíme dnes o „výmluvných kazatelích“. Zdá se, jako bychom vydání svědectví překonali.

I. Petrovo kázání o letnicích. Kdosi pravil, že by nyní bylo zapotřebí asi 3 000 kázání, aby se obrátil jeden Žid, ale zde bylo obráceno 3 000 Židů jedním kázáním. Když Petr svědčil o Kristu a dosvědčoval, že zemřel a vstal z mrtvých. Bůh ctil toto svědectví a chce tak učinit i u nás.

II. Petr káže v síni Šalomounově. To bylo krátké kázání, ale vydalo mnoho. Před třetí hodinou odpolední se nechodilo do chrámu, a myslím, že po západu slunce nemohli Židé již nikoho zatknout, a přece bylo v této krátké době obrácen pět tisíc. Co kázal? Poslyšte: „Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se a prosili jste za muže vražedníka, aby vám byl dán. Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých, čehož my svědkové jsme.“ (Sk 3,14.15)

III. Petr káže knížatům. Zatkli Petra a Jana a chtěli vědět, jakou mocí to všechno konají. „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského… tento stojí před vámi zdravý“, odpověděl Petr. Když Bunyanovi řekli, že bude propuštěn, nebude-li již kázat, odvětil: „Propustíte-li mne dnes, budu zítra kázat.“


IV. Petrovo svědectví před veleradou. Přikázali jim, aby nikoli nemluvili, ani neučili ve jménu Ježíšově.“ Nevím, co byste dělali, kdyby vám to bylo zakázáno. Jistí kazatelé by si proto nenechali hlavu zešedivět. Bez jména Ježíš by se mohli obejít. Ale celá teologie učedníků pozůstávala v tom, čemu se naučili za tři roky, kdy putovali s Ježíšem, poslouchali jeho kázání a viděli jeho zázraky. Tyto věci viděli a věděli, že se zakládají na pravdě, a když Duch svatý na ně sestoupil, nemohli jinak než mluvit o tom.


V. Štěpánovo kázání. Měl nejdelší kázání, o kterém nám dávají Skutky apoštolské vědět. Dr. Bonár jednou řekl: „Napadlo vás již, že když Židé obviňovali Štěpána, že se rouhá Mojžíšovi, Pán osvítil jeho obličej takovým jasem, jaký zářil z obličeje Mojžíšova?“ Jeden starý skotský kostelník dával novému kazateli toto napomenutí: „Můžete kázat, jak chcete o hříších Abrahamových, Izákových a Jákobových; ale u nich se pak zastavte a neopovažte se přiblížit k našim časům, nechcete-li toto místo opět brzy ztratit.“ Štěpán takto začal, ale pak přímo přešel na nedávné ukřižování a tím posluchače popudil proti sobě.

VI. Poslední Petrovo kázání – a první k pohanům
Všimněte si, že totéž evangelium bylo zvěstováno jak pohanům, tak i Židům a u obojích bylo dosaženo týchž úspěchů.

Jemuť všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sestoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova.“ (Sk 10,43.44)

Nyní se hlavní osoba jednání mění a na scéně se objevuje Pavel.

VII. Pavel káže v Antiochii PIsidské. „O čem nyní kážete?“ Doufám, že nehrajete stále na starých houslích.“ Ano, díky Bohu, šířím stále ještě staré evangelium. Chcete-li mít posluchače, pak musíte Krista vyvyšovat. On praví: A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“ (Jan 12,32)

Protož známo vám buď, muži bratři, že skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů.“ (Sk 13,38)

VIII. Pavlovo kázání v Athénách Sklízel ovoce v Athénách proto, že totéž staré evangelium zvěstoval filosofům.
IX. Pavlovo kázání v Jeruzalémě
X. Pavlova obhajoba před Agrippou. Myslím, že toto kázání je nejvelkolepější, které Pavel měl. Hlásal totéž evangelium před Festem a Agrippou, tak jak to činil v Jeruzalémě. Kázal všude mohutnou skutečnost, že Bůh dal Krista jako smírčí oběť za hříchy, aby celý svět vírou v něho
„Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vykládaje svědectví i malému i velkému, nic jiného nevypravuje než to, což proroci a Mojžíš zvěstovali, což se mělo státi: že měl Kristus trpěti a z mrtvých vstana první zvěstovati světlo lidu tomuto i pohanům.“

Co rozumím mikroskopickou metodou, ukáži vám pojednáním o třetím verši 52. Žalmu:

„Proč se chlubíš nešlechetností, ty mocný? Milosrdenství Boha silného trvá každého dne.“

Tento verš se rozpadá zřejmě na dvě části. Na jedné straně stojí člověk, na druhé Bůh: člověk – nešlechetnost; Bůh – milosrdenství. Oslovuje se tu určitý člověk? Ano, Doeg Idumejský, jak udává nadpis žalmu. Historický podklad tohoto žalmu a verše najdeme podle toho i v 1.Sm 22,9. Nyní vezměte konkoradnci nebo rejstřík výroků a studujte slovo „chlubíš se“. Která jiná slova mají stejný smysl? Jedním je slovo „chváliti se“. Je třeba stále odsuzovat „chválení se“. Ve kterém ohledu zakazuje nám Písmo chválit se? Kdy jsme k tomu povzbuzeni?

„Takto mluví Hospodin: Nechlub se moudrý v moudrosti své ani se chlub silný v síle své, aniž se chlub bohatý v bohatství svém. Ale v tom nechť se chlubí, kdo se chlubí, že rozumí a zná mne, že já jsem Hospodin, kterýž činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch libost mám, dí Hospodin“ (Jr 9,23.24)

Rozebírejte podobným způsobem obsah slova „nešlechetnost“. A pak se ptejte, zdali toto chlubení se konáním nešlechetnosti může trvat? Ne, „plesání bezbožných krátké jest a veselí pokrytce jen na chvilku“. (Job 20,5)

„Viděl jsem bezbožníka hrozné síly, an se rozložil jako zelený samorostlý strom. Ale tudíž pominul, a aj, nebylo ho; nebo hledal jsem ho, a není nalezen.“ (Žalm 37,35.36)


Druhá polovina textu nám dává podnět ke studiu milosrdenství (nebo slitování) jako jedné vlastnosti Boží. Jak se projevuje v pozemském a duchovním. Které oddíly o tom pojednávají? Je Boží milosrdenství podmíněno? Neodporuje jeho spravedlnosti?

Poněvadž tedy cílem jak studia bible, tak i kázání je záchrana duše, táži se tě: Je obsaženo evangelium v těchto slovech textu. A to jako vzor, anebo doslovně? Vezmi list k Římanům 2,4:

„Čili bohatstvím dobrotivosti jeho a snášenlivosti i dlouhočekání pohrdáš, nevěda, že dobrotivost Boží ku pokání tebe vede?“

Tak zavádí tento verš přímo na předmět pokání a můžete se zvednout od studia verše, připraveni v kterékoli době mít krátké kázání, jež se může stát prostředkem k obrácení jedné duše.
Přihlásit se
Anketa