Logo

Metody studia bible

Nadhled a podrobné studium. Jakým způsobem je kniha Job klíčem celé bible? O čem pojednávají jednotlivá evangelia? Jaké tři témata najdeme v knize Skutky apoštolů a o čem pojednávají jednotlivá kázání? Jakým způsobem se můžeme při podrobném studiu dostat k významu evangelia? Nastal čas začít se vážně zabývat studiem Božího Slova! Bibli je možné studovat dvojím, a to zcela opačným způsobem. Jeden způsob je ten, že si celou bibli prohlédneme jakoby dalekohledem a snažíme se v ní objevit Boží příkazy; druhý způsob zkoumání se děje jakoby mikroskopem, kdy se pouštíme do každého jednotlivého verše, pečlivé jej rozčleníme a rozdělíme na nejmenší součástky. Zkoumáme-li první metodou první knihu Mojžíšovu, můžeme ji nazvat setbou celé bible: vypráví nám o životě, smrti a zmrtvýchvstání a zahrnuje tak v sobě celou ostatní část bible.

Jeden Angličan mi nedávno řekl: „Pane Moody, všiml jste si někdy, že kniha Job je klíčem celé bible? Porozumíme-li knize Job, pak porozumíme celé bibli.“

„Ne“, odvětil jsem „to nechápu. Job klíčem celé bible. Jak to dokážete?“

Odpověděl: „Knihu jsem si rozdělil na sedm částí. První jsem nadepsal:
Dokonalý, nezkoušený člověk. Tento úsudek pronesl Bůh o Jobovi a hodí se na Adama v ráji. Když ho tam Bůh postavil, byl dokonalý.

Druhý díl se nazývá: Zkoušen protivenstvím. Job klesl, podobně jako Adam v ráji.

Třetí díl zní: Moudrost světa. Svět se pokouší napravit Joba: tři učenci, v nichž se nám představuje světská moudrost, přicházejí, aby Jobovi pomohli.“ Angličan pokračoval: „na celém světě nenajdete takovou výmluvnost a moudrost, jak ji rozvíjeli tito tři muži. Nevěděli však o milosti, a proto Jobovi nemohli pomoct.“

„Jako tito muži, tak to lidé stále ještě dělají, a výsledek je, že budou zahanbeni. Místo, aby Jobovi pomohli, učinili ho jen ještě nešťastnějším. Jednou kdosi řekl, že první mu zasadil prudkou ránu a že druhý a třetí udělali totéž; všichni tři dali Jobovi patřičný úder a pak sami zahanbeni padli na zem.“

„Potom,“ pokračoval, „přichází čtvrtý díl: Smírčí soudce, to jest Kristus. Pátý mluví Bůh a šestý: Job se učí svou lekci: „Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji [toho] v prachu a popelu.“ (Job 42,5-6). Potom ležel Job v prachu.

Sedmý díl pojednává o tom, jak ho Bůh opět povznesl. Díky Bohu, s námi je to rovněž tak; a náš poslední stav je lepší než první.

Nyní mne následujte čtyřmi evangelii. Začneme u Matouše.
Říkávají mi někdy, když začínám práci ve městě: „Hledáte zajisté muže jako pana N. pro své shromažďovací komité; on nemá co dělat, a proto má dost času.“ Odpovídám: „Ne, děkuji, netoužím po muži, který nemá co dělat.“ Kristus našel Matouše sedícího u celnice; Pán bral ty, které nacházel při práci, a pak jim teprve dával pravou práci. Mnoho o něm nevíme, co jiného dělával, než že napsal toto evangelium. Ale jaká to je kniha. Nevíme, odkud Matouš pochází, a ani kde prodléval; ale s jeho starým životem přestává jeho staré jméno Lévi.
Hlavní myšlenka, která se táhne celou knihou, je: Mesiáš Židů a Spasitel světa. Má se za to, že první evangelium bylo napsáno asi dvanáct let po Kristově smrti. Obsahuje nejlepší zprávu o životě Kristově. Všimněte si, že je posledním Božím poselstvím židovskému národu. Máme zde přechod ze Starého zákona k zákonu Novému.
Matouš nemluví o Kristově nenabevstoupení, ale mluví, pokud je Kristus ještě na zemi (kap. 28,20).

Marek podává zprávu o jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení (16,10).

Lukáš vypráví o jeho zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a zaslíbení Utěšitele (24,49).

Jan jde ještě o krok dále a praví, že „opět přijde“ (16,3.21).

Matouš má ze všech evangelií nejvíce citátů; myslím, že je jich téměř sto. Snaží se přesvědčit Židy, že Ježíš, syn Davidův, je zákonitým králem Izraele. Pojednává o království, o jeho tajemství, o jeho charakteristice, jako uzdravování nemocných atd., o zákonech říše, jak byly vyhlášeny v kázání na hoře; nakonec o odmítnutí krále. Když někdo nastupuje vládu, oznámí zásady, podle kterých chce vládnout; tak také Kristus.

Věnujte nyní pozornost pěti velkým proslovům, ve kterých máte dobré shrnutí obsahu celé knihy.

1. Kázání na hoře. Hledáte, jak mnoho věcí vybíral Kristus ze svého okolí, aby je spřádal ve svém kázání: sůl, světlo, svícen, šat, déšť, komůrku, moly, rez, zloděje, oko, ptáky, lilie, trávu, psy, chléb, rybu, dveře, hrozny, trní, fíky, bodláčí, skály atd.

Na cestě Palestinou kdosi řekl: „Myslím, že v této zemi není jediného předmětu, kterého by již Kristus nebyl použil k nějakému znázornění.“ Mnozí se dnes ostýchají používat obyčejných věcí; ale není-li lépe mluvit o věcech, kterým lidé rozumějí než kázat o tom, co lidem nejde do hlavy? Tu žena bez námahy pochopí, co se míní svícnem; a muž si nemusí lámat hlavu nad tím, co je skála, zvláště v tak hornaté zemi, jako je Palestina. Kristus používal obyčejné věcí jako obrazu a mluvil tak, že mu každý mohl rozumět.

Jedna žena z Walesu nedávno pravila, že ví určitě, že Kristus byl Walesan. Když ji jeden o tom chtěl poučit jeden Angličan, že Kristus byl Žid, prohlásila, že ona to ví určitě, že byl Walesan, poněvadž mluvil tak, že mu může rozumět. Kristus s sebou nemíval stenografa, který by zapisoval jeho kázání a dal je vytisknout; a přece si je lid pamatoval. Nemrhej svou silou na dosažení vzorné větné stavby nebo zaokrouhlených period; všechnu svou pozornost věnuj tomu, aby tvé řeči byly tak srozumitelné, že utkví v paměti. To je návnada, na kterou jistě své posluchače přilákáš.

Zákon byl dán na hoře a zde Kristus zveřejňuje svá ustanovení rovněž na hoře. Mojžíšův zákon se vztahuje na vnější skutky, avšak toto kázání se týká vnitřního života. Tak jako slunce předstihuje svit lampy, tak také kázání na hoře vyniká nad Mojžíšův zákon. Ono nám říká, jakými křesťany máme byt, totiž světlem světa, solí země; tiší ve svých skutcích, ale velcí v účinku.

„Pravím vám“ opakuje se v této řeči dvanáctkrát.

2. Druhá řeč je v desáté kapitole ke dvanácti.

Výroky z ní se ještě dnes často citují. Tak např. „vytřeste prach [ze] svých nohou“ nebo „zadarmo jste přijali, zadarmo dejte“ atd.

3. Kázání na poli. Ke kázání na ulicích je třeba nejlepšího kázání. Zde se to, co se má povědět, musí přednášet živým, uchvacujícím způsobem, chceme-li, aby nás lidé poslouchali.

Vyžaduje se především duchapřítomnost. Na ulicích v Londýně kázal kdysi mladý kazatel. Tu přišel k němu nevěřící a řekl: „Muž, který vynašel plyn, udělal pro svět více než Ježíš Kristus.“ Mladík nedovedl na to hned odpovědět a zástup se mu vysmál. Ale vtom přistoupil jiný muž a řekl: „Ten pán má ovšem právo říci své mínění a já se domnívám, že až bude umírat, pošle si pro dělníka, který klade plynové potrubí; ale já bych si dal raději zavolat kazatele a poprosil bych ho, aby mi předčítal čtrnáctou kapitolu Janova evangelia.“ Hned měl posměváčky na své straně a nevěřící byl zahanben.

Tato řeč obsahuje sedm podobenství. Je jako šňůra z perel.

4. Kázání s voláním běda. To je poslední Kristova výzva židovskému národu. Přirovnejte těchto osm běda s devíti blahoslavenstvími. Všimněte si, jak konec této řeči s voláním běda je nejslavnějším vyjádřením, jež učinil Kristus za dobu celého svého působení. „Aj zanechává se vám dům váš pustý.“ Až do této chvíle byl to „dům mého Otce“ nebo „můj dům“; ale nyní nazývá jej „váš dům“. Nedlouho nato přitáhl Titus a srovnal jej se zemí. Abrahám nemiloval horoucněji svého syna Izáka než Ježíš židovský národ. Pro Abrahama bylo těžké vydat Izáka, ale těžší bylo pro Syna Božího vydat Jeruzalém.

5. Páté kázání měl ke svým učedníkům. Jak málo mu rozuměli. Když jeho srdce hrozilo puknout úzkostí, upírali svou pozornost na budovu chrámu.

První kázání bylo na hoře; druhé a třetí v Kafarnaum; čtvrté v chrámě; páté na hoře Olivetské.

V Matoušově evangeliu každý předmět nebe, pekla, země, moře, povětří nebo hrobu vydává o Kristu svědectví jako o Synu Božím. Na jeho slova démoni křičí, působením jeho moci ryby naplňují sítě, vítr a vlny ho poslouchají.

Souhrn: Devět blahoslavenství; osm zvolání běda; sedm souvisejících podobenství; deset po sobě jdoucích zázraků; pět souvislých řečí; čtyři proroctví své smrti.

Čtyři evangelia jsou na sobě nezávislá; žádné není opsáno z jiného. Každé je doplňkem ostatních; jimi dostává se nám čtyř názorů o Kristu, podobných čtyřem stranám domu.

Matouš psal pro Židy, Marek pro Římany, Lukáš pro obrácené z pohanství.

U Marka nenacházíme dlouhé proslovy. Římané byli hbití a činní; proto musel Marek věci zhušťovat, chtěl-li je upoutat. Vyjádření „pak“, „ihned“ nebo „hned“, se vyskytuje v tomto evangeliu jedenačtyřicetkrát. Každá kapitola kromě první, sedmé, osmé a čtrnácté začíná „A“; jako by tím mělo být zdůrazněno: „V Kristově činnosti v úřadě nebylo přerušení.“

Lukáš nám vypráví, že Kristus „nechal k sobě přicházet děti“, ale Marek praví: „Bral je na lokty své.“ Tím se stává líčení hned poutavějším, není-li pravda?

Pátá kapitola zavádí nás snad na vrchol Kristovy divotvorné činnosti. Zde shledáváme tři velmi zlé případy, jejichž líčení bylo mimo dosah člověka - ďábel, nemoc a smrt - uzdravené Kristem. První muž byl posedlý ďáblem. Nebylo ho možno spoutat ani provazy, ani řetězy, a ani zkrotit. Myslím, že mnoha lidem způsobil škodu. Lidé se báli sami u hřbitova; představte si živého člověka v hrobě, k tomu posedlého zlými duchy. Zvolal: „Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží?“ Přišel jsi sem před časem trápit nás?“ Ale Ježíš přišel činit mu dobře.

Druhý případ se týkal ženy trpící krvotokem. Kdyby žila v dnešní době, myslím, že by zkoušela, všemožná patentovaná léčiva světa. Pokládali bychom její případ za nevyléčitelný a poslali bychom ji do nemocnice. Ale jak někdo řekl: „V lemu jeho roucha bylo více léčiva než ve všech palestinských lékárnách.“ Jednoduše se ho dotkla a byla uzdravena. Stovky jiných se ho dotýkalo a ničeho tím nedosáhly.

Ale chápete rozdíl mezi dotykem víry a pouhým náhodným dotykem v tlačenici?

Třetí je vzkříšení Jairovy dcery. Vidíte, že projevení Ježíšovy moci se stupňuje; nebo - když přišel, bylo dítě mrtvé, a Pán mu vrátil život. Nepochybuji o tom, že to vzkříšení bylo od věčnosti určeno v Boží radě, tak jako že Kristus právě v ten čas musel být přítomen. Vzpomínám si, že když jsem měl mít jednou pohřební řeč, hledal jsem ve všech čtyřech evangeliích pohřební řeč Krista. A víte, že neměl takovou ani jednu? Každý pohřeb, kde byl přítomen, zastavil. Mrtví se probouzeli, když uslyšeli jeho hlas.

Přejděme nyní k evangeliu podle Lukáše. Všimněte si, že jeho jméno se neuvádí ani v této knize, ani ve Skutcích apoštolských jím sepsaných. Jen třikrát je jmenován, a to v dopisech Koloským, Timoteovi a Filemonovi. On sám zůstává v pozadí. Poznal jsem mnoho pracovníků v církvi Boží, kteří se zničili tím, že se pokoušeli učinit své jméno slavným. Nevíme ani, byl-li Lukáš Žid, anebo pohan.

První zmínku o něm nacházíme ve Skutcích apoštolských 16,10:

„Jak uviděl to vidění, hned jsme se snažili vyjít do Makedonie a pomoz nám!“ Jak uviděl to vidění, hned jsem se snažili vyjít do Makedonie, protože jsme nabyli přesvědčení, že nás Bůh povolal, abychom jim zvěstovali evangelium.“

Nezdůrazňoval, že byl očitým svědkem Ježíšovy činnosti, nebo byl jedním ze sedmdesáti. Někteří se to domnívají, ale on o tom nic neříká. Mnozí se také domnívají, že jeho evangelium vzniklo z vyprávění Pavla, právě tak, jako evangelium Marka se prý zakládá na sdělení Petra. Lukášovo evangelium bývá nazýváno také evangeliem pohanů; je domněnka, že bylo napsáno, když byl Pavel v Římě, asi 63 let po Kristu. Třetina tohoto evangelia je v ostatních evangeliích vynechána. Začíná chválou chvalozpěvu: „A budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození,“ a končí podobně: „A když se mu poklonili, s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma a byli stále v chrámě, chválili Boha a dobrořečili [mu. Amen.]“

Vynikající zkoumatel bible objevil, že v Lukáši máme sedmeré evangelium:

1. Nejprve je to evangelium chvalozpěvu. Nacházíme zde chvalozpěv Zachariáše, Alžběty, Marie, Simeona, andělů a jiné. Přiléhavě napsal kdosi o Simeonovi: „Simeon si přál uvidět Pána Krista. Nedůvěra mu mohla mnohokrát našeptávat: Simeone, ty jsi již starý, tvé dny jsou sečteny, sníh stáří se leskne na tvé hlavě, tvé oči se zatemňují, tvůj obličej je plný vrásek, tvé nohy se třesou a smrt ti téměř hledí z očí - a kde jsou známky jeho příchodu? Čekáš na přelud, Simeone; všechno je klam.“ Simeon však odpovídal: „Ne, neuvidím smrt, dokud neuzřím Pána Krista; já ho uvidím dříve, než zemru.“ Představuji si Simeona, jak se jednoho krásného rána prochází malebným palestinským údolím a přemýšlí o velkém předmětu, který naplňoval jeho srdce. Najednou potká přítele: „Pokoj s tebou.“ „Slyšel jsi tu zvláštní novinu?“ „Jakou novinu?“ ptá se Simeon. „Ty přece znáš kněze Zachariáše?“ „Ovšem, velmi dobře.“ vynechána „Když byl podle kněžského zvyku na řadě, aby pálil kadidlo, vešel do chrámu a zástup lidí byl venku a modlil se. Bylo to právě v hodinu, kdy se pálí kadidlo, když se mu zjevil anděl a stanul po pravé straně kadidlového oltáře. Zvěstoval mu, že bude mít syna, jehož jméno má byt Jan; syna, který bude velkým a bude předcházet Pána a Mesiáše, aby lid na Pána připravoval. Anděl byl Gabriel, který stojí před Bohem; a poněvadž Zachariáš nevěřil, za trest oněměl.“ – „Ó,“ pravil Simeon, „to je vypinění proroctví Malachiáše. To je předchůdce Mesiáše – Jitřenky, která se již brzy rozední. Mesiáš je blízko. Haleluja. Brzy přijde do svého chrámu Pán.“

Uplynul nějaký čas a tu si opět dokážu představit, jak soused říká Simeonovi: „Simeone, slyšel jsi nejnovější novinu?“ „Jakou novinu?“ „Ale všude se říká o podivné události. Mnoho pastýřů hlídalo v noci svá stáda na poli u Betléma. Byla tichá noční hodina a temnota halila svět. Najednou byli pastýři ozářeni světlem, jehož jas převyšoval polední slunce. Pohleděli k nebi a viděli právě nad sebou anděla, který k ulekaným pastýřům promluvil: „Nebojte se. Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid.“ „To je Kristus Pán“, řekl Simeon, „nyní neokusím smrti, dokud ho nespatřím.“ A sám k sobě si řekl: „Dítě přinesou do chrámu, aby je představili Bohu.“ Potom chodil den co den do chrámu, aby mu neušel ani jeden Ježíšův pohled. Snad mu opět nedůvěra našeptávala: „Udělal bys lépe, kdybys v tom mokrém ránu zůstal doma; býval jsi tak často v chrámě a nikdy jsi ho neviděl - můžeš tedy tentokrát raději zůstat doma.“ Ale Duch mu řekl: „Ne, jdi do chrámu.“ Simeon si bezpochyby vyhledal dobré místo pro pozorování; zde ho bylo vidět, jak starostlivě dává pozor na dveře. Pozorně prohlíží obličej každého dítěte, když matky jedna za druhou přinášejí své děti do chrámu. „Ne“, praví potom, „to není On.“ Konečně vidí přicházet pannu a Duch mu praví: „To je ten dlouho očekávaný Spasitel.“ Bere dítě na ruce, tiskne je k hrudi, chválí Boha a praví: „Nyní, Panovníku, podle svého výroku propouštíš svého otroka v pokoji, neboť mé oči spatřili tvou záchranu, kterou jsi připravil před tváří všech lidí, světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ (Lukáš 2,29-32)

2. Lukášovo evangelium je evangeliem díkůvzdání. Bůh byl chválen, když Ježíš vzkřísil syna vdovy v Naimu, když slepému vrátil zrak atd.

3. Je to evangelium modlitby. Čteme, že Kristus se modlil, když byl pokřtěn; a téměř každá důležitá událost jeho života byla provázena modlitbou. Chcete-li zprávu z nebe, musíte ji hledat na kolenou. Kniha obsahuje dvě podobenství o modlitbě: podobenství o příteli o půlnoci a o nesprávném soudci.

4. Jiný význačný rys v tomto evangeliu je pozornost k postavení žen. Lukáš jediný uvádí mnohé skutky lásky, které Kristus vykonal pro ženy. Nejdražším drahokamem v Kristově koruně je to, co učinil pro ženy. Jeden muž se mne nedávno snažil přesvědčit, že Mohamed vykonal pro ženy více než Kristus. Řekl jsem mu, že kdyby býval byl někdy v mohamedánských zemích, styděl by se za takové tvrzení. Tam pečují více o své osly, než o své ženy a matky.

Jeden muž kdysi poznamenal: „Když Bůh tvořil život, začal od nejnižších forem živočišného života, až postupně dospěl k muži; ale pak ještě nebyl docela spokojen, až stvořil ženu. Žena byla povznesena k nejvyšší hodnosti, a když klesla, klesla nejhlouběji.“

5. Je to evangelium chudých a bědujících. Když mám kázat na ulici před houfem drsných lidí, vezmu si obyčejně text z Lukáše. Zde nacházím pastýře, celníky a příběh o boháči a chudém Lazarovi. Toto evangelium nám předkládá, jak našel ono místo, kde je psáno:„Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým.“ V kalendáři musí být černě zatržen den, kdy se dojde k poznání, že církev již neusiluje o to, aby vedla obyčejné lidi k Pánu. Whitefield působil mezi horníky a Wesley mezi nejnižšími lidmi. Chcete-li získat chudé, dejte jim zřetelně pocítit, že jsou tam vítáni.

6. Je to evangelium ke ztraceným. Žena se sedmi démony a lotr na kříži jsou toho příkladem. Rovněž tak podobenství o ztracené ovci, o ztraceném penízu a o ztraceném synu.

7. Je to evangelium trpělivosti. „Kdo získá duše, je moudrý.“ Chceš získat lidi? Nebij a neplísni je svou řečí. Nepokoušej se brát jim jejich předsudky, dokud jsi nezačal vést je k pravdě. Někteří lidé se domnívají, že musí nejdříve odstranit lešení, než začnou stavět. Starý kazatel požádal jednou mladého bratra, aby za něho kázal. Mladík posluchačům prudce domlouval, a když přišel domů, tázal se starého kazatele, jak si počínal. Ten odpověděl: „Já mám starou krávu; ale když chci, aby dávala hojně mléka, tak ji nebiju, ale krmím.“

Kristus získal celníky, poněvadž všechno, co o nich mluvil, bylo k jejich dobrému. Všimni si podobenství o farizeovi a celníkovi. Kristus říká, že celník odešel domů ospravedlněn před oním, to jest více ospravedlněn než pyšný farizeus. Jak získával posluchače u Samařanů? Čtěte příběh o deseti malomocných. Jen jeden se vrátil, aby mu poděkoval za své uzdravení, a to byl Samařan. Potom nacházíte zde podobenství o milosrdném Samařanovi. To povzbudilo k vlídnosti a lidské dobročinnosti vůči chudým víc než vše, co bylo za šest tisíc let na zemi mluveno a psáno. Pojď se mnou do Samaří a shledáš, že tento příběh se jich dotkl v prvé řadě. Kdosi, kdo byl v Jeruzalémě a slyšel toto podobenství, vrátil se domů a všude vyprávěl, co slyšel. Jaký to mělo následek? „Až přijde někdy tento prorok do Samaří,“ řekli si všichni, „může si být jist, že ho srdečně přijmeme.“

Chcete-li vyzkoušet svůj vliv na lidi, kteří s vámi nesouhlasí, neberte klacek a nesrážejte je k zemi, abyste potom zkoušeli narovnat je. Když Kristus pracoval mezi bloudícími a hříšníky, býval k nim tak něžný, jak to dovede jen matka ke svému bloudícímu dítěti. Jednou řeklo kterési dítě své matce: „Maminko, ty o nikom nemluvíš nepříznivě. Myslím, že bys mohla pěkně mluvit i o satanovi.“ „Ovšem“ odpověděla matka, „jeho vytrvalost je například hodna napodobení.“

Jan byl domnělé nejmladším ze všech apoštolů a snad prvním, který následoval Krista. Bývá nazýván „učedník, kterého Ježíš miloval“. Kdosi si na to stěžoval, že Kristus byl stranický. Já o tom nepochybuji, že Ježíš měl Jana raději než ostatní, ale bylo to tím, že ho Jan nejvíc miloval. Myslím, že Jan pronikl nejhlouběji do jeho srdce a to my můžeme taky, budeme-li jen chtít: Kristus má dveře otevřené, takže můžeme jen vejít. Pozorujte, že téměř celá jeho kniha je nová. Líčí vše, co se dělo po dobu osmi měsíců, které Kristus strávil v Judsku.

Matouš začíná Abrahámem; Marek Malachiášem; Lukáš Janem Křtitelem; Jan samým Bohem.

Matouš nám předkládá Krista jako Mesiáše Židů; Marek ho ukazuje jako činného pracovníka; Lukáš ho popisuje jako člověka; Jan nám ho předvádí jako osobního Spasitele.

Jan ho představuje jako přicházejícího z lůna Otce; hlavní myšlenkou v tomto evangeliu je důkaz Kristova božství. Kdybych chtěl někomu dokazovat Kristovo božství, zašel bych s ním přímo k tomuto evangeliu. Slova „čiňte pokání“ se zde nevyskytují ani jedenkrát, slovo „věřte“ naproti tomu osmadevadesátkrát. Spor, který vedli Židé o Kristovo božství, nebyl ještě urovnán, a proto Jan, než odtud odešel, psal své evangelium, aby spor takto ukončil.

Máme v něm sedmero svědectví o Kristově božství.

1. Svědectví Otce: „A sám Otec, který mne poslal, vydal o mně svědectví“ (5,37).

2. Syn svědčí: „I když svědčím sám o sobě, mé svědectví je pravé, protože vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím ani kam jdu“ (8,14).

3. Kristovy skutky to dosvědčují: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím, a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (10,37-38).

Žádný člověk mne nemůže přimět, abych uvěřil, že Kristus byl špatný člověk, poněvadž přinášel dobré plody. Jak může ještě dnes někdo pochybovat o tom, že byl Synem Božím, je mi hádankou: vždyť to dosvědčuje osmnáct století.

4. Písmo: „Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně“ (5,46).

5. Jan Křtitel: „A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn“ (1,34).

6. Učedníci: „ Ale i vy budete svědčit, neboť jste se mnou od počátku“ (15,27).

7. Duch Svatý: „Až příjde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, ten o mně vzdá svědectví.“ (15,26).

Je ovšem ještě mnoho jiných svědectví o jeho božství; ale myslím, že uvedená stačí, aby každého přesvědčila. Kdybych stál před soudem a měl sedm nezvratných svědků, určité bych se nemusel obávat zakončení procesu.
Povšimněte si případů, kde Kristus praví: „Já jsem“, „Já jsem shůry“ (8,23), „Já nejsem ze světa“ (17,14). „Dřív než bzl Abrahám, já jsem“ (8,58). „Já jsem chléb života“ (6,48), „Já jsem světlo světa" (8,12), "Já jsem dveře" (10,9), „Já jsem dobrý pastýř“ (10,14), „Já jsem ta Cesta“ (14,6), „Já jsem pravda“. Pilát se zeptal: „Co je pravda?“(18,38), když stála osobně před ním.

„Já jsem vzkříšení i život“ (11,25).

V Janově evangeliu nacházíme osm darů pro věřící: chléb života; vodu života; věčný život; Ducha Svatého; lásku; radost; pokoj; jeho slova.

Plodným předmětem studia je dále to, jak se v celých Skutcích apoštolských změnila porážka ve vítězství. Když první křesťané byli pronásledováni, chodili sem tam a zvěstovali slovo. To bylo vítězství; a tak to jde celými Skutky apoštolskými.

Lukášovo evangelium pojednává o Kristu v těle; Skutky apoštolské o Kristu v církvi. V evangeliu čteme, co konal Kristus ve svém poníženém postavení; ve Skutcích, co konal po svém vyvýšení. U většiny lidí pomine jejich dílo s jejich smrtí, ale u Krista onou chvíli teprve začínalo. „Skutky, které já činím, i on činit bude, a větší nad ty činit bude, nebo já jdu k Otci,“ pravil. Tuto knihu nazýváme „Skutky apoštolů“, ve skutečnosti jsou to však „Dějiny církve“ - těla Pána.

Klíč k této knize najdete v kapitole 1,8: „Ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku, a až po nejzazší konec země.“

Málo bychom věděli o bojích mladé církve, kdyby nám je nebyl Lukáš vylíčil. Bez Lukáše bychom toho také málo o Pavlovi.

Z jednoho ráje vylévají se čtyři řeky; zde čtyři evangelia vlévají se do jednoho řečiště.

Rozvoj Skutků apoštolských plyne takto:

I. Založení církve



II. Růst církve



III. Rozeslání misionářů



Myslím, že čím více se ve způsobu hlásání evangelia přiblížíme apoštolům, tím větší úspěch budeme mít.

Ve Skutcích apoštolů je deset delších kázání; a proniknete-li plně do jejich obsahu, tu podle mého názoru nabudete právě tak postačujícího porozumění pro knihu samu, jako pro správný způsob kázání. Pět těchto kázání je Petra, jedno Štěpánovo a čtyři jsou Pavla. Slova „my jsme svědkové“ se táhnou celou knihou. Mluvíme dnes o výmluvných kazatelích. Zdá se, jako bychom už překonali vydávání svědectví.

I. Petrovo kázání o letnicích.


Kdosi pravil, že by nyní bylo třeba asi 3 000 kázání, aby se obrátil jeden Žid, ale zde bylo obráceno 3 000 Židů jedním kázáním. Když Petr svědčil o K vistu a dosvědčoval, že zemřel a vstal z mrtvých. Bůh ctil toto svědectví a chce tak učinit i u nás.

II. Petr káže v síni Šalomounově.


To bylo krátké kázání, ale vydalo mnoho. Před třetí hodinou odpoledne se nechodilo do chrámu, a myslím, že po západu slunce nemohli Židé již nikoho zatknout, a přece se v této krátké době obrátilo pět tisíc lidí. Co kázal? Poslyšte: ”Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyžádali jste si, aby vám byl darován muž vrah. Zabili jste Původce života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých; my jsme toho svědky”(Skutky 3,14.-15).

III. Petr káže knížatům.


Zatkli Petra a Jana a chtěli vědět, jakou mocí to všechno konají. "Ve jménu Ježíše Krista Nazarerskěho. tento stojí před vámi zdravý", odpověděl Petr. Když Bunyanovi řekli, že bude propuštěn, nebude-li již, kázat, odvětil: „Propustíte-li mne dnes, budu kázat zítra.“

IV. Petrovo svědectví před veleradou.


„Přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu.“ Nevím, co byste dělali, kdyby vám to bylo zakázáno. Jistí kazatelé by si proto nenechali hlavu zešedivět. Bez jména Ježíš by se mohli obejít. Ale celá teologie učedníků pozůstávala v tom, čemu se naučili za tři roky, kdy putovali s Ježíšem, poslouchali jeho kázání a viděli jeho zázraky. Tyto věci viděli, a věděli, že se zakládají na pravdě, a když na ně sestoupil Duch Svatý, nemohli jinak než o tom mluvit.

V. Štěpánovo kázání.


Měl nejdelší kázání, o kterém nás uvědomují Skutky apoštolské. Dr. Sonát jednou řekl: „Napadlo vás již, že když Židé obviňovali Štěpána, že se rouhá Mojžíšovi, Pán osvítil jeho obličej takovým jasem, jaký zářil z obličeje Mojžíšova." Jeden starý skotský kostelník dával novému kazateli toto napomenutí: „Můžete kázat, jak chcete o hříších Abraháma, Izáka a Jákoba; ale u nich se pak zastavte a neopovažte se přiblížit k naší době, nechcete-li toto místo opět brzy ztratit.“ Štěpán takto začal, ale pak přímo přešel na nedávné ukřižování a tím proti sobě popudil posluchače.

VI. Poslední kázání Petra - a první k pohanům.


Všimněte si, že totéž evangelium bylo zvěstováno jak pohanům, tak židům a u obojích bylo dosaženo týchž úspěchů.

„Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří. Ještě když Petr říkal tato slova, padl Duch Svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli (Skutky 10,43-44).

Nyní se hlavní osoba jednání mění a na scéně se objevuje Pavel.

VII. Pavel káže v Antiochti Pisidské.


„O čem nyní kážete? Doufám, že nehrajete stále na starých houslích.“ „Ano, díky Bohu, šířím stále ještě staré evangelium.“ Chcete-li mít posluchače, pak musíte Krista vyvyšovat. On praví: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě“(Jan 12,32).
„Budiž vám tedy známo, muži bratři, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění hříchů“ (Skutky 13,38).

VIII. Pavlovo kázání v Aténách.


Sklízel ovoce v Aténách proto, že totéž staré evangelium zvěstoval filosofům.

IX. Pavlovo kázání v Jeruzalémě



X. Pavlova obhajoba před Agrippou.


Myslím, že toto kázání je nejvelkolepější, které Pavel měl. Hlásal totéž evangelium před Festem a Agrippou, tak jak to činil v Jeruzalémě. Kázal všude mohutnou skutečnost, že Bůh dal Krista jako smírčí oběť za hříchy, aby mohl být celý svět vírou v něho zachráněn;
„Bůh mi však až do dnešního dne pomáhal, takže tu stojím a svědčím malému i velikému. Neříkám nic mimo to, co Proroci i Mojžíš pověděli, že se má dít: že Mesiáš má trpět jako první vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo jak lidu izraelskému, tak také pohanům“ (Skutky 26,22.23).

Co rozumím mikroskopickou metodou, vám ukážu pojednáním o třetím verši 52. žalmu:

„Proč se chlubíš zlem, ty hrdino? Boží milosrdenství [trvá] každého dne."

Tento verš se zřejmě rozpadá na dvě části. Na jedné straně stojí člověk, na druhé Bůh. Člověk – nešlechetnost, Bůh - milosrdenství. Oslovuje se tu určitý člověk? Ano, Doeg Edomský, jak udává nadpis žalmu. Historický podklad tohoto žalmu a verše podle toho najdeme toho v 1. Samuelově 22,9. Nyní vezměte konkordanci nebo rejstřík rčení a studujte slovo „chlubíš se“. Která jiná slova mají stejný smysl? Jedním je slovo „chválit se“. Je třeba stále odsuzovat „sebechválu“. V jakém ohledu nám zakazuje Písmo chválit se? Kdy jsme k tomu povzbuzeni? „Toto praví Hospodin: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se hrdina nechlubí svou zdatností, ať se bohatý nechlubí svým bohatstvím, ale kdo se chlubí, ať se chlubí tím, že je rozumný a zná mě, že já, Hospodin, vykonávám na zemi milosrdenství, právo a spravedlnost, protože v těchto věcech mám zalíbení, je Hospodinův výrok.“ (Jeremiáš 9,22-23)

Rozebírejte podobným způsobem obsah slova „zlo". A pak se ptejte, zdali toto chlubení se konáním zla může trvat? Ne, „radostný křik ničemů [přijde] zkrátka a radost bezbožného [je] jen na chvíli. (Job 20,51)

„Viděl jsem ničemu, násilníka, který se rozvaloval jako nepřesazovaná zeleň, ale pominul a hle, už není. Hledal jsem ho, ale nebyl nalezen.“ (Žalm 37,35.36) Druhá polovina textu nám dává podnět ke studiu milosrdenství, nebo slitování, jako jedné z Božích vlastnosti. Jak se projevuje v pozemském a v duchovním? Které stati o tom pojednávají? Je milosrdenství Boží podmíněno? Neodporuje jeho spravedlnosti? Poněvadž tedy cílem jak studia bible, tak i kázání je záchrana duše, ptám se tě: Je obsaženo evangelium v těchto slovech textu, a to jako vzor, anebo doslovné? Vezmi si list k Římanům 2,4.:

„Nebo pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivostí, a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?“

Tak nás tento verš přímo přivádí k předmětu pokání a můžete se zvednout od studia verše, připraveni v kteroukoli dobu mít krátké kázání, které se může stát prostředkem k obrácení jedné duše.

D. L. Moody
citáty převzaty z ČSP