Logo

Modlitba, zbraň víry

Modlitba je nejpodivuhodnější a také nejúspěšnější zbraň, kterou sám Bůh vložil do rukou svého lidu, aby dobýval velkolepých vítězství nad mocí zlého nepřítele... Svatým Božím všech věků byla modlitba právě tak samozřejmá jako dýchání... Co překáží vyslyšení modlitby? „Přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti.“ (Izaiáš 62,6) BK
„Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet?“ (Lukáš 18,7) ČSP

Neustále se modlete.“ ČSP

Modlitba je nejpodivuhodnější a také nejúspěšnější zbraň, kterou sám Bůh vložil do rukou svého lidu, aby dobýval velkolepých vítězství nad mocí zlého nepřítele. Nezáleží v této úvaze na tom, abychom podali zajímavé pojednání o modlitbě, který by se mohlo rozumem chápat jako článek křesťanského vyznání. Jejím účelem je především, povzbudit všechny milé věřící v Č.S.R., aby ještě pilněji používali této duchovní zbraně. Potom by modlitby víry vykonaly podivuhodné věci, nejsilnější pevnosti nepřítele by padly, nejlhostejněší srdce by se naplňovala touhou po Bohu, nejtěžší železná vrata by se nehlučně otevřela, a věc našeho Pána by vítězně postupovala.

Svatým Božím všech věků byla modlitba právě tak samozřejmá jako dýchání. Tak, jakoby pozemský život byl jediným dlouhým lkáním v modlitbě. V tom je zahrnut urputný boj mezi tělem a duchem, mezi tmou a světlem. Zde nesmíme též směle tvrdit, že modlitby podstatně přispěly ke konečné porážce nepřítele a k provedení neboli uskutečňění vítězství Páně na kříži? Neboť ve Zjevení, kde Beránek vzal knihu, zapečetěnou sedmi pečetěmi, aby ji co vítěz otevřel, padly před Beránkem čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců, majíce jeden každý harfu a báně zlaté plné vůně, jež jsou m o d l i t b y s v a t ý ch (Zjevení 5,8). Modlitby svatých budou tedy hrát úlohu při tom, až Lev z Judy se ujme v moci vlády nad světem. Později, když Beránek otevřel sedmou pečeť, shledáváme, že bylo andělu dáno mnoho zápalů, aby dal moc m o d l i t b á m všech s v a t ý ch na zlatém oltáři, stojícím před trůnem. Dým zápalů vstoupil s m o d l i t b a m i s v a t ý ch z ruky anděla před obličej Boží (Zjevení 8,3-4). Něco tajuplného spočívá v těchto událostech, které nemůžeme ještě plně vystihnout. Ale jedno nám musí být jasné, totiž, že opravdové modlitby se neztratily. V posledních dnech stoupají s novou silou k Bohu, aby spolu působily. Neboť zde se jedná o konečné vítězství Páně, o mocné vytržení uchvácených práv z ruky velkého protivníka, tj. z ruky boha tohoto věku, o časy rozvlažení od tváře Páně, o poslání předem ustanoveného Ježíše Krista, ano, o dobu napravení všech věcí, což byl Bůh předpověděl skrze ústa všech svých svatých proroků od věků (Skutky 3,19-21).

Nezabíháme příliš daleko, když říkáme, že všechny vpravdě víry plné modlitby jdou tímto směrem? Modlí-li se někdo za nějakou věc, tu má zodpovědění a vyslyšení prostičké prosby nakonec sloužit k rozmachům slávy a věci Páně. Například: modlí-li se někdo rok co rok dnem i nocí za spasení hříšníka, modlí se v podstatě vlastně za to, aby nepřítel utrpěl porážku a aby Pán dobyl vítězství. Tak přicházejí všechny modlitby na váhy, až se konečně zdánlivá převaha nepřítelova zdvihne, hvězda z Jákoba vyjde a berla z Izraele povstane a poláme knížata Moábská a zkazí všechny syny Set (4. Mojžíšova 24,17). Nesmíme ovšem nikdy pustit ze zřetele skutečnost, že toto všechno bude dokonáno, protože velkolepá oběť Páně na kříži má věčnou a nezměnitelnou platnost.

Modlitba patří tedy k velkému boji a proto píše Pavel v žaláři v Římě: „ Proto také usilovně pracuji a zápasím v souladu s jeho působením, které je ve mně mocné. Chci, abyste věděli, jaký zápas vedu pro vás a pro ty, kdo jsou v Laodiceji, i pro všechny, kteří mne ani osobně neviděli.“ (Koloským 1,29-2,1); a když píše o celém odění Božím, které je nepostradatelné v boji proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko, dodává na konec: „K a ž d o u modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté“ (Efeským 6,18).

Máme nanejvýš poučný příklad o duchovním boji víry ve Skutcích apoštolů ve 12. kapitole. Zde se dovídáme, že nepřítel učinil zcela nenadálý útok na sbor v Jeruzalémě, použiv si za nástroj podlého krále Herodesa. Církev se dala odvážně do boje, modlíc se ustavičně k Bohu za Petra (Skutky 12,5). Pravděpodobně si církev nebyla plně vědoma dosahu duchovní bitvy, která se tehdy v Jeruzalémě odehrála; přece čelila útoku nepřítele v uzavřených řadách na kolenou. Kdyby se církev byla postavila proti nepříteli jiným způsobem, nebyla by jistě měla úspěchu. Mohla podati žádost římskému místodržícímu, který měl větší moc než Herodes. Nebo mohla získat potřebnou sumu peněz sbírkou mezi věřícími k podplácení stráže. Nic z toho všeho, církev použila působivějšího prostředku. Bojovala proti nepříteli v neviditelném prostředí, neboť postřehla děsivou postavu ďáblovu, která stála za Herodesem. A ačkoliv byl boj tuhý, den parný a výsledek oddálený až k posledku, zvítězila přece konečně ustavičná modlitba církve. Je ale tak plné naučení a povzbuzení si všimnout, že byl Petr nejenom v poslední noci tak zvláštním způsobem z vězení vysvobozen, nýbrž také že Herodes, satanův nástroj, byl zničen. Snad tentýž anděl Boží, který udeřil spícího Petra v bok, ranil Herodesa (Skutky 12,7 a 23). Vítězství šlo ještě dál, protože nejen se nepodařilo dílo Páně umlčet nebo zničit, nýbrž pokročilo mocně vpřed, neboť „Slovo Páně rostlo a rozmáhalo se“ v. 24. Často vzdycháme nad tím, jak nadějný počátek někde byl pokažen. Tu jistě nepřítel útočí lstivě. Přes to je možné čelit útoku a pokračovat v díle, když se ujímáme boje se zbraní modlitby. I tam, kde nepřítel mnoho zla způsobil, lze uvést vše do pořádku, když věřící bojují „v š e l i k o u m o d l i t b o u“.

Nebylo tomu dokonce tak s naším drahým Pánem v zahradě Getsemane? Je napsáno: „A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zemi“ (Lukáš 22,44.45). On chtěl, aby se aspoň ti tři učedníci s ním modlili. Oni toho však nedokázali, smutkem usnuli. Petrovi pak řekl: „Šimone, spíš? Nemohls jediné hodiny bdíti? Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení. Duchť zajisté hotov jest, ale tělo nemocno“ (Marek 14,37.38). Pán jistě pronikl modlitbou až k vítězství, neboť On plně vykonal dílo, jež mu Otec svěřil, jak čteme „Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval a vyslyšen jest v tom strachu. A ačkoli byl Syn Boží, z toho však, co strpěl, naučil se poslušenství. A dokonalý jsa učiněn, všechněm sebe poslušným stal se původcem spasení věčného, nazván jsa od Boha nejvyšším knězem podle řádu Melchisedechova“ (Židům 5,7-10). Musíme znovu zdůraznit, že boj na modlitbách víry je mnohem důležitější a vážnější, než si mnozí věřící myslí. Jsou-li však naše duchovní svaly jen slabé, malátné a chabé, rádi se vyhýbáme tomuto zápasu; ale když se v něm cvičíme, zesílí svaly a pak vykonáme velké věci v bojích Páně. Slyšme zpěv Davida: „V Tobě proběhl jsem vojsko a v Bohu svém přeskočil jsem zeď. Učí ruce mé boji, takže rámě mé natahuje lučiště měděné“ (Žalm 18,30.35). V 2. Korintským 10,4 čteme že „odění rytěřování našeho není tělesné, ale mocné v Bohu k vyvracení ohrad“. Smíme tedy říci, že modlitba je hlavní zbraní. Ale jak dlouho to trvá, než nabudeme důvěry v tuto božskou zbraň! Jsme nakloněni říci v nedůvěře: „Aj, kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo?“ (2. Královská 7,2). Příčinou toho je částečně to, že se podařilo nepříteli, který má v našem vlastním srdci věrného spojence – totiž starého Adama – překazit modlitbu v pokojíku i ve sboru, nebo zastřít a zeslabit v srdcích věřícího lidu pojem o významu a důležitosti modlitby. Ďáblovi záleží na tom, aby věřící používali tělesných zbraní, protože ví, že s nimi nejen nic nevyřídí, ale ještě natropí zlo!

Jak mnoho povzbuzení dostává se nám od samého Pána, jednak Jeho příkladem, jednak poučením. Při křtu se m o d l i l, pak se otevřelo nebe a Duch Svatý sestoupil v podobě holubice (Lukáš 3,21.22). pak shledáváme, že strávil noc v modlitbě k Bohu než povolal učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly (Lukáš 6,12.13). O jeho úpěnlivé modlitbě v Getsemane, než byl zabit jako ten pravý Beránek velikonoční, jsme se již zmínili. Když se dozvěděl o popravě Jana Křtitele, odešel do soukromí, aby se modlil. Vyučoval také učedníky, jak by se měli modlit. Ve dvou podobenstvích jim objasnil a zdůraznil, že by nikdy neměli oblevovat v modlitbě a dávat místo nedůvěře: v podobenství o neodbytném příteli, jenž nechce odejít (Lukáš 11,5-8) a v podobenství o vdově, která se dovolávala svých práv u bezbožného soudce a která vytrvala, až všeho dosáhla (Lukáš 18,1-8).

Také v knize Daniele smíme nahlédnout do neviditelných bojů v této oblasti. Daniel byl zvlášť mužem modlitby. Nebylo jeho úkolem, aby veřejně napomínal lid, jako činili jiní proroci. Nicméně byl také činný a jeho služba v pokojíku při otevřeném okně byla právě tak důležitá jako služba jiných proroků. Ach, kéž bychom měli více takových neviditelných bojovníků na modlitbách, kteří by zápasili v duchovních oblastech s mocnostmi temnoty! Taková služba je jistě značně těžší, než zvěstování evangelia v přívětivém ovzduší shromáždění! V 10. kapitole Daniele čteme, že celé tři týdny kvílel a nemazal se mastí; pak přišel posel Boží k němu a řekl, že od prvního dne slova jeho byla vyslyšena, ale tajemná moc, nazvaná kníže království perského, postavila se s ďábelskou silou poslu Božímu do cesty. Teprve když mu přišel Michal, jeden z předních knížat, na pomoc, zvítězil nad knížetem perským. Daniel upíral celé své srdce k tomu, aby nabyl porozumění a aby se pokořil před Bohem. To trvalo celé tři týdny, protože mocnosti temnosti bojovaly za kulisami, aby přeřízly duchovní spojení mezi modlícím se Danielem a všemohoucím Bohem. Jak dobře, že Daniel neoblevil v modlitbě! Víme jistě pramálo o těchto neviditelných bojích. Chceme se jich však udatně zúčastnit a to na kolenou. Neboť modlitba je duchovní zápas. Ano, modlitbou používáme a zacházíme s nejúčinnější zbraní, kterou nám Bůh dal do rukou. Job, na příklad, nevěděl, co se odehrálo v neviditelných sférách mezi Bohem a jeho odpůrcem; jak dobře, že i on na konec zvítězil, takže smíme již vidět dokonání Páně i v této poučné události (Jakub 5,11).

Nepřítel pracuje s vychytralou lstí a s jemným podvodem, aby umlčel „strážné“ (Izaiáš 62,6), nebo přerušil modlitby. Jednou vzbudí v našem srdci nevoli vůči nějakému bratrovi, který jednal s námi snad jen bezmyšlenkovitě, a duch modlitby je ten tam! Jindy našeptává nepřítel, že vyslyšení té neb oné modlitby je nemožností a že je tedy bezúčelné se modlit! Máme se něčím dát zdržet od modlitby? Nikoli! Uvědomujme si vždy, že je to jen ďábelská lest, směřující k tomu, učinit nás nesmělými v boji na modlitbách víry. Vzmužme se vždy znovu a modleme se směle dále! Jedna sloka staré anglické písně zní: „Satan se třese, vida slabé dítko Boží na kolenou.“ Proto se snaží satan všelijakým způsobem zdržet věřící od modlitby.

Jak zvláštní byla válka mezi Izraelem a Amalechem na poušti. Je zde vysvobození z Egypta, pak přichází Amalech, který představuje tělo. Jozue má bojovat v údolí, ale Mojžíš chce stát na vrcholku hory s holí Boží v ruce. Dokud držel ruku vzhůru, vítězil Izrael, ale jak spouštěl ruku, přemáhal Amalech. Vedle něho stáli ještě dva, totiž: Áron a Hur. Podpírali jeho ruce až do západu slunce. A tak porazil Jozue Amalecha ostrostí meče (2. Mojžíšova 17,8-16). Spouštíme však příliš často ruce, jak v soukromé modlitbě tak i v společných modlitbách. Pavel ale psal: „Chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě, pozdvihující svatých rukou, bez hněvu a bez pochybování“ (1.Timoteovi 2,8)

Mnoho cviku je zapotřebí v těchto bojích na modlitbách. Nevycvičení rekruti se neposílají do bitevní řady, ale neustále se k tomu vycvičují. Je tedy výsadou všech Božích dítek, aby se neustále cvičily v modlitbě, aby každé z nich něco vykonalo v této oblasti. Když byl Ananiáš poslán od Pána k Saulovi v Damašku, pravil: „Nebo aj, modlí se“ (Skutky 9,11). Jistě již nesčíslněkrát vykonal Saul své modlitby, předepsané zákoníky, ale tehdy začal se opravdu modlit a Pán ho vyslyšel, posílaje mu služebníka svého. Jak mocnými se staly pak jeho modlitby stálým cvikem, až jimi podvracel rady a všelikou vysokost, v poddanost Kristu (2. Korintským 10,5). Modlitba stala se mu přirozenou potřebou, jako dýchání, jinak by byl nikdy nedosáhl tak vítězného tažení s evangeliem, když, veden Duchem Svatým, vzdor mnohým duchovním a tělesným nepřátelům, táhl od města k městu. O několik roků později podává zprávu: „Bohu pak dík, který nám vždycky dává vítězství v Kristu, a vůni známosti své zjevuje skrze nás na každém místě“ (2.Korintským 2,14). A i když trpěl slabostí zrakovou a Pán jeho prosbu v tomto ohledu nevyslyšel jak on si přál, přece patří i toto k vítězství víry. Proto se nejraději chlubil nemocemi svými, aby v něm přebývala moc Kristova (2.Korintským 12,9).

Zmenšuje-li se pohotovost věřícího člověka k modlitbě, nemysleme nikdy, že Duch Svatý dotyčného k tomu vede, nýbrž můžeme předpokládat, že se nějakým způsobem podařilo protivníkovi, utlumiti ducha modlitby. V takových případech přemozme nedostatek puzení k modlitbě, tuto lhostejnost v modlitebním životě, jdouce na kolena. Pak se brzy objeví hnutí ducha v srdci, který k vážné modlitbě vábí, vede a pohání, protože i Duch jest pomocen mdlobám našim; neboť zač bychom se měli modlit, jak by náleželo, nevíme; ale sám ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými (Římanům 8,26). Proto se máme bez přestání modlit, podle napomenutí Písma, nedbajíce toho, zda cítíme puzení k modlitbě nebo ne. Jistě se budeme modlit tím vroucněji a vážněji, když nás Duch různými potřebami zvlášť k tomu vybídne. Ale nedejme se v této důležité věci ovlivňovat našimi city a náladami, sic prohrajeme boj víry.

Na konec chceme obrátit pozornost všech věřících na několik bodů, které překážejí vyslyšení modlitby.

I. Trpíme-li v srdci hřích nebo nechceme-li vyznat Pánu chybný krok. Místo v Žalmu 66,16-20 je velmi poučné v tomto ohledu. Neposlušné Boží dítě nesmí důvěřivě čekat na vyslyšení modlitby.

II. Jakub 4,3: „Prosíte a nebéřete, protože zle prosíte, abyste na své rozkoše vynakládali.“ Neprosíme-li za čest Páně, nýbrž za něco sobeckého, neobdržíme od Pána nic.

III. Muži dvojí mysli nedomnívej se, že něco vezmeš ode Pána! (Jakub 1,5-8) Musíme si být vědomi cíle a cílem má vždy být rozhojnění cti a chvály Páně a uskutečnění vítězství na kříži.


IV. Máme-li nesmiřitelného ducha a nechceme-li uvést do pořádku rozepři nebo nesvornost s bratrem, protože jsme tvrdohlaví, jak může Bůh přijmout dar oběti takového člověka nebo vyslyšet jeho modlitbu? (Matouš 5,23-24; 18,21-34) Jak smutná je historie Saula a přece plná poučného významu a plná výstrah pro nás. Z jistých důvodů neodpověděl Hospodin Saulovi. Nebyl mužem podle Božího srdce, věc Hospodinova nebyla mu tím nejhlavnějším. (1.Samuelova 28,6; 1. Paralipomenon 10,13-14) Mějme vždy vroucí obecenství s Pánem a modlitby naše najdou vyslyšení!

Modlitba a modlení je rozsáhlé téma, které se nedá vyčerpat v krátkém článku, poněvadž Písma svatá jím oplývají. Vyzdvihli jsme tedy zvlášť jen jednu strnku tohoto předmětu, totiž: skutečnost, že modlení je b o j e m v í r y a že hraje nejvýš důležitou úlohu ve válkách Páně. Jím obdržíme trvalá vítězství nad nepřítelem. Všechna malá vítězství vedou k zřízení Pánova království zde na zemi, kde utrpěl potupnou smrt a kde jeho vykoupení nesou jeho pohanění vně za stany. Snad povzdudí tyto řádky všechna srdce, aby obratněji používala této podivuhodné Boží zbraně!


Frederick Butcher


Převzato z Křesťanské ročenky 1937


redakčně upraveno
Přihlásit se
Anketa