Logo

Moravské komunity, Münsterská sekta a Menno Simon

Čím se vyznačovaly moravské komunity? Co vykonali Matthys a Bockelson? Jaké zlo probíhalo v münsterské sektě? Jaký vliv mělo jejich učení na shromáždění bratrů na nejrůznějších místech? Kdo byl a kde působil Menno Simon?

Moravské komunity


V některých oblastech, a především na Moravě vznikaly komunity věřících, kteří tvořili jakoby jednu domácnost pod jedním vedením a měli všechny věci společné. To bylo z části proto, aby mohlo být poskytnuto útočiště v příznivých oblastech lidem, kteří byli pod pronásledováním nuceni hledat nový domov a z části se pokoušeli napodobit praxi církve v Jeruzalémě z počátku.

Ačkoli tyto komunity si vyznačovaly zvláštní milostí v Jeruzalémě, kde všichni věřící žili na jednom místě a všichni se mohli scházet v chrámu, přece to nebylo přikázání položené na Církev, poté co se církve rozšířili všude, a nebylo uplatňováno v Novém zákoně mimo Jeruzalém. Tyto komunity na Moravě a na jiných místech mnohým poskytly útočiště. V jejich nejlepších dnech znamenaly velké duchovní požehnání a konaly také znamenitou činnost ve farmářství, v různých typech ručních prácí, což je učinilo bohatými. Ale závažné nevýhody se po čase objevily. Výchova dětí v těchto komunitách, ve srovnání s křesťanskou rodinou, trpěla. Byla patrná jistá mračna hořkosti nálad. Mnohé z roztržek, které oslabovaly církve, měla svůj původ v těchto komunitách. Když v jejich oblasti propukla válka, jejich ve srovnání s ostatními značné bohatství a koncentrace význačného ubytování a zásob, zaujalo vojáky, což bylo jedním z důvodů, který vedl k jejich zákazu.

V tomto období se odehrály události v Münsteru, které i když nebyli přímo spojeny s křesťanskými shromážděními, přece způsobily v Německu více škody než cokoliv co se stalo předtím. V takovýchto pohnutých dobách bylo nasnadě, že nevyrovnaní lidé zacházeli do extrému. Krutost, se kterou bylo nakládáno s nevinnými lidmi na základě jejich víry, se probouzela s divokým rozhořčením i u těch, kteří nesdíleli jejich víru a systematické vyhlazování nejmoudřejších a nejlepších – tj. vedoucích a starších v církvích, odstranilo lidi, kteří byli nejschopnější čelit výstřednostem a fanatismu a zanechala tak velkou příležitost pro podřadné lidi, aby uplatnili svůj vliv. Znamení krutého pronásledování a vražd mnohé přimělo k tomu, že mysleli, že nadešel konec a Den vykoupení a také den pomsty pro utlačovatele je blízko. Povstali muži, kteří předstírali, že jsou proroci a snažili se předvídat blízké nastolení Království Krista.

Münster 1 bylo hlavní město oblasti ovládané biskupem, který byl jeho občanským i církevnickým vládcem. Byl to on, kdo vybíral daně a do všech význačných postů dosadil členy kléru. To přimělo občany k stálému stavu nespokojenosti. Bernard Rothmann, mladý a pátrající teolog cestoval a navštívil Luthera, víc jej však ovlivnili Capito a Schewnckfeld, které potkal ve Štrasburku. Byl to dobrý kazatel, muž silných sympatií ke všem utlačovaným a osobně asketických zásad. Když přišel do Münsteru, jeho kázání seskupilo davy posluchačů a vzbudilo takové vzrušení, že mnozí z občanů zaútočilo na obrazy v kostele Sv. Manrice, který zničili.

K potlačení stoupajících nepokojů biskup využil svou vojenskou sílu, ale Filip, markrabě hesenský, zasáhl a výsledkem bylo, že Münster bylo prohlášeno za evangelické město a bylo připojeno ke smalkaldské lize protestantů… Tato změna zaujala davy pronásledovaných lidí z okolních katolických zemí a přivedla je do Münsteru,do místa, kde mohli najít útočiště. Byli různého druhu. Někteří byli svatí, pronásledovaní pro Krista, což pro ně bylo ctí, jiní neurvalí nebo fanatičtí lidé, jejichž přítomnost narušovala pokoj města. Většina přijela v strádajícím stavu a pod vlivem učení Rothmanna byli přijati s největší laskavostí a svobodou. Jeden z emigrantů přesvědčil Rothmanna, že křest nemluvňat je v rozporu s Písmem a tak na základě svého svědomí jej přestal praktikovat. Z tohoto důvodu jej správci města zbavili funkce kazatele, ale jeho popularita mezi lidem byla taková, že odmítli přijmout jeho odstranění. Uspořádala se veřejná debata na téma křtu, ve které Rothmann obhájil svůj případ. Anabaptistický kazatel, jeden z cizinců, který přišel do města, svými nenávistnými řečmi pobouřil správce, takže jej nechali zatknout, ale bratrstvo jej zachránilo a konflikt nabyl takových rozměrů, že radní byli odvoláni ze svého úřadu a na jejich místo se dostala anabaptistická rada.

Mezitím biskup shromáždil vojsko, oblehl město a odřízl ho od zásob, což bylo závažnější s ohledem na mnoho cizinců, kterým bylo poskytováno jídlo. Mezi emigranty byli dva Holanďané, kteří nabyli v Münsteru značného vlivu. Jednalo se o Jana Matthyse a Jana Bockelsona, pozdější známý jako John Leyden. Matthys vysoký a mocný člověk, vůdčího typu, schopný utišit dav svou výmluvností, se prohlásil za proroka, a lidé mu uvěřili. Byl jedním z těch fanatiků, kteří jsou schopni jít do jakéhokoliv extrému a jsou ještě nebezpečnější kvůli své upřímnosti. Dosáhl úplné nadvlády nad Radou, a jeho pohled na oddělení se od světa vedl k tomu, že žádný nepokřtěný člověk nebude v městě tolerován. Během několika dnů, všichni tito, musí být pokřtěni, opustit Münster nebo zemřít. Mnozí byli pokřtěni, ale mnozí raději odešli, než by se podrobili. Bylo to zlé a fanatické, ale ne tak zlé a tak fanatické jako čin těch církví a států, které po století, skrze větší část Evropy odsoudili ke kruté smrti ty, kteří nevěřili v křest nemluvňat. Město, které teď bylo zbaveno „nevěřících“, potkaly rozsáhle změněny. Bylo zakázáno svěcení neděle, jakožto projev zákonictví, všechny dny byly stejně důležité. Mnohokrát se veřejně slavila večeře Páně spolu s kázáním.

Jan Matthys a Jan Bockelson


Matthys ovládal distribuci jídla a další nezbytnosti spolu se sedmi diakony, které za tím účelem zvolil, to vedlo ke zrodu dalšího konfliktu. Obuvník Hubert Rushcer se postavil do čela skupiny původních obyvatel, kteří protestovali proti tomu, že cizinci převzali správu města. Tato skupina tím vyjadřovala své rozhořčení a obavy z toho, k čemu by to mohlo vést, pokud se neprovede změna. Oblíbená shromáždění probíhala na náměstí s katedrálou, kde nakonec Matthys odsoudil Ruschera ke smrti a Bockelson, který tvrdil, že obdržel zjevení, že by měl sám vykonat popravu. Obuvníka vážně zranil svou halapartnou. Tři muži měli smělost protestovat vůči tomuto bezpráví, ale sami byli uvězněni a stěží utekli, aby si zachovali život. O několik dní později byl přiveden zraněný Ruscher a jeho popravu dokončil Matthys, tak byla zachována nadvláda Rady.
Během celé této doby probíhal souboj mezi vojsky biskupa a zásoby města docházely. Jeden večer Jan Matthyas spolu s ostatními večeřel, když si všimli, že hluboce přemýšlí. Po nějakém čase se postavil a řekl: „Milovaný Otče, ne má vůle, ale tvá staň se“, potom políbil své přátele a spolu se svou ženou odešel. Dalšího dne opustil město spolu s dvaceti společníky a vypochodovali, aby zaútočili na pevnosti obléhajících sil. Mnozí z nepřátel přišli a strhl se děsivý boj. Jeden po druhém cítili malou sílu, byli přemoženi a mezi posledními Jan Matthys, který zoufale bojoval až do konce.

V Münsteru nastalo zděšení, ale Jan Bockelson brzy převzal autoritu do svých rukou. Předstíral, že má zjevení, že Rada má být zrušena, protože se jedná spíš o lidskou instituci. Vypořádal se s tím a převzal kontrolu. Zvolil dvanáct „starších“, aby se s ním spojili. Zkombinoval schopnost řečníka s přirozenými vlohy pro organizaci. Byly přijaty nové zákony k zavedení „Nového Israele“ a lidé ochotně uvěřili, že jsou zvláštním předmětem Boží milosti a lásky a pravou apoštolskou církví, a že to, co dělají v Münsteru je vzor, který by se měl uplatnit po celém světě, nad kterým budou vládnout.
Počet mužů v Münsteru byl malý, počet žen byl několikanásobně větší a bylo zde velké množství dětí. V červenci 1534, Bockelson povolal Rothmanna, další kazatele a 12 starších do radnice a všechny je udivil tím, že chystal zavést mnohoženství. To byl neslýchaný návrh na takovémto místě, kde byli lidé většinou nábožní, přivyklí způsobu života v sebezapření. Morální podmínky města byly neobvykle dobré. Jen několik týdnů předtím byl ve městě publikován traktát, který se mimo jiné zaobíral otázkou manželství a ukazoval, že je to svaté a nerozlučitelné spojení jednoho muže s jednou ženou. Návrh Bockelsona byl odmítnut a zavržen skupinou kazatelů a starších, ale on se nedal odvést ze svého záměru a po osm dní se hádal a trval na svém s celou svou výmluvností a vlivem. Využil některé chyby mužů ze Starého zákona, aby tvrdil, že Písmo posvěcuje mnohoženství. Stejnými argumenty mohl obhajovat kterýkoliv hřích. Jeho hlavním argumentem byla nezbytnost, kvůli převyšujícímu počtu žen nad muži v Münsteru a nakonec dosáhl svého cíle a po pět dní kazatelé hlásali mnohoženství na náměstí katedrály všemu lidu.

Münsterská sekta


Na konci tohoto období Bernard Rothmann vyhlásil zákon, že všechny mladší ženy se mají vdát a starší se mají přidružit k domácnosti nějakého muže, kvůli záštitě. Bockelson (nejspíš z důvodu, aby vysvětlil svou dychtivost pro nový zákon) se okamžitě oženil s Divarou, vdovou po Janu Matthysovi, ženou vynikající svou krásou a vědomostmi. Nicméně opozice byla tak silná, že vedla k občanské válce uvnitř obléhaného města. Vrchní kovář Heinrich Mollenbecker vedl revoltující stranu. Obsadili radnici a z některých kazatelů udělali vězně a varovali otevření bran města obléhatelům, dokud nebyla obnovena dřívější správa města. Zdálo se pravděpodobné, že Bockelsanova moc upadne, ale kazatelé stáli za ním a většina žen jej podporovala, opozice byla nespočetná a radnice se bouřila a veškerý odpor byl uhašen. Dopad nového zákona byl ze všech směrů zraňující a před koncem roku, byl zakázán.

Navzdory všemu tomuto vnitřnímu nepořádku, obrana města pokračovala energicky a značného úspěchu bylo dosaženo v souboji s nepřítelem. Pořád trvala naděje, že může přijít pomoc zvenčí. Další zlom nastal, když byl Bockelson prohlášen za krále. Měl svého proroka, dřívějšího zlatníka, který na tržišti prohlašoval Johna Leydena za krále celé země - Nového Siónu. Korunovace proběhla na tržišti ve velkém stylu. Zlato od lidu bylo užito k zhotovení korun a královských emblémů. Z jeho mnohých žen byla vybrána Divara jako královna. Zaopatření pro krále, jeho tělesné strážce, dvůr a služebnictvo královny bylo nákladné a úplné v každém detailu, ale lid, trpící těžkostmi z obležení, mohl být stěží utěšen sliby triumfu království, které měly bezprostředně nastat. I přesto vytrvali a město nemohlo být dobyto, dokud nebylo zradou otevřeno vojákům biskupa. Potom začala porážka obyvatel, ze kterých nebyl žádný ušetřen.

Skupině 300, kteří se zoufale bránili na tržišti, bylo přislíbeno bezpečné jednání, pokud složí zbraně. Přijali tyto podmínky, ale slib nebyl dodržen. Byli zničeni spolu s ostatními. Byl ustanoven soudní dvůr pro ty anabaptisty, kteří nebyli zabiti. Divaře byl nabídnut život, pokud by odvolala, ale raději si vybrala smrt. John z Leydenu a ostatní vůdcové byli veřejně mučeni a popraveni na místě, kde byl dřív korunován. Jejich těla byla vystavena v železných klecích ve věži kostela Sv. Lamberta (1535).

Tyto události posloužili jako výhoda k vytvoření nenávisti vůči jménu novokřtěnců, které se vztáhlo na všechny, kteří nesouhlasili s jedním ze třech velikých církevních systémů. Tvrzení, že shromáždění zbožných, tichých a dlouho trpících křesťanů byla stejné mysli jako těch, kteří založili království v Münsteru a praktikovali polygamii, utlačovatelé využili k tomu, aby obhájili své zacházení s nimi jakožto nebezpečnými a podvratnými sektami. Kontrola nad literaturou dovolila po dlouhé období vítězné straně zmást úplně jiné skupiny lidí a tak mást přicházející generace. Ačkoli Luther a Melanchthon v některých případech tolerovali polygamii, nikdo se tím nesnaží dokazovat, že luteránství jako celý systém ji obhajuje, a přece tento by neměl být chápán méně přiměřený než druhý.

Mnohé církve a křesťané byli tak neustále a nenávistně obviňováni z nesčetných převráceností a chyb, že se uvěřilo pomluvám, které byly obecně přijaty bez jakýchkoliv otázek. To by nemělo být předmětem překvapení, protože Pán sám, když ohlašoval své přicházející pohanění, utrpení, smrt a vzkříšení, okamžitě dodává, že jej jeho učedníci musí následovat. Jeho osobnost byla zkreslena a falešně obviněna. Přednost místo něho dostal lupič. Vládci i dav divoce křičeli po jeho ukřižování. Jeho smrt byla po boku zločinců a jeho vzkříšení nebylo ve světě přijato, stěží bylo přijato jeho vlastními učedníky.

Jaké překvapení, že později ti, kteří jej následovali, obdrželi to samé. Kaifáš a Pilát, náboženský a civilní vůdce se spojili, aby jej odsoudili k plivání, bičování a kruté smrti. Zástupy, učené a netečné, volají proti nim. Byli ukřižováni mezi dvěma zločinci – falešnou doktrínou a zlým životem, se kterými neměli nic společného, ale byli přibiti v jejich středu. Jejich vlastní knihy byly upáleny a bylo pro ně vymyšleno učení, které mělo zajistit spravedlnost jejich odsouzení. Ačkoli byli zbožného a laskavého života vykresleni jako viníci toho, co existuje pouze v bujaré představivosti těch, kteří je obvinili, krutost jejich smrti může být tolerována. Zvaní Pauliciáni, Palbigenští, Valdenští, Lollardi, anabaptisti a mnohými dalšími jmény, jejichž pouhé zmínění nese přízvuk kacíř, schizmatik, převraceč života vzhůru nohama, vešli před stejný Soud, před který předstoupil Štěpán, který byl ukamenován doktory jeho doby. Jejich učení tolerance, lásky a soucitu k utlačovaným se stalo útočištěm zástupů, kterým byla jejich vlastní jména neznámá.

Menno Simon 1492-1559


Menno Simon, který žil v těchto dobách a byl dobře kvalifikován k tomu, aby mluvil, protože byl jedním z hlavních učitelů mezi těmi, kteří praktikovali křest věřících napsal:

„Nikdo mě nemůže pravdivě obvinit v souvislosti s münsterským učením. Naopak, po sedmnáct let až do tohoto okamžiku, jsem proti němu odporoval a usiloval soukromě i veřejně, hlasem i perem. Ty, kteří podobně jako lidé z Münsteru, odmítají kříž Krista, navzdory Pánovu Slovu, a uplatňují světské žádosti, když tím předstírají, že jednají správně, nikdy neuznáme za naše bratry a sestry.“ „Snaží se naši obviňovatelé říct, že poněvadž jsme navenek pokřtěni stejným typem křtu jako oni, proto musíme být počítáni stejných způsobů a společenství jako oni? Potom odpovídáme: Pokud vnější křest může způsobit tolik, ať se sami zamyslí, jaký typ společenství je mezi nimi, vždyť je zřejmé a průkazné, že cizoložníci a vrazi přijali stejný křest jako oni!

Po událostech v Münsteru bylo shromáždění věřících falešně obviněno, že se účastní těchto excesů, a proto byli pronásledováni s větší nevraživostí než předtím a všechny výjimky, které mohli zajistit svobodu svědomí a bohoslužeb, a které byli pro obecné dobro německých národů, byly odstraněny. Rozptýlené a pronásledované zbytky byly navštíveny a podpořeny, když trvale čelily největšímu nebezpečí, Mennem Simonem, podle kterého se některým znovuustaveným skupinám začalo říkat Mennonité.
V jeho autobiografii2 , napsané po osmnácti letech jeho služby, zmiňuje, že když mu bylo 24 let stal se knězem (římskokatolickým) ve vesnici Pingjum (ve Frieslandu - severní Holandsko). „Co se týče Písma“ podotýká

„nikdy jsem se ho ve svém životě nedotknul, protože jsem se bál, že kdybych ho četl, mohl bych být sveden… o rok později mě napadla myšlenka, že kdykoliv mám při mši co dočinění s chlebem a vínem, že možná to není Pánovo maso a krev… nejdřív jsem si říkal, že takové myšlenky jsou od Ďábla, který by mne vedl na scestí z mojí víry. Často jsem to vyznával a modlil jsem se. Nicméně, nemohl jsem se těchto myšlenek zbavit“.

Časem, spolu s dalšími knězi, začal pít a trávil čas nejrůznější neužitečnou zábavou, a kdykoliv se odvolávalo na Písmo, nesvedl nic, než že si z něho dělal srandu. Ale později píše:

Nakonec jsem se rozhodl, že si přečtu Nový zákon, jednou a pečlivě celý. Nedostal jsem se příliš daleko, když jsem se začal obávat, že jsme byli svedeni… Z Boží milosti jsem rostl ze dne na den ve známosti Písma a někteří mne nazvali evangelickým kazatelem, i když špatně. Všichni mne hledali a chválil mne, protože mne miloval svět a já jeho. Přece bylo obecně říkáno, že kážu Boží Slovo a jsem fajn člověk.

Později, i když jsem nikdy ve svém životě neslyšel o bratrech, stalo se, že Bohabojný, zbožný hrdina, Sicke Snyder jménem, byl popraven v Leeuwardenu, protože obnovil svůj křest. To znělo mým uším neobvykle, že by se dalo mluvit o jiném křtu. Zkoumal jsem Písmo pečlivě a přistupoval k otázce s vážností, ale v otázce křtu nemluvňat jsem nemohl najít žádné novinky. Když jsem si to uvědomil, hovořil jsem o tom se svým pastorem, a po mnohých rozhovorech jsem ho přivedl tak daleko, že musel uznat, že křest nemluvňat nemá v Písmu žádný základ.


Menno se potom radil v knihách a poždal o radu Luthera, Bucera a další. Každý mu dal jiný důvod pro křest nemluvňat, ale žádný z nich nekorespondoval s Písmem.

V této době byl převelen do své rodné vesnice – Witmarsum (taktéž zvané Friesland), kde pokračoval ve čtení bible a byl úspěšný a obdivovaný, ale pokračoval v bezstarostném, do sebe zaměřeném životě. Pokračuje:

Obdržel jsem své vědomosti jak o křtu a Večeři z Boží veliké milosti, skrze osvícení Duchem svatým, mnohé čtení Písma a přemítáním o něm. Ne prostřednictvím zavádějících sekt, jak jsem z toho obviňován. A přece jestli zde byli někteří lidé, kteří mi v mém pokroku prospěli, budu za to vždy Pánu vděčný. Když jsem byl na novém místě asi rok, stalo se, že někteří vzbudili otázku křtu. Nevím odkud přišli ti, kteří to začali, nevím ke komu patří, nebo kým byli, a nevím ani teď, ani jsem je neviděl.

Potom povstala Münsterská sekta, skrze kterou mnohá upřímná srdce byla svedena, dokonce někteří z nás. Má duše byla ve veliké úzkosti, protože jsem viděl, že jsou houževnatí a mají ve svém učení mnoho chyb. Se svým malým darem, skrze kázání a napomínání jsem čelil chybám, tak dobře, jak jsem uměl… Všechna moje varování nedosáhla ničeho, protože já sám jsem činil to, co nebylo správně. A přece se rozšířila do zahraničí zpráva, že jsem ohromný v zastavování úst těchto lidí a všichni o mně smýšleli vysoko. Tak jsem viděl, že jsem šampiónem těch, kteří nečinili pokání, protože všichni se odvolávali na mě.

To způsobilo nemalou bolest srdce a s povzdechem jsem na základě tohoto volal k Pánu a modlil se: Pane, pomoz mi, abych se neztotožňoval s hříchy druhých! Moje duše byla sevřena úzkostí a přemýšlel jsem o konci, co by znamenalo, kdybych získal celý svět a žil tisíc let, a potom nakonec musel snášet těžký Boží hněv, co bych potom obdržel?

Po těchto věcech, tyto ubohé svedené ovce, které neměly žádného skutečného pastýře, po mnohých krutých ediktech, po mnohých porážkách a vraždách, se sešli na místě zvaném Oude Kloster, a běda! Když následovali bezbožné münsterské učení proti Duchu, Slovu, a příkladu Krista, vytasili meč na svojí vlastní obranu meč, o kterém Pán Petrovi řekl, že ho má vrátit zpět do pochvy. Když se toto stalo, krev těchto lidí, i když byli svedeni, těžce dopadla na moji duši, že jsem pro ni nemohl najít žádný odpočinek. Uvědomil jsem si svůj nečistý, tělesný život, mé pokrytecké učení a modlářství, které jsem denně uplatňoval, i když jsem v tom neměl žádnou oblibu, a jednal jsem proti svojí duši. Viděl jsem na vlastní oči jejich houževnatost, i když neměli správné učení, dobrovolně se vzdali dětí, majetku i krve pro své přesvědčení a víru, a byl to jeden z nich, který mi pomohl spatřit zla papežství. Navzdory tomu jsem pokračoval ve svém špatném životě a známosti zla a nebyl zde žádný jiný důvod, než že jsem měl rád žádosti těla a chtěl jsem se vyhnout kříži Krista.

Tyto myšlenky se zabodávaly do mého srdce takovým způsobem, že už jsem to déle nemohl vydržet. Řekl jsem si: Ubohý člověk jako já, co budu dělat? Pokud budu pokračovat takto, se známostí, která mi byla dána a zcela se nepodřídím Slovu od Pána, neodsoudím-li Slovem Pána nekající tělesný život a pokrytectví teologů, spolu s jejich převráceným křtem, Večeří, a falešnou božskou službou, tak dalece jak mi umožňuje mé malé obdarování, pokud ze strachu ze své tělesnosti neotevřu skutečnou základnu pravdy, neudělám to co mohu, nenasměruji-li nevinné putovní beránky, kteří by tak rádi dělali to co je správné, jenom kdyby věděli jak, k pravdivé pastvě Krista, jak by tato prolitá krev, nemluvila proti mně na soudu všemohoucího a velikého Boha, a nepronášela soud nad mou ubohou duší! Mé srdce se chvěje v mém těle. Modlil jsem se ke svému Bohu se slzami a vyhlídkou, že on zaručí dar své milosti, mně ustaranému hříšníku, stvoří ve mně čisté srdce, skrze účinnost krve Krista odpustí mé nečisté cesty a marný hrubý život a dá mi moudrost, ducha, kuráž a především hrdinství, abych mohl kázat čistě jeho uctívání hodné Jméno a jeho svaté Slovo a přivedl na světlo jeho pravdu k jeho chvále.

Nyní jsem začal ve jménu Páně veřejně vyučovat z kazatelny skutečné slovo pokání, vést lidi na úzkou cestu, odsuzovat všechny hříchy a bezbožný život, stejně jako veškeré modlářství a falešné božské bohoslužby a dosvědčovat otevřeně, co ve skutečnosti znamená křest a večeře Páně, s ohledem na mysl a principy Krista, tak dalece, jak jsem do té chvíle přijal milost od Boha. Taktéž jsem všechny varoval od Münsterské převrácenosti, jejich králi, mnohoženství, jejich království a meči. To jsem konal čestně a věrně, dokud, po devíti měsících, mne Pán přijal svým Otcovským Duchem, svou pomocí a mocnou rukou, takže jednou pro vždy bez donucení, jsem byl schopen odhodit svou čest, mé dobré jméno a pověst, kterou jsem měl mezi lidmi, stejně jako svou antikristovskou převrácenost a můj hrubý a arogantní život.

Nyní sebe dobrovolně vydávám v naprostou chudobu a bídu, pod těžký kříž mého Pána Krista, bojíc se Boha ve své slabosti, hledajíc Bohabojný lid, ze kterých jsem některé našel, i když ne mnohé, se skutečnou horlivostí a učením. Rozmlouval jsem s těmi, kteří se obrátili stranou, získal některé z nich skrze pomoc a moc Boží a vedl je Božím Slovem, k Pánu Kristu. Ty, kteří byli neústupní a tvrdohlaví, jsem přenechal Pánu. Rozuměj můj čtenáři, toto nabízí milostivý Pán jako dar zdarma, dar jeho veliké milosti mně ztroskotanému hříšníku. Nejprve pohnul mým srdcem, dal mi novou mysl, pokořil mne svým strachem, přivedl mne k některým pravdivým postojům ke mně samotnému, vedl mne z cesty ke smrti k úzké cestě k životu a povolal mne ze svého čistého milosrdenství k společenství se svatými. Jemu buď chvála na věky věků! Amen.

Asi o rok později, jak jsem tiše četl a psal, hledal Boží Slovo, stalo se, že šest, sedm nebo osm osob ke mně přišlo, které byly jednoho srdce a jedné duše. V jejich víře a životě, jestli je to možné posoudit, byli bezúhonní. Odděleni od světa s ohledem na svědectví Písma, pod křížem, hledíc s hrůzou nejen na Münster, ale také na všechna zla a sekty hodné odsouzení po celém světě. Zavázali mne mnohými prosbami, ve jménu těch, kteří se bojí Boha, chodí v jednom duchu a mysli se mnou a s nimi. Abych si mohl vzít k srdci těžký smutek a pláč, který byl třeba od zděšených a hladových duší, abych já mohl vydat lichvářům minci, kterou jsem nezaslouženě přijal. Věrná domácnost je velmi malá.

Když jsem toto uslyšel, mé srdce bylo hluboce pohnuto, úzkost a strach mne obklopil. Na jedné straně jsem viděl malost mého daru, nedostatek mé učenosti, slabou přirozenost, strach ze svého těla a mou nespočetnou převrácenost. Na druhé straně protiklad a tyranii tohoto světa, velké a mocné sekty, vychytralost mnohých duchů a těžký kříž, se kterým jsem se měl začít vláčet, a který na mě těžce dopadl. Také jsem nicméně viděl ten žalostný hlad, nedostatek a potřebu bohabojných zbožných dětí, protože jsem pochopil dostatečně to, že jsou jednoduší jako opuštěné ovce, které nemají žádného pastýře. Nakonec, po mnohých prosbách, jsem se dal k dispozici Pánu a jeho církvi za podmínky, že budou po nějaký čas se mnou vřele volat k Pánu, že pokud to bude jeho milostivá vůle, budu schopen a pokud bude chtít tak budu sloužit k jeho chvále. Jeho Otcovská dobrotivost mne opatří takovým srdcem a temperamentem, že budu schopen dosvědčit Pavla: „Běda mně pokud bych nekázal evangelium. Pokud jinak, nechť On zabrání této věci…

Rozuměj, drahý čtenáři, že jsem k této službě nebyl povolán münsterským lidem, ani žádnou jinou svůdnou sektou, jak je o mě nespočetněkrát řečeno, ale tak dalece jak jsem nehodný, takovýmito lidmi… kteří chtěli následovat Krista a jeho Slovo, které ve strachu před jejich Bohem žili kajícný život, v lásce sloužili svým sousedům, trpělivě nesli svůj kříž, usilujíc o spasení a dobro všech lidí, milujíc spravedlnost a pravdu a ošklivili si nespravedlnost a převrácenost. Tito jsou jistě žijící mocné svědectví, že nebyli těmi perversními sektami, z čehož jsou obviňováni, ale skuteční křesťané, i když neznámí světu, pokud je všechno věřit, že Slovo Boží je pravdivé a jeho neposkvrněné, svatý příklad je neomylný a správný.

Tedy já, troska, veliký hříšník jsem byl osvícen Pánem, konvertita, který uprchl z Babylona a vstoupil do Jeruzaléma a na konec přišel k této obtížné a vysoké službě. Co se týče osob shora uvedených, jejich žádost nepominula a taktéž mé vlastní svědomí mne ujistilo… protože jsem viděl ten veliký hlad a potřebu… odevzdal jsem se Pánu tělem i duší, poručil jsem se do jeho milostivé ruky, a začal toho času (1537) vyučovat a křtít s ohledem na jeho svaté Písmo, se svým malým darem pracovat na Pánově poli, budovat jeho svaté město a chrám, abych přinesl odpadlé kameny zpět na jejich místo. A ohromný a mocný Bůh se tak přiznal, v mnohých městech a zemích, slovo skutečného pokání, slovo jeho milosti a moci, spolu s celistvým užitím jeho svatých svátostí, i když v naší malé službě, práce a pomoc našich věrných bratrů. Učinil vzhled své Církve, aby byl tak slavný, obdařil ji takovou neporazitelnou mocí, že nejen že nemnozí mají být na co pyšní, domýšlivá srdce jsou pokorná, nejen nečistí jsou čistí, opilci střízliví, chamtiví jsou štědří, krutí jsou laskaví, bezbožní Bohabojní. Ale pro slavné svědectví, které nesou, vydali věrně svůj majetek, krev, tělo i život jak může kdokoliv vidět až do dnešního dne.

Toto jistě nemůže být ovoce a znamení falešného učení, skrze které Bůh nejedná. Nemohlo by to trvat tak dlouho pod tak těžkým křížem a bídou, pokud by zde nebylo Slovo a moc Všemohoucího. Dále, jsou ozbrojeni takovou milostí a moudrostí, jako Kristus zaslíbil všem svým vlastním, jsou tak obdařeni Bohem ve svých pokušeních, že všechna učení tohoto světa a nejoslavovanější teologové, zrovna jako krveprolitím vinní tyrani, kteří (kéž jim je Bůh milostiv) se chlubí, že jsou také křesťany, musí stát zde zahanbeni a přemoženi těmito neporazitelnými hrdiny a zbožnými svědky Krista. Takže nemají žádnou jinou zbraň, nemohou najít nic jiného než vyhnanství, zabavování, mučení upalování a vraždy, což je zvykem starého Hada od počátku, jak na mnohých místech Nizozemí je, běda!, denně k vidění.

Rozuměj, že toto je naše povolání a učení, to je ovoce naší služby, na základě kterého jsme tak hrozně haněni a pronásledováni s takovýmto nepřítelem. Jestli všichni proroci, apoštolové a věrní služebníci Boží neprodukovali stejné ovoce, skrze svou službu, rádi přenecháme soud všem dobrým lidem… pokud by převrácený svět naslouchal našemu učení, které není naše, ale to učení Pána Ježíše Krista, a následoval by je v bázni Boží, není zde žádná pochybnost, že by byl dnes lepší a více křesťanský svět nyní, běda! tak je. Děkuji svému Bohu, který mi dal tu milost, že, i kdyby to mělo být mou vlastní krví, toužím, aby celý svět mohl být uchopen za své bezbožné a zlé způsoby a byl vyhrán pro Krista…
Také doufám skrze Pánovu pomoc, že nikdo v celém světě mne nebude moct pravdivě obvinit z chamtivosti a luxusního žití. Zlato a bohatství nemám žádné, ani o ně nestojím, i když jsou zde někteří, kteří z nečestného srdce říkají, že jím více pečínek než oni sekané a piju víc vína než oni piva… Ten, který… mne přivedl… a povolal do své služby, zná mne a ví, že neusiluji ani o peníze ani o majetek, ani rozkoš ani útěchu zde na zemi, ale pouze slávu mého Pána, mé vlastní spasení a to i pro mnohé. Na jakém základě mám trpět s mou citlivou ženou a dítětem, takový přílišný strach, tlak, utrpení, bídu a pronásledování, nyní těchto osmnáct let, které jsem měl prožít v chudobě a neustálém strachu a nebezpečí života. Ano, když kazatelé leží na měkkých postelích a polštářích, musíme se obecně tajně plížit do ukrytých rohů. Když si otevřeně užívají na svatbách, atd… s trubkami, bubny a flétnami, musíme se pořád rozhlížet a jako psi štěkají, aby nás vystrašili a utlačovali. Zatímco jsou všemi zdraveni jako doktoři a mistři, musíme nechat, ať nás nazývají anabaptisty, pokoutními kazateli, svůdci a kacíři, a jsme zdraveni ve jménu Ďábla. Konečně, místo toho, abychom byli odměněni za naši službu jako oni, vysokými platy a dobrými dny, naše odměna a podíl od nich je oheň, meč a smrt.

Rozuměj můj pravdivý čtenáři, v takovéto úzkosti a chudobě, utrpení a nebezpečí smrti, já, ztroskotanec jsem odvedl svou službu Pánu až do této hodiny a snad budu pokračovat z jeho milosti i nadále k jeho slávě tak dlouho, jak budu putovat po tomto světě. O co jsme nyní já a mí pravdiví spolupracovníci usilovali v této nebezpečné službě, může být jednoduše změřeno všemi dobromyslnými lidmi, skrze samotné dílo a jeho ovoce. Ale já ještě jednou poprosím upřímného čtenáře, pro Ježíšovu věc, aby v lásce přijal toto vyznání, odhlédl ode mne, od mého osvícení, obrácení a povolání a aplikoval je pro to nejlepší. Já jsem to učinil z veliké potřeby, aby bohabojný čtenář věděl, jak se odehrály události, protože já jsem byl všude pomluven kazateli a obviněn navzdory pravdě, jakoby se jednalo o nějakou revolucionářskou sektu, skrze kterou jsem byl povolán do tohoto úřadu. Ten kdo se bojí Boha, ať čte a soudí!


Menno Simon 3se věnoval návštěvám, shromažďování se pospolu a vzdělávání církví věřících, rozehnaných pronásledováním. To vykonal v Nizozemsku. Do roku 1543 byl postaven mimo zákon. Byla vypsána cena za jeho hlavu. Kdokoli by mu poskytl útočiště, byl odsouzen ke smrti. Kriminálník, který by jej vydal do rukou popravčího, by byl omilostněn. Přinucen tedy opustit Nizozemí, po mnohém putování a nebezpečí nalezl útočiště v Fresenburgu, Holstein, kde hrabě Alefeld jej ochránil a nejen jeho, ale velké množství pronásledovaných bratrů. Tento šlechtic, zasažený plačící nespravedlností, skrze kterou tito nevinní lidé trpěli, je přijal s tou největší laskavostí a u něj nalezli nejen místo k přebývání a zaměstnání, ale také svobodu k bohoslužbám, takže ve vesnici Wüstenfelde se scházela početná církev a další v sousední oblasti. Ve Freseburgu Menno byl podpořen prostředky k tisku a byl schopen svobodně vydat své spisy, které široce kolovaly. Když přišly do rukou hodnostářů sousedních zemí, osvítily je jako pravdivé učení, které bez správného porozumění, tak nemilosrdně chtěli hodnostáři potlačit. To mělo svůj dopad na zmírnění pronásledování a dosažení určité míry svobody vyznání. Menno pokojně zemřel ve Freseburgu (1559).

Putující církev - E.H.Broadbent



1. History of the Reformation, T. M. Lindsay, M.A., D.F., Edinburg, 1907.

2. FGeschichte der Alt-Evangelischen Mennoniten Brüderschaft in Russland, P. M. Friesen.

3. „Fundamente der Christlichen Lehre u.s.w.“ Joh. Deknatel.