Logo

Naděje

Hospodin je síla má a štít můj v němž složilo naději srdce mé a dána mi pomoc. Protož veselí se srdce mé a písničkou svou oslavovati jej budu. ...čím ostřejší je sráz,
tím výš jsi nad zemí.
Čím tenčí struna,
tím výš její tón zní.
Čím horší cesta,
tím cíl je blíž
a čím víc se bojíš o to víc
se držíš
toho, v kom jsi naději složil.


Naděje je plné očekávání na něco budoucího. Něco, co nás pořád tlačí dopředu. Je to něco, díky čemu nezůstáváme stát. Naděje je radostné čekání. I když jsme v trápení, můžeme se jí potěšovat (Řím. 12,12). Naděje je něco jako světlo v tmavém tunelu, paprsek Slunce uprostřed deště, voda ve vyprahlé poušti nebo maják na rozbouřeném moři.

Podstatou naděje (věcí nadějných) je víra (Žd. 11,1). Jestliže chceme mít se čeho chytit, mít nějaký pevný bod, za kterým půjdeme, musíme tomu věřit. Věřit, že se o to opravdu můžeme opřít. My máme naději v Bohu. On je to, za čím jdeme, To, co nás táhne dopředu. On je jediná naděje, která opravdu vydrží, jediná, na kterou se můžeme 100 % spolehnout. Pán Bůh nikde v Bibli neslibuje, že my, kteří mu věříme a kteří v Něho doufáme, budeme žít šťastně a bezproblémově. Naopak… Na zkouškách, které přichází se prověřuje naše víra, a co je naší nadějí. Obrovským příkladem je nám David, který říká: „Nebo slýchám utrhání mnohých, strach odevšad, když se proti mně spolu puntují (kují pikle), lstivě přemýšlejíce, jak by odjali duši mou. Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty.“ (Ž. 31,14-15) I když Davida trápilo to, jak ho lidé pomlouvali a jak se ho snažili zabít, nezůstal stát, ale pozvedá svůj zrak a říká: Bůh můj jsi ty. Věřil Bohu a složil v něm všecku svou naději. A co bylo výsledkem? „Ó jak veliká je dobrotivost tvá, kterou jsi odložil těm, kteří se bojí tebe a kterou jsi činíval doufajícím v tebe před syny lidskými.“ (Ž. 31,20) Za odměnu, že složil v Bohu svou naději, mu Bůh zjevil, jak veliká je Boží dobrotivost. A David ji mohl zakoušet. Ve 25. verši nabádá nás, kteří máme svou naději v Bohu, abychom si zmužile počínali. Abychom byli rozhodní a silní ve víře.

Nadějě je v skutku abstraktní pojem. Nedá se fyzicky nahmatat stejně jako víra nebo láska. O této trojici je zmínka v 1.Kor. 13,13: „…největší z nich je láska.“ Láska jako jediná totiž nepomine. Pokud Pána Ježíše uvidíme nebudeme potřebovat víru ani naději. Vždyť už s ním budeme. Ale láska jediná zůstane. Pán Bůh sám je láska (1. Jan. 4,8b). A Pán Bůh nikdy nepomine, On je věčný (Ž. 45,7a). Proto bychom měli svou naději skládat v Tom, který nikdy nezanikne. Není nikdo a nic dokonalejšího něž Bůh sám. Nemůžeme prožít plnohodnotný život, pokud On nebude naší nadějí, pokud Jemu nebudeme věřit a pokud od Něj nebudeme čerpat lásku.

„Ať vás tedy Bůh nadějě naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději skrze moc Ducha Svatého.“ (Řím. 15,13 NBK). Naděje je úzce spjata s radostí. Je to něco, co nás potěšuje. Úžasné je, že i ve smutku nám může způsobovat radost cíl, ke kterému obracíme náš zrak. K té radostné naději na kterou očekáváme. A to je, že jednou si pro nás Pán přijde a pobere si nás k sobě tam, kde nám připravil příbytky. „Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká.“ (Mt. 5,12a NBK). Radost není jen o tom, že to dáváme najevo smíchem, ale ikdyž je nám do pláče můžeme hluboko v srdci pociťovat radost ze spasení a z toho, že právě v Bohu máme naději. Pavel v listě Filipenským nabádá: „Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se!“ (Fil. 4,4)

Ať je naše srdce stále naplněné radostí a chválou. Našeho Pána máme za co chválit! On je k nám tak dobrý. Chvalme Ho za to, že se stal naší nadějí. Vždyť které světlo by nám svítilo na tmavou cestu životem lépe, než Pán Ježíš sám?
Kéž všichni jednou vyznají: „Hospodin je síla má a štít můj v němž složilo naději srdce mé a dána mi pomoc. Protož veselí se srdce mé a písničkou svou oslavovati jej budu.“

Ať vás Bůh naděje naplňuje radostí !!!