Logo

Nestoriáni

Kdo byl a kde působil Nestorius? Co učil Theodor z Mopsuestie o Panně Marii? Jaký byl skutečný důvod Nesotriova vyhnanství? Čemu věřil a co vyjádřil Nestorius ve spise Bazaar Heraclides ve vztahu k osobě Pána Ježíše Krista? Je označení „Nestoriáni“ správné? Proč se nové církve nepodrobovaly výhradně učení Písma?

Změna dalekosáhlých důsledků pro syrské a perské církve se mezitím připravovala událostmi, které se děly na západě.


Nestorius ? – 451


Na úpatí tyrského pohoří v Sýrii se narodil Nestórius,1 který byl kazatelem v Antiochii. Roku 428 jej ustanovil byzantský císař Theodosius II. biskupem Cařihradu. Zde jeho živá výmluvnost a energie zvyšovala důležitost jeho vysokého postavení. Byl pod vlivem učení Theodora z Mopsuestie, který se stavěl na odpor vzmáhajícím se snahám vzdávat Panně Marii božskou poctu a vytrvale poukazoval na nesprávnost, že se jí dává titul „Matka Boží“. Theodorovo učení nebylo všeobecně zavrženo, ale když Nestorius učil totéž a podobně plul proti proudu všeobecné touhy lidu povyšovat Marii, byl obžalován, že popírá skutečné božství Páně. Stálá řevnivost mezi biskupstvím alexandrijským a cařihradským a mezi školami alexandrijskou a antiochijskou podněcovala Cyrila, alexandrijského biskupa, aby využil příležitosti a zaútočil na Nestoria. Byl svolán sněm do Efezu, který byl úplně ovládán Cyrilem. Aniž by vyčkal příchodu biskupů nakloněných Nestoriovi, odsoudil jej. Z toho povstali prudké spory a císař, ačkoli z počátku odmítal potvrdit usnesení sněmu, pro zachování pokoje, použil této příležitosti a vypudil Nestoria, který trávil zbytek svého života za strádání a v nebezpečí, zaměniv svou činnost a věhlas v Cařihradě za chudobu a opuštěnost v ústraní egyptské pouště.


Ani se neklonil k učení, z něhož byl obviněn, ani mu neučil. Jeho vyloučení bylo na venek odůvodněno učením, ale skutečný důvod byla osobní žárlivost jeho biskupského kolegy Cyrila. Značná část biskupů, kteří odepřeli souhlasit s rozsudkem vyneseným nad Nestoriem, byla definitivně vypuzena a uchýlila se do Persie. Tam byli s radostí přijati, poněvadž příliv tak mnohých schopných a zkušených mužů se stal zdrojem oživení církví a dal nový podnět k jejich šíření do dalších končin. Tehdy se užilo pro všechny východní církve názvu Nestoriánské (ačkoli tohoto pojmenování samy nepřijaly, naopak tomu odporovaly) a připisovalo se jim učení, které se neprávem přičítalo Nestoriovi a které bylo pro ony církve stejně nepřijatelné jako pro Nestoria. Byly rozšiřovány a stály v protikladu jak k Byzantským tak k Římským církvím a jeden z jejich řad o nich napsal:


„Jsou neprávem a nespravedlivě nazýváni Nestoriány. Nestorius nebyl nikdy jejich patriarchou, ani nerozuměli řeči, ve které psal. Když však slyšeli, jak obhajoval pravdu ortodoxní o dvou přirozenostech a dvou osobách v jednom Synu Božím a jednom Kristu, potvrdili toto svědectví, poněvadž sami také tak věřili. Tak může být správněji řečeno, že Nestorius následoval jich a nikoli, že ony církve byly vedeny jím."

Bazaar Heraclides


Ve vyhnanství napsal Nestorius vlastní zprávu o své víře.2 Ten spis se nám zachoval s názvem: „Bazaar Heraclides ", za nímž se kryl, aby tak byla jeho kniha chráněna před zničením.


O poslušnosti Kristu píše:


„A tedy On vzal podobu služebníka, nízkou podobu, podobu, která neodpovídá podobě Boží. Nepřijal ani čest ani slávu, ani uctívání a zatím ani autoritu. Přestože byl Synem Božím, ale podoba služebníka jednala v poslušnosti vůči osobě Syna, s ohledem na mysl Boží, protože měla Boží mysl a ne svou vlastní. Nedělal ani cokoliv si přál, ale jen to co Bůh (Slovo) si přál. Toto je význam „podoby Boží“, že podoba služebníka neměla mít mysl nebo vůli sobě vlastní, nýbrž vůli Toho, jehož osobnost a intelekt zahrnovala. Pročež podoba Boží přijala podobu služebníka a nevyhnula se čehokoliv, co sebou nízká podoba služebníka zahrnovala, ale přijala vše, aby (Boží) podoba mohla být ve všem, aby bez omezení tuto formu přijala za sobě vlastní. Přijal tuto podobu, aby mohl odstranit vinu prvního člověka a dát do lidské přirozenosti ten původní obraz, který člověk ztratil svým proviněním. Bylo správné, že On měl přijmout to, co vzniklo skrze provinění a bylo drženo v podřízení a otroctví společně se všemi omezeními, potupou a hanbou. Tedy, kromě jeho osobnosti zde nebylo nic božského, úctyhodného nebo nezávislého… Nyní, když je člověk zachráněn ze všech příčin, ze kterých vzniká neposlušnost, potom opravdu a bez pochyb je nahlížen bez hříchu. A tedy, On vzal z přirozenosti, která zhřešila, ale s ohledem na povahu, která je neschopna hřešit, protože to, že nezhřešil, bylo dáno Jeho přirozeností a ne Jeho poslušností. Ale přestože měl všechny tyto věci, které patří k naší přirozenosti – hněv, touhy a myšlení – tyto věci se také vyvíjely úměrně k jeho věku, jak rostl. A přece byly upevněny za tím účelem, aby byl poslušný...


Ani se nemusel zavázat poslušností v otázkách věcí, ve kterých je jistý podnět ke cti, moci nebo věhlasu, ale spíš v těch věcech, které jsou ubohé, žebrácké, opovrženíhodné a slabé, ve kterých mohl správně ukázat záměr poslušnosti: věci, které nemají naprosto žádný podnět k poslušnosti, ale spíš ochablost a nedbalost. A nepřijal žádný druh povzbuzení, ale pro Něj samého byla vlastní Jeho touha být poslušný Bohu a láska k Boží vůli. A tedy On byl nuzný ve všech věcech. Ale přestože byl násilně tažen pomíjivými věcmi, v ničem neopustil mysl Boží, i když Satan použil všechny prostředky k tomu, aby Jej od mysli Boží odtáhnul. Satan o to usiloval, protože viděl, že On nebyl zneklidněn moudrostí, protože nejdřív nebylo vidět, že koná zázraky ani se nezdálo, že bude mít za úkol vyučovat, ale jen být v poddanosti a dodržovat všechna přikázání.


Zatímco se stýkal se všemi lidmi, obklopen ze všech stran všemi přikázáními, které naznačovaly, a poukazovaly, že měl moc neposlechnout, uprostřed nich ve všem obstál statečně aniž by užil čehokoliv zvláštního nebo jiného pro svou obživu, ale využíval ty věci, které byly obvyklé, jako jiní lidé, že by nebylo možné předpokládat, že by mohl tímto způsobem obstát před hříchem, a že by nemohl být zachován bez těchto věcí. A tedy v jídle a pití dodržel všechna přikázání. Skrze únavu a pot On zůstal pevně ve svém záměru, když svou vůli soustředil na vůli Boží. Nebylo zde nic, co by jej od tohoto mohlo odtáhnout či odloučit. Vždyť On nežil pro sebe, ale pro Toho, jehož vlastní osobností byl. Udržel tu osobu bez poskvrny či šrámu. Tímto způsobem On dal vítězství lidské přirozenosti.“


Poté co mluví o Kristově křtu a jeho pokušeních, pokračuje tím, jak byl poslán zvěstovat záchranu:



„Vždyť Bůh prostřednictvím smrti neusiloval o lidskou zkázu, ale přivedl jej k lepší mysli a poskytl mu pomoc…“



Poté poukazuje na to, že to byla snaha Satana, totiž člověka podruhé svézt, tentokrát definitivně, ke zkáze, tím že přiměl člověka k usmrcení Krista, pokračuje:


„On zemřel za nás chybující a přivedl Smrt ke střetu, protože bylo nezbytné, že bude zničen. A nezalekl se ani tohoto úkolu, že On sám se má podrobit smrti. Vždyť tímto vydobyl naději, že smrt bude podrobena zkáze… a byla to ta stejná naděje, která jej zavazovala k poslušnosti nesmírné lásce – ne aby On sám byl očištěn od viny, aby vydobyl vítězství sobě samému, ale pro všechny lidi. Protože tak jako provinění Adama přivedlo všechny pod provinění, tak Jeho vítězství všechny zprostilo viny.


Když se dostalo východním církvím vně říše římské stigmatu „Nestoriánské“ a byly pranýřovány jako kacířské, viděli perští vládci, že nebylo žádné nebezpečí pro spojení s Cařihradem nebo Římem a poskytli jim větší svobodu, než měly kdy předtím. Tato okolnost současně s podnětem přineseným uprchlíky ze západu, kteří zde nalezli přístřeší, vedla k dalšímu rozmachu činnosti a horlivosti v kázání evangelia mezi pohany v bližších i vzdálenějších krajích. Současně byl však posilován vliv, který směřoval k organizaci církví pod jednou hlavou, byla tvořena biskupství a byli ustanovováni biskupové, aby měli na starosti ony nové církve a udržovali je ve spojení s ústřední organizací.

Tak pudila láska k Pánu a milosrdenství s pohany posly evangelia do nejvzdálenějších krajů a k vykonávání neobyčejně namáhavých cest a jejich slovo bylo doprovázeno spasitelnou mocí Ducha Svatého. Současně však způsobila pokračující centralizace stále další odklon ústředí od toho, aby učení Písma bylo použito na nově vznikající církve. Tím byl do nově vzniklých sborů hned od počátku uváděn element slabosti, který přinesl později své ovoce.



Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno




1. Nestorius and His Teachings, J. Bethune-Baker.
2. The Bazaar of Heraclides of Damascus, J. Bethune-Baker.