Logo

O Bibli (pokračování)

Druhá část studie O Bibli, článek byl redakčně rozdělen.
Bible nezůstala dlouho v zajetí původních jazyků - hebrejštiny a řečtiny. Ježíš Kristus dal svým učedníkům příkaz: "Jděte a získávejte mi následovníky ve všech národech!" Tímto misijním rozkazem předznamenal... Závěrem už jen konstatování, že NZ byl původně napsán řeckým jazykem. Nebyla to ovšem klasická "homérovská" řečtina, ale biblická řečtina, která se nazývá "koiné". Byl to vlastně dialekt, jehož označení je odvozeno od původního názvu "koiné dialektos" - obecný jazyk. Byl to jazyk, který vznikl po Alexandrovi Velikém, když nastalo velké stěhování a směšování řeckých kmenů, kdy na sebe začala působit i četná řecká nářečí. Tak se vytvořil i nový jazyk, který měl přesnou mluvnickou stavbu a bohatou slovní zásobu. Tato řečtina byla misijním
jazykem prvokřesťanské církve. NZ byl záhy křesťanskou církví zařazen do sbírky "svatých Písem", protože jeho knihy byly od počátku považována za inspirované. A tak obě části bible - SZ i NZ - hledí na Ježíše Krista. Starý v něm vidí svou naději a očekávání, NZ svůj vzor. A oba v něm mají svůj střed.

Bible nezůstala dlouho v zajetí původních jazyků - hebrejštiny a řečtiny. Ježíš Kristus dal svým učedníkům příkaz: "Jděte a získávejte mi následovníky ve všech národech!" Tímto misijním rozkazem předznamenal nejenom slavný rozmach křesťanské církve, ale i obrovské rozšíření Písma svatého. Jak nezadržitelně se do celého světa rozlévalo křesťanství, tak s ním vítězně dobývala své místo i bible.

První potřeba překladu se objevila v severní Africe. Zde ve velkém středisku africké kultury - v Kartágu - vznikl kolem roku 150 první překlad do latiny.
Brzy nato následovaly další místní překlady, které na přelomu 4. a 5. století
sjednotil do ustáleného latinského textu Jeroným. Je to první překladatel bible,
jehož jméno se uchovalo. Vzdělaný Jeroným byl přítelem papeže Damase, který jej
v roce 384 pověřil, aby provedl revizi latinského textu Nového zákona. Když
Jeroným po dvaceti letech tuto práci dokončil, rozhodl se, že přeloží i Starý
zákon, a to z původního jazyka - hebrejšiny. Aby tento starý biblický jazyk
dobře zvládl, žil řadu let v Betlémě. Jeho překlad z hebrejštiny je průkopnickým
dílem, protože všichni jeho předchůdci překládali Starý zákon z řeckého textu
Septuaginty. Jeronýmův překlad dostal název Vulgata, což znamená "obecný text",
a stal se uznávaným textem římskokatolické církve.

Ze druhého století pochází také překlad nazývaný Pešitto. je to překlad do
syrského dialektu aramejštiny. Sloužil křesťanů žijícím v Mezopotamii a Přední
Asii. Tento jazyk ve 4. století zanikl, ale překlad Pešitto dodnes užívají při
bohoslužbách Nestoriáni a syrští křesťané, kteří jsou roztroušeni převážně v
Sýrii, Iránu a Indii. Pozoruhodná je tzv. Hexapla. Je to dílo pocházející z
první poloviny třetího století. Origenes z Alexandrie zde vedle sebe sestavil do
sloupců šest biblických textů, které čtenář mohl souběžně číst a srovnávat.

Křesťané v Egyptě dlouho vystačili s řeckým textem Písma. Když se však církev
šířila dále na jih, bylo potřebné pořídit překlad pro ty, kteří řečtinu neznali.
Tak vznikla ve 3. století koptická bible. Nejprve vznikl překlad pro oblast
horního Egypta v nářečí sáhídském a zanedlouho byl pořízen ustálený text pro
dolní Egypt v nářečí bohairském. Dnes je k disposici více než 120 rukopisů v
bohairském nářečí. Koptickou bibli dodnes používají při bohoslužbách.

Po Konstantinu se křesťanství šířilo dále, a proto bylo potřebí nových překladů.
Ariánský biskup a misionář Wulfila přeložil téměř celou bibli pro Góty, kteří
obsadili povodí Dunaje v severovýchodní oblasti římské říše. Protože Gótové
neměli vlastní písmo, musel Wulfila vytvořit nejprve abecedu. Gótský jazyk
později zanikl, ale pro nás zůstaly zachovány četné rukopisy. Jedna z
nejkrásnějších gótských biblí je uložena ve švédské Uppsale. Na nádherném
purpurovém pergamenu je psán text stříbrným písmem. Odtud je také název tohoto
rukopisu: Codex Argenteus.

Pro první křesťanský národ světa - pro Armény - vytvořil v 5. století Mesrop
nejprve abecedu a posléze jim dal i bibli v jejich jazyce. Tento jeho překlad
arménská církev dodnes užívá při bohoslužbách. Arménští křesťané jsou dnes
nejenom v Arménii, ale i v celé řadě dalších zemí. Ve stejné době vznikla také
gruzínská bible, kterou dodnes používají křesťané v Etiopii a Gruzii. Kolem roku
640 pronikla skupina nestoriánských misionářů do Číny. Protože jejich mateřtinou
byla syrština, pořídili z ní překlad do čínštiny.

Jedenáct století je bible spjata s naším národním a kulturním životem. A je
jasné, že není možné na tomto místě popsat cestu oněch jedenácti století.
Věnujme tedy pohled alespoň na nejvýznamnější překlady, abychom si v povšechném
přehledu připomenuli, jak vzácnou knihu v české bibli máme.

Česká bible má svůj původ a kořeny u Konstantina a Metoděje. Když tito
křesťanští misionáři přišli v roce 863 na Moravu, přinesli s sebou výběr z
evangelií, přeložený do staroslověnského jazyka. Záhy po příchodu prak přeložili
všechna čtyři evangelia, Skutky apoštolů a Žalmy - a později potom celou bibli.
Tak se zrodil první překlad mezi Slovany a jeden z prvních překladů v celé
Evropě vůbec.

Protože se naše území zanedlouho dostalo do sféry římské církve, byla
staroslověnština potlačena a převahu získala latina. Tím byl prostý lid od bible
odtržen, a pokud ji četli kněží a šlechta, pak používali latinskou Vulgáta. Za
zmínku stojí, že pouze v sázavském klášteře se slovanský bohoslužebný jazyk
udržel do konce jedenáctého století. Tak byla bible nadlouho uvězněna do jazyka,
kterému lid nerozuměl, a přeložit ji do češtiny se nikdo nerozhodl. Tenkrát
totiž převládal názor, že bibli mohou vykládat jenom kněží, a těm stačí latinský
text. Až teprve s růstem klášterů, do kterých přicházeli prostí muži a ženy, se
objevila potřeba prvních překladů některých částí Písma. Při bohoslužbách se
používaly žalmy a četla se evangelia, které bylo nutné přeložit, protože
obyvatelé klášterů latině nerozuměli. Tak vznikaly české žaltáře a evangeliáře.

V osmdesátých letech 14. století byly různé drobné překlady přehlédnuty a
sebrány, a tak vznikla tak zv. "první recenze české bible", kterou pak lidé
nadšeně opisovali. Dodnes máme některé kopie z této doby k disposici. Jednak je
to bible Litoměřická (nazývaná také bible Zmrzlíkova). Tento opis dal pořídit
oblíbenec Václava IV., královský mincmistr a Husův ochránce Petr Zmrzlík. Z
poznámky opisovatele v doslovu víme, že byla dopsána v roce 1414.

Text "první recenze" měl značné nedostatky. Byla to vlastně sbírka různých
překladů jednotlivých částí Písma. A tak není divu, že se objevila potřeba
důkladné revize. Tohoto úkolu se ujal Mistr Jan Hus. Již do roku 1406
přepracoval Nový Zákon, Žalmy a některé další knihy. Pak ho však bouřlivá
veřejná činnost natolik zaměstnala, že práci na úpravě biblického textu musel
přerušit. K dokončení se vrátil až ve vyhnanství na Kozím Hrádku v roce 1413.
Pak v obdivuhodně krátké době - do léta 1414 - zrevidoval překlad celé bible,
čímž vznikla "druhá recenze české bible".

Po Husovi provedl později "třetí recenzi" husitský bohoslovec a biskup Martin
Lupáč, a po ní se pak objevuje ještě jedna - čtvrtá, která má ve srovnání se
třetí již jen nepatrné opravy. Dá se říci, že všechny čtyři recenze jsou v
podstatě překladem z latinské Vulgáty.

Další cestu a rozmach biblického textu poznamenal knihtisk. Pokud se bible ručně
opisovala, pak si drahé rukopisy mohli pořizovat jen zámožní jedinci. Naproti
tomu tištěné bible se dostávaly do rukou i prostým lidem. V roce 1488 vyšla
bible Pražská, která obsahuje text čtvrté recenze. Vydal ji v Praze známý tiskař
Jan Kamp, kterého finančně podpořili čtyři bohatí pražští měšťané.

Text čtvrté recenze se objevil ještě ve vydání bible Kutnohorské z roku 1489,
která byla zdobena prvními českými dřevoryty. Za zmínku ještě stojí dvě vydání
Nového zákona z roku 1518 a 1525, které vyšly z lisů mladoboleslavské tiskárny.
Ta byla vlastnictvím Jednoty bratrské. Zde záhy po roce 1500 začaly vycházet
četné bratrské tisky. V uvedených dvou vydáních Nového zákona se snažil Bratr
Lukáš podat co nejvěrnější překlad latinského textu Vulgáty. Proslulou Kampovu
tiskárnu později převzal Pavel Severýn z Kapí Hory, který se proslavil především
dvěma vydáními české bible. První "Severýnka" vyšla v roce 1529 a druhá s malými
opravami v roce 1537.

Do dějin českého překladu biblického textu se výrazně zapsali znalec českého
jazyka Petr Gzel a novoutrakvistický učenec Petr Optát. Ti v roce 1533 vydali
Nový zákon v překladu kritického latinského textu Erasma Rotterdamského. Jejich
text někteří odmítali, protože nešlo o překlad z Vulgáty.

Mezi českými překlady ovšem již více než 400 let dominuje bible Kralická. Je
dílem asi patnácti bratrských učenců, kteří na ní pracovali z pověření Jednoty
Bratrské. Je to první český překlad biblického textu z původních jazyků -
hebrejštiny a řečtiny, který máme k disposici. (Autorem prvního českého překladu
bible z původních jazyků byl Jan Vartovský z Varty.

Jeho překlad se však ztratil. Jan Vartovský zemřel v roce 1559.) O poctivém a
odpovědném přístupu kralických k překladu bible svědčí katalogy bratrských knih,
které máme k disposici. Jsou dokladem o bohaté biblické a historické literatuře,
kterou překladatelé používali. Sami byli vyškoleni na slavných universitách -
převážně ve Wittenbergu a Heidelbergu. Navíc si pro svou práci opatřili
zahraniční slovníky, spisy církevních otců, dostupnou archeologickou literaturu,
rabínské spisy, řecké a latinské klasiky a jiný potřebný materiál.

První vydání Kralické bible vyšlo postupně v šesti svazcích a to v letech 1579
až 1593. Tedy v rozmezí 14 let. Zatímco kralický překlad Starého zákona je dílem
kolektivním, Nový zákon můžeme připsat vzdělanému a svědomitému bratrskému
biskupu a kronikáři Janu Blahoslavovi. Jeho překlad vyšel již v roce 1564 v
tajné tiskárně v Ivančicích. O čtyři roky později vyšel v nové tiskové úpravě a
s nepatrnou revizí vyšel potřetí v roce 1594 jako šestý díl Kralické bible.

V roce 1596 vyšla Kralická bible znovu - tentokrát v jednom svazku a bez
poznámek, kterými byla v původním vydání bohatě doplněna. Zvlášť významné je
její z roku 1613 - poslední vydání před bělohorskou katastrofou. Podle tohoto
revidovaného textu jsou tištěny bible dodnes z velké části ještě užívané. Tato
skutečnost je dokladem, jak krásnou práci kraličtí překladatelé odevzdali.
Jejich bible snese jak po stránce překladatelské, tak i z pohledu vnějšího -
tiskařského - srovnání s nejdokonalejšími evropskými tisky. Stala se pravým
pokladem českého jazyka. Po celé údobí pobělohorské poroby ovlivňovala a
podepírala český jazyk. Inspirovala národní buditele a výrazně zasáhla i do
literárního života na Slovensku.

A jak se šířilo křesťanství a s ním i bible, tak můžeme sledovat její vliv na
společnost. Pohané se dívali na ženu téměř jako na otrokyni. Muž si ji při
sňatku kupoval jako majetek. Kam ovšem pronikla bible, tam se změnilo i
postavení ženy. Křesťanství mělo od počátku diakony a diakonky, kteří pečovali o
nemocné, potřebné, vdovy a sirotky. Kam s křesťanstvím pronikala bible, tam se
lidé učili prokazovat službu lásky a milosrdenství. Aristoteles souhlasil s
hněvem a pomstou. Seneca považoval milosrdenství za chybu a Marcus Aurelius se
díval na soucit s nešťastnými za slabost. Teprve bible otevřela lidem nový
pohled na mezilidské vztahy a ukazovala, jakou cenu má v životě láska k
bližnímu.

Bible ovlivnila v mnoha zemích zákonodárství. Jako na autoritu se na ni při
vydávání zákonů obraceli císařové Konstatntin, Theodosius I a zvláště pak
východořímský Justinián. Ti pod vlivem bible zanesli do zákonů výrazně nové
prvky, které později přebírali i zákonodárci dalších zemí.

V porovnání s ostatní literaturou není bible svým rozsahem velká kniha. Je sice
složena ze 66 knih, a přesto ji lze vlastnit v kapesním vydání - jak ji dnes
většinou známe. Bible má pouze něco málo přes tisíc stran. A přece je to kniha,
která jako žádná jiná poznamenala dějiny světa, protože je to Boží kniha



Nekritický postoj k jakékoli nauce nebo filosofii vede k fanatismu. Vždyť moudrý
Stvořitel vybavil člověka rozumem a svobodnou vůlí, která mu dává možnost, aby
se rozhodoval. Myslím, že nejlepší odpověď k této otázce najdeme v samotné
bibli. Tam je zpráva o věřících v makedonském městě Beroji, kteří "každý den
zkoumali v Písmu a "rozvažovali, zdali tomu tak je".

Co je to kritika? - Je to rozumová zkouška zaměřená k ověření pravdy a pravosti
určitých skutečností. A protože oni křesťané v Beroji "rozumově prověřovali"
bibli, tak prováděli kritiku. Kritika je tedy i na cestě víry dobrým - a dokonce
nezbytným - pomocníkem. Nesmíme ovšem přehlédnout skutečnost, že při posuzování
a hodnocení nemusí vždy člověk vycházet vždy z objektivních faktů, ale může
podléhat svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu nebo kulturnímu měřítku a může
tak stát pouze na vlastních dohadech. A taková kritika, která nevychází z faktů,
je spekulativní, a tudíž zhoubná a nebezpečná. Tyto skutečnosti platí v plné
míře i při posuzování bible.

Jaká je to smělost a současně i paradox, že mnozí lidé svými pocity a myšlením
útočí na bibli, zatímco by bible měla útočit na jejich pocity a myšlení.
Zkušenost, kterou na cestě do Emauz učinili Ježíšovi učedníci, se opakuje všude
tam, kde Boží slovo má příležitost oslovit člověka. Oni vyznali, že "jejich
srdce hořela", když naslouchali Písmu, které jim Ježíš vysvětloval.

Jak dát bibli příležitost, aby nám byla k užitku a aby pro nás "něco učinila"?
Použijme obraz, který nám nabízí bible sama: Ona se sama nazývá "chlebem". Chléb
je určen k nasycení. Jestliže ho však někdo rozláme a rozhází po zemi, bude
hladovět dál - a chléb nebude mít příležitost být k užitku - něco pro člověka
učinit. Chléb je užitečný jenom tehdy, když je přijímán jako pokrm - když ho
lidé jedí, když se jím sytí. Také bible má schopnost nasytit duši člověka, je
ovšem nutné, dát jí příležitost a přijímat ji jako chléb. Sebevětší množství
čisté a osvěžující vody neuhasí žízeň, pokud se jí žíznivý nenapije. Bible se
právem nazývá živou vodou. Nikomu však nebude k užitku, pokud se mu nestane
nápojem.

Závěrem musíme dodat jedno: V minulých desetiletích jsme byli poučováni, že je
jedna lidská vlastnost, která je pro rozvoj charakteru škodlivá: je to pokora.
Jejím protikladem je pýcha. Proč se o tom zmiňujeme v souvislosti s využitím
hodnot, které bible nabízí? - Hodnoty bible zůstávají totiž pyšnému člověku
uzavřeny.

Lék nepřijímá ten, kdo je zdravý - nebo alespoň ten, kdo si myslí, že zdravý je.
Lék bereme tehdy, když víme, že nejsme zcela zdrávi, když se necítíme dobře. A
co je pro používání léku příznačné - na jeho užívání se vztahují určitá
pravidla, která určil lékař. Bible je lék, který je nutné brát podle Bohem
vydaného předpisu - a ten je srozumitelný a prostý: Bůh nám v bibli oznámil, že
my lidé jsme zasaženi chorobou, která se nazývá hřích. Tuto nemoc, kterou nelze
na světě nevidět: Závist, sobectví, lakomství, hněv, lež, vzájemná neúcta ... to
jsou projevy choroby hříchu, se kterými se setkáváme v životě. Bůh nás však chce
uzdravit. Je ovšem potřebné v prvé řadě si přiznat, že jeho nabízenou pomoc
potřebujeme - to zn.: přiznat, že jsme hříšní - a potom je nutné uznat Boží
svrchovanost - autoritu "Lékaře", který nám podává spolehlivý a osvědčený lék. A
k tomu je potřebí vzdát se pyšného postoje a pokorně přijmout nabízenou pomoc.

Pro čtení bible je nutné vyhradit si čas. Chvíle, které nad ní strávíme nejsou
nikdy ztrátou, ale vždy jen ziskem a obohacením. Správně čte bibli ten, kdo
přijímá její poselství jako zvěst právě jemu určenou. Je potřebné dát stranou
vše, co rozptyluje a odvádí pozornost. Vyplatí se zapomenout na chvíli na
všechny záležitosti a starosti všedního života. Bůh nás chce oslovit, a my mu k
tomu musíme dát příležitost. Je dobré, zvolit si pro čtení bible pravidelný čas
- a to nejlépe v takovou denní dobu, kdy nejsme příliš unaveni. S unavenou myslí
je obtížné soustředit se na hluboké myšlenky, které bible obsahuje a vždycky to
pak znamená ochuzování se o hodnoty, které nám Bůh je připraven dát.

Je mnoho lidí, kteří si bible na jedné straně váží, ale přitom se jim stala
jakýmsi fetišem. Do kostela nebo modlitebny ji nenosí, protože jim stačí, když z
ní při bohoslužbách přečte něco kazatel. A doma ji otevírají jen tu a tam -
náhodně, aniž by se pokoušeli porozumět jejímu poselství. Snad se nechají
některými jejími oddíly i nadchnout a zmocní se jich chvilkové dojetí - ale to
je vše.

Mnoho lidí dalo bibli stranou, protože ji začali číst jako jiné knihy. Přečetli
několik prvních kapitol ze Starého zákona, a když se dostali k rodokmenům nebo k
popisu svatyně starých Izraelitů, ztratili o bibli zájem, protože všemu
nerozuměli. Taková postupná četba bible je vhodná pro toho, kdo se s ní již
dříve podrobněji seznámil. Pomáhá k prohloubení a oživení toho, co jsme již
předtím prostudovali. Pro začátek je nutné nechat se někým vést a bibli spíše
studovat než souvisle číst. Studium pod vedením zkušeného "písmáka" je nedocenitelné. Nedoceněným prostředkem pro porozumění bibli je modlitba. Je to klíč, kterým otevíráme hloubky této knihy. Je osvědčené přečíst si z bible určitý oddíl, a pak se soustředit na jeho obsah, abychom zjistili myšlenku, kterou Bůh do verše vložil.

Rozhodně se vyplatí studovat bibli podle určitého plánu. Bible obsahuje 66 knih, a proto je nutné, aby se v nich čtenář od počátku uměl orientovat. Prvním předpokladem je znalost pořadí jednotlivých knih Starého a Nového zákona. Dále je prospěšné seznámit se s charakteristikou jednotlivých knih. To znamená u starozákonních knih znát rozdíl mezi knihami historickými, prorockými a poetickými, v Novém zákoně pak vědět, že evangelia líčí život Ježíše Krista, kniha Skutků apoštolů přibližuje dějiny ranné křesťanské církve, epištoly jsou dopisy a poslední kniha bible je kniha prorocká.

Kdykoli přistupujeme k biblickému textu, je nutné klást si otázky, je to nutné, aby tento meč mohl proniknout až k duši, abychom mohli proniknout k podstatě.

Toto slovo, musí ovlivnit náš život, ne pouze naplnit náš mozek větším množstvím faktů, potvrzujících nebo vyvracujících oblíbená dogmata.

A tedy... "Buďte činitelé slova ne jenom posluchači,..." (Jak. 1,22)

"Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ještě nepoznal tak, jak je
třeba." (I. Kor. 8,2)

Skutečné vědění vede k pokoře, která nás otevírá dalšímu přemýšlení.

Existuje jeden citát, který připomíná tři skutečnosti, které určují správný
vztah k bibli: "Autorem této knihy je Bůh, jejím předmětem je pravda a účelem
moje spasení."

Vybráno a zpracováno dle textu: Jiřího Drejnara, ředitele Mezinárodní biblické
společnosti v ČR

(více info: www.biblenet.cz)

Příbuzné, související nebo podobné články

O Bibli
Epištola Efezským: základní osnova