Logo

O Bibli

Lidé mají na Bibli různé názory. Pro většinu je to jakási modlitební nebo liturgická kniha. Jiní pro ni mají vyhraněné místo ve světové literatuře a řadí
ji mezi nejstarší díla písemnictví. Lidé mají na Bibli různé názory. Pro většinu je to jakási modlitební nebo liturgická kniha. Jiní pro ni mají vyhraněné místo ve světové literatuře a řadí
ji mezi nejstarší díla písemnictví. Toto místo bibli pochopitelně náleží, protože rozhodně patří mezi poklady světové literatury. A protože bible obsahuje
i spolehlivé historické údaje, obracejí se k ní badatelé jako ke zdroji historických informací. Hodnověrnost biblických historických údajů potvrdily v
posledních desetiletích významné archeologické nálezy. V neposlední řadě je možno se zmínit o znamenitých občanských a morálních zákonech a zásadách, které
v bibli nacházíme. K nim se po staletí obraceli a čerpali z nich tvůrci novodobých zákonů.

Přes všechny tyto pozoruhodné skutečnosti, které nám bibli přibližují v lidské
rovině, je nutné říci, že se na ni nemůžeme dívat jako na jiné knihy. Křesťané
totiž věří - a každý má možnost přesvědčit se, že věří oprávněně - že bible není
pouhým kusem literatury. Literaturu tvoří lidé pro lidi. Při vzniku bible byli
lidé pouze nástroje - říkáme pisatelé, zatímco autorem je Bůh. Bible se k nám
dostala cestou božského zjevení. Bibli nechal pro člověka napsat Bůh.

1.

Bible není vlastně kniha, ale celá knihovna: 66 knih.

2. Bible byla napsána v údobí delším než 1600 let. Vznikala tedy během více než
60 generací.

3. Bibli psalo více než 40 pisatelů, kteří zastupují různé společenské vrstvy:
Králové, rolníci, filozofové, rybáři, básníci, státníci, učenci, pastýři aj.

4. Bible lidé psali v různých dobách, na různých místech a v různých situacích a
rozpoloženích:

Byla psána ve třech světadílech: V Asii, Africe a Evropě. Někteří ji psali na
vrcholu radosti a v pohodě, jiní pod tíhou starostí a utrpení.

5. Bible byla psána ve třech původních jazycích:

hebrejština - jazyk Starého zákona

aramejština - nářečí, kterým se mluvilo na Blízkém východě od doby Alexandra
Velikého (6.stol.př.Kr.- 4.stol.po Kr.) - jen menší pasáže v některých knihách

řečtina - jazyk Nového zákona. V době Ježíšově to byl "světový jazyk", kterým se
mluvilo v celé oblasti Středozemního moře.

6. Bible je pozoruhodná tím, že předkládá stovky různých témat, ke kterým by
bylo možné z lidského hlediska zaujmout různé postoje a vyslovit k nim
protikladné názory. Pisatelé biblických knih - od Genesis až po Zjevení - však s
naprostou jednotou řeší ústřední téma celého Písma: Boží plán záchrany člověka.


7. Bible je jedinečná svou nezničitelností. Není jiná kniha, která by byla na
jedné straně tolik milována a na druhé straně tak nenáviděna a pronásledována.
Vždy měla odpůrce a nepřátele, kteří na ni marně útočili. Kolik hranic pro ni
bylo připraveno. Nepřátelé však zemřeli, plameny hranic uhasly a bible žije dál
- a je bez nadsázky nejrozšířenější knihou na světě.

8. Bible je jedinečná v množství překladů jejího textu. Byla první knihou, která
kdy byla přeložena do jiného jazyka: kolem roku 250 před Kr. byl pořízen první
řecký překlad z hebrejšitny do řečtiny. Nazývá se Septuaginta. Od té doby byla
přeložena buď celá nebo její části do téměř 1400 jazyků a nářečí.

9. Také v počtu nákladů se bibli nevyrovná žádná jiná kniha. Sotva by někdo
spočítal, kolikrát byla vytištěna od jejího prvního tištěného vydání
Guttenbergem v roce 1456.

10. Jedinečnost bible v jejím vlivu. Je obtížné postihnout dalekosáhlost jejího
vlivu. Ovlivnila sociální život a výchovu (Komenský), ovlivnila filozofii,
malířství, hudbu, literaturu, sochařství, právo, písmo, řeč i spisovný jazyk...
Její vliv se však nejvýrazněji projevuje na životě lidí.



Řekne-li se bible, pak se nám v mysli vybaví kniha - jeden svazek. Při bližším
pohledu na ni však zjistíme, že je rozdělena na dvě hlavní části - Starý a Nový
zákon, z nichž každý je sbírkou celé řady drobných knih. Vždyť i samotný název
"bible" je odvozen od řeckého slova "biblia", což v překladu znamená "knihy".
Starý zákon je sbírkou 39 knih, které byly sepsány různými pisateli v údobí
dlouhém asi 1100 let. A jako se dějiny Starého zákona dělí na různé etapy, tak
můžeme v jednotlivých etapách sledovat vznik různých biblických knih.

" Nejstarší údobí starozákonních dějin nazýváme údobím patriarchálním.
Archeologické nálezy potvrzují, že již v této době lidé znali písmo. My ovšem
nemáme zprávy o tom, že by v této době vznikly některé části bible. Nejstarší
zprávy bible byly předávány ústně a správnost jejich tradování byla přísně
střežena. Opravdu zde není důvod k pochybnostem o jejich spolehlivosti, protože
lidská paměť na nižších kulturních stupních reprodukovala zprávy přesněji než
nerozvinuté písmo.

" Z Abrahamovy doby máme již nezvratné a archeologicky potvrzené doklady o tom,
že lidé znali a užívali písmo. (Jedním z dokladů je např. Chamurabiho zákoník.)


" Dále je zde doba Mojžíšova, kdy písmo již bylo všeobecně používáno. Samotnému
Mojžíšovi se dostalo nejlepšího egyptského vzdělání. Mojžíš je pisatelem prvních
pěti knih bible - s výjimkou posledních kapitol páté knihy Mojžíšovy. Z této
doby máme již zprávy o tom, že Mojžíšovy spisy byly nazývány "knihami Božího
zákona", a také nacházíme zmínky o tom, že tyto jeho knihy byly dále opisovány a
že po Mojžíšovi tyto knihy dopisoval Jozue.

" Potom následovala doba soudců, kdy "svatá Písma" - jak už se tyto spisy
nazývaly - jsou rozšířena o další záznamy.

" Doba Davidova a Šalomounova je poznamenána především rozvojem historické a
poetické literatury. Vznikají celé sbírky žalmů a přísloví. Téměř polovinu ze
150 biblických žalmů napsal král David. Šalomounova přísloví sbírali a opisovali
Ezechiášovi muži - jak jsou v závěru knihy Přísloví nazváni.

" Více než polovina starozákonních knih byla sepsána v osmém až pátém století
před Kristem. Bylo to tedy v době rozděleného království a po babylónském
zajetí. Tuto etapu nazýváme dobou proroků.

" Do sbírky Písem významně přispěli i dva proroci, kteří žili v době
babylónského exilu - Daniel a Ezechiel. Sám Daniel podává svědectví, že jeho
vrstevník Jeremiáš napsal Boží proroctví a že ho Daniel dobře znal a jeho knihu
studoval. Daniel také plně uznával autoritu Mojžíšových knih, které pokládal za
svaté a závazné.

" Mezi poslední pisatele starozákonních knih se zařadili Ezdráš, Nehemiáš,
Aggeus, Zachariáš a Malachiáš. Právě Ezdráš je vynikající postavou poexilní
doby. Je nejenom pisatelem knihy, která nese jeho jméno, ale podílel se i na
sepsání knihy Nehemiášovy a snad i Ester. A byl to právě Ezdráš, kdo se spolu s
Nehemiášem podílel na sebrání záznamů do historických knih Paralipomenon.

Pro dokreslení celkového pohledu na Starý zákon je dobré zmínit se ještě o
jazycích, ve kterých byly jeho knihy sepsány. Kromě několika krátkých oddílů byl
SZ v původním znění sepsán v hebrejštině. Je to větev velké skupiny starých
semitských jazyků, kterými se v dávné době mluvilo v Mezopotámii, Sýrii,
Palestině a Arábii. - Druhý jazyk, který se na několika krátkých místech ve SZ
objevuje je aramejština. Je to v podstatě lidový jazyk - nářečí, který začali
židé užívat po babylónském zajetí. V té době hebrejština v obecné mluvě zcela
ustoupila a její místo nahradila právě aramejština, takže hebrejština se stala
jazykem pouze bohoslužebným.

Z několika míst v bibli víme, že židé rozdělovali inspirované spisy SZ - které
nazývali PÍSMA - na tři části: (1) nejstarší knihy - jejich základ tvoří
Mojžíšovy spisy - nazývali zákon, (2) dále to byla skupina knih nesoucí název
proroci (3) do další skupiny patří písně - žalmy a knihy poetické. Proto se tato
skupina nazývá žalmy.

Poslední kniha SZ byla dopsána, cesta byla připravena a příchod zaslíbeného
Mesiáše byl očekáván. Pisatelé bible se na několik století odmlčeli, až se
ozvali další, kteří pak o něm vydali svědectví pro další generace. Tak vznikl
Nový zákon, který tvoří druhou část bible, a svými 27 knihami uzavírá sbírku
inspirovaných Písem.

Nový zákon obsahuje čtyři evangelia, která jsou ve skutečnosti Ježíšovým
životopisem, dále kniha Skutků apoštolů - což jsou zachycené dějiny počátků
křesťanství, dále dopisy několika apoštolů, které lze přijímat jako interpretaci
Ježíšova učení - a Nový zákon uzavírá kniha Janova Zjevení.

Učedníci a první křesťané měli Písmo svaté ve Starém zákonu, kterému nyní
porozuměli přes Ježíše Krista, který se stal naplněním prorocké zvěsti Starého
zákona. Učedníci přijali pověření, aby šli a svědčili. Jako podklad pro
svědectví jim stačily jejich vlastní prožitky s Ježíšem nebo paměť.

Nejprve začal psát apoštol Pavel svoje dopisy. Na svých misijních cestách
zakládal sbory, kterým později, když odcestoval na jiné místo, bylo potřebí něco
vysvětlit, nebo je musel napomenout, když vznikaly různé nepořádky. A tak s
mladými křesťanskými sbory udržoval spojení tím, že jim posílal listy, které se
ve shromáždění předčítaly, aby se všichni seznámili s jejich obsahem. Přečtený
dopis pak měl být poslán do jiného sboru výměnou za dopis tam poslaný. Tak
vznikaly epištoly. Když ovšem Kristovi učedníci stárli a pomalu umírali, ukázala
se potřeba zachytit písemně vše, co dosud bylo jen ústně předáváno. Tak v
šedesátých letech začaly vznikat záznamy o životě Ježíše Krista. Objevuje se
evangelium Markovo, Matoušovo a Lukášovo, ke kterému jeho pisatel pak ještě
přidal knihu dnes nazvanou Skutky apoštolů. Teprve později napsal Jan své
evangelium.

Nikdo z pisatelů novozákonních knih nechtěl zachytit pouze historii Ježíšova
života. Všichni psali proto, že chtěli vyznat svou víru v Krista. Jakoby jedním
hlasem vyznávají: "Uvěřili jsme, a proto i svědčíme." Čím více se ztráceli očití
svědkové Ježíšova působení, tím větší pozornost si získávalo psané slovo, které
se postupně stalo nedílnou součástí Písma svatého.

První tři evangelia podávají přehled Ježíšova života a ve způsobu líčení se
podstatně liší od čtvrtého evangelia - Janova.

MATOUŠ byl obrácený žid, a proto psal pro palestinské židy. Chtěl jim dokázat,
že Ježíš je zaslíben Mesiáš, který již založil očekávané království. Proto více
než jiní evangelisté cituje Starý zákon.

MAREK napsal své evangelium pro křesťany v Římě. Byl to úzký spolupracovník
apoštola Petra a později se velice sblížil s apoštolem Pavlem.

Lékař LUKÁŠ, který je pisatelem třetího evangelia, byl také blízkým
spolupracovníkem Pavla, kterého doprovázel na několika jeho misijních cestách.
Proto v knize Skutků tak podrobně líčí některé jeho zážitky a osobní zkušenosti.

JANOVO evangelium se svým charakterem zcela liší od předcházejících. Jan ho psal
již jako stařec v posledních letech svého života. Vzniklo na sklonku prvního
století - tedy v době, kdy církev již poznamenaly některé nesprávné vlivy. Bylo
potřebné posílit víru lidí v Ježíše Krista, který je božským Spasitelem. Na
ostrově Patmos, kde byl Jan předtím ve vyhnanství, spatřil Ježíše ve vidění jako
oslaveného vítěze nad smrtí a jako Pána dějin. Proto ho Jan ve svém evangeliu
staví do nejširších obzorů minulosti a budoucnosti.



Slovo epištola je latinského původu a v překladu znamená "dopis". V Novém zákonu
jich je celkem 21. Z nich plné dvě třetiny napsal apoštol Pavel. Z počátků
Pavlova působení v křesťanské církvi nemáme žádný jeho dopis. První jeho
epištola, jež byla zařazena do bible, vyšla z Pavlova pera po více než 15 letech
jeho působení mezi křesťany. Nelze říci, že by se v prvních letech zaměřil pouze
na službu kázání. Spíše se všechny jeho listy nedochovaly. Pavlova práce pro
křesťanské sbory trvala asi 32 roků. - V roce 35 se obrátil ke křesťanství a v
roce 67 byl popraven. - Všechny jeho epištoly, které máme v bibli, pocházejí z
druhé poloviny jeho působení.

Podle adresátů dělíme Pavlovy dopisy na dvě skupiny. Jednak jsou do listy určené
sborům a potom jsou dopisy, které poslal jednotlivcům. Dopisy jednotlivcům
dostaly později společné označení a jsou nazývány jako "pastorální".

Již od raných křesťanských dob se vedou velké diskuse o Pavlově autorství
epištoly k Židům, která se svým stylem a jazykem podstatně liší od jeho
ostatních listů. I když zde nelze jednoznačně dokázat, zda je Pavel jeho
pisatelem, přece jsou k disposici náznaky, které to připouštějí. Také nelze
přehlédnout skutečnost, že od počátku byli v církvi lidé, kteří list k Židům
řadili mezi Pavlovy dopisy.

Vedle 14 Pavlových listů je do Nového zákona zařazeno také sedm tzv. "epištol
všeobecných". Je to list Jakubův, dva dopisy Petrovy, tři Janovy a list Judův.

Dále máme v bibli dva dopisy Petrovy, které tento apoštol napsal v závěru svého
života, když přišel do Říma. Tam byl svědkem Neronova pronásledování křesťanů,
na které ve svém prvním dopise činí narážku, když se dvakrát zmiňuje o
těžkostech a zkouškách, kterým adresáti byli vystaveni. Petr psal své dopisy v
době, kdy byl v Římě také podruhé uvězněn apoštol Pavel. Tak se stalo, že dva
staří apoštolové, kteří po mnoho let působili na místech od sebe vzdálených,
nakonec podali svá svědectví o Kristu v hlavním městě světa, a na jeho půdě také
oba prolili svou krev. Své dopisy psal Petr přibližně v letech 64-67 po Kr. Tři
Janovy epištoly sice přímo neuvádějí jméno pisatele, ale z četných souvislostí a
náznaků je patrné, že je jím stejný Jan, který napsal evangelium. A poslední z
dopisů - jeden z nejkratších - uvádí, že jeho pisatelem je Juda.

Ve výčtu novozákonních knih zbývá ještě prorocká kniha Zjevení, jejímž pisatelem
je Ježíšův učedník Jan, který je také pisatelem evangelia a tří dopisů. Doba
vzniku této knihy je pravděpodobně kolem roku 96 po Kristu, kdy Jan byl za
pronásledování císařem Domiciánem ve vyhnanství na ostrově Patmos.

Závěrem už jen konstatování, že NZ byl původně napsán řeckým jazykem. Nebyla to
ovšem klasická "homérovská" řečtina, ale biblická řečtina, která se nazývá
"koiné". Byl to vlastně dialekt, jehož označení je odvozeno od původního názvu
"koiné dialektos" - obecný jazyk. Byl to jazyk, který vznikl po Alexandrovi
Velikém, když nastalo velké stěhování a směšování řeckých kmenů, kdy na sebe
začala působit i četná řecká nářečí. Tak se vytvořil i nový jazyk, který měl
přesnou mluvnickou stavbu a bohatou slovní zásobu. Tato řečtina byla misijním
jazykem prvokřesťanské církve. NZ byl záhy křesťanskou církví zařazen do sbírky
"svatých Písem", protože jeho knihy byly od počátku považována za inspirované. A
tak obě části bible - SZ i NZ - hledí na Ježíše Krista. Starý v něm vidí svou
naději a očekávání, NZ svůj vzor. A oba v něm mají svůj střed.

Bible nezůstala dlouho v zajetí původních jazyků - hebrejštiny a řečtiny. Ježíš
Kristus dal svým učedníkům příkaz: "Jděte a získávejte mi následovníky ve všech
národech!" Tímto misijním rozkazem předznamenal nejenom slavný rozmach
křesťanské církve, ale i obrovské rozšíření Písma svatého. Jak nezadržitelně se
do celého světa rozlévalo křesťanství, tak s ním vítězně dobývala své místo i
bible.

První potřeba překladu se objevila v severní Africe. Zde ve velkém středisku
africké kultury - v Kartágu - vznikl kolem roku 150 první překlad do latiny.
Brzy nato následovaly další místní překlady, které na přelomu 4. a 5. století
sjednotil do ustáleného latinského textu Jeroným. Je to první překladatel bible,
jehož jméno se uchovalo. Vzdělaný Jeroným byl přítelem papeže Damase, který jej
v roce 384 pověřil, aby provedl revizi latinského textu Nového zákona. Když
Jeroným po dvaceti letech tuto práci dokončil, rozhodl se, že přeloží i Starý
zákon, a to z původního jazyka - hebrejšiny. Aby tento starý biblický jazyk
dobře zvládl, žil řadu let v Betlémě. Jeho překlad z hebrejštiny je průkopnickým
dílem, protože všichni jeho předchůdci překládali Starý zákon z řeckého textu
Septuaginty. Jeronýmův překlad dostal název Vulgata, což znamená "obecný text",
a stal se uznávaným textem římskokatolické církve.

Ze druhého století pochází také překlad nazývaný Pešitto. je to překlad do
syrského dialektu aramejštiny. Sloužil křesťanů žijícím v Mezopotamii a Přední
Asii. Tento jazyk ve 4. století zanikl, ale překlad Pešitto dodnes užívají při
bohoslužbách Nestoriáni a syrští křesťané, kteří jsou roztroušeni převážně v
Sýrii, Iránu a Indii. Pozoruhodná je tzv. Hexapla. Je to dílo pocházející z
první poloviny třetího století. Origenes z Alexandrie zde vedle sebe sestavil do
sloupců šest biblických textů, které čtenář mohl souběžně číst a srovnávat.

Křesťané v Egyptě dlouho vystačili s řeckým textem Písma. Když se však církev
šířila dále na jih, bylo potřebné pořídit překlad pro ty, kteří řečtinu neznali.
Tak vznikla ve 3. století koptická bible. Nejprve vznikl překlad pro oblast
horního Egypta v nářečí sáhídském a zanedlouho byl pořízen ustálený text pro
dolní Egypt v nářečí bohairském. Dnes je k disposici více než 120 rukopisů v
bohairském nářečí. Koptickou bibli dodnes používají při bohoslužbách.

Po Konstantinu se křesťanství šířilo dále, a proto bylo potřebí nových překladů.
Ariánský biskup a misionář Wulfila přeložil téměř celou bibli pro Góty, kteří
obsadili povodí Dunaje v severovýchodní oblasti římské říše. Protože Gótové
neměli vlastní písmo, musel Wulfila vytvořit nejprve abecedu. Gótský jazyk
později zanikl, ale pro nás zůstaly zachovány četné rukopisy. Jedna z
nejkrásnějších gótských biblí je uložena ve švédské Uppsale. Na nádherném
purpurovém pergamenu je psán text stříbrným písmem. Odtud je také název tohoto
rukopisu: Codex Argenteus.

Pro první křesťanský národ světa - pro Armény - vytvořil v 5. století Mesrop
nejprve abecedu a posléze jim dal i bibli v jejich jazyce. Tento jeho překlad
arménská církev dodnes užívá při bohoslužbách. Arménští křesťané jsou dnes
nejenom v Arménii, ale i v celé řadě dalších zemí. Ve stejné době vznikla také
gruzínská bible, kterou dodnes používají křesťané v Etiopii a Gruzii. Kolem roku
640 pronikla skupina nestoriánských misionářů do Číny. Protože jejich mateřtinou
byla syrština, pořídili z ní překlad do čínštiny.

Jedenáct století je bible spjata s naším národním a kulturním životem. A je
jasné, že není možné na tomto místě popsat cestu oněch jedenácti století.
Věnujme tedy pohled alespoň na nejvýznamnější překlady, abychom si v povšechném
přehledu připomenuli, jak vzácnou knihu v české bibli máme.

Česká bible má svůj původ a kořeny u Konstantina a Metoděje. Když tito
křesťanští misionáři přišli v roce 863 na Moravu, přinesli s sebou výběr z
evangelií, přeložený do staroslověnského jazyka. Záhy po příchodu prak přeložili
všechna čtyři evangelia, Skutky apoštolů a Žalmy - a později potom celou bibli.
Tak se zrodil první překlad mezi Slovany a jeden z prvních překladů v celé
Evropě vůbec.

Protože se naše území zanedlouho dostalo do sféry římské církve, byla
staroslověnština potlačena a převahu získala latina. Tím byl prostý lid od bible
odtržen, a pokud ji četli kněží a šlechta, pak používali latinskou Vulgáta. Za
zmínku stojí, že pouze v sázavském klášteře se slovanský bohoslužebný jazyk
udržel do konce jedenáctého století. Tak byla bible nadlouho uvězněna do jazyka,
kterému lid nerozuměl, a přeložit ji do češtiny se nikdo nerozhodl. Tenkrát
totiž převládal názor, že bibli mohou vykládat jenom kněží, a těm stačí latinský
text. Až teprve s růstem klášterů, do kterých přicházeli prostí muži a ženy, se
objevila potřeba prvních překladů některých částí Písma. Při bohoslužbách se
používaly žalmy a četla se evangelia, které bylo nutné přeložit, protože
obyvatelé klášterů latině nerozuměli. Tak vznikaly české žaltáře a evangeliáře.

V osmdesátých letech 14. století byly různé drobné překlady přehlédnuty a
sebrány, a tak vznikla tak zv. "první recenze české bible", kterou pak lidé
nadšeně opisovali. Dodnes máme některé kopie z této doby k disposici. Jednak je
to bible Litoměřická (nazývaná také bible Zmrzlíkova). Tento opis dal pořídit
oblíbenec Václava IV., královský mincmistr a Husův ochránce Petr Zmrzlík. Z
poznámky opisovatele v doslovu víme, že byla dopsána v roce 1414.

Text "první recenze" měl značné nedostatky. Byla to vlastně sbírka různých
překladů jednotlivých částí Písma. A tak není divu, že se objevila potřeba
důkladné revize. Tohoto úkolu se ujal Mistr Jan Hus. Již do roku 1406
přepracoval Nový Zákon, Žalmy a některé další knihy. Pak ho však bouřlivá
veřejná činnost natolik zaměstnala, že práci na úpravě biblického textu musel
přerušit. K dokončení se vrátil až ve vyhnanství na Kozím Hrádku v roce 1413.
Pak v obdivuhodně krátké době - do léta 1414 - zrevidoval překlad celé bible,
čímž vznikla "druhá recenze české bible".

Po Husovi provedl později "třetí recenzi" husitský bohoslovec a biskup Martin
Lupáč, a po ní se pak objevuje ještě jedna - čtvrtá, která má ve srovnání se
třetí již jen nepatrné opravy. Dá se říci, že všechny čtyři recenze jsou v
podstatě překladem z latinské Vulgáty.

Další cestu a rozmach biblického textu poznamenal knihtisk. Pokud se bible ručně
opisovala, pak si drahé rukopisy mohli pořizovat jen zámožní jedinci. Naproti
tomu tištěné bible se dostávaly do rukou i prostým lidem. V roce 1488 vyšla
bible Pražská, která obsahuje text čtvrté recenze. Vydal ji v Praze známý tiskař
Jan Kamp, kterého finančně podpořili čtyři bohatí pražští měšťané.

Text čtvrté recenze se objevil ještě ve vydání bible Kutnohorské z roku 1489,
která byla zdobena prvními českými dřevoryty. Za zmínku ještě stojí dvě vydání
Nového zákona z roku 1518 a 1525, které vyšly z lisů mladoboleslavské tiskárny.
Ta byla vlastnictvím Jednoty bratrské. Zde záhy po roce 1500 začaly vycházet
četné bratrské tisky. V uvedených dvou vydáních Nového zákona se snažil Bratr
Lukáš podat co nejvěrnější překlad latinského textu Vulgáty. Proslulou Kampovu
tiskárnu později převzal Pavel Severýn z Kapí Hory, který se proslavil především
dvěma vydáními české bible. První "Severýnka" vyšla v roce 1529 a druhá s malými
opravami v roce 1537.

Do dějin českého překladu biblického textu se výrazně zapsali znalec českého
jazyka Petr Gzel a novoutrakvistický učenec Petr Optát. Ti v roce 1533 vydali
Nový zákon v překladu kritického latinského textu Erasma Rotterdamského. Jejich
text někteří odmítali, protože nešlo o překlad z Vulgáty.

Mezi českými překlady ovšem již více než 400 let dominuje bible Kralická. Je
dílem asi patnácti bratrských učenců, kteří na ní pracovali z pověření Jednoty
Bratrské. Je to první český překlad biblického textu z původních jazyků -
hebrejštiny a řečtiny, který máme k disposici. (Autorem prvního českého překladu
bible z původních jazyků byl Jan Vartovský z Varty.

Jeho překlad se však ztratil. Jan Vartovský zemřel v roce 1559.) O poctivém a
odpovědném přístupu kralických k překladu bible svědčí katalogy bratrských knih,
které máme k disposici. Jsou dokladem o bohaté biblické a historické literatuře,
kterou překladatelé používali. Sami byli vyškoleni na slavných universitách -
převážně ve Wittenbergu a Heidelbergu. Navíc si pro svou práci opatřili
zahraniční slovníky, spisy církevních otců, dostupnou archeologickou literaturu,
rabínské spisy, řecké a latinské klasiky a jiný potřebný materiál.

První vydání Kralické bible vyšlo postupně v šesti svazcích a to v letech 1579
až 1593. Tedy v rozmezí 14 let. Zatímco kralický překlad Starého zákona je dílem
kolektivním, Nový zákon můžeme připsat vzdělanému a svědomitému bratrskému
biskupu a kronikáři Janu Blahoslavovi. Jeho překlad vyšel již v roce 1564 v
tajné tiskárně v Ivančicích. O čtyři roky později vyšel v nové tiskové úpravě a
s nepatrnou revizí vyšel potřetí v roce 1594 jako šestý díl Kralické bible.

V roce 1596 vyšla Kralická bible znovu - tentokrát v jednom svazku a bez
poznámek, kterými byla v původním vydání bohatě doplněna. Zvlášť významné je
její z roku 1613 - poslední vydání před bělohorskou katastrofou. Podle tohoto
revidovaného textu jsou tištěny bible dodnes z velké části ještě užívané. Tato
skutečnost je dokladem, jak krásnou práci kraličtí překladatelé odevzdali.
Jejich bible snese jak po stránce překladatelské, tak i z pohledu vnějšího -
tiskařského - srovnání s nejdokonalejšími evropskými tisky. Stala se pravým
pokladem českého jazyka. Po celé údobí pobělohorské poroby ovlivňovala a
podepírala český jazyk. Inspirovala národní buditele a výrazně zasáhla i do
literárního života na Slovensku.

A jak se šířilo křesťanství a s ním i bible, tak můžeme sledovat její vliv na
společnost. Pohané se dívali na ženu téměř jako na otrokyni. Muž si ji při
sňatku kupoval jako majetek. Kam ovšem pronikla bible, tam se změnilo i
postavení ženy. Křesťanství mělo od počátku diakony a diakonky, kteří pečovali o
nemocné, potřebné, vdovy a sirotky. Kam s křesťanstvím pronikala bible, tam se
lidé učili prokazovat službu lásky a milosrdenství. Aristoteles souhlasil s
hněvem a pomstou. Seneca považoval milosrdenství za chybu a Marcus Aurelius se
díval na soucit s nešťastnými za slabost. Teprve bible otevřela lidem nový
pohled na mezilidské vztahy a ukazovala, jakou cenu má v životě láska k
bližnímu.

Bible ovlivnila v mnoha zemích zákonodárství. Jako na autoritu se na ni při
vydávání zákonů obraceli císařové Konstatntin, Theodosius I a zvláště pak
východořímský Justinián. Ti pod vlivem bible zanesli do zákonů výrazně nové
prvky, které později přebírali i zákonodárci dalších zemí.

V porovnání s ostatní literaturou není bible svým rozsahem velká kniha. Je sice
složena ze 66 knih, a přesto ji lze vlastnit v kapesním vydání - jak ji dnes
většinou známe. Bible má pouze něco málo přes tisíc stran. A přece je to kniha,
která jako žádná jiná poznamenala dějiny světa, protože je to Boží kniha



Nekritický postoj k jakékoli nauce nebo filosofii vede k fanatismu. Vždyť moudrý
Stvořitel vybavil člověka rozumem a svobodnou vůlí, která mu dává možnost, aby
se rozhodoval. Myslím, že nejlepší odpověď k této otázce najdeme v samotné
bibli. Tam je zpráva o věřících v makedonském městě Beroji, kteří "každý den
zkoumali v Písmu a "rozvažovali, zdali tomu tak je".

Co je to kritika? - Je to rozumová zkouška zaměřená k ověření pravdy a pravosti
určitých skutečností. A protože oni křesťané v Beroji "rozumově prověřovali"
bibli, tak prováděli kritiku. Kritika je tedy i na cestě víry dobrým - a dokonce
nezbytným - pomocníkem. Nesmíme ovšem přehlédnout skutečnost, že při posuzování
a hodnocení nemusí vždy člověk vycházet vždy z objektivních faktů, ale může
podléhat svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu nebo kulturnímu měřítku a může
tak stát pouze na vlastních dohadech. A taková kritika, která nevychází z faktů,
je spekulativní, a tudíž zhoubná a nebezpečná. Tyto skutečnosti platí v plné
míře i při posuzování bible.

Jaká je to smělost a současně i paradox, že mnozí lidé svými pocity a myšlením
útočí na bibli, zatímco by bible měla útočit na jejich pocity a myšlení.
Zkušenost, kterou na cestě do Emauz učinili Ježíšovi učedníci, se opakuje všude
tam, kde Boží slovo má příležitost oslovit člověka. Oni vyznali, že "jejich
srdce hořela", když naslouchali Písmu, které jim Ježíš vysvětloval.

Jak dát bibli příležitost, aby nám byla k užitku a aby pro nás "něco učinila"?
Použijme obraz, který nám nabízí bible sama: Ona se sama nazývá "chlebem". Chléb
je určen k nasycení. Jestliže ho však někdo rozláme a rozhází po zemi, bude
hladovět dál - a chléb nebude mít příležitost být k užitku - něco pro člověka
učinit. Chléb je užitečný jenom tehdy, když je přijímán jako pokrm - když ho
lidé jedí, když se jím sytí. Také bible má schopnost nasytit duši člověka, je
ovšem nutné, dát jí příležitost a přijímat ji jako chléb. Sebevětší množství
čisté a osvěžující vody neuhasí žízeň, pokud se jí žíznivý nenapije. Bible se
právem nazývá živou vodou. Nikomu však nebude k užitku, pokud se mu nestane
nápojem.

Závěrem musíme dodat jedno: V minulých desetiletích jsme byli poučováni, že je
jedna lidská vlastnost, která je pro rozvoj charakteru škodlivá: je to pokora.
Jejím protikladem je pýcha. Proč se o tom zmiňujeme v souvislosti s využitím
hodnot, které bible nabízí? - Hodnoty bible zůstávají totiž pyšnému člověku
uzavřeny.

Lék nepřijímá ten, kdo je zdravý - nebo alespoň ten, kdo si myslí, že zdravý je.
Lék bereme tehdy, když víme, že nejsme zcela zdrávi, když se necítíme dobře. A
co je pro používání léku příznačné - na jeho užívání se vztahují určitá
pravidla, která určil lékař. Bible je lék, který je nutné brát podle Bohem
vydaného předpisu - a ten je srozumitelný a prostý: Bůh nám v bibli oznámil, že
my lidé jsme zasaženi chorobou, která se nazývá hřích. Tuto nemoc, kterou nelze
na světě nevidět: Závist, sobectví, lakomství, hněv, lež, vzájemná neúcta ... to
jsou projevy choroby hříchu, se kterými se setkáváme v životě. Bůh nás však chce
uzdravit. Je ovšem potřebné v prvé řadě si přiznat, že jeho nabízenou pomoc
potřebujeme - to zn.: přiznat, že jsme hříšní - a potom je nutné uznat Boží
svrchovanost - autoritu "Lékaře", který nám podává spolehlivý a osvědčený lék. A
k tomu je potřebí vzdát se pyšného postoje a pokorně přijmout nabízenou pomoc.

Pro čtení bible je nutné vyhradit si čas. Chvíle, které nad ní strávíme nejsou
nikdy ztrátou, ale vždy jen ziskem a obohacením. Správně čte bibli ten, kdo
přijímá její poselství jako zvěst právě jemu určenou. Je potřebné dát stranou
vše, co rozptyluje a odvádí pozornost. Vyplatí se zapomenout na chvíli na
všechny záležitosti a starosti všedního života. Bůh nás chce oslovit, a my mu k
tomu musíme dát příležitost. Je dobré, zvolit si pro čtení bible pravidelný čas
- a to nejlépe v takovou denní dobu, kdy nejsme příliš unaveni. S unavenou myslí
je obtížné soustředit se na hluboké myšlenky, které bible obsahuje a vždycky to
pak znamená ochuzování se o hodnoty, které nám Bůh je připraven dát.

Je mnoho lidí, kteří si bible na jedné straně váží, ale přitom se jim stala
jakýmsi fetišem. Do kostela nebo modlitebny ji nenosí, protože jim stačí, když z
ní při bohoslužbách přečte něco kazatel. A doma ji otevírají jen tu a tam -
náhodně, aniž by se pokoušeli porozumět jejímu poselství. Snad se nechají
některými jejími oddíly i nadchnout a zmocní se jich chvilkové dojetí - ale to
je vše.

Mnoho lidí dalo bibli stranou, protože ji začali číst jako jiné knihy. Přečetli
několik prvních kapitol ze Starého zákona, a když se dostali k rodokmenům nebo k
popisu svatyně starých Izraelitů, ztratili o bibli zájem, protože všemu
nerozuměli. Taková postupná četba bible je vhodná pro toho, kdo se s ní již
dříve podrobněji seznámil. Pomáhá k prohloubení a oživení toho, co jsme již
předtím prostudovali. Pro začátek je nutné nechat se někým vést a bibli spíše
studovat než souvisle číst. Studium pod vedením zkušeného "písmáka" je
nedocenitelné. Nedoceněným prostředkem pro porozumění bibli je modlitba. Je to
klíč, kterým otevíráme hloubky této knihy. Je osvědčené přečíst si z bible
určitý oddíl, a pak se soustředit na jeho obsah, abychom zjistili myšlenku,
kterou Bůh do verše vložil.

Rozhodně se vyplatí studovat bibli podle určitého plánu. Bible obsahuje 66 knih,
a proto je nutné, aby se v nich čtenář od počátku uměl orientovat. Prvním
předpokladem je znalost pořadí jednotlivých knih Starého a Nového zákona. Dále
je prospěšné seznámit se s charakteristikou jednotlivých knih. To znamená u
starozákonních knih znát rozdíl mezi knihami historickými, prorockými a
poetickými, v Novém zákoně pak vědět, že evangelia líčí život Ježíše Krista,
kniha Skutků apoštolů přibližuje dějiny ranné křesťanské církve, epištoly jsou
dopisy a poslední kniha bible je kniha prorocká.

Kdykoli přistupujeme k biblickému textu, je nutné klást si otázky, je to nutné,
aby tento meč mohl proniknout až k duši, abychom mohli proniknout k podstatě.


Toto slovo, musí ovlivnit náš život, ne pouze naplnit náš mozek větším množstvím
faktů, potvrzujících nebo vyvracujících oblíbená dogmata.

A tedy... "Buďte činitelé slova ne jenom posluchači,..." (Jak. 1,22)

"Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ještě nepoznal tak, jak je
třeba." (I. Kor. 8,2)

Skutečné vědění vede k pokoře, která nás otevírá dalšímu přemýšlení.

Existuje jeden citát, který připomíná tři skutečnosti, které určují správný
vztah k bibli: "Autorem této knihy je Bůh, jejím předmětem je pravda a účelem
moje spasení."



Vybráno a zpracováno dle textu: Jiřího Drejnara, ředitele Mezinárodní biblické
společnosti v ČR

(více info: www.biblenet.cz)

 

Příbuzné, související nebo podobné články

O Bibli (pokračování)
Epištola Efezským
Epištola Efezským: základní osnova